Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a Bedřich Engels



Britská politika. — Disraeli. —
Emigranti. — Mazzini v Londýně. — Turecko[1]


Londýn, v úterý 22. března 1853

Nejdůležitější událostí v současné historii politických stran je odstranění Disraeliho z vedení „velké konzervativní“ menšiny.[2] Jak se ukázalo, byl Disraeli odhodlán hodit přes palubu své dřívější spojence už osm či devět týdnů před odstoupením toryovské vlády a upustil od svého úmyslu teprve na naléhavý zákrok lorda Derbyho. Nyní byl odstraněn on a oficiálně jej vystřídal sir John Pakington, člověk spolehlivý, opatrný, který má jisté schopnosti řídit úřad, jinak je ale žalostná figurka, učiněné ztělesnění přežilých předsudků a zastaralých názorů staré anglické statkářské šlechty. Tato změna vedení znamená úplnou a snad konečnou přeměnu toryovské strany. Disraeli si může blahopřát, že se osvobodil od těch statkářských chvastounů. Ale ať už si o tomto muži, o němž se říká, že opovrhuje aristokracií, nenávidí buržoazii a nemá rád lid, myslíme cokoli, je nesporně nejschopnějším členem nynějšího parlamentu a jeho povahová pružnost mu umožňuje co nejlépe se přizpůsobovat měnícím se potřebám společnosti.

Pokud jde o emigrantskou otázku, psal jsem už v posledním článku, že po projevu lorda Palmerstona v dolní sněmovně prohlašovaly rakouské listy za zbytečné požadovat nápravu od vlády nakažené Palmerstonovým vlivem. Ale sotva bylo telegrafováno do Vídně Aberdeenovo prohlášení ve sněmovně lordů, situace se znovu změnila.[3] Tytéž listy nyní ujišťují, že „Rakousko se spoléhá na čestnost anglické vlády“ a polooficiální „Oesterreichische Correspondenz“[4] uveřejňuje následující depeši svého pařížského zpravodaje:

„Lord Cowley oznámil po návratu do Paříže francouzskému císaři, že angličtí diplomatičtí zástupci u panovnických dvorů severních mocností dostali oficiální pokyn, aby se všemožně snažili tyto mocnosti přesvědčit, že by nebylo vhodné posílal britské vládě společnou nótu. Jako naléhavý důvod mají uvést, že britská vláda by mohla vyhovět požadavkům těchto mocností tím snáze, čím lépe by se jí podařilo udržet v očích celé Anglie dojem, že v této věci jedná svobodně a dobrovolně...

Britský velvyslanec lord Cowley naléhavě žádal francouzského císaře, aby britské vládě plně důvěřoval, a to tím spíše, že kdyby byl ve své důvěře zklamán, mohl by kdykoli podniknout jakákoli opatření, jež by považoval za vhodná... Francouzský císař si vyhradil naprostou svobodu jednání pro budoucnost, svolil však k tomu, že poskytne britské vládě možnost dokázaž, že to míní úpřimně, a nyní se pokouší přesvědčit ostatní mocnosti, aby následovaly jeho příkladu.“

Z toho vidíte, co se očekává od „ce cher Aberdeen“[a], jak jej nazýval Ludvík Filip, a co už patrně slíbil. Tyto sliby se už nyní plní. Minulý týden sestavila britská policie seznam emigrantů z kontinentu, žijících v Londýně. Několik detektivů v civilním oděvu chodilo od náměstí k náměstí, od ulice k ulici, od domu k domu a zaznamenávali si osobní popis emigrantů; většinou se vyptávali místních hostinských, ale v některých případech vnikali i do domácností a prohlíželi dokumenty některých emigrantů pod záminkou, že stíhají zločince.

Zatímco policie na kontinentě marně pronásleduje Mazziniho, zatímco konšelé v Norimberku kázali zavřít brány, aby byl polapen neboť podle starého německého přísloví tam nikoho nepověsí, dokud ho nechytí — zatímco anglický tisk uveřejňuje jednu zprávu po druhé o tom, kde se prý zdržuje, je Mazzini už několik dní živ a zdráv v Londýně.

Kníže Menšikov vykonal přehlídku ruských vojsk v podunajských knížectvích a inspekci armády a námořnictva v Sevastopolu, kde nařídil, aby za jeho osobní přítomnosti byly provedeny naloďovací a vyloďovací manévry, a pak vstoupil 28. února s největší pompou do Cařihradu v doprovodu svity dvanácti osob, mezi nimiž byl admirál ruské eskadry v Černém moři[b], divizní generál[c], několik štábních důstojníků a pan Nesselrode ml. jako tajemník vyslanectví. Řečtí a ruští obyvatelé jej přijali tak, jako by byl do Cařihradu vstoupil sám pravoslavný car, aby jej znovu přivedl na pravou víru. Obrovskou senzaci zde v Londýně i v Paříži vyvolaly další zprávy: kníže Menšikov se nespokojil s propuštěním Fuada efendiho, ale žádal, aby sultán postoupil ruskému imperátorovi nejen ochranu všech křesťanů v Turecku, nýbrž i právo jmenovat patriarchu řecké pravoslavné církve; sultán požádal o ochranu Anglii a Francii; britský zmocněnec plukovník Rose poslal kvapně na Maltu parník „Wasp“ a žádal, aby britské loďstvo ihned připlulo do Egejského moře; ruské lodi zakotvily v Kiliji, blíže k Dardanelám. Pařížský „Moniteur“[5] oznamuje, že francouzská eskadra v Toulonu dostala rozkaz, aby odplula do řeckých vod. Admirál Dundas zůstává však ještě na Maltě. Z toho všeho je zřejmé, že východní otázka se v Evropě dostala znovu na ordre du jour[d]; toho, kdo se trochu vyzná v historii, to ovšem nepřekvapí.

Kdykoli se revoluční vichřice na chvíli utiší, pokaždé se zcela určitě znovu vynoří týž problém: věčná „východní otaka“. Když se přehnaly bouře první francouzské revoluce a Napoleon s ruským carem Alexandrem si po tylžském míru mezi sebou rozdělili celý evropský kontinent,[6] využil Alexandr dočasného uklidnění a vyslal do Turecka armádu, aby „trochu pomohla“ silám, které se snažily rozbít tuto hroutící se říši zevnitř. A opět, sotva se lublaňský a veronský kongres postaraly o potlačení revolučních hnutí v západní Evropě,[7] udeřil Alexandrův nástupce Mikuláš znovu na Turecko. A o pár let později, když dozněla červencová revoluce i povstání v Polsku, Itálii a Belgii, která ji provázela, a zdálo se, že se Evropa ve své přetvořené podobě z roku 1831 vzpamatovala z vnitřních otřesů, východní otázka v roce 1840 div nezavlekla „velmoci“ do všeobecné války.[8] A dnes, kdy se krátkozrací vládnoucí pidimužíci holedbají, že úspěšně vysvobodili Evropu z nebezpečí anarchie a revoluce, znovu se objevuje ustavičný problém, nepomíjivá svízel: Co bude s Tureckem?

Turecko je živá jizva na těle evropského legitimismu. Nemohoucnost legitimistických, monarchických vlád se už od první francouzské revoluce obráží v zásadě: udržet status quo![e] Tato obecná dohoda, že se věci musejí udržet v tom stavu, do jakého se nějakou náhodou či příhodou dostaly, je testimonium paupertatis[f], je doznáním naprosté neschopnosti vládnoucích kruhů přispět nějak k pokroku či civilizaci. Napoleon dokázal v mžiku rozhodnout o celém kontinentu a způsob, jak o něm rozhodl, svědčil o jeho géniu i cílevědomosti. Naproti tomu celá „kolektivní moudrost“ evropského legitimismu shromážděná na vídeňském kongresu[9] potřebovala na stejný úkol několik let, její představitelé se přitom poprali, způsobili opravdu beznadějný zmatek a shledali celou tuto činnost tak strašně neradostnou, že jí mají od té doby plné zuby a že se už nikdy znovu nepokoušeli parcelovat Evropu. Tito myrmidoni prostřednosti, jak je nazval Béranger,[10] kteří neznají historii a nechápou fakta, bez idejí a bez iniciativy, zbožňují status quo, který sami slátali, ačkoli vědí, jaké je to zpackané a zfušované dílo.

Avšak Turecko nezůstává stát, stejně jako ostatní svět, a právě když se reakční straně podařilo obnovit v civilizované Evropě to, co považovala za status quo ante[g], vyšlo najevo, že v téže době se status quo v Turecku značně změnil, že se vynořily nové otázky, nové vztahy, nové zájmy a že chudáci diplomaté musí znovu začít tam, kde je před osmi či deseti lety přerušilo všeobecné zemětřesení. Zachovat status quo v Turecku! Právě tak dobře by mohli pokoušet udržovat zdechlého koně v přesně stejném stavu hniloby, v jakém právě je, a nedopustit, aby nastal úplný rozklad. Rozklad Turecka pokračuje a bude pokračovat tak dlouho, dokud potrvá nynější systém „rovnováhy sil“ a udržování „statu quo“, a přes všechny kongresy, protokoly a ultimáta bude produkovat svou roční kvótu diplomatických nesnází a mezinárodních rozepří, právě tak jako každé jiné rozkládající se těleso oblažuje své okolí příslušným množstvím uhlovodíku a jiných vonných plynů.

Podívejme se na tuto otázku zblízka. Turecko se skládá ze tří zcela odlišných částí: z vazalských knížectví v Africe, tj. Egypta a Tuniska, z asijského Turecka a z evropského Turecka. Africké državy, z nichž pouze Egypt lze považovat za opravdu podřízený sultánovi, můžeme prozatím pominout, neboť Egypt patří spíš Angličanům než komukoli jinému a při jakémkoli budoucím dělení Turecka připadne a nesporně musí připadnout jim. Jediným skutečným zdrojem síly, kterou říše má, je asijské Turecko; Malá Asie a Arménie jsou po čtyři staletí hlavním sídlištěm Turků a rezervoárem, z něhož se rekrutovaly turecké armády, od armád, které ohrožovaly vídeňské hradby, až po armády, které rozprášil Dibič svými nepříliš obratnými manévry u Kulevči.[11] Asijské Turecko, třebaže je řídce osídlené, představuje přece jen příliš kompaktní masu muslimského fanatismu a turecké národnosti, než aby se je dnes někdo pokoušel podmanit; a skutečně, pokud se kdy uvažuje o „východní otázce“, nejde nikdy o jiné části tohoto území než o Palestinu a křesťanská údolí Libanonu.

Skutečným jablkem sváru je vždy evropské Turecko — velký poloostrov na jih od Sávy a Dunaje. Toto nádherné území obývá naneštěstí celý konglomerát různých ras[12] a národností, o nichž lze těžko říci, která z nich je nejméně schopna pokroku a civilizace. Slované, Řekové, Valaši, Arnauti[13], dvanáct miliónů lidí je udržováno v porobě jedním miliónem Turků a donedávna se zdálo sporné, zda ze všech těch různých ras se právě Turci nehodí nejlépe k tomu, aby tu měli nadvládu, která v tak smíšeném obyvatelstvu některé z těchto národností připadnout musí. Když si však uvědomíme, jak žalostně ztroskotaly všechny civilizační pokusy tureckých úřadů, jak islámský fanatismus, podporovaný zejména tureckou lůzou v několika velkých městech, využíval rakouské a ruské podpory vždy k tomu, aby se znovu chopil moci a odstranil jakýkoli pokrok, jehož snad bylo dosaženo; vidíme-li, jak jsou ústřední, tj. turecké orgány rok od roku oslabovány povstáními v křesťanských provinciích, z nichž žádné v důsledku slabosti Porty a zásahů sousedních států nezůstává úplně bez výsledku; vidíme-li, jak Řecko získává nezávislost, jak si Rusko podmaňuje části Arménie, jak Moldavsko, Valašsko a Srbsko postupně přecházejí pod ruský protektorát, pak musíme uznat, že přítomnost Turků v Evropě je skutečně vážnou překážkou, na níž naráží rozvíjení všech zdrojů, které jsou na trácko-ilyrském poloostrově.

Turky můžeme stěží označit za vládnoucí třídu v Turecku, neboť vztahy mezi různými společenskými třídami jsou tam stejně pomíchané jako vztahy mezi různými rasami. Turek je podle místa pobytu a podle okolností dělník, rolník, který pracuje na najaté půdě, sedlák, který vlastní půdu, obchodník, feudální statkář v nejnižším a nejbarbarštějším stadiu feudalismu, státní úředník nebo voják; ale ať zaujímá kterékoli z těchto různých společenských postavení, náleží vždy k privilegované víře a národnosti: pouze on má právo nosit zbraň, a potká-li nejvýše postavený křesťan nejníže postaveného muslima, musí mu ustoupit z cesty. V Bosně a Hercegovině přešla šlechta slovanského původu k islámu, kdežto masy lidu zůstávají rajáhy, tj. křesťany. V této provincii je tedy vládnoucí náboženství totožné s vládnoucí třídou, neboť bosenský muslim je na stejné úrovni se svým tureckým souvěrcem.

Hlavní silou tureckého obyvatelstva v Evropě, nepřihlížíme-li k rezervám, které mohou být kdykoli přivedeny z Asie, je lůza v Cařihradě a několika dalších velkých městech. Skládá se převážně z Turků, a třebaže se živí hlavně prací pro křesťanské kapitalisty, udržuje si žárlivě svou imaginární nadřazenost a skutečnou beztrestnost za přestupky, kterou jí na rozdíl od křesťanů zaručuje privilegium islámské víry. Je dobře známo, že tato lůza musí být při každém důležitém coup dʼétat[h] získávána úplatky a lichocením. Kromě několika málo kolonizovaných okresů tvoří jedině tato lůza kompaktní a významnou masu tureckého obyvatelstva v Evropě. A není pochyby o tom, že dříve či později bude nezbytně třeba osvobodit jednu z nejkrásnějších částí evropského kontinentu od vlády lůzy, proti níž byla lůza císařského Říma shromážděním mudrců a hrdinů.

Pokud jde o další národnosti, stačí se zmínit jen několika slovy o Arnautech, drsných domorodých horalech obývajících horské svahy při pobřeží Jaderského moře a mluvících zvláštním jazykem, který však pravděpodobně náleží do velké indoevropské skupiny. Jsou zčásti pravoslavní, zčásti muslimové a podle toho, co o nich víme, mají dosud velmi málo předpokladů pro civilizaci. Jejich zbojnické chování bude nutit každou sousední vládu, aby je udržovala v tuhé vojenské porobě, dokud jim průmyslový pokrok v okolních krajích neposkytne zaměstnání drvoštěpů a nosičů vody, podobně jako tomu bylo s Galicijci[14] ve Španělsku a s obyvateli horských oblastí vůbec.

Valaši čili Dakorumuni, hlavní obyvatelé území mezi dolním tokem Dunaje a Dněstrem, jsou národnostně velmi pomíšení, patří k pravoslavné církvi a mluví jazykem, který se vyvinul z latiny a v mnohém se dost podobá italštině. Pokud žijí v Sedmihradsku a v Bukovině, patří k rakouské říši, pokud žijí v Besarábii, k říši ruské; obyvatelstvo Moldavska a Valašska, jediných dvou knížectví, kde se Dakorumuni domohli politické existence, má vlastní knížata pod nominální svrchovaností Porty a opravdovou nadvládou Ruska. O sedmihradských Valaších jsme slyšeli mnoho za maďarské války.[15] Do té doby byli utlačováni maďarskými feudálními statkáři, jichž vláda podle rakouského systému zároveň využívala jako nástroje k odírání poddaných. Toto zacházení přivedlo sedmihradské Valachy do stavu takové otupělosti, že se dali, podobně jako v roce 1846 rusínští nevolníci v Haliči,[16] získat rakouskými sliby a úplatky a rozpoutali onu pustošivou válku, která přeměnila Sedmihradsko v poušť. Dakorumuni v tureckých knížectvích mají alespoň vlastní šlechtu a politické instituce a přes všechny snahy Ruska nasákli revolučním duchem, jak pádně dokázalo povstání z roku 1848.[17] Vydírání a útrapy, jimž byli vydáni za ruské okupace od roku 1848, jistě ještě povzbudily tohoto revolučního ducha, přestože Dakorumuny pojí s Rusy společné náboženství a pověrčivá víra v cara a popy, takže dosud pohlíželi na korunovanou hlavu pravoslavné církve jako na svého přirozeného ochránce. A jestliže je tomu tak, může valašská národnost ještě sehrát důležitou úlohu při konečném rozhodování o těchto územích.

Řekové v Turecku jsou většinou slovanského původu, ale přijali novořecký jazyk; ostatně se nyní všeobecně přiznává, že až na několik šlechtických rodin z Cařihradu a Trapezuntu lze i v samém Řecku najít velmi málo čisté helénské krve. Řekové spolu s Židy provozují podstatnou část obchodu v přístavech i mnoha vnitrozemských městech. V některých krajích se též živí zemědělstvím. Kromě Thesálie a snad i Epiru nejsou však nikde ani dost početní, ani kompaktní, ani nemají tak silné národní cítění, aby měli nějaký politický význam jako národ. Vliv, který získalo několik řeckých šlechtických rodin v Cařihradu jako dragomani (tlumočníci), rychle klesl od té doby, kdy se Turci začali vzdělávat v Evropě a evropská vyslanectví si opatřila přidělence, kteří mluví turecky.

Nyní přicházíme k rase, která tvoří základní masu obyvatelstva a jejíž krev převažuje všude, kde došlo k rasovému míšení. Lze říci, že tvoří hlavní základ křesťanského obyvatelstva, od Morey[i] až k Dunaji a od Černého moře až k albánským horám. Jde o slovanskou rasu, zejména o její větev, která se nazývá ilyrská nebo jihoslovanská. Vedle západních Slovanů (Poláků a Čechů) a východních Slovanů (Rusů) je to třetí větev početné slovanské rodiny, která posledních dvanáct století obývá východní Evropu. Tito jižní Slované obývají nejen velkou část tureckého území, nýbrž i Dalmácii, Chorvatsko, Slavonsko a jižní Uhry. Mluví všichni stejným jazykem, který je velmi příbuzný ruskému a západnímu uchu zní nejmelodičtěji ze všech slovanských řečí. Chorvati a část Dalmatinců jsou římští katolíci, všichni ostatní náleží k pravoslavné církvi. Římští katolíci píší latinkou, ale přívrženci pravoslavné církve používají cyrilského písma, jehož se užívá také v ruštině a ve staroslověnštině nebo církevní slovanštině. Tato okolnost spolu s náboženskou rozdílností má značnou část viny na zpomalení národního vývoje na celém jihoslovanském území. Obyvatel Bělehradu si možná nedokáže přečíst knihu vytištěnou jeho vlastním jazykem v Záhřebu nebo v Beči[j], bude se možná i zdráhat vzít ji do ruky, protože se v ní používá „kacířského“ písma i pravopisu, a naproti tomu mu nebude činit téměř žádné potíže přečíst si knihu tištěnou v Moskvě v ruském jazyce a rozumět jí, protože obě řeči jsou si velmi podobné, zejména ve staroslovanském etymologickém pravopisném systému, a protože kniha je tištěna „pravověrnou“ (pravoslavnou) abecedou. Většina Slovanů pravoslavného vyznání si ani nepřeje, aby jejich bible, bohoslužebné a modlitební knihy byly tištěny v jejich vlastní zemi, neboť jsou přesvědčeni, že všechno, co je tištěno ve svaté Moskvě nebo v petrohradské carské tiskárně, má pečeť obzvláštní správnosti a pravověrnosti, téměř až svatosti. Přes všechno panslavistické úsilí záhřebských a pražských nadšenců[18] mají Srbová, Bulhaři, bosenští rajáhové i slovanští rolníci z Makedonie a Trácie víc národnostních sympatií, víc styčných bodů, víc prostředků duchovního styku s Rusy než s římskokatolickými Jihoslovany, kteří mluví stejným jazykem. Ať se děje cokoli, vzhlížejí vždy k Petrohradu, odtamtud očekávají příchod Mesiáše, který je zbaví všeho zla; a nazývají-li Konstantinopol svým Cařihradem, tedy městem carovým, vyjadřují tím právě tak naději, že pravoslavný car přijde od severu a vstoupí do tohoto města, aby tu obnovil pravou víru, jako vzpomínku na pravoslavného cara, který ve městě vládl, než se země zmocnili Turci.

Slované v Turecku jsou většinou pod přímou vládou Turků, třebaže si sami volí své místní správní orgány; někde (v Bosně) přijali náboženství svých přemožitelů. Jen ve dvou oblastech Turecka si Slované udrželi nebo vybojovali politickou svébytnost. Jednou z nich je Srbsko, údolí Moravy, provincie s výraznou přirozenou hranicí, která před šesti sty lety sehrála důležitou úlohu v dějinách těchto oblastí. Na čas bylo Srbsko porobeno Turky, ale ruská válka z roku 1806[19] mu poskytla příležitost dosáhnout svébytnosti, byť i pod tureckou nadvládou. Od té doby zůstává stále pod přímou ochranou Ruska. Ale stejně jako v Moldavsku a Valašsku vyvolala politická samostatnost i v Srbsku nové požadavky a donutila je rozšířit styky se západní Evropou. Civilizace začala zapouštět kořeny, rozvíjel se obchod, vynořily se nové ideje; a tak se setkáváme přímo v lůně a baště ruského vlivu, ve slovanském pravoslavném Srbsku, s protiruskou pokrokovou stranou (ovšem s velmi umírněnými reformními požadavky), v jejímž čele je bývalý ministr financí Garašanin.[20]

Není pochyby o tom, že kdyby se řecko-slovanské obyvatelstvo někdy stalo pánem v zemi, kterou obývá a kde tvoří tři čtvrtiny všeho obyvatelstva (sedm miliónů), vznikla by tam časem nezbytně protiruská pokroková strana; vždyť se dosud objevila všude tam, kde se některá část tohoto území částečně odpoutala od Turecka.

Černá Hora není úrodným údolím s poměrně velkými městy; je to vyprahlý, těžko přístupný horský kraj. Uhnízdili se tu lupiči, kteří plení v okolních rovinách a schovávají kořist ve svých horských skrýších. Tito romantičtí, avšak poněkud obhroublí pánové dělají Evropě už dlouho starosti a je plně v duchu politiky Ruska a Rakouska, že se zastávají práv Černohorců na vypalování vesnic, vraždění obyvatelstva a odhánění dobytka.



Napsali K. Marxa B. Engels
mezi 12. a 22. březnem 1853
Otištino v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3736 ze 7. dubna 1853
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny


__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — toho milého Aberdeena. (Pozn. red.)

b — V. A. Kornilov. (Pozn. red.)

c — A. A. Něpokojčickij. (Pozn. red.)

d — na pořad dne. (Pozn. red.)

e — současný stav, existující řád. (Pozn. red.)

f — vysvědčením chudoby. (Pozn. red.)

g — dřívější stav, stav před určitou událostí. (Pozn. red.)

h — státním převratu, puči. (Pozn. red.)

i — starší název Peloponnésu. (Pozn. čes. red.)

j — srbský název Vídně. (Pozn. red.)


1 Tento článek zahajuje řadu Marxových a Engelsových článků pro „New-York Daily Tribune“, v nichž soustavně osvětlovali východní otázku; v roce 1853 se totiž na Blízkém východě a na Balkáně zostřily rozpory mezi Ruskem a západoevropskými velmocemi a brzy nato začala krymská válka. Stejně jako většina Marxových a Engelsových článků a příspěvků pro „New-York Daily Tribune“, nevyšel ani tento článek znovu za života autorů. Část „Turecko“ byla spolu s jinými články o východní otázce zařazena do sborníku, který uspořádali Marxova dcera Eleanor Marxová-Avelingová a anglický socialista Edward Aveling a který vyšel roku 1897 v Londýně pod názvem: Karl Marx, „The Eastern Question. A Reprint of Letters written 1853— 1856 dealing with the events of the Crimean War“ [„Východní otázka. Přetisk článků z roku 1853—1856 týkajících se událostí krymské války“]. V tomto sborníku byl jako autor všech článků uveden Marx, protože v „New-York Daily Tribune“ vycházely všechny články buď s jeho podpisem, anebo bez podpisu. Teprve roku 1913, když byla uveřejněna Marxova a Engelsova korespondence, vyšlo najevo, že značný počet článků, které Marx poslal do „Tribune“, napsal buď celé, nebo zčásti Engels.

Tento článek je společným dílem obou autorů. Části „Britská politika. — Disraeli. — Emigranti. — Mazzini v Londýně“ napsal Marx, část „Turecko“ Engels.

„New-York Daily Tribune“ [„Newyorská denní tribuna“] byl americký deník, který vycházel v letech 1841—1924. Založil jej význačný americký novinář a politik Horace Greeley. Do poloviny padesátých let byl list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla „Tribune“ pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů „Tribune“ Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s tímto listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro „New-York Daily Tribune“ napsal na Marxovo přání Engels. Marxovy a Engelsovy články pro „New-York Daily Tribune“ pojednávají o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemích atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, odhalovali Marx a Engels v tomto americkém listu s širokým okruhem čtenářů pomocí konkrétních údajů zlořády kapitalistické společnosti, nesmiřitelné rozpory, které jsou pro ni typické, a konečně i omezenost buržoazní demokracie.

Redakce „New-York Daily Tribune“ někdy Marxovy a Engelsovy články libovolně upravovala, některé otiskovala jako redakční úvodníky bez autorova podpisu, někdy dokonce zasahovala do textu. Marx proti těmto redakčním zásahům několikrát protestoval. Od podzimu 1857, kdy v USA vypukla hospodářská krize a finanční situace novin se zhoršila, byl Marx nucen počet svých příspěvků pro „New-York Daily Tribune“ omezit. Když v USA začala občanská válka, přestal pak s listem vůbec spolupracovat. K tomu, že se Marx s „New-York Daily Tribune“ rozešel, značně přispělo i to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a že list přestával být pokrokový.

2 V březnu 1853 vystřídal Disraeliho, který byl od roku 1848 vůdcem toryů v dolní sněmovně, Pakington. K této změně došlo po dlouhých vnitrostranických sporech mezi Disraelim, který byl pro určité ústupky freetraderské průmyslové buržoazii ve finanční a obchodní politice, a mezi toryi protekcionisty. Přestože protekcionisté dočasně zvítězili, převládla později linie Disraeliho, která byla výrazem snah přeměnit starou aristokratickou stranu toryů ve stranu konzervativních kruhů anglické buržoazie.

3 Na schůzi dolní sněmovny 1. března 1853 Palmerston demagogicky prohlásil, že Anglie odmítne, požádají-li ji kontinentální velmoci, aby vypověděla politické uprchlíky z britských ostrovů. Ale brzy nato promluvil Aberdeen ve sněmovně lordů a přislíbil vládám kontinentálních států v otázce emigrantů určité ústupky. Marx se touto otázkou zabýval v několika svých dřívějších příspěvcích pro „New-York Daily Tribune“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde a zde).

4Oesterreichische Correspondenz“ [„Rakouská korespondence“] — polooficiální litografovaný orgán rakouské vlády; vycházel pod tímto názvem ve Vídni v letech 1850—1863.

5Le Moniteur universel“ [„Všeobecný zpravodaj“] — francouzský deník, oficiální vládní orgán; vycházel v Paříži od roku 1789.

6 Tylžský mír — mírové smlouvy uzavřené 8. a 9. července 1807 mezi napoleonskou Francií a členy čtvrté protifrancouzské koalice, Ruskem a Pruskem, které byly ve válce poraženy. Mírové podmínky byly velmi těžké pro Prusko, které ztratilo značnou část svého území (mimo jiné všechna území na západ od Labe). Rusko neztratilo žádné území, naopak, získalo kraj kolem Bialystoku, který mu postoupilo Prusko. Alexandr I. musel však uznat francouzské výboje v Německu, územní změny, které tam Napoleon provedl, a Napoleonovu svrchovanost nad Jónskými ostrovy; dále byl nucen souhlasit s vytvořením vévodství varšavského, které se stalo francouzským nástupištěm na hranicích Ruska, a připojit se k blokádě Anglie (takzvané kontinentální blokádě). V Tylži (dnešní Sovetsk) se Alexandr I. zavázal, že začne prostřednictvím Francie jednat o mír s Tureckem, s nímž bylo Rusko od roku 1806 ve válečném stavu. Příměří mezi Ruskem a Tureckem bylo podepsáno v srpnu 1807. Mír však uzavřen nebyl a válečné akce, zahájené znovu roku 1809, vedly k porážce Turecka roku 1812.

7 Jde o intervenci kontrarevolučních sil Svaté aliance (reakčního spolku evropských panovníků, který vytvořily roku 1815 carské Rusko, Rakousko a Prusko) v Neapoli, v Piemontu a ve Španělsku na počátku dvacátých let 19. století. Na kongresu Svaté aliance, který byl zahájen v říjnu 1820 v Opavě a skončil v květnu 1821 v Lublani, byl otevřeně vyhlášen princip zasahování států sdružených ve Svaté alianci do vnitřních záležitostí jiných států na podporu feudálně monarchistického režimu. Na základě tohoto usnesení se lublaňský kongres rozhodl vyslat rakouské vojsko do Itálie a kongres ve Veroně (roku 1822) schválil francouzskou intervenci ve Španělsku, aby byly potlačeny buržoazní revoluce a národně osvobozenecké hnutí v těchto zemích.

8 Napětí ve východní otázce na počátku čtyřicátých let vyvolala turecko-egyptská válka z let 1839—1841 a zostření rozporů mezi velmocemi, které s ní souviselo. Sultánovo vojsko vtrhlo roku 1839 do Sýrie, kterou v letech 1831—1833 dobyl egyptský paša Muhammad Alí, bylo však poraženo. Západní velmoci se obávaly separátního zásahu Ruska do turecko-egyptského konfliktu, a proto naléhaly, aby sultánovi byla zaslána kolektivní nóta. V této nótě z 27. července 1839 se Portě navrhovala společná akce všech velmocí. Protože však Anglie a Francie spolu bojovaly o sféry vlivu na Blízkém východě, zejména v Egyptě, podepsaly londýnskou konvenci z 15. července 1840 o vojenské pomoci velmocí sultánovi pouze Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko. Francie, která de facto vsadila na Muhammada Alího, konvenci nepodepsala; brzy však musela ustoupit a ponechat Muhammada Alího jeho osudu. Po vojenském zásahu Anglie a Rakouska se Muhammad Alí musel vzdát všech svých držav mimo Egypt a podřídit se sultánově svrchovanosti.

9 Takzvanou „zásadu legitimismu“ (z latinského „legitimus“ — „zákonný“) razila na vídeňském kongresu (1814—1815) francouzská diplomacie a její představitel Talleyrand. O tuto zásadu, podle níž měly být v Evropě znovu nastoleny „legitimní“ královské dynastie a monarchické režimy svržené za francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století a za napoleonských válek, se opírala všechna akta vídeňského kongresu. Když však panovníci států, které zvítězily nad napoleonskou Francií, proti vůli národů svévolně měnili politickou mapu Evropy, uplatňovali nejen nároky „legitimních“ monarchů, kteří se měli vrátit na trůn, ale také své, často protichůdné zájmy.

10 V písni „Pidimužíci aneb pohřeb Achillův“ („Les mirmidons ou les funérailles dʼAchille“) Béranger alegoricky zobrazil nicotné a neschopné vládce Francie v době restaurace a jiné evropské zastánce legitimismu. V názvu písně je slovní hříčka: „les mirmidons“ znamená jednak Myrmidony, legendární kmen vjižní Thesálii, jehož příslušníci bojovali v trojské válce pod vedením Achillovým; „mirmidon“ znamená také trpaslík, pidimužík, v přeneseném smyslu nicotný, neschopný člověk.

11 Turecké vojsko obléhalo Vídeň dvakrát: roku 1529 a roku 1683, a v obou případech marně. Roku 1683 zachránilo Vídeň před tureckými útočníky polské vojsko krále Jana Sobieského.

Bitva u Kulevči (v Bulharsku) byla svedena 30. května 1829 za rusko-turecké války z let 1828—1829. Skončila porážkou Turků.

12 Výrazu „rasa“ (anglicky „race“) je tu použito v tom smyslu, jak byl tehdy všeobecně chápán, a to ve smyslu „podružných ras“ (skupin uvnitř hlavních ras), čímž se myslely jazykové a etnické podskupiny lidstva.

13 Arnauti — turecký název pro Albánce.

14 Galicijci (Gallegos) — horalé z Galicie (severozápadní cíp Pyrenejského poloostrova), žijící v této oblasti odpradávna. V některých španělských a portugalských městech měli Galicijci své zvláštní čtvrti.

15 Narážka na to, že v letech 1848—1849 rakouští Habsburkově využili proti revolučním Uhrám hnutí sedmihradských Valachů. Před revolucí patřilo Sedmihradsko k zemím uherské koruny, které byly součástí habsburské říše. Za revoluce z let 1848—1849 odmítla maďarská revoluční vláda uznat právo sedmihradských Valachů na národní nezávislost. Toho využila rakouská kontrarevoluce a zatáhla povstaleckou armádu sedmihradských Valachů do boje proti maďarské revoluční armádě. Porážka maďarské buržoazní revoluce měla však zhoubné následky pro obyvatele Sedmihradska, kde byla obnovena moc uherských magnátů.

16 Rusíni — tak nazývali buržoazní etnografové a historikové ukrajinské obyvatelstvo Haliče, Zakarpatska a Bukoviny, které bylo tehdy násilně odtrženo od hlavní masy ukrajinského lidu; tohoto názvu se v 19. století všeobecně používalo. Když v únoru 1846 došlo k pokusu rozpoutat na polském území povstání, jehož cílem bylo národní osvobození Polska, a když v Krakově povstání dočasně zvítězilo, vypuklo povstání i mezi haličskými rolníky. Rakouské úřady využily nenávisti utlačovaných ukrajinských rolníků k polské šlechtě, a tak se jim podařilo poštvat v některých místech vzbouřené rolníky proti polským povstaleckým oddílům. Po potlačení krakovského povstání bylo nemilosrdně rozdrceno i hnutí haličských rolníků.

17 Tím se myslí buržoazní revoluce roku 1848 v Moldavsku a Valašsku; tehdy se v těchto knížectvích rozšířilo mohutné hnutí lidových mas za úplné odstranění závislosti na turecké říši, za zrušení nevolnictví a jiných překážek brzdících rozvoj kapitalismu. Revoluce byla potlačena spojenými silami vnitřní reakce a ozbrojené intervence sultánského Turecka a carského Ruska.

18 Tím jsou míněny pravičácké, statkářsko-buržoazní elementy v chorvatském a českém národním hnutí, které se za revoluce z let 1848—1849 stavěly proti tomu, aby národnostní otázka byla řešena revolučně demokratickou cestou, a propagovaly myšlenku sjednocení utlačovaných slovanských národů v rámci reakční habsburské říše. Toto stanovisko se projevilo v usneseních chorvatských saborů (zemského sněmu), které zasedaly v Záhřebu roku 1848, a v orientaci umírněně liberálního křídla (Palacký, Šafařík) na Slovanském sjezdu v Praze (červen 1848), které bylo pro zachování a upevnění habsburské monarchie. Naproti tornu levý, demokratický směr na sjezdu (Sabina, Frič, Libelt aj.) usiloval o společný postup s revolučně demokratickým hnutím v Německu a v Uhrách.

19 Jde o rusko-tureckou válku z let 1806—1812, která skončila porážkou Turecka a podepsáním bukurešťské mírové smlouvy v květnu 1812. Podle této smlouvy připadla Rusku Besarábie. Smlouva obsahovala články, podle nichž měla být Srbsku poskytnuta autonomie v záležitostech vnitřní správy, základ k jeho budoucí nezávislosti.

20 Protiruská strana v Srbsku, v jejímž čele stál Garašariin, se orientovala na podporu západních velmocí. Počátkem roku 1853 sesadil srbský kníže Alexandr na žádost ruského mimořádného vyslance v Cařihradě knížete Menšikova Garašanina z místa předsedy vlády a ministra zahraničních věcí. Boj mezi různě orientovanými stranami způsobil roku 1853 zostření vnitropolitické situace v Srbsku.