Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Proces proti Porýnskému krajskému výboru demokratů[195]
Marxova řeč
Páni porotci! Kdyby byl tento proces zahájen před 5. prosincem, chápal bych ještě, že na nás prokuratura podala žalobu. Teď, po 5. prosinci, nechápu, jak se prokuratura ještě opovažuje dovolávat se proti nám zákonů, které už pošlapala sama koruna.
Oč se prokuratura opírá, když kritisuje Národní shromáždění, když kritisuje usnesení o odepření daní? O zákony z 6. a 8. dubna 1848. A co učinila vláda, když 5. prosince svémocně naoktrojovala ústavu a vnutila zemi nový volební zákon? Roztrhala zákony z 6. a 8. dubna 1848. Tyto zákony už neexistují pro stoupence vlády, proč by ještě měly existovat pro její odpůrce? Vláda se postavila 5. prosince na revoluční půdu, totiž na kontrarevoluční půdu. Má tedy co činit pouze s revolucionáři nebo spoluviníky. To ona nadělala buřiče z celé té masy občanů, kteří se opírají o existující zákony, kteří hájí existující zákon před porušením. Před 5. prosincem bylo možno mít různé názory na přeložení Národního shromáždění, na jeho rozehnání, na stav obležení v Berlíně. Po 5. prosinci bylo nesporným faktem, že tato opatření měla otevřít dveře kontrarevoluci, a proto byl přípustný každý prostředek proti frakci, která už sama neuznávala podmínky, za nichž byla vládou, a kterou už tedy za vládu nemohla uznávat ani země.
Pánové! Koruna mohla zachránit aspoň zdání zákonnosti, ale ona tím pohrdla. Mohla rozehnat Národní shromáždění a potom pověřit kabinet, aby předstoupil před zemi a prohlásil: „Odhodlali jsme se provést státní převrat, přiměly nás k tornu okolnosti. Formálně jsme nedbali zákona, ale existují kritické okamžiky, kdy je v sázce sama existence státu. V takových chvílích existuje jen jeden neporušitelný zákon, zachování státu. Když jsme rozpouštěli shromáždění, neexistovala ústava. Nemohli jsme ji tedy porušit. Naproti tomu existovaly dva organické zákony, zákon z 6. a z 8. dubna 1848. Vpravdě existuje jen jediný organický zákon, volební zákon. Vyzýváme zemi, aby přistoupila k novým volbám podle tohoto zákona. Před shromáždění, které vyjde z těchto prvotních voleb, předstoupíme pak my, odpovědná vláda. Doufáme, že toto shromáždění uzná státní převrat za spásný čin, diktovaný okolnostmi, a dodatečně jej schválí. Prohlásí, že jsme porušili literu zákona, abychom zachránili vlast. Nechť rozhodne o našem osudu.“
Kdyby kabinet jednal tímto způsobem, měl by aspoň zdánlivé oprávnění postavit nás před vaši soudnou stolici. Koruna by zachránila zdání zákonnosti. Ale to koruna nemohla a ani nechtěla učinit.
V očích koruny byla březnová revoluce surovou skutečností. Jedna surová skutečnost může být vymýcena jen jinou surovou skutečností. Tím, že vláda zrušila nové volby na základě dubnového zákona 1848, popřela svou odpovědnost, zrušila sám soud, jemuž byla odpovědna. Z apelu Národního shromáždění k lidu tak předem učinila pouhé zdání, fikci, klam. Tím, že si vláda vymyslela, aby první sněmovna, založená na censu, byla nedílnou částí zákonodárného shromáždění, pošlapala organické zákony, opustila právní půdu, zfalšovala lidové volby, vzala lidu jakoukoli možnost vyslovit se o „spásném činu“ koruny.
A tak, pánové, nelze popřít, a nepopře to ani žádný budoucí historik, že totiž koruna provedla revoluci, zvrátila existující právní řád, a nemůže se tedy dovolávat zákonů, které sama tak hanebně svrhla. Jestliže se revoluce zdaří, lze odpůrce pověsit, ale ne odsoudit. Lze je jako poražené nepřátele odklidit z cesty, ale nelze je soudit jako zločince. Po skončené revoluci nebo kontrarevoluci nelze použít svržených zákonů proti těm, kdo tyto zákony hájili. Je to jen zbabělé předstírání zákonnosti, které vy, pánové, jistě svým rozsudkem neschválíte.
Řeklj sem vám, pánové, že vláda zfalšovala mínění lidu o „spásném činu koruny“. A přesto se lid už vyslovil proti koruně a pro Národní shromáždění. Volby do druhé sněmovny jsou jediné zákonné volby, neboť pouze ony se konaly na základě zákona z 8. dubna 1848. A téměř všichni, kdo byli pro odepření daní, byli do druhé sněmovny znovu zvoleni, mnozí podruhé a potřetí. Dokonce i Schneider II., obviněný zároveň se mnou, je poslancem za Kolín. Otázka, zda má Národní shromáždění právo usnášet se na odepření daní, je tedy lidem už fakticky rozhodnuta.
A nehledě k tomuto nejvyššímu rozsudku, dáte mi, pánově, jistě všichni za pravdu, že tu nejde o zločin v obyčejném smyslu slova, že tu vůbec nejde o konflikt se zákonem, který by patřil před váš soud. Za normálních poměrů je veřejná moc vykonavatelkou existujících zákonů; zločinec je ten, kdo tyto zákony porušuje, nebo násilím brání veřejné moci v jejich plnění. V našem případě jedna veřejná moc porušila zákon; jiná veřejná moc, lhostejno která, ho hájila. Boj mezi dvěma státními mocemi nenáleží do kompetence trestního práva, ani do kompetence soukromého práva. Otázku, kdo byl v právu, zda koruna nebo Národní shromáždění, rozhodnou dějiny. Všechny poroty, všechny soudy v Prusku dohromady ji nemohou vyřešit. Existuje jen jedna moc, která ji rozhodne — dějiny. Nechápu proto, jak nás mohli posadit na lavici obžalovaných na základě Code pénal.
Že zde šlo o boj mezi dvěma mocemi a že mezi dvěma mocemi může rozhodnout jedině moc, to, pánové, prohlašoval stejně jak revoluční, tak kontrarevoluční tisk. Prohlásil to krátce před rozhodnutím boje dokonce orgán vlády. „Neue Preussische Zeitung“, orgán nynější vlády, to dobře rozpoznala. Několik dní před krizí napsala asi toto: Nyní nerozhoduje právo, nýbrž moc, a teď se ukáže, že staré království z milosti boží ještě má moc. „Neue Preussische Zeitung“ pochopila situaci správně. Moc proti moci. Mezi oběma muselo rozhodnout vítězství. Zvítězila kontrarevoluce, ale skončilo teprve první dějství dramatu. V Anglii trval boj přes dvacet let. Karel I. byl několikrát vítězem, ale nakonec šel na popraviště. A kdo vám zaručí, pánové, že nynější vláda, že tito úředníci, kteří byli a jsou jejím nástrojem, nebudou odsouzeni nynější sněmovnou nebo svými nástupci jako velezrádci?
Pánové! Prokuratura se pokusila založit svou obžalobu na zákonech z 6. a 8. dubna. Byl jsem vám však nucen dokázat, že právě tyto zákony nás zprošťují obžaloby. Netajím však před vámi, že jsem tyto zákony nikdy neuznal a nikdy je neuznám. Nikdy neplatily pro poslance, které zvolil lid; tím méně mohly předpisovat cestu březnové revoluci.
Jak vznikly zákony z 6. a 8. dubna? Dohodou vlády se Spojeným sněmem. Touto cestou se mělo navázat na starý zákonný pořádek a měla se zastřít revoluce, která právě tento pořádek odstranila. Pánové jako Camphausen apod. považovali za důležité zachránit zdání zákonného vývoje. A jak zachraňovali toto zdání? Celou řadou zjevných a nejapných rozporů. Zůstaňte, pánové, na okamžik na stanovisku starého zákona! Což nebylo nezákonné už to, že tu byl ministr Camphausen, odpovědný ministr, ministr bez úřednické kariéry? Camphausenova funkce odpovědného ministerského předsedy byla nezákonná. Tento podle zákona neexistující úředník svolával Spojený sněm a za jeho pomoci dával odhlasovat zákony, k jejichž usnášení tento sněm neměl zákonné zmocnění. A tomuto formalismu, který sám sebe vyvracel a sám sobě odporoval, se říkalo zákonný vývoj, zachovávání právní půdy!
Ponechme však, pánové, stranou formálnosti! Co byl Spojený sněm? Byl představitelem starých, přežilých společenských poměrů. Revoluce se však prováděla právě proti těmto poměrům. A zástupcům poražené společnosti se předkládají ke schválení organické zákony, které mají uznat, řídit a organisovat revoluci proti této staré společnosti? Jaký nechutný rozpor! Vždyť zemský sněm byl svržen zároveň se starým královstvím.
Při této příležitosti se, pánové, podívejme na kloub takzvané právní půdě. Jsem nucen zabývat se touto otázkou už proto, že nás právem pokládají za odpůrce právní půdy a že zákony z 6. a 8. dubna děkují za svou existenci pouze formálnímu uznání právní půdy.
Sněm zastupoval především velké pozemkové vlastnictví. A velké pozemkové vlastnictví bylo skutečně základnou středověké, feudální společnosti. Moderní buržoasní společnost, naše společnost naproti tomu spočívá na průmyslu a obchodu. Pozemkové vlastnictví ztratilo všechny někdejší podmínky své existence, je nyní závislé na obchodu a průmyslu. Proto se dnes zemědělská výroba provozuje průmyslovým způsobem a staří feudální páni klesli na velkovýrobce dobytka, vlny, obilí, krmné řepy, kořalky atp., na lidi, kteří obchodují těmito průmyslovými výrobky jako každý jiný obchodník! Byť sebevíc lpěli na svých starých předsudcích, v praxi se mění v buržoy, kteří vyrábějí při co nejmenších nákladech co nejvíce, nakupují, kde a jak mohou nejlevněji, a prodávají, kde a jak mohou nejdráže. Už to, jak tito pánové žijí, vyrábějí a vydělávají, usvědčuje celou jejich tradiční, nadutou domýšlivost ze lži. Pozemkové vlastnictví jako vládnoucí společenský činitel předpokládá středověký způsob výroby a směny. Spojený sněm představoval tento středověký způsob výroby a směny, který už dávno přestal existovat, a jeho představitele, kteří sice velmi lpějí na starých privilegiích, ale stejně tak spolupožívají a využívají výhod nové společnosti. Nová buržoasní společnost, spočívající na zcela jiné základně, na změněném způsobu výroby, musela uchvátit i politickou moc; tuto politickou moc, jejíž celá organisace vzešla ze zcela odlišných materiálních a společenských poměrů, musela vyrvat z rukou těch, kdo zastupovali zájmy umírající třídy. Proto došlo k revoluci. Revoluce tedy byla namířena jak proti absolutní královské moci, tomuto nejvyššímu politickému výrazu staré společnosti, tak proti stavovskému zastoupení, které představovalo společenský pořádek dávno zničený moderním průmyslem, nebo nanejvýš ještě pyšné trosky stavů, každým dnem předstihovaných, zatlačovaných a rozkotávaných buržoasní společností. Jak tedy mohl někdo přijít na nápad, aby se Spojenému sněmu, tomuto představiteli staré společnosti dovolilo diktovat zákony nové společnosti, která si revolucí dobývala svá práva?
Prý proto, aby byla zachována právní půda. Co však, pánové, rozumíte zachováním právní půdy? Zachování zákonů, které náleží minulé společenské epoše, které vytvořili představitelé zaniklých nebo zanikajících společenských zájmů, kteří proto uzákonili pouze ty zájmy, jež jsou v rozporu se všeobecnými potřebami. Společnost však nespočívá na zákonu. To si právníci jen namlouvají. Zákon musí naopak spočívat na společnosti, musí být výrazem jejích společných zájmů a potřeb, vyplývajících z daného materiálního způsobu výroby, na rozdíl od zvůle jedince. Tenhle Code Napoléon[a], který mám v ruce, nestvořil buržoasní společnost. Naopak, buržoasní společnost, která vznikla v 18. a vyvíjela se dále v 19. století, nachází v Codu jen svůj právní výraz. Jakmile nebude odpovídat společenským poměrům, bude z něho jen hromada papíru. Staré zákony nemůžete učinit základem nového společenského vývoje, právě tak jako tyto staré zákony nevytvořily staré společenské poměry.
Z těchto starých poměrů vzešly, s nimi musí i zajít. Mění se nutně s měnícími se životními podmínkami. Zachovávání starých zákonů v rozporu s novými potřebami a požadavky společenského vývoje není v základě nic jiného než licoměrné obhajování zastaralých zvláštních zájmů proti časovým obecným zájmům. Smyslem tohoto zachovávání právní půdy je učinit z těchto zvláštních zájmů zájmy vládnoucí, přestože už nevládnou; vnutit společnosti zákony, které jsou samými životními podmínkami této společnosti, způsobem, jak si opatřuje životní prostředky, její směnou, její materiální výrobou odsouzeny k zániku; udržovat u moci zákonodárce, kteří hájí jen zvláštní zájmy; zneužívat státní moci k násilnému podřízení zájmů většiny zájmům menšiny. Ocítá se tedy ustavičně v rozporu s existujícími potřebami, brzdí směnu, průmysl a připravuje společenské krize, které se pak vybíjejí v politických revolucích.
To je ten pravý smysl lpění na právní půdě a zachovávání právní půdy. A o tuto frázi o právní půdě, spočívající buď na vědomém klamu, nebo na nevědomém sebeklamu, se opíralo svolání Spojeného sněmu; na základě této fráze bylo Spojenému sněmu dovoleno, aby vyráběl organické zákony pro Národní shromáždění podmíněné a zrozené revolucí. A podle těchto zákonů má být Národní shromáždění souzeno!
Národní shromáždění representovalo moderní buržoasní společnost proti feudální společnosti representované Spojeným sněmem. Bylo lidem zvoleno, aby samostatně vypracovalo ústavu, která by odpovídala životním poměrům, jež se octly v rozporu s dosavadní politickou organisací a s dosavadními zákony. Bylo proto naprosto svrchované, ústavodárné. A jestliže se přesto snížilo k dohodovacímu stanovisku, byla to jen čistě formální zdvořilost vůči koruně, pouhá ceremonie. Nemusím zde rozbírat otázku, zda mělo shromáždění vůči lidu právo postavit se na dohodovací stanovisko. Podle jeho názoru bylo třeba zabránit střetnutí s korunou dobrou vůlí obou stran.
Jedno je však nesporné: zákony z 6. a 8. dubna, dohodnuté se Spojeným sněmem, byly formálně neplatné. Materiálně mají význam jen potud, že vyslovují a stanoví podmínky, za nichž by Národní shromáždění mohlo být skutečným výrazem svrchovanosti lidu. Zákonodárství Spojeného sněmu bylo pouze formou, která koruně umožnila, aby se nemusela ponížit a prohlásit: Jsem poražena!
Nyní, páni porotci, přecházím k podrobnějšímu rozboru řeči prokurátora.
Prokurátor prohlásil:
„Koruna postoupila část moci, která byla plně v jejích rukou. Ani v obyčejném životě neznamená odříkací zápis nic víc než to, co jasně říkám slovy, jimiž se něčeho zříkám. Avšak zákon z 8. dubna 1848 nedává Národnímu shromáždění právo odepřít daně a nestanoví, že Berlín je nutně sídlem Národního shromáždění.“
Pánové! Moc v rukou koruny byla rozbita; vzdala se moci, aby zachránila její trosky. Vzpomínáte si, pánové, jak se král hned po vstupu na trůn v Královci a v Berlíně slavnostně dušoval čestným slovem, že nikdy nepřistoupí na konstituční zřízení. Vzpomínáte si, jak se král roku 1847 při zahájení Spojeného sněmu slavnostně zapřisáhl, že nestrpí mezi sebou a svým lidem kus papíru. Zatím se však po březnových událostech roku 1848 sám prohlásil v oktrojované ústavě za konstitučního krále. Postavil mezi sebe a svůj národ tuto abstraktní tatarskou slátaninu, kus papíru. Opováží se snad prokuratura tvrdit, že král dobrovolně tak okatě dementoval své slavnostní přísliby, že se dobrovolně přiznal před celou Evropou k nemožné nedůslednosti tím, že dal souhlas k dohodě či ke konstituci? Král dělal pouze ty ústupky, ke kterým ho revoluce přinucovala. Nic víc a nic míň!
Populární přirovnání zástupce prokuratury bohužel nic nedokazuje. Ovšem, jestliže se něčeho vzdávám, vzdávám se jen toho, čeho se výslovně vzdávám, ničeho víc. Jestliže vám dávám dar, bylo by od vás jistě drzé, kdybyste ode mne na základě darovací listiny požadovali další dary. Avšak po březnu to byl lid, kdo dával, a koruna dar přijímala. Je samozřejmé, že dar je třeba brát tak, jak jej míní dárce, a ne obdarovaný, tedy lid, a ne koruna.
Absolutní moc koruny byla zlomena. Lid zvítězil. Obě strany uzavřely příměří, a lid byl oklamán. Že byl lid oklamán, to se vám už, pánové, vynasnažila zevrubně dokázat prokuratura. Ve snaze popřít právo Národního shromáždění na odepření daní, vysvětlila vám prokuratura velmi obšírně, že jestliže něco podobného bylo v zákoně z 6. dubna 1848, pak v zákoně z 8. dubna 1848 už vůbec nic takového není. Tohoto mezidobí se tedy použilo k tomu, aby zástupcům lidu byla po dvou dnech odňata práva, která jim byla dva dny předtím přiznána. Mohla prokuratura kompromitovat poctivost koruny skvělejším způsobem, mohla dokázat nepopíratelněji, že lid měl být oklamán?
Prokuratura dále říká:
„Právo přeložit sídlo Národního shromáždění a odročit jeho zasedání vyplývá z výkonné moci a uznává se ve všech konstitučních zemích.“
Pokud jde o právo výkonné moci překládat sídlo zákonodárných sněmoven, vyzývám prokuraturu, aby mi pro toto tvrzení uvedla třebas jen jediný zákon nebo příklad. V Anglii např. mohl král podle starého historického práva svolat parlament do libovolného místa. Neexistuje zákon, podle něhož by byl Londýn určen za zákonné sídlo parlamentu. Vy víte, pánové, že v Anglii jsou vůbec nejvýznamnější politické svobody sankcionovány zvykovým právem, nikoli právem psaným, tak např. svoboda tisku. Ale napadne anglické vládě přeložit parlament z Londýna do Windsoru nebo Richmondu? Stačí to vyslovit a vidíme, jak je to absurdní.
Ovšem, v konstitučních zemích má koruna právo odročit zasedání sněmoven. Nezapomeňte však, že na druhé straně je ve všech ústavách určeno, na jak dlouho se může zasedání sněmoven odročit a po jaké době musí být znovu svolány. V Prusku ústava neexistovala — bylo ji nutno teprve vytvořit; neexistoval zákonem stanovený termín ke svolání odročeného zasedání sněmovny, a proto neexistovalo ani právo koruny odročovat zasedání. Jinak by koruna mohla odročit svolání sněmoven na deset dní, na deset let, nebo na věky. Kde byla záruka, že budou kdy zase svolány nebo že budou moci vůbec zasedat? Existence sněmoven vedle koruny byla zastavena blahovůli koruny a zákonodárná moc, lze-li tu vůbec mluvit o zákonodárné moci, se stala fikcí.
Pánové! Na tomto příkladu vidíte, kam vede snaha posuzovat konflikt mezi pruskou korunou a pruským Národním shromážděním podle poměrů v konstitučních zemích. Vede k zachování absolutní královské moci. Na jedné straně se pro korunu reklamují práva konstituční výkonné moci, na druhé straně neexistuje žádný zákon, žádná zvyklost, žádná organická instituce, která by omezovala její práva jako konstituční výkonné moci. Na zástupcích lidu se žádá: vůči absolutnímu králi vystupuj v úloze konstituční sněmovny!
Je zapotřebí ještě vysvětlovat, že v tomto případě nestály proti sobě moc výkonná a moc zákonodárná, že princip konstitučního rozdělení moci nelze uplatňovat u pruského Národního shromáždění a pruské koruny? Odmyslete si nyní revoluci, přidržujte se jen oficiální teorie dohody. Vždyť dokonce i podle této teorie tu proti sobě stály dvě svrchované moci. Není pochyby, že jedna musela zničit druhou. V jednom státě nemohou zároveň vedle sebe fungovat dvě svrchované moci. Toje stejný nesmysl jako kvadratura kruhu. Mezi oběma svrchovanými mocemi musela rozhodnout materiální síla. Ale nám tu nejde o to, zjišťovat, zda dohoda byla či nebyla možná. Stačí, že tu dvě moci vzájemně vešly ve styk, aby uzavřely smlouvu. Sám Camphausen připouštěl možnost, že smlouva nebude uzavřena. Z tribuny ukazoval dohodovačům na nebezpečí hrozící zemi, jestliže smlouva nebude uzavřena. Nebezpečí tkvělo v původním vztahu dohodovacího Národního shromáždění ke koruně, a teď se dodatečně činí Národní shromáždění odpovědné za toto nebezpečí tím, že se tento původní vztah popírá, že se z Národního shromáždění dělá konstituční sněmovna. Obtíže se mají vyřešit tím, že se od nich abstrahuje!
Myslím, že jsem vám, pánové, dokázal, že koruna neměla právo ani přeložit sídlo dohodovacího shromáždění, ani odročit zasedání.
Prokuratura se však neomezila na prozkoumání, zda koruna měla či neměla právo přeložit sídlo Národního shromáždění, ale snaží se dokazovat účelnost tohoto opatření. „Nebylo by bývalo účelné“ volá státní prokurátor, „kdyby bylo Národní shromáždění uposlechlo korunu a odebralo se do Brandenburgu?“ Prokuratura zdůvodňuje účelnost tohoto opatření situací samé sněmovny; nebyla prý v Berlíně svobodná atd.
Což není jasné, čeho chtěla koruna změnou sídla shromáždění dosáhnout? Což neodhalila sama pravý smysl všech oficiálně uváděných důvodů pro přeložení? Nešlo tu vůbec o svobodu rokování, nýbrž o něco jiného: buď shromáždění poslat domů a ústavu naoktrojovat, nebo svoláním povolných zástupců vytvořit fiktivní zastupitelstvo. Když se však v Brandenburgu proti očekávání sešlo tolik poslanců, že byli schopni se usnášet, odhodilo se všechno pokrytectví a Národní shromáždění bylo prohlášeno za rozpuštěné.
Je ostatně samozřejmé, že koruna neměla právo prohlašovat Národní shromáždění za svobodné nebo nesvobodné. O tom, mělo-li či nemělo-li potřebnou svobodu k rokování, mohlo rozhodnout pouze samo Národní shromáždění. Pro korunu by ovšem bylo velmi pohodlné prohlásit Národní shromáždění za nesvobodné a neodpovědné a zakázat je, jakmile by jí jeho usnesení nevyhovovalo!
Prokuratura mluvila také o povinnosti vlády chránit důstojnost shromáždění proti terorismu berlínského obyvatelstva.
Tento argument zní jako výsměch vládě. Nebudu mluvit o tom, jak se nakládalo s jednotlivými osobami — a byli to přece zvolení zástupci lidu! Snažili se je ponížit, jak jen mohli, byli hanebným způsobem pronásledováni, uspořádali na ně jakýsi „divoký hon“[196]. Ponechme však stranou osoby. Ale jak se chránila důstojnost shromáždění pokud jde o jeho práci? Archivy byly vydány napospas soldatesce, která si listinami, královskými poselstvími, osnovami zákonů, předlohami zapalovala dýmky, topila jimi v kamnech a šlapala po nich.
Nerespektovala se ani forma obvyklá při soudní exekuci — zmocnili se prostě archivu, ani nepořídili soupis.
Byl tu zřejmý plán zničit tuto práci, kterou lid tak draze zaplatil, aby bylo možno lépe pomlouvat Národní shromáždění, aby se sprovodily ze světa vládou a aristokraty nenáviděné plány reforem. Není pak přímo směšné, když se po tom všem tvrdí, že vláda přeložila sídlo shromáždění z Berlína do Brandenburgu jen z něžné péče o jeho důstojnost?
Přecházím nyní k argumentům prokuratury o formální platnosti usnesení o odepření daní.
Aby se usnesení o odepření daní stalo formálně platným aktem — říká prokuratura — muselo je shromáždění předložit koruně ke schválení.
Ale koruna, pánové, nebyla se shromážděním v bezprostředním styku — korunu zastupovala Brandenburgova vláda. Národní shromáždění se tedy mělo dohodnout s Brandenburgovou vládou — takový nesmysl žádá veřejný žalobce — že ji prohlašuje za velezrádnou, že jí odepírá daněl Ale to neznamená nic jiného, než že se Národní shromáždění mělo usnést, že se bude bezpodmínečně podřizovat každému požadavku Brandenburgovy vlády.
Usnesení o odepření daní bylo však neplatné i formálně, praví prokuratura, protože osnova zákona se může stát zákonem teprve při druhém čtení.
Na jedné straně se nedodržují podstatné formy, které je nutno zachovávat vůči Národnímu shromáždění, na druhé straně se od Národního shromáždění žádá, aby zachovávalo nejbezvýznamnější formality. Není nic prostšího! Návrh, který se nelíbí koruně, při prvním čtení projde, druhé se za pomoci zbraní znemožní, a zákon je a zůstane neplatný, protože nebyl čten ve druhém čtení. Prokuratura přehlíží, že zástupci lidu učinili toto usnesení za mimořádného stavu, že byli v zasedací síni ohrožováni bodáky. Vláda se dopouští jednoho násilí za druhým. Bezohledně porušuje nejdůležitější zákony, Habeas corpus a zákon o občanské gardě.[197] Pod firmou stavu obležení zavádí svévolně neomezený vojenský despotismus. Posílá ke všem čertům i zástupce lidu. A zatímco se na jedné straně všechny zákony bezostyšně porušují, vyžaduje se na druhé straně, aby se co nejpečlivěji dodržoval dokonce reglement.
Nevím, pánové, je-li to úmyslné falšování — jsem dalek toho předpokládat něco podobného u prokuratury — nebo nevědomost, když říká: „Národní shromáždění nechtělo smír“, „nepokusilo se o smír“.
Jestliže lid něco Národnímu shromáždění vytýká, pak jsou to jeho smiřovací choutky. Jestliže členové tohoto shromáždění něčeho želí, želí své dohodovací mánie. Právě touto dohodovací mánií si Národní shromáždění postupně odcizilo lid, ztratilo všechny posice a nakonec se vystavilo útokům koruny, aniž za sebou mělo národ. Když konečně chtělo projevit vůli, stálo tu osamocené a bezmocné právě proto, že v pravý čas nemělo vůli a nedovedlo ji projevit. Tuto dohodovací mánii projevilo poprvé, když popřelo revoluci a sankcionovalo teorii dohody, když se z revolučního Národního shromáždění zvrhlo v obojetnou společnost dohodovačů. Vrcholem jeho dohodovací slabosti bylo, když se spokojilo s tím, že Pfuel naoko uznal Steinův návrh rozkazu armádě[198]. Samo vyhlášení tohoto rozkazu armádě se zvrhlo ve frašku, neboť rozkaz mohl být už jen komickou ozvěnou Wrangelova rozkazu armádě. Ale místo aby šlo dál než tento rozkaz, chytilo se shromáždění výkladu, který mu dala vláda Pfuelova, který ho oslaboval a v němž ztrácel jakýkoli smysl. Aby se vyhnulo jakémukoli vážnému střetnutí s korunou, přijalo pouhé zdání demonstrace proti staré reakční armádě za skutečnou demonstraci. To, co už nebylo ani zdánlivým řešením konfliktu, vydávalo pokrytecky za jeho skutečné řešení. Tak málo bojechtivosti a tolik smířlivosti projevilo toto shromáždění, které prokuratura líčí jako svévolné svárlivce.
Mám ukázat ještě na jeden příznak smířliveckosti této sněmovny? Pamatujete se, pánové, na dohodu Národního shromáždění s Pfuelem stran zákona o zrušení výkupu[b]? Jestliže shromáždění nebylo s to zničit nepřítele v armádě, mělo si především získat přítele v rolnictvu. Ale i toho se vzdalo. Nešlo mu především o sebezáchovu, ale o smír, chtělo se stůj co stůj vyhnout konfliktu s korunou. A tomuto shromáždění se vytýká, že nechtělo smír, že nehledalo smír?
Pokusilo se o smír ještě ve chvíli, kdy už propukl konflikt. Znáte, pánové, brožuru od Unruha[199], muže středu. Viděli jste z ní, co všechno se dělalo, aby se zabránilo roztržce, jak se vysílaly deputace ke králi, a nebyly předpuštěny, jak se jednotliví poslanci pokoušeli přemluvit ministry, ti je se vznešenou blahosklonností odmítali, jak shromáždění chtělo činit ústupky, ty však byly jen terčem smíchu. Shromáždění chtělo uzavřít mír ještě ve chvíli, kdy už nezbývalo než připravovat se k válce. A toto shromáždění vrchní státní návladní obviňuje, že nechtělo smír, že nehledalo smír?
Berlínské Národní shromáždění bylo zřejmě v zajetí velké iluse a nechápalo své vlastní postavení a podmínky své vlastní existence, když se před konfliktem, ba dokonce ještě během konfliktu domnívalo, že je možné přátelské dorozumění, smíření s korunou, a snažilo se o ně.
Koruna nechtěla smír, nemohla chtít smír. Neklamme se, páni porotci, o povaze boje, který propukl v březnu a který se potom vedl mezi Národním shromážděním a korunou. Nejde tu o obyčejný konflikt mezi vládou a parlamentní oposicí, nešlo o konflikt mezi těmi, kteří byli ministry, a těmi, kteří se jimi chtěli stát, nejde o stranický boj dvou politických frakcí v jedné zákonodárné sněmovně. Možná, že si někteří členové Národního shromáždění, ať už patřili k menšině nebo k většině, tohle všechno namlouvali.
Ale tady nerozhoduje mínění dohodovačů, nýbrž reálné historické postavení Národního shromáždění, tak jak se vytvořilo v důsledku evropské revoluce a jí podmíněné březnové revoluce. Tady to nebyl politický konflikt dvou frakcí na půdě jedné společnosti, nýbrž konflikt mezi dvěma společnostmi, konflikt sociální, který nabyl politické formy, byl to boj staré feudálně byrokratické společnosti s moderní buržoasní společností, boj mezi společností svobodné konkurence a společností cechovního zřízení, mezi společností pozemkového vlastnictví a společností průmyslu, mezi společností víry a společností vědění. Odpovídajícím politickým výrazem staré společnosti byla koruna z boží milosti, poručníkující byrokracie a samostatná armáda. Odpovídající sociální základnou této staré politické moci bylo privilegované šlechtické pozemkové vlastnictví s jeho nevolnými nebo polonevolnými sedláky, drobný patriarchální nebo cechovně organisovaný průmysl, navzájem od sebe oddělené stavy, ostrý protiklad mezi městem a venkovem a především panství venkova nad městem. Stará politická moc — koruna z boží milosti, poručníkující byrokracie, samostatná armáda — cítily, že jim mizí pod nohama jejich skutečná materiální základna, jakmile se sáhlo na základy staré společnosti: na privilegované šlechtické pozemkové vlastnictví, na samu šlechtu, na panství venkova nad městem, na závislost venkovského lidu a na zákonodárství, odpovídající všem těmto životním podmínkám, jako obecní řád, trestní zákonodárství atd. A Národní shromáždění podniklo takovýto útok. Na druhé straně tato stará společnost viděla, že jí vyklouzává z rukou politická moc, jakmile koruna, byrokracie a armáda ztrácely své feudální výsady. A Národní shromáždění chtělo tyto výsady zrušit. Není tedy divu, že armáda, byrokracie a šlechta svorně měly korunu k násilnému převratu, a není divu, že se koruna dala přimět ke státnímu převratu, neboť dobře věděla, že její vlastní zájmy jsou velmi úzce spjaty se starou feudálně byrokratickou společností. Koruna byla představitelkou feudálně aristokratické společnosti, právě tak jako Národní shromáždění bylo představitelem moderní buržoasní společnosti. Životní podmínky této moderní společnosti vyžadují, aby byrokracie a armáda, dřívější vládci obchodu a průmyslu, byly degradovány na jejich nástroje, aby se z nich staly pouhé orgány buržoasní směny. Buržoasní společnost nemůže trpět, aby zemědělství bylo spoutáno feudálními výsadami a průmysl sešněrován byrokratickým poručníkováním. To je v rozporu s její životní zásadou svobodné konkurence. Nemůže trpět, aby se podmínky zahraničního obchodu neřídily zájmy národní výroby, nýbrž ohledy na mezinárodní politiku panovnických dvorů. Musí podřídit správu financí potřebám výroby, zatímco starý stát musel podřizovat výrobu potřebám koruny z boží milosti a vyspravování pilířů království, sociálních opor této koruny. Tak jako moderní průmysl všechno nivelisuje, musí moderní společnost strhnout i všechny právní a politické závory mezi městem a venkovem. V této společnosti existují ještě třídy, ale neexistují už stavy. Bude se vyvíjet v boji těchto tříd, ale ty jsou spojeny proti stavům a jejich království z boží milosti.
Království z boží milosti, nejvyšší politický výraz, nejvyšší politický představitel staré feudálně byrokratické společnosti, nemůže proto dělat moderní buržoasní společnosti žádné upřímné ústupky. Jeho vlastní pud sebezáchovy a společnost, která za ním stojí, o niž se opírá, je budou ustavičně ponoukat, aby učiněné ústupky vzalo zpět, uchovalo si svůj feudální charakter a pokusilo se o kontrarevoluci! Po revoluci je kontrarevoluce stále se obnovující životní podmínkou koruny.
Na druhé straně ani moderní společnost nemůže složit ruce v klín, dokud nerozbije a neodstraní oficiální zděděnou moc, díky níž se ještě násilně drží stará společnost, dokud nerozbije a neodstraní státní moc této společnosti. Panství koruny z boží milosti je právě panství přežilých společenských živlů.
Proto nemůže být mír mezi těmito dvěma společnostmi. Jejich materiální zájmy a potřeby vyvolávají boj na život a na smrt. Jedna musí zvítězit, druhá podlehnout. To je jediný možný smír mezi nimi. Proto také nemůže být mír mezi nejvyššími politickými představiteli obou těchto společností, mezi korunou a lidovým zastupitelstvem. Národní shromáždění mělo tedy na vybranou jen jedno: buď staré společnosti ustoupit, nebo vystoupit proti koruně jako samostatná moc.
Pánové! Prokuratura označila odepření daní za čin, „který otřásá základy společnosti“. Odepření daní však nemá se základy společnosti nic společného.
A vůbec, jak to, pánové, že daně, povolení a odepření daní, hrají tak velkou úlohu v dějinách konstitucionalismu? Vysvětlení je velmi prosté. Tak jako si nevolníci kupovali za hotové privilegia od feudálních baronů, tak si celé národy kupovaly privilegia od feudálních králů. Králové potřebovali peníze na války s cizími národy a zejména k boji s feudály. Čím více se vyvíjel obchod a průmysl, tím více peněz potřebovali. Stejnou měrou se však vyvíjel i třetí stav, stav měšťanský, stejnou měrou vzrůstaly i peněžní prostředky, jimiž disponoval. Ve stejné míře si od králů postupně vykupoval prostřednictvím daní stále více svobod. Aby si tyto svobody zajistil, vyhradil si právo vždy po určité době tyto peněžité dávky znovu určovat — právo povolovat a odpírat daně. Zejména v anglických dějinách můžete tento vývoj sledovat do podrobností.
Ve středověké společnosti byly tedy daně jediným pojítkem mezi rodící se buržoasní společností a panujícím feudálním státem, pojítkem, které stát nutilo, aby buržoasní společnosti činil ústupky, smířil se s jejím růstem a přizpůsobil se jejím potřebám. V moderních státech se toto právo povolovat nebo odpírat daně změnilo v kontrolu buržoasní společnosti nad výborem spravujícím jeho společné zájmy, nad vládou.
Částečné odepření daní je proto neodmyslitelnou součástí každého konstitučního mechanismu. K takovémuto odepření daní dochází pokaždé, když se zamítne rozpočet. Běžný rozpočet se povoluje pouze na určitou dobu; kromě toho musí být sněmovny, je-li jejich zasedání odročeno, opět velmi brzo svolány. Za těchto podmínek se koruna nemůže stát nezávislou. Zamítnutím rozpočtu se daně definitivně odpírají, dokud nová sněmovna nepřinese vládě většinu nebo dokud koruna nejmenuje vládu podle přání nové sněmovny. Zamítnutí rozpočtu je tedy parlamentní forma odepření daní. Této formy se v tomto konfliktu nedalo použít, protože ještě neexistovala konstituce; tu bylo nutno teprve vytvořit.
Ale ani odepření daní, o které jde zde, odepření daní, které nezamítá jen nový rozpočet, nýbrž zakazuje i placení běžných daní — ani to není nic neslýchaného. Ve středověku se k tomu uchylovali velmi často. Dokonce starý německý říšský sněm a staré feudální braniborské stavy se usnášely na odepření daní. Ani v moderních konstitučních zemích není o příklady nouze. Roku 1832 způsobilo odepření daní v Anglii pád Wellingtonovy vlády. A považte, pánové! V Anglii se na odepření daní neusnesl parlament, nýbrž tento akt vyhlásil a vykonal z vlastní moci lid! Anglie je ovšem historická země konstitucionalismu. Ani mě nenapadá to popírat. Anglická revoluce, která přivedla Karla I. na popraviště, začala odepřením daní. Severoamerická revoluce, která skončila vyhlášením nezávislosti Severní Ameriky na Anglii, začala odepřením daní. Odepření daní může být i v Prusku předzvěstí velmi neblahých událostí. Ale Karla I. nepřivedl na popraviště John Hampden, nýbrž jen jeho vlastní umíněnost, jeho závislost na feudálních stavech, jeho zpupná zaslepenost, s níž chtěl násilím potlačit naléhavé požadavky nově se rodící společnosti. Odepření daní je pouze příznakem roztržky mezi korunou a lidem, pouze důkazem, že konflikt mezi vládou a lidem dosáhl již vysokého, hrozivého stupně. Není příčinou roztržky a konfliktu, svědčí jen o tom, že tu jsou. V nejhorším případě má za následek pád existující vlády, existující státní formy. Základy společnosti tím nejsou dotčeny. Tak i v tomto případě bylo odepření daní pouze aktem scbeobrany společnosti proti vládě, která ohrožovala její základy.
Prokuratura nám konečně vytýká, že jsme zašli v inkriminovaném provolání dál než samo Národní shromáždění. „Předně, Národní shromáždění neuveřejnilo své usnesení.“ Pánové, mám vážně odpovídat na námitku, že usnesení o odepření daní nebylo uveřejněno ani ve Sbírce zákonů?
Národní shromáždění pak nevyzývalo jako my k násilí, vůbec se prý nestavělo na revoluční půdu jako my, nýbrž chtělo se držet na zákonné půdě.
Před chvilkou líčila prokuratura Národní shromáždění jako nezákonné, nyní je líčí jako zákonné — a to všechno jen proto, aby z nás mohla dělat zločince. Jestliže je vymáhání daní jednou prohlášeno za nezákonné, není potom mou povinností opřít se násilnému provádění nezákonnosti násilím? Už z tohoto stanoviska jsme tedy měli právo odpovědět na násilí násilím. Ostatně je naprostá pravda, že Národní shromáždění chtělo setrvat na čistě zákonné půdě, na půdě pasivního odporu. Mělo před sebou dvě cesty: revoluční cestu, ale tou se nedalo, neboť pánové nechtěli riskovat své hlavy, nebo odepření daní, omezující se jen na pasivní odpor. Národní shromáždění se dalo touto cestou. Lid se však musel postavit na revoluční půdu, mělo-li se odepření daní stát skutkem. Postoj Národního shromáždění nebyl pro lid nijak závazný. Národní shromáždění nemělo samo o sobě žádná práva — lid mu jen svěřil ochranu svých vlastních práv. Jakmile neplní to, k čemu bylo zmocněno, ztrácí svůj mandát. Pak vstupuje na scénu osobně sám lid a jedná z vlastní svrchované moci. Kdyby se např. nějaké Národní shromáždění zaprodalo nějaké zrádcovské vládě, musel by lid hnát obojí — vládu i Národní shromáždění. Jestliže koruna dělá kontrarevoluci, odpovídá lid právem revolucí. K tornu nepotřebuje svolení žádného Národního shromáždění. Že se však pruská vláda pokouší o velezrádný útok — to přiznalo samo Národní shromáždění.
Páni porotci, shrnuji krátce svou řeč! Prokuratura se proti nám nemůže dovolávat zákonů z 6. a 8. dubna 1848, když je už koruna sama roztrhala. Tyto zákony samy o sobě nerozhodují, neboť jsou svévolným výplodem Spojeného sněmu. Usnesení o odepření daní, které učinilo Národní shromáždění, bylo pravoplatné formálně i materiálně. My jsme šli ve svém provolání dál než Národní shromáždění. Měli jsme právo, ale i povinnost tak jednat.
Závěrem opakuji, že skončilo teprve první dějství dramatu. Boj mezi oběma společnostmi, středověkou a buržoasní, se povede v politických formách dál. Tytéž konflikty se vynoří znovu, jakmile se Národní shromáždění sejde. Orgán vlády „Neue Preussische Zeitung“ už prorokuje: volili opět tíž lidé, bude tedy nutné rozehnat shromáždění podruhé.
Ať už si nové Národní shromáždění vybere kteroukoli novou cestu, nemůže z toho rozhodně vzejít nic jiného než úplné vítězství kontrarevoluce, nebo nová vítězná revoluce! Není vyloučeno, že vítězství revoluce bude možné teprve po dovršení kontrarevoluce.
Proneseno 8. února 1819
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 231 a 232 z 25. a 27. února 1849
Uveřejněno rovněž ve zvláštní brožuře
„Zwei politische Prozesse“, Kolín nad Rýnem 1849,
Verlag der Expedition der Neuen Rheinischen ZeitungPodle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Napoleonův zákoník. (Pozn. red.)
b Viz Buržoasie a kontrarevoluce zde. (Pozn. red.)
195 Proces proti Porýnskému krajskému výboru demokratů se konal 8. února 1849. Před porotu v Kolíně byli postaveni Marx, Schapper a advokát Schneider II.; byli obviněni z podněcování ke vzpouře na základě provolání tohoto výboru z 18. listopadu 1848 o odepření daní (viz Provolání zde). Porota obžalované osvobodila.
196 O „divokém honu“ viz poznámku [148] zde.
197 O Habeas Corpus Akt viz poznámku [36] zde.
Zákon o občanské gardě, schválený Národním shromážděním 13. října 1848, činil občanskou gardu plně závislou na vládě. Přesto se zdála občanská garda i v této podobě kontrarevoluci nebezpečná. 12. listopadu 1848, když Wrangelovo vojsko vtáhlo do Berlína, byla tam občanská garda odzbrojena.
198 O rozkazu armádě, navrženém Steinem, viz poznámku [128] zde.
199 Unruh, „Skizzen aus Preussens neuester Geschichte“ [„Črty z nejnovějších pruských dějin“], Magdeburk 1849.