Karel Marx



*Západní státy a Turecko


Londýn, v úterý 10. ledna 1854

Obvinění, že místo, kde byla ukryta uherská koruna[8], prozradil pan Szemere, první vyslovil vídeňský list „Soldatenfreund“, všeobecně známý jako orgán rakouské policie, což by už samo mohlo stačit na důkaz, že obvinění je falešné.

Policie nemá ve zvyku pro nic za nic prozrazovat své donašeče, zato jedním z jejích obvyklých triků je vzbudit podezření proti nevinnému, aby kryla viníka. Rakouská policie by asi sotva sama od sebe obětovala tak významného a vlivného muže, jakým je Szemere, kdyby se jí bylo podařilo zajistit si jeho spolupráci. Nevyžvanil-li tajemství něktcrý z Kossuthových agentů — což není vyloučeno — mohu podezírat jedině hraběte K. Batthyányho, který nyní žije v Paříži. Patří k těm několika málo osobám, které věděly, kde jsou ukryty korunovační klenoty, a přitom jediný z nich požádal u vídeňského soudu o amnestii. Tuto skutečnost, doufám, nepopře.

Britského vrchního velitele lorda Hardinga se podařilo přemluvit, aby odvolal svou rezignaci. Pokud jde o vévodu z Norfolku, dovídáme se od dopisovatele listu „Dublin Evening Mail“, že

„na veřejnost pronikly některé dvorské klepy. Jistý urozený vévoda, který zastává in commendam[a] úřad u dvora a je nositelem nejvyšší dědičné feudální hodnosti ve státě, si prý u královské tabule trochu příliš přihýbal šampaňského, což mělo za následek, že ztratil v jídelní síni svou veleváženou rovnováhu, do kteréžto katastrofy byla bohužel zatažena i osoba Jejího Veličenstva. Důsledkem tohoto trapného contretemps[b] byla rezignace urozeného vévody a povolání hraběte Spencera do úřadu lorda nejvyššího hofmistra Jejího Veličenstva.“

Pan Sadleir, makléř „irské brigády“, podal znovu demisi jako ministr, jenže tentokrát ji lord Aberdeen přijal. Sadleirovo postavení se stalo neudržitelným, když se před jedním irským soudem provalilo, jakých hanebných prostředků používal, aby se dostal do parlamentu. Tato nepříjemná událost sotva posílí vliv „vlády všech talentů“[9] na irskou brigádu.

Hladové nepokoje, k nimž došlo v pátek a v sobotu v Creditonu v Devonshiru[10], byly jakousi odpovědí lidu na nadšené opěvování prosperity, jímž se vládní a freetraderské listy snažily potěšit své čtenáře u příležitosti loučení se starým rokem 1853.

Podle zprávy listu „Patrie“[11] z Trapezuntu žádal ruský chargé dʼaffaires v Teheránu propuštění dvou nejpopulárnějších ministrů perského šáha, což způsobilo, že se lid začal bouřit a velitel gardy prohlásil, že nemůže ručit za klid a pořádek, bude-li žádosti vyhověno. Ze strachu, aby lid nezačal projevovat své rozhořčení vůči Rusku bouřlivými demonstracemi, obnovil prý šáh styky s anglickým chargé dʼaffaires.

Ke spoustě již uveřejněných diplomatických dokumentů přibyla nyní nóta čtyř mocností[12] z 12. prosince, doručená Portě přislušnými vyslanci v Cařihradě, a nový oběžník pana Drouyna de Lhuys francouzským diplomatickým zmocněncům, datovaný v Paříži 30. prosince. Pročteme-li si nótu čtyř mocností, pochopíme nesmírné pobouření, jež vzniklo v Cařihradě, když se dostalo na veřejnost, že Porta nótu přijala, pochopíme, proč 21. prosince došlo k nepokojům a proč turecká vláda musela slavnostně prohlásit, že obnovení mírových jednání neznamená ani odložení, ani přerušení válečných operací. Přesně devět dní po tom, co došla do Cařihradu zpráva o zákeřném a zbabělém krveprolití u Sinopu a kdy celá osmanská říše hlasitě volala po odvetě, čtyři mocnosti Portu chladnokrevně vyzývají a britský a francouzský velvyslanec ji dokonce nutí, aby zahájila jednání s carem na tomto podkladě: mají být obnoveny všechny staré smlouvy; fermany, týkající se náboženských výsad udělených sultánem křesťanským poddaným, mají být doplněny novými zárukami poskytnutými všem zúčastněným mocnostem, tedy i carovi; Porta má jmenovat zmocněnce k uzavření přímří; Porta má dovolit Rusku postavit v Jeruzalémě chrám a nemocnici a zavázat se mocnostem, tj. carovi, že zreformuje svůj vnitřní správní systém. Za všechny těžké ztráty, způsobené pirátskými akcemi Moskalů, nemá Porta dostat vůbec žádnou náhradu, nejen to, mají být znovu skuty všechny řetězy, na nichž Rusko po čtvrt století vodilo Turecko, a rab má být držen ještě víc zkrátka než předtím. Porta se má samoděržaví vydat na milost a nemilost tím, že pokorně zaručí plnění fermanů týkajících se náboženských výsad křesťanských poddaných a slavnostně slíbí změnit vnitřní správní systém, což znamená, že se podrobuje jak carovu protektorátu v náboženských otázkách, tak jeho diktátu v otázkách státní správy. Náhradou za takovouto kapitulaci obdrží Porta slib, že „budou co nejrychleji evakuována podunajská knížectví“, jejichž zabrání nazval lord Clanricarde „aktem pirátství“, a dostane ujištění, že bude formálně potvrzena preambule smlouvy z 13. července 1841[13], která se osvědčila jako velmi „spolehlivá záruka“ vůči Rusku.

Nutit výhrůžkami Portu několik dní po Sinopu k jednání na takovémto podkladě je sice největší podlost, k jaké se mohly tyto ubožácké „mocnosti“ snížit, ale své těžkosti tímto poťouchlým způsobem stejně nevyřeší. Car zašel už příliš daleko, než aby mohl strpět sebemenší zasahování kterékoli evropské mocnosti do svého rádoby výlučného protektorátu nad křesťanskými poddanými Turecka.

„Rakousko se už dotazovalo,“ píše vídeňský dopisovatel „Times“[14], „zda by ruský dvůr něco namítal proti protektorátu některého evropského státu nad křesťany v Turecku. Velmi rozhodná odpověď zněla, že Rusko nedovolí žádné cizí mocnosti vměšovat se do záležitostí pravoslavné církve. Rusko má s Portou smlouvu a vyřídí si s ní tuto otázku samo.“

Také „Standard“[15] píše, že

„Mikuláš nepřijme žádný návrh, který by nevycházel přímo od tureckého vládce, čímž upírá evropským mocnostem právo jakkoli v této záležitosti prostředkovat nebo se do ní vměšovat — což je pro tyto mocnosti urážka, kterou lze ovšem těžko nazvat nezaslouženou.“

Jediným závažným místem v oběžníku pana Drouyna de Lhuys je místo, kde oznamuje, že spojené eskadry vplouvají do Černého moře s úkolem „koordinovat pohyby tak, aby se zabránilo jakémukoli dalšímu napadení tureckého území nebo tureckého loďstva ruskými námořními silami“. Non bis in idem.[c] La moutarde après la viande.[d] Včerejší „Morning Chronicle“[16] uveřejnil telegrafickou zprávu svého cařihradského dopisovatele z 30. m. m., v níž se oznamuje, že spojené flotily vpluly do Černého moře.

„Flotily vpluly do Černého moře,“ píše „Daily News“[17], „patrně proto, aby tam dělaly totéž, co v Bosporu — tj. nic.“

Podle listu „Press“[18]

„byly již vydány rozkazy vyslat z anglické a francouzské flotily po jedné lodi do Černého moře, vplout s parlamentářskými vlajkami do Sevastopolu a tam oznámit ruskému admirálovi, že opustí-li sevastopolský přístav, bude na něj zahájena palba“.

Třebaže ruské loďstvo v této nijak zvlášť příznivé roční době a po svém hrdinském činu u Sinopu nemá důvod vyplouvat na Černé moře, car jistě nepřipustí, aby ho Anglie a Francie byť jen dočásně vytlačily z vod, z nichž je sám úspěšně vytlačil už roku l833.[19] Neodpoví-li na tuto zprávu vypovězením války, je veta po jeho prestiži.

„Je mnohem pravděpodobnější,“ píše „Neue Preussische Zeitung“[20], „že Rusko vypoví válku Francii a Anglii, než že urychleně uzavře mír s Tureckem.“

V Newry (v Ulsteru) se konalo velké shromáždění na protest proti nevyprovokovanému přepadení Turecka Ruskem. Jsem rád, že laskavostí pana Urquharta, který mi o shromáždění v Newry poslal zprávu, mohu zde uvést nejzajímavější místa z jeho projevu. Protože jsem při různých příležitostech vyložil svůj názor na východní otázku, nemusím zdůrazňovat, ve kterých bodech se rozcházím s názory pana Urquharta.[21] Jen bych rád poznamenal, že jeho názor potvrzuje zpráva, že

„rolníci v Malém Valašsku za podpory valašských vojáků povstali proti Rusům. Celý kraj kolem Calafatu a podél levého břehu Dunaje je v pohybu. Ruské úřady evakuovaly Turmal.“

Po několika úvodních poznámkách pan Urquhart řekl:

„V těchto věcech, které se týkají našich nejživotnějších zájmů a našich vztahů k druhým státům, neexistuje ani donucovací moc zákona, ani nějaké soustavné řízení, ani odpovědnost vůči národu, ani trest za zanedbání povinnosti nebo za spáchání zločinu. Nemáme tu žádné ústavní prostředky nátlaku, protože jsme buďto udržováni v úplné nevědomosti, nebo informováni špatně. Cílem celého tohoto systému tedy nemůže být nic jiného než rozvrátit národ, zkorumpovat vládu a podkopat základy státu. A přitom máme proti sobě tu nejprohnanější a nejcílevědomější vládu, nejzavilejší a nejbezohlednější, jaká kdy byla, vládu, která si vymohla mocenskou převahu ohrožující celý svět, a to právě pomocí těch vlád, které se snaží svrhnout. A v tom je zvláštnost našeho postavení — podobně tomu bylo kdysi v Aténách — že si totiž Rusko našlo nebo vytvořilo hlavní nástroje své mocenské velikosti přímo v lůně státu, jehož zastupitelské orgány jsou tak naprosto cizí ruské politice. Hlavním důvodem toho je; že Anglie je v tomto ohledu neuvěřitelně nevědomá. Spojené státy mají presidenta, který má pravomoc příslušející jinde králi; mají senát, který kontroluje výkonnou moc a je předem informován o tom, co tato moc provádí. (Projevy souhlasu. Potlesk.) Ve Francii se občas ustavují parlamentní výbory, ty přezkoumávají mezinárodní jednání, mohou si vyžádat dokumenty a ministr zahraničních věcí je povinen podat jim vysvětlení. Kromě toho tam lid bděle sleduje tyto věci, alespoň pokud se o nich doví, a stejně tak je tomu s vládou; vždyť na tom závisí osud ministerských kabinetů i dynastií. V Rakousku je aspoň monarcha, který ví, co dělají jeho úředníci. V Turecku a v Rusku je to tak, že v jedné z těchto zemí smýšlení lidu drží vládu na uzdě, v druhé vláda představuje vůli lidu. Jenom Anglie má korunu bez autority, vládu bez systému, parlament bcz kontroly a lid, který nic neví. (Výkřiky souhlasu.) Vrátíme-li se teď opět k nynější situaci, k událostem, jichž jsme svědky, musím vám především říci — a to je na celé věci nejpozoruhodnější — že Rusko nemá sílu uskutečnit své hrozby; počítalo s tím, že se mu podaří nahnat nám bezdůvodný strach, naprosto nezamýšlelo pustit se do války s Tureckem, k tomu nemá prostředky, ani neučinilo žádná opatření v tomto směru; spoléhalo prostě na to, že my svážeme Turecku ruce, tak aby mohlo obsadit jeho provincie, a dále spoléhalo na to, že my donutíme tento stát přijmout nestoudné požadavky, které by ochromily osmanskou říši. (Výkřiky rozhořčení.) A tohoto cíle hodlá dosáhnout za pomoci našeho vyslance v Cařihradě a naší eskadry v Bosporu. Při této příležitosti nemohu nepřipomenout, co prohlásil můj statečný přítel plukovník Chesney; zároveň bych ho rád v jedné věci doplnil. Prohlásil, že než byl překročen Prut, bylo Turecko zjevně silnější než Rusko, ale nemluvil o tom, jak vysoce si váží vojenských kvalit Turků a jak je ocenil. Pravil, že i teď — přes všechny ty ohromné výhody, které Rusko naší zásluhou získalo, stále pochybuje, že by Rusko bylo silnější než Turecko. V tomto bodě bych neměl ani stín pochyby, ovšem za dvou podmínek, které s vaším dovolením uvedu: za prvé, že bude odvolán náš vyslanec a naše eskadra, a za druhé, že se Turci přestanou podceňovat a stále se spoléhat na cizince. Ale po tomto prohlášení Chesneyho následovalo další, které sice učinil ne bez váhání, kterému by se však při vysoké autoritě plukovníka Chesneyho — a v těchto věcech je opravdu nejvyšší autoritou — mohl přikládat větší význam nebo by mohlo být nesprávně vykládáno. Řekl, že teď by mohla pro Rusy být příznivá doba, protože Dunaj zamrzl a mohli by přepravit své vojsko do Bulharska. Ovšem kolik vojska by mohli přepravit do Bulharska? Evropa po několik měsíců dopřávala sluchu přehnaným zprávám; přicházela zpráva za zprávou o ohromných spoustách vojsk připravených k nasazení. Tyto síly se bšžně odhadovaly na 150 000 mužů, přičemž všichni byli ochotni věřit, že 150 000 vojáků stačí k dobytí Turecka. Dostal jsem před časem do rukou oficiální zprávu, že Prut překročilo celkem 80 000 mužů a z toho již 20 000 až 30 000 zemřelo na různé epidemie nebo leží v nemocnicích. Poslal jsem tuto zprávu jedněm novinám, ale ty ji neotiskly, protože jim připadala nevěrohodná. Teď uveřejnilo Rusko samo zprávu, podle které se celkový počet jeho vojsk scvrkl na 70 000 mužů. (Potlesk.) Necháme-li tedy stranou otázku, jaký by byl poměr sil obou říší, kdyby nasadily všechny své síly, musí nám být na první pohled jasně, že s takovým počtem vojáků nemělo Rusko v úmyslu pustit se do války. A jaké síly mohlo proti němu postavit Turecko? Mělo tehdy mezi Balkánem a Dunajem neméně než 180 000 vojáků a dnes má už na 200 000 mužů v silných opevněných postaveních, zatímco ruská vojska se zmenšila v nejpříznivějším případě na 50 000 mužů, a ti jsou ještě demoralizováni porážkou a dezercemi. Pokud jde o bojové vlastnosti tureckých vojsk a jejich převahu nad Rusy, slyšeli jste, co řekl generál Bem, máte živé svědectví plukovníka Chesneyho, potvrzené událostmi, jež vyvolaly v celé Evropě úžas a obdiv. Ale pozor! — my tu nezkoumáme poměr sil obou říší, nýbrž úmysly a postup jedné z nich — Ruska. Tvrdím, že Rusko nemělo v úmyslu válčit, jednak proto, že nemělo pohotově potřebné síly, jednak proto, že se může směle spoléhat na anglickou vládu. Rusko nemělo v úmyslu vést válku, nemá tento úmysl ani teď. Ještě než vypukla válka, říkal jsem: Rusko vpadne do podunajských knížectví a za podpory Anglie je obsadí. Jak jsem to mohl předvídat? Samozřejmě ne proto, že bych byl znal záměry Ruska, o kterých tisíce lidí vědělo tolik co já, ne-li víc, nýbrž proto, že vím, čeho se lze nadít od Anglie. Ale vraťme se ještě k této otázce — je příliš důležitá, než aby ji bylo možno jen tak přejít. Plukovník Chesney pravil, že všechno záleží na zálohách, které má Rusko za Prutem. O těchto zálohách, říká, se v poslední době velmi mnoho mluvilo: Ostěn-Saken se svými 50 000 muži se prý blíží v plné pochodové sestavě k Dunaji, aby odčinil pohromu u Oltenitsy. Nyní se 50 000 mužů scvrklo na 18 000 a nejlepší na celé věci je to, že nepřišli ani ti. (Smích a potlesk.) A tak vezmeme-li počet 75 000 podle odhadu plukovníka Chesneyho, zmenšený úmrtími a nemocemi na 50 000, a přidáme-li oněch 18 000 všudypřítomné zálohy, dostaneme všeho všudy 70 000 lidí, kteří by mohli operovat proti 200 000 vojáků důkladně zakopaných, a ještě k tomu v hornatém kraji a v roční době, v níž se Rusové dosud vždycky vyhýbali srážkám.

Nyní dovolte, abych vám trochu připomněl události z předešlé války z let 1828 až 1829. Turecko tehdy prožívalo těžké doby. Muslim obrátil meč svůj proti muslimovi; provincie se bouřily, v Řecku vypuklo povstání, staré vojenské síly byly zničeny, nováčků málo disciplinovaných bylo pouze 33 000. Vládu nad Černým mořem vyrvala Turecku z rukou palba britských lodních děl v navarinském přístavu; a tu se Rusko, podporované Anglií a Francií, vrhlo na Turecko a stanulo uprostřed jeho evropských provincií, ještě než se Turecko dovědělo, že byla vypovězena válka. A co myslíte, kolik považovalo tehdy Rusko za nutné použít vojáků? 216 000. (Potlesk.) A přestože bylo Turecko zaskočeno, bylo donuceno k podpisu drinopolského míru jen podvodem a nátlakem anglického vyslance, který se tehdy na neštěstí vrátil. (Projevy rozhořčení.) Podívejte se dnes na Turecko s jeho jednotou myslí i srdcí, s jeho hrdinstvím, naráz probuzeným láskou k vlasti a nenávistí za vytrpěná příkoří, s centralizovanou správou a hojnými zdroji; může nasadit 300 000 dobrovolníků s takovým bojovým duchem, jaký se nenajde nikde jinde na světě; má 250 000 disciplinovaných vojáků, slavících vítězství v Asii, má vládu nad Černým mořem, kterou u Sinopu — jak hned dokážu — neztratilo, má parní flotilu, která může beze ztrát na lidech i čase přepravit na bojiště vojska z nejvzdálenějších provincií říše; od zasněžených vrcholů Kavkazu k vypráhlým pouštím Arábie, od afrických pouští až po Perský záliv — všude plane spravedlivé rozhořčení, všude vládne odhodlanost. (Projevy souhlasu. Potlesk.) Ano, ale jako v předešlé válce otevřelo kozákům cestu na Balkán Navarino, tak nyní britské lodní šrouby i bez války dopomohou starým ruským kocábkám do Dardanel. Mluvím však o tom, jaké má Rusko úmysly. To je hlavní otázka. Vítězství má být vybojováno na Downing Street, a ne na Východě. Ale což na to vy všichni nedoplácíte? Je tu mezi vámi někdo, kdo neutrpěl hmotnou škodu? Je tu někdo, kdo nemusí platit chléb dráž než předtím, kdo nemá menší vyhlídky, že najde práci nebo umístí kapitál? (Správně! Správně!) Kdo neplatí vyšší daně? Není Change Alley[e] zachvácena křečí? Což jsme nebyli svědky toho, jak tento nástup ruských vojsk rozvrátil peněžní trh téměř ze dvou třetin tak jako v roce 1847? A přitom Rusko vůbec nemělo v úmyslu vést válku. Což jsme nebyli svědky toho, jak padaly vlády a dozrávala půda pro povstání a převraty? A přitom Rusko vůbec nemělo v úmyslu vést válku. Což jsme neviděli, jak se osmanská říše ruinovala tím, že udržovala v pohotovosti obrovskou půlmiliónovou armádu, protože Rusko přesunulo 70 000 vojáků, kteří pak žili na útraty Turecka a anglických pracujících? A to všechno proto, že jste uvěřili lehkověrným lidem, že Rusko je tak silné, že se mu nikdo nemůže postavit na odpor, a Turecko tak slabé, že nemá smysl je podporovat. Žijeme skutečně v epoše chimér a báchorek; jsme ochotni věřit nejen tomuhle, ale jsme ochotni věřit, že Rusko je silnější než všechny mocnosti světa dohromady. ‚Times‘ zlehčují muslimskou armádu, zlehčují rovněž francouzskou armádu a anglické válečné loďstvo a docela vážně nám tvrdí, že celá Evropa i s Tureckem je právě tak málo schopna zabránit ruskému vpádu do Cařihradu, jako znemožnit severáku, aby dul přes sarmatské roviny... A to, co říkají v této souvislosti o Turecku, není o mnoho lepší než to, co píší o Evropě, ale budete-li těmto báchorkám dál přikládat víru, Turecko padne. Rusko přesunulo 70 000 vojáků, a Turecka se zmocnil strach a rozhořčení; Anglie se svíjí v hrůze a panice; Rusko se také svíjí, ale smíchy. (Smích a dlouhotrvající potlesk.) Slíbil jsem, že se vrátím k sinopské bitvě, či jak ji kdosi správně nazval, k malému Navarinu. Nepřipomínám tuto neblahou událost proto, abych kritizoval náš postup — my jsme se v tomto případě nechovali o nic hanebněji než jindy — zmiňuji se o ní pouze proto, že ukazuje poměr sil obou stran. Z tohoto hlediska bitva nijak neposílila Rusko, ani neoslabila Turecko, naopak: naprosto jasně ukázala, že Rusové se právem mohou obávat chrabrosti Turků. Viděli jsme tu něco, co nemá obdobu ani v našich letopisech námořních bojů: fregaty, které se stavějí po bok řadovým bitevním lodím, velitele, kteří vrhají hořící pochodně do zásob prachu a obětují se pro slávu své vlasti. Čeho nelze dosáhnout proti vládě, která každým svým činem, a tímto zejména, budí v kdekom odpor a hnus? Všimněte si, že námořní síla Turecka je nedotčena; nebyla obětována ani jedna řadová bitevní loď, ani jeden parník. Nyní Turecko dvojnásob bezpečněji ovládá Černé moře, tím spíš, že diplomaté jsou odvoláváni. Vždyť právě oni a jen oni způsobili takzvanou sinopskou pohromu. Ale tato pohroma byla připravena za jiným účelem; měla být bičem a ostruhou, jež měly popohnat zdráhající se soumary v Paříži a Londýně a přimět je, aby vnutili válčícím stranám podmínky dohody. Než jsem šel na toto shromáždění, slyšel jsem, jak jeden z členů komise prohlásil, že Anglie a Francie jednaly naprosto správně, když chtěly mezi oběma stranami zprostředkovat, jestliže to dělaly v zájmu zachování míru. Vím, že takový dojem má každý v této zemi, ale já přesto poslouchám něco takového s hrůzou. Kdo nám dal právo chodit po světě a vynucovat mír zbraněmi? Něco jiného je čelit agresi, ale něco jiného se jí dopouštět. (Správně! Správně!) Vždyť vy ani nemůžete na záchranu Turecka udělat nic jiného, než že vyhlásíte válku Rusku. Vaše zprostředkování by samozřejmě posloužilo Rusku, posílilo by jeho diktát a mělo by ten výsledek, že by Turecku byly vnuceny podmínky, jež by znamenaly jeho záhubu... Při těchto jednáních byste Turecku navrhli, že je zbavíte jeho dosavadních smluv s Ruskem, přistoupí-li k celoevropské dohodě. Takové řešení tu přece už bylo, a přijal je s nadšením právě ten národ, který tak ochotně vítá každou zvrácenost. Panebože! Evropská dohoda! Na to má Turecko spoléhat? Vídeňská smlouva byla přece také evropská dohoda, a k čemu vedla? Tato smlouva měla svůj význam, protože vytvořila Polsko. Ale co se pak stalo s Polskem? Co nám řekl náš ministr o této smlouvě, když Polsko padlo? Hle, co řekl: ‚Anglie si vyhrazuje právo vyslovovat svůj názor k událostem v Polsku.‘ Prohlásil, že podal protest, ještě než k této události došlo, a potom pravil: ‚Ale ruská vláda zaujala k této věci jiné stanovisko.‘ A zrovna tak to bude s naší nynější dohodou. Rusko k tomu opět zaujme jiné stanovisko. (Hlučný potlesk.) Uvedená slova byla pronesena v Dolní sněmovně a pronesl je týž ministr“ (lord Palmerston), „který má nyní v rukou osud Turecka, jako měl kdysi v rukou osud Polska. Jenže nyní jste varováni, a tenkrát jste nevěděli, co se děje... Dovolte, abych připomněl jednu zprávu, kterou nedávno přinesly ‚Times‘. Uvádělo se tam, že náš vyslanec v Persii měl nějakou neshodu s vládou perského šáha, a tato vláda by byla užuž ustoupila, nebýt toho, že se do věci vložil ruský vyslanec s úmyslem rozdmýchat spor. Vidíte tedy, že zatímco Rusko vytlačuje Anglii z Persie, Anglie vnucuje ruskou nadvládu Turecku. Týž článek se zmiňuje o tom, že do Teheránu přibyla afghánská mise, že Afghánci jsou krajně podrážděni a Dústu Muhammadovi, nesmiřitelnému nepříteli Ruska, velmi leží na srdci úspěch jeho mise, která má pohnout Persii k podpoře Turecka. Jistě si vzpomínáte, že před šestnácti lety vedla Anglie válku proti Afgháncům s cílem svrhnout Dústa Muhammada jakožto nepřítele Anglie a věrného spojence Ruska. Někdo snad namítne, že tomu naše vláda věřila. Bylo-li tomu tak, je velmi podivné, proč neválčila proti Rusku, ale proti Afgháncům, tj. proč je vehnala rovnou do náruče Ruska? Ale naše vláda tomu nevěřila; věděla tehdy velmi dobře, že Dúst Muhammad, jak je nyní zřejmé, je nesmiřitelným nepřítelem Ruska, a právě proto ho napadla. To je ověřený fakt a Dolní sněmovně byly předloženy důkazy, že dokumenty, které nesprávně líčily Dústa Muhammada jako spojence Ruska, byly padělány. Anglický vyslanec sám poslal do vlasti originál k otištění. (Fuj! Hanba!) To je jen přirozený důsledek tajnůstkářství vlády a nevědomosti lidu, o nichž jsem již mluvil. V celém tomto shromáždění není jediný člověk, který by nebyl spoluúčasten tohoto zločinu tím, že k tomu mlčí a kterého by tato lhostejnost k osudu a cti vlastního národa nedegradovala na otroka, i když si myslí, že je svobodný človčk. (Rozruch mezi posluchačstvem.) Mám vám sdělit něco z toho, co si o nás myslí cizinci? V poslední době se hodně mluvilo o německém vlivu u dvora. Snad vás budou zajímat některé názory královniných německých bratranců. Při této příležitosti mi dovolte konstatovat, že je-li Německo pod vlivem Rusů, je to dílo Anglie. Poslechněte si tato slova:

‚Nebudou-li se Anglie a Francie vměšovat do tureckých záležitostí, Turecko zvítězí. Jestliže se naopak západní mocnosti, zaslepené servilností, nedokáží zdržet »prostředkování«, tj. vměšování do východních záležitostí, je Turecko ztraceno a ruští kozáci budou brzy rozhodovat o osudu tohoto světa! A přitom jak ušlechtilé bylo až dosud stanovisko a vystupování nešťastného Turecka — přes všechny diplomatické věrolomnosti a přestože omylem pokládalo bandu vrahů za své přátele! Chmurné vyhlídky, na mou věru! Každou hodinu jsem čekal, že spojenecké flotily začnou ostřelovat jeho hlavní město, aby zlomily jeho hrdinského ducha a donutily je k hanebné kapitulaci. Turci mohou právem říkat: »Longa est iniuria, longae ambages, sed summa sequor fastigia rerum!«[f] Jaký rozdíl mezi chováním Turecka a chováním Anglie v podobných případech! Oni jsou bojovníci, Anglie pirát. Jen si vzpomeňte na limskou deklaraci, vpád do Afghánistánu, ostřelování Kodaně a bitvu u Navarina, a potom si připomeňte Turecko, jak tu dnes stojí — »civilizovaný svět« je pokořuje a zastrašuje, dokonce vtrhl na jeho území a provokuje je. A ono přes všechny tyto zkoušky zůstává klidné a rozvážné, pevné a odhodlané, ale nezlomené.‘

Z toho lze soudit, že lidé zaujímající velmi vysoké postavení zřejmě marně vzdychají po té výsadě, kterou vy laskavě udělujete mně, totiž že mi dopřáváte, abych ulevil svému rozhořčení a varoval vás před tím, co se chystá... Dovolte mi, abych charakterizoval naši situaci. Británie má dvě zvláštnosti: doma je hlupák a za hranicemi šílenec, ozbrojený šílenec, který ohrožuje vlastní život i okolí. Každý z nás jako jednotlivec není samozřejmě takový, ale jako celek jsme takoví. Vezměme do hrsti svůj individuální rozum a zkroťme kolektivního šílence, dokud je ještě čas léčit chorý mozek — tento systém, z něhož pochází všechno zlo.“ (Hlučný a dlouhotrvající potlesk.)

K řeči pana Urquharta mohu dodat, že poslední coup dʼéclat[g] lorda Palmerstona a popularita, kterou si získal u lidu, udělaly ho fakticky, i když ne podle jména, předsedou vlády.[22]



Napsal K. Marx 10. ledna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3988 z 28. ledna 1854
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — úřad spojený s důchodem. (Pozn. red.)

b — prohřešku proti dobrým mravům. (Pozn. red.)

c Za jedno provinění nelze dvakrát odsoudit. (Pozn. red.)

d S křížkem po funuse (doslova: hořčice až po masu). (Pozn. red.)

e — londýnská ulice, kde je burza. (Pozn. red.)

f „Dlouhé je příkoří, dlouhé okliky, ale já neochvějně kráčím k nejvyšším metám.“ (Pozn. red.)

g — zablýsknutí, zazáření. (Pozn. red.)


8 Po porážce maďarské revoluce z let 1848—1849 ukryli Kossuth a jeho stoupenci korunovační klenoty krále Štěpána, včetně svatoštěpánské koruny, kterou byli rakouští císařové korunování na uherské krále. Rakouská vláda objevila 8. září 1853 tajný úkryt koruny, což zavdalo podnět k nejrůznějším dohadům, kdo tajemství vyzradil. Redakce „New-York Daily Tribune“ z 19. října 1853 ústy svého londýnského dopisovatele F. Pulszkého neprávem obvinila maďarského revolucionáře Bertalana Szemera.

9 Vláda všech talentů — ironický název koaliční vlády Aberdeenovy (1852—1855), kterou tvořili představitelé whigů a peelovců. Existence této vlády za situace, kdy vládnoucí strana i toryovská opozice měly v Dolní sněmovně stejný počet hlasů, závisela na podpoře tzv. irské brigády — frakce irských poslanců v anglickém parlamentě, jichž bylo přes 60. Když Aberdeen sestavoval svou vládu, vzal do ní jako ministry tři irské poslance, což vedlo k rozkolu irské brigády (viz poznámku [116]).

10 6.—9. února 1854 vypukly v některých devonshirských městech hladové bouře vyvolané prudkým vzestupem cen chleba a v následujících dnech se rozšířily na celé hrabství. Účastnily se jich hlavně ženy a děti, které plenily obchody s potravinami. Bouře byly potlačeny ozbrojenou mocí.

11La Patrie“ [„Vlast“] — francouzský deník založený roku 1841; v roce 1850 zastupoval zájmy spojených monarchistů, takzvané strany pořádku, po státním převratu z 2. prosince 1851 bonapartistický list.

12 Míní se nóta Anglie, Francie, Rakouska a Pruska, podepsaná v Cařihradě 12. prosince 1853 vyslanci těchto čtyř států a doručená Turecku 15. prosince 1853. Tyto čtyři státy nabízely turecké vládě, že zprostředkují obnovení míru mezi Ruskem a Tureckem, a jako základ jednání navrhovaly tyto hlavní body: Rusko vyklidí podunajská knížectví, obnoví platnost dřívějších dohod mezi Ruskem a Tureckem a Turecko zaručí zvláštními fermany práva křesťanů v Turecku.

13 Tím se míní konvence o černomořských úžinách, kterou podepsaly v Londýně 13. července 1841 Rusko, Anglie, Francie, Rakousko a Prusko a z druhé strany Turecko. Konvence stanovila, že Bospor a Dardanely budou v době míru uzavřeny pro válečné lodi všech států. Konvencí se rušila hünkjariskeleská smlouva z roku 1833, která byla výhodná pro Rusko.

14The Times“ [„Doba“] — největší anglický konzervativní deník; vychází Londýně od roku 1785.

15The Standard“ [„Prapor“] — anglický deník konzervativního zaměření, založený roku 1827 v Londýně.

16The Morning Chronicle“ [„Ranní kronika“] — anglický buržoazní deník, který vycházel v Londýně v letech 1770 až 1862; orgán whigů, počátkem padesátých let orgán peelovců, později konzervativců.

17The Daily News“ [„Denní zprávy“] — anglické liberální noviny, orgán průmyslové buržoazie; vycházely pod tímto názvem v Londýně v letech 1846 až 1930.

18The Press“ [„Tisk“] — anglický týdeník; orgán toryů; vycházel v Londýně v letech 1853 až 1866.

19 Míní se tu tajný článek rusko-turecké smlouvy o přátelství a vzájemné obraně, která byla uzavřena 8. července 1833 v Hünkjar Iskelesi; podle tohoto článku se Turecko na žádost Ruska de facto zavazovalo, že uzavře Černé moře pro cizí válečné lodi.

20Neue Preussische Zeitung“ [„Nové pruské noviny“] — krajně reakční německý deník, vycházel od června 1848 v Berlíně; byl orgánem kontrarevoluční dvorní kamarily a pruských junkerů. Je též znám pod názvem „Kreuz-Zeitung“ [„Křížové noviny“], protože v jeho záhlaví byl vyobrazen kříž.

21 Anglický publicista a bývalý diplomat David Urquhart uveřejnil počátkem třicátých let 19. století ve svém časopise „Portfolio“ (viz poznámku [40]) a ve formě separátních brožur dokumenty o tajné diplomacii evropských mocností, mimo jiné i dokumenty odhalující diplomatickou činnost lorda Palmerstona, který po mnoho let fakticky řídil anglickou zahraniční politiku.

Marx, který vedl proti tajné diplomacii vládnoucích tříd neúnavný boj, ve své sérii usvědčujících článků „Lord Palmerston“ z roku 1853 (Viz Marx-Engels, Spisy 9, zde), použil vedle jiných pramenů i dokumenty uveřejněné Urquhartem. Naopak Urquhart zase vydal některé Marxovy články o Palmerstonovi jako separátní brožury. Marx však zároveň ostře kritizoval Urquharta a energicky se ohradil, když ho buržoazní tisk nařkl z „urquhartismu“. Neustále zdůrazňoval zásadní rozdíl mezi svým a Urquhartovým stanoviskem. Urquhart totiž žádal zachování a upevnění feudální turecké říše, kdežto Marx a Engels byli pro revoluční řešení takzvané východní otázky a pokládali za nezbytné, aby slovanské a jiné národy pod tureckým jhem dostaly národní nezávislost. V řadě článků otištěných v tomto svazku (zde a dále) charakterizuje Marx Urquharta přímo jako reakcionáře, který se ze všeho nejvíc bojí revoluce, jako člověka, který se zásadně rozchází s proletářskou stranou, jedinou stranou schopnou odstranit zpuchřelý parlamentní základ oligarchické vlády v Anglii.

22 Jde tu o Palmerstonův dočasný odchod z úřadu ministerstva vnitra (16.—24. prosince 1853). Palmerston podnikl tento demagogický krok, neboť počítal s tím, že s vrátí k moci jako šéf vlády (viz článek „Palmerstonova demise“, Marx-Engels, Spisy 9, zde).