Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v Anglii

Konkurence

V úvodu jsme viděli, jak konkurence hned na počátku rozvoje průmyslu vytvořila proletariát tím, že při zvýšené poptávce po tkaninách vyhnala mzdy tkalců do výše, a tak přiměla rolníky, kteří se zabývali tkaním, že nechali zemědělství, protože si u stavu vydělali více; viděli jsme, jak systémem hospodaření ve velkém vytlačila drobné rolníky, jak z nich udělala proletáře a pak jich část přitáhla do měst; jak dále zruinovala většinu maloburžoasie a také tu zatlačila mezi proletariát; viděli jsme, jak soustředila kapitál do rukou několika jednotlivců a obyvatelstvo do velkých měst. To jsou různé cesty a prostředky, jimiž konkurence, plně se projevující a volně rozvíjející své důsledky teprve v moderním průmyslu, vytvářela a rozmnožovala proletariát. Nyní si všimněme vlivu konkurence na existující už proletariát. A tu si především musíme všimnout vzájemné konkurence jednotlivých dělníků a jejích důsledků.

Konkurence je nejdokonalejším výrazem války všech proti všem, která zuří v moderní občanské společnosti. Tato válka, válka o život, o existenci, o všechno, v nejhorším případě tedy také válka na život a na smrt, se nevede jen mezi jednotlivými třídami společnosti, nýbrž i mezi jednotlivými příslušníky těchto tříd; každý někomu překáží, a proto se také každý snaží všechny, kdo mu stojí v cestě, vytlačit a sám se postavit na jejich místo. Dělníci si vzájemně konkurují zrovna tak, jako si vzájemně konkuruje buržoasie. Strojní tkadlec konkuruje ručnímu tkalci, nezaměstnaný nebo špatně placený ruční tkadlec zaměstnanému nebo lépe placenému a snaží se ho vytlačit. Tato vzájemná konkurence dělníků je však nejstinnější stránkou dnešního postavení dělnictva a nejostřejší zbraní buržoasie proti proletariátu. Odtud ono úsilí dělníků překonat tuto konkurenci sdružováním, odtud onen vztek buržoasie na tato sdružení a její vítězný pokřik nad každou ranou zasazenou těmto sdružením.

Proletariát je bezmocný; sám o sobě nemůže žít ani jediný den. Buržoasie si přisvojila monopol všech životních potřeb v nejširším slova smyslu. To, co proletář potřebuje, může dostat jen od buržoasie, jejíž monopol je chráněn státní mocí. Proletář je tedy právně i fakticky otrokem buržoasie; ona rozhoduje o jeho životě a smrti. Nabízí mu životní prostředky, jenže za „ekvivalent“, za jeho práci; nechává mu dokonce i ilusi, že jedná ze svobodné vůle a že s ní bez nátlaku a ze svobodného rozhodnutí jako plnoprávný člověk uzavírá smlouvu. Pěkná svoboda, když proletář nemá na vybranou než buďto podepsat podmínky, které mu buržoasie klade, anebo zemřít hlady, zmrznout, či žít nahý v lese mezi divokou zvěří! Pěkný „ekvivalent“, když jeho výše závisí úplně na libovůli buržoasie! A najde-li se proletář, který je takový blázen, že raději zemře hlady, než aby přistoupil na „rozumné“ návrhy svých „přirozených představených“[a], tím hůř pro něj, vždyť se snadno najde jiný, proletářů je na světě dost a ne všichni jsou takoví blázni, ne všichni dají přednost smrti před životem.

Tak tedy vypadá konkurence dělníků mezi sebou. Kdyby všichni proletáři vyslovili odhodlání raději zemřít hlady než pracovat pro buržoasii, musila by se buržoasie svého monopolu vzdát; ale tak tomu není, je to dokonce skoro nemožné, a proto je buržoasie stále ještě na koni. Jen jedinou mez má tato konkurence dělníků — žádný dělník nebude chtít pracovat za méně, než kolik nezbytně potřebuje k životu; má-li zemřít hlady, pak raději zahyne v zahálce než v práci. Tato hranice je ovšem relativní; jeden potřebuje více, druhý méně, jeden je zvyklý na větší pohodlí než druhý — Angličan, který je ještě trochu civilisovaný, potřebuje víc než Ir, který chodí v hadrech, jí brambory a nocuje v prasečím chlívku. Ale to nijak nebrání Irovi, aby Angličanovi nekonkuroval a postupně nestlačoval mzdu a s ní i stupeň civilisace anglického dělníka na úroveň irského dělníka. Některá práce vyžaduje určitý stupeň civilisace: sem patří téměř všechny práce v průmyslu; proto tady musí buržoasie už ve vlastním zájmu zachovávat mzdu na takové výši, aby se dělník mohl na tomto stupni udržet. Právě přistěhovalý Ir, který se utábořil v první stáji a kterého ze slušného bytu vyhodí týden co týden na ulici, poněvadž všechno propije a nemá na činži, tento Ir by byl špatným továrním dělníkem. Proto musí tovární dělníci dostat tolik, aby mohli své děti vychovávat k pravidelné práci — ale také ne více, protože pak by se mohli obejít bez výdělku dětí a z dětí by se mohlo stát něco jiného než pouzí dělníci. Také zde je ona hranice, minimum mzdy, relativní; v rodině, kde každý člen pracuje, může každý vydělávat o něco méně. Buržoasie důkladně využila příležitosti výhodnějšího zaměstnávání žen a dětí, kterou jí poskytla strojová práce, k stlačení mezd. Samozřejmě nejsou v každé rodině všichni schopni práce, a zle by se vedlo takové rodině, kdyby měla pracovat za minimální mzdu, vyměřenou rodině, kde mohou pracovat všichni; proto se mzda stanoví podle průměru, při němž se vede rodině, kde mohou pracovat všichni, dost dobře, a rodině, kde může pracovat jen málo členů, dost špatně. Ale v nejhorším případě se dělník vzdá té trochy přepychu nebo civilisace, na niž si zvykl, jen aby uhájil holou existenci; raději se spokojí s prasečím chlívkem, než aby byl úplně bez přístřeší, raději bude nosit hadry, než nemít co na sebe, a raději bude jíst jen brambory, než mít hlad. Raději se spokojí s poloviční mzdou v naději na lepší časy, než aby se dal vyhodit na ulici a zemřel hladem, jak se to stalo už mnoha lidem bez práce. Tato troška, toto o něco víc než nic, to je ono minimum mzdy. A když existuje víc dělníků, než buržoasie uzná za vhodné zaměstnat, když tedy ke konci konkurenčního boje přece jen ještě zbývá určitý počet těch, pro které není práce, těm pak nezbývá nic jiného než umřít hlady; buržoa jim přece nebude dávat práci, když produkty jejich práce nebude moci prodat se ziskem.

Z toho vidíme, co je to minimum mzdy. Maximum se stanoví vzájemnou konkurencí buržoů, neboť jak jsme viděli, i oni si mezi sebou konkurují. Buržoa může svůj kapitál rozmnožovat jen obchodem nebo průmyslovým podnikáním, a k tomu obojímu potřebuje dělníky. I když svůj kapitál uloží na úroky, potřebuje dělníky nepřímo, protože nebýt obchodu a průmyslu, nikdo by mu úroky neplatil, kapitál by nikomu k ničemu nebyl. A tak ovšem buržoa proletáře potřebuje, ale ne přímo, k životu — vždyť by mohl být živ ze svého kapitálu — nýbrž tak, jako se potřebuje nějaký druh zboží nebo tažné zvíře, k obohacování. Proletář vyrábí pro buržou zboží a ten je pak s výdělkem prodává. Když tedy poptávka po zboží roste, takže všichni vzájemně si konkurující dělníci jsou zaměstnáni nebo se jich třeba ještě nedostává, pak konkurence mezi dělníky odpadá a začínají si vzájemně konkurovat buržoové. Kapitalista, který shání dělníky, ví velmi dobře, že mu kyne větší zisk, když zvýšená poptávka žene ceny nahoru, a proto raději zaplatí i o něco vyšší mzdu, jen aby mu neušel celý zisk; pustí uzenku, aby chytil šunku, a když pak šunku drží v ruce, ochotně popřeje uzenku proletáři. Tak jeden kapitalista přetahuje dělníky druhému a mzda stoupá. Ale jen tak vysoko, jak to dovoluje stoupající poptávka. Kapitalista sice něco obětoval ze svého mimořádného zisku, ale kdyby měl obětovat i něco ze svého řádného, tj. průměrného zisku, tu si dá dobrý pozor, aby dělníkům platil víc než průměrnou mzdu.

Na základě toho můžeme určit průměrnou mzdu. Za normálních poměrů, tj. když ani dělníci, ani kapitalisté nemají důvod si navzájem zvlášť konkurovat, v dobách, kdy je právě tolik dělníků, kolik lze zaměstnat, aby se vyrobilo právě požadované zboží, bude mzda o něco vyšší než minimum. Oč bude mzda vyšší než ono minimum, závisí na průměrných potřebách a úrovni civilisace dělníků. Jsou-li dělníci zvyklí jíst víckrát za týden maso, pak musí kapitalisté chtě nechtě vyplácet takovou mzdu, aby si dělníci mohli takovou stravu popřát. O nic méně, protože dělníci mezi sebou nekonkurují a nemají proto důvod, proč by měli brát zavděk nižší mzdou; ale také o nic více, protože není konkurence mezi kapitalisty a ti nemají důvod k tomu, aby si mimořádnými výhodami dělníky navzájem přetahovali.

Tato míra průměrných potřeb a průměrné civilisace dělníků se stala pro složité poměry v dnešním anglickém průmyslu věcí velmi spletitou a pro rozličné skupiny dělníků věcí zcela různou, jak jsme už naznačili shora. Většina prací v průmyslu vyžaduje však jisté zručnosti a pravidelnosti, a za ty práce, které vyžadují u dělníků i určitou úroveň civilisace, musí pak i průměrná mzda být taková, aby dělníka podněcovala k tomu, osvojit si tuto zručnost a této pravidelnosti práce se podřídit. Proto je mzda průmyslových dělníků průměrně vyšší než u pouhých nosičů, nádeníků atd., zejména je vyšší než mzda zemědělských dělníků, k čemuž ovšem přispívá i větší drahota potravin ve městech.

Čili stručně a jasně: dělník je právně i fakticky otrokem majetné třídy, buržoasie, a to do té míry, že je prodáván jako zboží a že stejně jako u zboží i jeho cena stoupá a klesá. Stoupá-li poptávka po dělnících, i dělníci stoupají v ceně; klesá-li, klesají v ceně i dělníci; klesne-li natolik, že určitý počet dělníků nejde na odbyt, „zůstává na skladě“, pak dělníci ovšem zůstávají ležet, a protože se z pouhého ležení nedá žít, umírají hladem. Neboť, vyjádřeno řečí ekonomů, výdaje na jejich udržování by se „nereprodukovaly“ a byly by to vyhozené peníze, a k tomu nikdo svůj kapitál nepropůjčí. Potud má pan Malthus se svou populační theorií úplnou pravdu. Celý rozdíl proti starému, zjevnému otroctví je jen v tom, že dnešní dělník se zdá být svobodný, protože se neprodává najednou, nýbrž po kusech, na den, na týden, na rok, a protože jej jeden vlastník neprodává druhému, nýbrž on sám se musí takto prodávat, ježto není otrokem jednotlivce, ale celé majetné třídy. Pro něj se na celé věci v podstatě nic nemění, a i když mu toto zdání svobody na jedné straně musí dát určitou skutečnou svobodu, má to na druhé straně zase tu nevýhodu, že mu nikdo nezaručí obživu a jeho pán, buržoasie, ho může kdykoli odkopnout a nechat zajít hlady, jakmile už nemá dál zájem na tom, aby pracoval, aby žil. Naproti tomu je na tom buržoasie při tomto uspořádání daleko lépe než za starého otroctví — může se svých lidí zbavit, kdykoli se jí zachce, aniž tím ztrácí investovaný kapitál, a vůbec dostává práci mnohem laciněji, než by to pořídila s pomocí otroků, jak jí to také pro útěchu vypočítává Adam Smith.[b]

Z toho také dále plyne, že Adam Smith má docela pravdu, když (na uvedeném místě) praví:

„že poptávka po dělnících, stejně jako po každém jiném zboží, nutně reguluje produkci dělníků, množství lidí, jež se rodí, že tuto produkci zrychluje, když je příliš pomalá, a brzdí ji, když postupuje příliš rychle“.

Docela jako u každého jiného zboží — je-li ho málo, pak stoupají ceny, tj. mzda, dělníkům se vede lépe, je více sňatků, rodí se více lidí, vyrůstá víc dětí, až je nakonec dělníků dost; je-li tohoto zboží příliš mnoho, ceny klesají, nastává nezaměstnanost, bída, hlad a následkem toho se rozmáhají epidemie, jež skosí „přebytečné obyvatelstvo“. A Malthus, který onu Smithovu thesi rozvádí dál, má rovněž svým způsobem pravdu, když tvrdí, že přebytečné obyvatelstvo existuje stále, že je stále příliš mnoho lidí na světě; jen v tom nemá pravdu, když tvrdí, že je na světě víc lidí, než mohou uživit prostředky k životu, které lidé mají. Přebytek obyvatelstva vzniká mnohem spíše ze vzájemné konkurence dělníků, která jednotlivého dělníka nutí pracovat den co den, seč mu síly stačí. Může-li továrník zaměstnat deset dělníků devět hodin denně, může jich zaměstnat jen devět, budou-li pracovat deset hodin denně, a desátý zůstane bez chleba. A když továrník v době, kdy není poptávka po dělnictvu právě velká, může těchto devět dělníků pod pohrůžkou propuštění donutit, aby za stejnou mzdu pracovali denně o hodinu více, tedy deset hodin, může desátého dělníka propustit a uspoří jeho mzdu. To, co se tu děje v malém, děje se u celého národa ve velkém. Výkony každého jednotlivce, vystupňované konkurencí dělníků na nejvyšší míru, dělba práce, zavádění strojů, využívání přírodních sil, to všechno připravuje určité množství dělníků o chleba. Jenže tito nezaměstnaní dělníci jsou vyloučeni z trhu; nemohou si už nic kupovat a ono množství zboží, které dříve odebírali, teď odebrat nemohou a to se tedy už nemusí vyrábět. Dělníci, kteří se dříve živili výrobou tohoto zboží, teď také přijdou o chleba, i oni jsou vyřazeni z trhu, a tak to jde stále dál, pořád stejně dokola, či spíše, tak by to šlo pořád dokola, kdyby nenastaly nové okolnosti. Zavádění zmíněných prostředků k zvyšování výroby v průmyslu vede totiž nakonec k poklesu cen vyráběného zboží, což zase vyvolá větší spotřebu, takže veliká část nezaměstnaného dělnictva se nakonec přece jen zase uchytí v nových odvětvích, ovšem po dlouhém strádání. Přistoupí-li k tomu ještě dobytí cizích trhů, jak tomu bylo v Anglii v posledních šedesáti letech, takže poptávka po průmyslovém zboží trvale a rychle stoupá, stoupá i poptávka po dělnících a úměrně s ní počet obyvatelstva. Proto počet obyvatelstva britské říše, místo aby klesal, závratně rychle stoupal a stále ještě stoupá — a přes všechno neustálé rozrůstání britského průmyslu, přes všechnu vcelku stoupající poptávku po dělnících, je v Anglii, jak přiznávají všechny oficiální anglické strany (tj. toryové, whigové a radikálové), přece jen stále přebytečné obyvatelstvo a přece jen je vcelku větší konkurence mezi dělníky než o dělníky.

Z čeho pramení tento rozpor? Pramení z podstaty průmyslu a konkurence a z obchodních krisí, které z toho vyplývají. Při dnešní ničím neřízené výrobě a rozdělování životních prostředků, jež neslouží bezprostředně uspokojování potřeb, nýbrž zisku, při systému, kdy každý pracuje a obohacuje se na vlastní pěst, musí každou chvíli dojít k poruše. Anglie např. zásobuje mnoho zemí nejrůznějším zbožím. I když tedy továrník ví, kolik se v jednotlivých zemích ročně spotřebuje toho či onoho zboží, přece jen neví, jaké jsou tam v tu kterou dobu zásoby, a už vůbec neví, kolik tam pošlou jeho konkurenti. Může jen z věčně kolísajících cen přibližně soudit na stav zásob a potřebu, musí své zboží poslat nazdařbůh; a tak se všechno dělá naslepo, od oka, více méně přenecháno náhodě. Při jen trochu příznivější zprávě pošle hned každý, co může — a zanedlouho je takový trh zbožím přeplněn, prodej vázne, kapitál se nevrací, ceny klesají — a anglický průmysl zase už nemá práci pro své dělníky. Na začátku rozvoje průmyslu omezovaly se tyto poruchy na jednotlivá výrobní odvětví a na jednotlivé trhy; ale centralisující účinek konkurence vhání dělníky, kteří přišli o chléb v jednom pracovním odvětví, do druhých, jimž se lze nejsnáze naučit, a vrhá zboží neprodejné na jednom trhu na ostatní trhy, jednotlivé malé krise postupně stále víc splývají, až tento centralisující účinek konkurence ponenáhlu vytvoří jedinou řadu periodicky se opakujících krisí. Taková krise přichází obyčejně každých pět let po krátkém období rozkvětu a všeobecné prosperity; domácí trh i všechny cizí trhy jsou plny anglických výrobků a mohou je jen pomalu konsumovat; průmyslový ruch téměř ve všech odvětvích vázne; malí továrníci a obchodníci, kteří nemohou vydržet zamrznutí kapitálu, bankrotují; větší přestávají po dobu nejhorší krise dělat obchody, zastavují stroje nebo zavádějí „zkrácenou pracovní dobu“, tj. přibližně jen polodenní; mzda klesá v důsledku konkurence nezaměstnaných, zkracování pracovní doby a proto, že nelze prodávat se ziskem; mezi dělnictvem propuká všeobecná bída, malé úspory, které si jednotlivci tu a tam našetřili, se rychle rozplývají, dobročinné ústavy jsou se všech stran obléhány, chudinská daň se zdvojnásobuje, ztrojnásobuje, a přesto nestačí, počet hladovějících roste a najednou se celé množství „přebytečného“ obyvatelstva objevuje ve své hrůzostrašné spoustě. To pak trvá nějakou dobu; „přebyteční“ se nějak protlukou nebo se také neprotlukou, dobročinnost a chudinské zákony pomohou mnohým, aby se jakž takž udrželi při životě; ostatní najdou tu a tam nuznou obživu v těch pracovních odvětvích, která přímo nesouvisí s průmyslem byla proto méně vystavena konkurenci — vždyť jak málo člověku stačí k tomu, aby se nějaký čas protloukl! — Pozvolna se situace zlepšuje; nahromaděné zásoby zboží se spotřebují, všeobecná skleslost obchodníků a průmyslníků brání tomu, aby se mezery příliš rychle zaplňovaly, až konečně stoupající ceny a příznivé zprávy se všech stran znovu roztočí kola. Trhy jsou většinou značně vzdáleny; než tam první dodávky dorazí, poptávka stoupá dál a s ní i ceny; první dovezené zboží jde na dračku, první odbyt ještě více oživí obchodní ruch, dodávky na cestě slibují ještě vyšší ceny, v očekávání dalšího vzestupu se zboží začne skupovávat na spekulaci, a tak se zboží určené k spotřebě právě v době, kdy se nejvíce žádá, spotřebě odejme — spekulace vyžene ceny ještě víc do výše, protože povzbuzuje ke koupi ostatní a předem odnímá z oběhu nové dodávky — to všechno se hlásí do Anglie, továrníci roztočí kola na plné obrátky, zřizují se nové továrny, nasadí se všechny prostředky, aby se využilo příznivého období, a také tady nastoupí spekulace s úplně stejnými účinky jako na zahraničních trzích: zvyšuje ceny, odebírá zboží spotřebitelům, dohání tím průmyslovou výrobu k nejvyššímu vypětí sil. A tu vyrukují „nesolidní“ spekulanti, kteří pracují s fiktivním kapitálem, žijí z úvěru a okamžitě se položí, jakmile nemohou zboží rychle prodat; vrhají se do této všeobecné zmatené honby za penězi, zvyšuji zmatek a chvat svou vlastní bezuzdnou chtivostí, jež stupňuje ceny i výrobu až k šílenství — je to bláznivý shon, který zachvacuje i ty nejklidnější a nejzkušenější. Kladiva buší, stroje rachotí, přede se, tká, jako by mělo celé lidstvo dostat novou výbavu, jako by se na Měsíci objevilo několik miliard nových spotřebitelů. Najednou začnou tam na druhé straně nesolidní spekulanti, kteří potřebují peníze, prodávat — samozřejmě pod tržní cenu, neboť mají naspěch — po jednom prodeji následují další, ceny začnou kolísat, spekulanti zděšeně vrhnou své zboží na trh, na trhu vznikne zmatek, úvěr je otřesen, jedna firma po druhé zastavuje platby, bankrot stíhá bankrot — a najednou je zřejmé, že na místě i na cestě je třikrát víc zboží, než kolik spotřeba žádala. Zprávy o tom přijdou do Anglie, kde se mezitím stále ještě ze všech sil vyrábělo — panická hrůza se začne šířit i zde, úpadky v zámoří přivodí další úpadky v Anglii, stagnace způsobuje, že se hroutí další a další firmy, i tady se ze strachu vrhnou hned všechny zásoby na trh a tím se panika jen ještě zvětší. To je počátek krise, která má potom týž průběh jako předcházející a později opět přejde v období rozkvětu. Tak to jde stále, rozkvět, krise, rozkvět, krise, a tento věčný koloběh, němž se pohybuje anglický průmysl, se opakuje, jak už bylo řečeno, každých pět nebo šet let.

Z toho vyplývá, že až na krátká období nejvyšší konjunktury musí mít anglický průmysl neustále reservu nezaměstnaných dělníků, aby mohl vyrobit množství zboží požadované trhem právě v nejživějších měsících. Tato reserva je větší nebo menší podle toho,. zda situace na trhu dává práci větší či menší části této reservy. A i když v období největšího oživení trhu mohou alespoň dočasně dodat určitý počet dělníků zemědělské oblasti, Irsko a některá pracovní odvětví méně postižená tímto rozmachem, je to jednak přece jen menšina, jednak jsou i tito dělníci sami součástí reservy, jen s tím rozdílem, že teprve konjunktura po každé ukáže, že k ní patří. Tam, kde dělníci pracovali předtím, než přešli do oživenějších pracovních odvětví, se uskrovní, aby odchod dělníků byl méně citelný, pracuje se déle, přiberou se do práce ženy i mladší lidé, a když se pak s příchodem krise dělníci vrátí zpátky, shledají, že jejich místa jsou obsazena a oni se stali zbytečnými — alespoň ve většině případů tomu tak bývá. Tato reserva, k níž v době krise náleží ohromné spousty dělníků a v průměrné době mezi rozmachem a krisí stále ještě hodně dělníků — to je to „přebytečné obyvatelstvo“ Anglie, které se bídně živí tím, že žebrá, krade, zametá ulice, sbírá koňský trus, jezdí s károu nebo s osly, chodí po domech a všelicos prodává, dělá drobné příležitostné práce. Ve všech velkých městech vidíme mnoho takových lidí, kteří těmito příležitostnými výdělky „udržují duši v těle“, jak říkají Angličané. Je pozoruhodné, čím vším si toto „přebytečné“ obyvatelstvo vydělává na chléb! Londýnští metaři (crossing sweeps) jsou světoznámí; až dosud však zametali nejen křižovatky, nýbrž i hlavní ulice jiných měst nezaměstnaní, které si k tomu účelu najímala buď chudinská, ncbo městská správa — nyní je tu stroj, který den co den rachotí ulicemi a přiravujc nezaměstnané o chléb. Na hlavních silnicích, které vedou do města a po nichž projíždí mnoho vozů, vidíme spousty lidí s malými vozíky, kteří s nasazením života shrabují mezi jedoucími kočáry a omnibusy čerstvý koňský trus a pak jej prodávají — často za to musí ještě platit silniční správě několik šilinků týdně a na mnoha místech je to vůbec zakázáno, protože jinak by silniční správa nemohla prodávat bláto smetené se silnic jako hnůj, kdyby neobsahovalo patřičnou dávku koňského trusu. Šťastni jsou ti „přebyteční“, kteří si mohou opatřit káru a vozit na ní různé náklady, a ještě šťastnější jsou ti, kterým se podaří získat peníze na káru s oslem — krmení si osel musí hledat sám nebo dostane trochu posbíraných odpadků a něco se s ním přece jen vydělá.

Většina „přebytečných“ se věnuje pouličnímu obchodu. Zvláště v sobotu večer, kdy je všechno dělnické obyvatelstvo na ulici, vidíme, jaké množství lidí se živí tímto způsobem. Řemínky do bot, šle, kalouny, pomeranče, koláče, zkrátka všechno možné tu nabízejí nesčetní muži, ženy i děti — ale i jindy je možno co chvíli vidět postávat nebo bloumat ulicí takové prodavače pomerančů, pečiva, zázvorového nebo kopřivového piva[c]. Zápalky a podobné věci, pečetní vosk, patentní směsi k rozdělávání ohně atd. To jsou další artikly, s nimiž tito lidé obchodují. Jiní — tak zvaní „jobbers“[d] — bloudí ulicemi a hledají nějakou příležitostnou menší práci; některým se podaří získat na den nějaké zaměstnání, ale všichni nemají to štěstí.

„U bran všech londýnských doků,“ píše duchovní W. Champneys, kazatel z londýnského East-Endu, „stojí v zimě každé ráno už před rozedněním sta a sta chudých v naději, že dostanou nějakou práci na jeden den, a čekají, až se otevře brána — a když pak jsou přijati ti nejmladší, nejsilnější a s nejlepšími známostmi, vracejí se ještě stovky chudáků, sklíčených a zklamaných, do svých nuzných domovů.“[104]

Co zbývá těmto lidem, nenajdou-li práci a nechtějí-li se vzepřít proti společnosti, než jít žebrat? Proto se nelze divit té spoustě žebráků, většinou mužů schopných práce, s nimiž musí policie neustále bojovat. Žebrota těchto lidí má však svůj zvláštní ráz. Takový člověk obyčejně táhne se svou rodinou ulicemi a zpívá buď nějakou prosebnou píseň nebo se snaží pohnout sousedy tím, že jim vykládá o své bídě. A je nápadné, že se s těmito žebráky setkáváme většinou jen v dělnických čtvrtích a že je něčím podarují jenom dělníci. Nebo se rodina postaví mlčky na rušnou ulici a beze slova čeká, až se někdo při pohledu na tuto bezmocnost ustrne. Také zde počítají jen s účastí dělníků, kteří z vlastní zkušenosti vědí, co je hlad, a kteří se mohou každým okamžikem dostat do stejné situace; neboť s takovou němou a přitom přece tak dojemnou prosbou se setkáváme skoro jen na těch ulicích, kudy chodí dělníci, a jen v těch hodinách, kdy tudy chodí dělníci; zvláště však v sobotu večer, kdy se vůbec na hlavních ulicích odhalují „tajemství“ dělnických čtvrtí a kdy se buržoasie úzkostlivě vyhýbá těmto tak špinavým končinám. A když někdo z přebytečných má dost odvahy a vášně, aby se otevřeně postavil na odpor společnosti a aby na skrytou válku, kterou proti němu vede buržoasie, odpověděl otevřenou válkou proti buržoasii, ten pak jde a krade, loupí a vraždí.

Těchto přebytečných je v Anglii a Walesu podle zpráv komise pro chudinský zákon průměrně půl druhého milionu. Ve Skotsku se nedá počet dobře určit, protože tam zákony o chudinské péči nemají, a o Irsku si promluvíme zvlášť. Do tohoto půl druhého milionu jsou ostatně započteni jen ti, kteří se skutečně obrátili na chudinskou správu o pomoc; není v něm však zahrnuto velké množství těch, kteří se protloukají sami, aniž použijí tohoto posledního východiska, jehož se všichni tak štítí; zato však také značná část uvedeného počtu připadá na zemědělské oblasti a nepřichází zde tudíž v úvahu. Za krise se ovšem toto číslo podstatně zvyšuje a bída dostoupí vrcholu. Vezměme např. krisi z roku 1842, která, protože byla poslední, byla také nejprudší — neboť intensita krisí s každým opakováním roste, a příští krise, jež nastane nejpozději roku 1847, bude podle všeho ještě prudší a ještě vleklejší. Za této krise dostoupila chudinská daň ve všech městech nebývalé výše. Ve Stockportu museli mimo jiné odevzdávat z každé libry št. nájemného 8 šilinků na chudinskou daň, takže jen z nájemného z celého města připadalo na daň 40%. K tomu byly celé ulice prázdné, takže tu bylo alespoň o 20.000 obyvatel méně než obvykle, a na dveřích prázdných domů bylo napsáno: Stockport to let — Stockport k pronajmutí. V Boltonu, kde příspěvek z nájemného na chudinskou daň činil v normálních letech průměrně 86.000 liber št., klesl na 36.000 liber št.; naproti tornu stoupl počet chudých, kteří potřebovali podporu, na 14.000, tedy přes 20% všeho obyvatelstva. V Leedsu měla chudinská správa reservní fond 10.000 liber št., a tento fond, stejně jako sbírka 7000 liber št., byly úplně vyčerpány, ještě než krise dosáhla vrcholu. Tak tomu bylo všude; zpráva, kterou sestavil jeden výbor Ligy proti obilním zákonům v lednu 1843 o situaci v průmyslových obvodech roku 1842 a která se opírala o podrobné údaje továrníků, praví, že chudinská daň byla průměrně dvakrát vyšší než roku 1839 a že počet těch, kteří potřebovali podporu, se za tu dobu ztrojnásobil, ba dokonce zpětinásobil; že velmi mnoho žadatelů pocházelo z vrstev, které až dosud nikdy o podporu nežádaly, atd.; že pracující třída měla o dvě třetiny méně potravin než v letech 1834—1836; že spotřeba masa podstatně klesla — někde o 20%, jinde o 60%; že i obyčejní řemeslníci, kováři, zedníci a pod., u nichž byla jinak i v dobách největší tísně plná zaměstnanost, rovněž velmi trpěli nedostatkem práce a poklesem mezd — a že dokonce ještě teď, v lednu 1843, mzda stále klesá. A to jsou zprávy továrníků!

Nezaměstnaní dělníci, jejichž továrny zahálely a jimž jejich chlebodárci nemohli dát práci, se potloukali po ulicích, žebrali jednotlivě nebo ve skupinách, obléhali v tlupách silnici a žádali kolemjdoucí o podporu — ale neprosili pokorně jako obyčejní žebráci, nýbrž výhružně svým počtem, svými posunky i slovy. Tak to vypadalo ve všech průmyslových obvodech od Leicesteru až po Leeds a od Manchesteru až po Birmingham. Tu a tam vypukly jednotlivé nepokoje, např. v červenci v hrnčírnách v severním Staffordshiru; mezi dělníky to strašlivě vřelo, až konečně v srpnu propukla v továrních obvodech všeobecná vzpoura. Když jsem přijel koncem listopadu 1842 do Manchesteru, postávalo ještě všude na rozích ulic plno nezaměstnaných a mnoho továren dosud nepracovalo; v příštích měsících do poloviny roku 1843 se tito nedobrovolní zahaleči ponenáhlu ztráceli a továrny se zase rozjely.

Jaká nesmírná bída a nouze vládne za takové krise mezi nezaměstnanými, to jistě nemusím líčit. Chudinské daně zdaleka nestačí; dobročinnost bohatých je jako kapka na žhavý kámen, účinek je v mžiku ten tam; žebrání, když je žebrajících tolik, může pomoci jen několika lidem. Kdyby v těchto dobách neprodávali malí kupci dělníkům na úvěr tak dlouho, jak jen mohou — ovšemže si to dají dodatečně pořádně zaplatit — a kdyby se dělníci navzájem nepodporovali, jak jen mohou, skosil by samozřejmě při každé krisi masy těchto „přebytečných“ hlad. Takto však, protože to nejhroznější období je přece jcn krátké — trvá rok, nanejvýš dva nebo dva a půl roku — většina, i když jen s holým životem a za cenu těžkých strádání, z toho přece jen vyjde. Že v každé krisi mnoho z nich nepřímo padne za oběť nemocem atd., to ještě uvidíme. Zatím si všimneme jiné příčiny těžkého postavení anglických dělníků, příčiny, která neustále působí a zatlačuje tuto třídu stále níž a níž.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Oblíbené rčení anglických továrníků.

b „Opotřebování otroka, jak už bylo řečeno, jde na útraty jeho pána, kdežto opotřebování svobodného dělníka jde na jeho vlastní účet. Ale opotřebování svobodného dělníka jde ve skutečnosti právě tak na účet pána jako opotřebování otroka. Mzda placená nádeníkům a sluhům všeho druhu musí být tak vysoká, aby jim vcelku umožňovala udržovat rod nádeníků a sluhů v takovém. množství, jaké právě vyžaduje stoupající, klesající nebo stabilní poptávka společnosti po těchto lidech. Ale třebaže i opotřebování svobodného dělníka jde na útraty pánovy, přijde ho zpravidla daleko levněji než opotřebování otroka. Fond určený, abych tak řekl, k obnově nebo náhradě opotřebování otroka bývá obyčejně spravován nedbalým pánem nebo nepozorným dozorcem atd.“ — A.Smith, „Wealth of Nations“ [„Blahobyt národů“], I, 8, str. 133 MacCullochova čtyřsvazkového vydání.

c Dva osvěžující pěnivé nápoje, první je vyroben z vody, cukru a z trochy zázvoru, druhý se připravuje z vody, cukru a kopřiv. Oba nápoje jsou oblíbeny mezi dělníky, hlavně mezi abstinenty.

d — pomocní dělníci bez stálé práce. (Pozn. red.)

104 Zpráva pastora W. Champneyse o situaci londýnských dokařských dělníků, kterou Engels cituje, byla původně uveřejněna v časopisu „The Weekly Dispatch“ a pak přetištěna v čís. 338 „The Northern Star“ z 4. května 1844.