Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



*Ruská diplomacie. — Modrá kniha o východní otázce. —
Černá hora


Londýn, v pátek 10. února 1854

Když byla uzavřena smlouva o neutralitě mezi Dánskem a Švédskem, vyslovil jsem — v rozporu s běžným míněním v Anglii a Francii — názor[a], že tuto smlouvu rozhodně nelze pokládat za vítězství západních velmocí a že licoměrný protest Ruska proti ní je pouhý trik. Skandinávské noviny a dopisovatel „Times“, který z nich cituje, nyní svorně zastávají stejný názor a prohlašují, že smlouva je vůbec dílem Ruska.

Návrhy, které předložil hrabě Orlov na vídeňské konferenci a které tato konference zamítla, byly tyto:

1) budou obnoveny staré smlouvy;

2) Rusko dostane protektorát nad pravoslavnými poddanými v Turecku;

3) z osmanské říše budou vyhnáni všichni političtí uprchlíci;

4) Rusko odmítne zprostředkování kterékoli cizí mocnosti a nebude vyjednávat jinak než přímo s tureckým zmocněncem, který má být vyslán do Petrohradu.

Pokud jde o poslední bod, projevil hrabě Orlov ochotu přistoupit na kompromis, ale konference přesto celý návrh zamítla. Proč jej konference zamítla? Či spíše: proč ruský car odmítl poslední podminky navržené konferencí? Vždyť přece návrhy byly na obou stranách tytéž? Obnovení starých smluv bylo přijato, ruský protektorát byl až na určité formální změny schválen; posledního bodu se Rusko samo vzdalo; rakouský požadavek, aby byli vyhnáni političtí uprchlíci[59], nemohl také být příčinou roztržky Ruska se Západem. Neboli: je zřejmé, že ruský car se dostal do situace, kdy nemůže přistoupit na vůbec žádné podmínky, které nabízí Anglie a Francie, a musí si podrobit Turecko i za cenu evropské války.

Ve vojenských kruzích se už válka pokládá za nevyhnutelnou a přípravy k ní probíhají na všech stranách. Admirál Bruat už odjel z Brestu do Alžírska, kde má nalodit 10 000 mužů, a šestnáct anglických pluků umístěných v Irsku dostalo rozkaz připravit se k přepravě do Cařihradu. Expedice může mít pouze dvojí cíl: buď přimět Turky, aby se podrobili Rusku, což tvrdí pan Urquhart, anebo začít opravdu válčit proti Rusku. V obou případech nemine Turky stejný osud. Bude-li osmanská říše znovu vydána napospas Rusku, i když nepřímo, bude-li vystavena vlivu jeho rozkladných sil, scvrkne se brzy — jako kdysi byzantská říše — na pouhou periférii hlavního města. Dostanou-li se Turci do úplného područí Francie a Anglie, mohou se rovněž rozžehnat se svrchovaností nad svými evropskými državami.

„Máme-li vzít vedení války do svých rukou,“ poznamenávají „Times“, „musíme mít možnost řídit všechny operace.“

V takovém případě bude ovšem turecká vláda přímo řízena západními vyslanci, turecké ministerstvo války bude podřízeno ministerstvům války v Anglii a Francii, turecké armády budou pod velením francouzských a anglických generálů. Turecká říše ve své staré podobě přestane existovat.

Po úplném „fiasku“ ve Vídni vrátil se nyní hrabě Orlov zpátky do Petrohradu „s ujištěním, že Rakousko a Prusko zůstanou za všech okolností neutrální“.

Naproti tomu telegrafické zprávy z Vídně hlásí, že v turecké vládě došlo ke změně, protože serasker a kapudan paša[b] podali demisi. „Times“ nemohou pochopit, jak mohlo dojít k porážce strany, která byla pro válku, právě ve chvíli, kdy Francie a Anglie se chtějí do války pustit. Pro mne osobně — je-li ovšem zpráva pravdivá — není tato „jako od boha seslaná“ událost nijak nepochopitelná; je to dílo představitele anglické koaliční vlády v Cařihradě, který ve svých depeších, uveřejněných v Modré knize, často vyjadřuje politování nad tím, že „zatím nemohl ve svém nátlaku na tureckou vládu jít tak daleko, jak by to bylo žádoucí“.

Modrá kniha začíná zprávami o požadavcích, které předložila Francie v otázce „svatých míst“ — požadavcích, které ve starých kapitulacích[60] nebyly dost jasně vymezeny a byly zřejmě vzneseny ve snaze zajistit římsko-katolické církvi převahu nad církví pravoslavnou. Naprosto nesdílím názor pana Urquharta, že prý car použil tajného vlivu v Paříži a zapletl Bonaparta do tohoto sporu, aby Rusko mělo záminku zakročit na obranu výsad pravoslavných věřících. Je přece dobře známo, že Bonaparte si chtěl stůj co stůj koupit podporu katolické strany a pokládal to od samého počátku za hlavní podmínku úspěšné uzurpace trůnu. Bonaparte si plně uvědomoval, jaký vliv má katolická církev na rolnické obyvatelstvo ve Francii; a právě rolnictvo ho mělo proti vůli buržoazie a proletariátu udělat císařem. Jezuita pan Falloux byl nejvlivnějším členem první Bonapartovy vlády, v jejímž čele podle jména stál voltairián Odilon Barrot. První usnesení, které tato vláda přijala ještě téhož dne, kdy byl Bonaparte uveden v úřad presidenta, byla proslulá výprava proti římské republice. Pan Montalembert, vůdce jezuitské strany, byl Bonapartovým nejaktivnějším nástrojem, když se připravovalo odstranění parlamentního režimu a státní převrat z 2. prosincc. Oficiální orgán jezuitské strany „Univers“ roku 1850 den co den vyzýval francouzskou vládu, aby podnikla rozhodné kroky na ochranu zájmů římsko-katolické církve na Východě. Bonaparte, ve snaze zalichotit se papeži, získat ho na svou stranu a dosáhnout toho, aby ho korunoval, měl dobré důvody neoslyšet toto volání a zahrát si na „nejkatoličtějšího“[61] císaře Francie. Skutečnou příčinou nynější východní krize je tudíž bonapartovská uzurpace. Bonaparte sice moudře odvolal své nároky, hned jak zpozoroval, že car Mikuláš je připraven použít jich jako záminky k tomu, aby ho vyloučil z evropského konkláve; Rusko se podle svého zvyku horlivě snaží využít okolností, ale není s to samo je vyvolat, jak si to představuje pan Urquhart. Pro historika však zůstává nesmírně zajímavým faktem, že nynější krize osmanské říše byla vyvolána týmž konfliktem mezi římsko-katolickou a pravoslavnou církví, který byl kdysi důvodem k založení této říše v Evropě.

Nemám v úmyslu zkoumat celý obsah „Práv a výsad katolické a pravoslavné církve“, zato bych rád upozornil na velmi důležitý incident, o němž není v Modré knize ani zmínky, totiž na rakousko-turecký spor o Černou Horu. Je tím nutnější seznámit se nejprve s touto záležitostí, protože dokazuje, že existoval tajný rusko-rakouský plán na zničení a rozdělení turecké říše, a protože už sám fakt, že Anglie nechává další jednání mezi petrohradským dvorem a Portou v rukou Rakouska, nutně vrhá podivné světlo na chování anglického kabinetu za této východní krize. Nemám žádné oficiální dokumenty o černohorské záležitosti, a proto se odvolávám na knihu L. F. Simpsona „Příručka k východní otázce“[62], která právě vyšla.

Turecká pevnost Žabljak (na černohorsko-albánské hranici) byla v prosinci 1852 napadena oddílem Černohorců. Jistě si vzpomínáte, že Porta přikázala Ömeru pašovi, aby útočníky zahnal. Vysoká Porta vyhlásila blokádu celého albánského pobřeží, opatření, jež mohlo být zřejmě namířeno jedině proti Rakousku a jeho námořnictvu a svědčilo o tom, že turecká vláda je přesvědčena, že černohorskou revoltu rozdmýchalo Rakousko.

V augsburské „Allgemeine Zeitung“ vyšel tento příspěvek, datovaný ve Vídni 29. prosince 1852:

„Kdyby Rakousko chtělo podporovat Černohorce, blokáda by mu v tom nemohla zabránit. Stačí, když Černohorci sestoupí z hor, a Rakousko je bude moci zásobovat zbraněmi i střelivem v Kotoru, i když bude v Jaderském moři turecká flotila. Rakousko neschvaluje ani nynější vpád Černohorců, ani povstání, jež hrozí co chvíli vypuknout mezi křesťanským obyvatelstvem v Hercegovině a Bosně. Vždycky vystupovalo proti pronásledování křesťanů, a to ve jménu humanity. Vůči pravoslavné církvi musí Rakousko zachovat neutralitu. Poslední zprávy z Jeruzaléma dokazují, s jakou silou tam vzplála náboženská zášť. Rakouští činitelé se proto musí ze všech sil snažit, aby zachovali mír mezi pravoslavným a římsko-katolickým obyvatelstvem ve své říši.“

Z této zprávy vidíme předně, že s povstáním křesťanského obyvatelstva v Turecku se počítá jako s hotovou věcí, dále že půdu pro ruské stížnosti na utlačování pravoslavné církve připravilo Rakousko, a konečně, že spletité náboženské spory kolem „svatých míst“ měly Rakousku poskytnout příležitost vyhlásit „neutralitu“.

V témž měsíci poslalo Rusko Portě nótu, v níž nabízelo zprostředkování v Černé Hoře. Tato nabídka byla odmítnuta s odůvodněním, že sultán je s to sám obhájit svá práva. Vidíme, že Rusko si tu počíná úplně stejně jako v době řecké revoluce[63]: nejdříve se nabízí, že bude chránit sultána proti jeho poddaným, a když jeho pomoc není přijata, chtělo by chránit poddané proti sultánovi.

Že mezi Ruskem a Rakouskem existovala už tehdy dohoda o obsazení podunajských knížectví, vysvítá z jiného citátu z augsburské „Allgemeine Zeitung“ z 30. prosince 1852:

„Rusko, které teprve nedávno uznalo nezávislost Černé Hory, může stěží zůstat nečinným pozorovatelem událostí. Kromě toho obchodní dopisy z Moldavska a Valašska, i lidé, kteří tamtudy projíždějí, tvrdí, že kraj od Volyně až k ústí Prutu se hemží ruskými vojsky a že stále přicházejí nové a nové posily.“

Zároveň psaly vídeňské noviny, že na rakousko-tureckých hranicích se soustředila rakouská pozorovací armáda.

6. prosince 1852 interpeloval lord Stanley lorda Malmesburyho v otázce Černé Hory a Bonapartův urozený přítel učinil toto prohlášení:

„Urozený lord vyjádřil přání dotázat se, zda v poslední době došlo ke změnám v politických vztazích onoho divokého kraje sousedícího s Albánií a nazývaného Černá Hora. Myslím, že v jeho politických vztazích nedošlo k žádné změně. Vládce této země má dva tituly: je hlavou pravoslavné církve v zemi a zároveň světským panovníkem. Ovšem ve své náboženské funkci podléhá jurisdikci ruského cara, který je považován za nejvyšší hlavu celé pravoslavné církve. Vládce Černé Hory (zřejmě jako před ním jeho předkové) je zvyklý, že jeho biskupská práva a tituly sankcionuje a uznává car. Pokud jde o nezávislost této země, pak ať mají různé osoby jakékoli mínění o výhodnosti takového postavení, faktem je, že Černá Hora je už asi po 150 let nezávislou zemí, a ačkoli se Porta mnohokrát pokoušela si ji podmanit, všechny tyto pokusy jeden po druhém ztroskotaly a země je ve stejném postavení, v jakém byla před nějakými 200 lety.“

V tomto projevu lord Malmesbury, tehdejší toryovský ministr zahraničních věcí, klidně roztrhl osmanskou říši tím, že od ní oddělil zemi, která k ní vždy patřila, a zároveň uznal duchovní svrchovanost ruského panovníka nad poddanými Porty. Co říci o těchto dvou oligarchických klikách než to, že jedna je hloupější než druhá?

Porta se ovšem vážně poděsila tohoto projevu britského mi nistra a zanedlouho nato se objevil v anglických novinách tento příspěvek dopisovatele z Cařihradu, datovaný 5. června 1853:

„Porta byla velmi roztrpčena prohlášením lorda Malmesburyho ve Sněmovně lordů, že Černá Hora je nezávislá. Nahrál tím Rusku a Rakousku a Anglie tím ztratí vliv a důvěru, které dosud požívala. V prvním článku svištovské smlouvy, uzavřené roku 1791 mezi Portou a Rakouskem (při níž prostředkujícími stranami byly Anglie, Holandsko a Rusko), se výslovně konstatuje, že bude poskytnuta amnestie poddaným obou mocností, kteří se vzbouřili proti svým zákonným panovníkům, a jakožto vzbouřivší se poddaní Porty jsou tam uvedeni Srbové, Černohorci, Moldavané a Valaši. Černohorci, kteří žijí v Cařihradě, a je jich tam asi 2000 až 3000, platí charádž čili daň z hlavy, a při soudních procesech proti poddaným jiných států v Cařihradě jsou Černohorci vždy bez námitek uznáváni za turecké poddané a jako s takovými se s nimi jedná.“

Počátkem ledna 1853 vyslala rakouská vláda barona Kellnera z Köllensteinu, císařova pobočníka, do Kotoru, aby tam sledoval vývoj událostí, zatímco pan Ozerov, ruský chargé dʼaffaires v Cařihradě, odevzdal dívánu protest proti ústupkům, které byly poskytnuty katolické církvi v otázce svatých míst. Koncem ledna přijel do Cařihradu hrabě Leiningen a sultán mu 3. února poskytl soukromou audienci, při níž hrabě odevzdal dopis od rakouského císaře. Porta odmítla přijmout požadavky obsažené v tomto dopisu, načež jí hrabě Leiningen doručil ultimátum, které dávalo Portě čtyři dny na rozmyšlenou. Porta se okamžitě uchýlila pod ochranu Anglie a Francie, ale to jí nijak nepomohlo, protože hrabě Leiningen zprostředkování odmítl. 15. února dosáhl všeho, oč žádal (s výjimkou článku III), a jeho ultimátum bylo přijato. Obsahovalo tyto články:

I.Okamžité vyklizení Černé Hory a obnovení statu quo ante bellum[c].

II. Prohlášení Porty, že se zavazuje zachovávat status quo v oblastech Kleku a Sutoriny a uznat mare clausum[d] ve prospěch Rakouska.

III. Přísné vyšetření muslimských zvěrstev spáchaných na křesťanech v Bosně a Hercegovině.

IV. Vypovězení všech politických uprchlíků a renegátů, kteří se v přítomné době zdržují v provinciích sousedících s Rakouskem.

V. Náhrada 200 000 zlatých rakouským obchodníkům, jejichž smlouvy byly z turecké strany svémocně vypovězeny, a plnění těchto smluv po celou dobu, na kterou byly uzavřeny.

VI. Náhrada 50 000 zlatých obchodníkovi, jehož loď a náklad byly neprávem zabaveny.

VII. Zřízení řady konzulátů v Bosně, Srbsku, Hercegovině a po celé Rumelii.

VIII. Odsouzení postoje tureckých úřadů v otázce uprchlíků z roku 1850.

Jak uvádí pan Simpson, obrátila se osmanská Porta, dříve než přistoupila na toto ultimátum, na anglického a francouzského vyslance s nótou, v níž žádala slib účinné pomoci v případě války s Rakouskem. „Protože oba vyslanci nebyli s to poskytnout definitivní ujištění“, ustoupila turecká vláda energickému naléhání hraběte Leiningena.

Hrabě Leiningen přijel 28. února do Vídně, a téhož dne přijel kníže Menšikov do Cařihradu. 3. března měl lord John Russell dost drzosti prohlásit na dotaz lorda Dudleyho Stuarta ve sněmovně:

„Rakouská vláda na upozornění, které jí bylo zasláno, odpověděla ujištěním, že v této věci zaujímá stejné hledisko jako anglická vláda; a třebaže nemohu uvést doslovné znění dohody, zákrok Anglie a Francie byl úspěšný a jsem přesvědčen, že nedávné neshody jsou překonány. Kurs, který sledovala Anglie, byl dávat Turecku takové rady, aby si udrželo svou čest a nezávislost... Pokud jde o můj osobní názor, domnívám se, že z hlediska spravedlnosti, mezinárodního práva, věrnosti vůči našemu spojenci a také z hlediska všeobecné politiky a účelnosti je zachování celistvosti a nezávislosti Turecka důležitým a rozhodujícím zřetelem zahraniční politiky Anglie.“



Napsal K. Marx 10. února 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4013 z 27. února 1854
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b — ministr války a ministr námořnictva. (Pozn. red.)

c — stavu, který byl před válkou. (Pozn. red.)

d — uzavřené moře. (Pozn. red.)


59 Žádost o vydání maďarských a polských revolucionářů, kteří po potlačení revoluce z let 1848—1849 uprchli do Turecka, předložily Turecku roku 1849 rakouská a ruská vláda. Na nátlak Anglie a Francie (v prosinci 1849 vplula anglická flotila do Dardanel), které měly obavy z posílení ruského vlivu v Turecku, byl tehdy tento požadavek odvolán.

60 Kapitulace (od latinského slova capitulare — dohodnout se) — listiny propůjčující poddaným evropských států ve východních zemích včetně Turecka obchodní výhody a výsady (viz Marxův článek „Vypovězení války. — K historii vzniku východní otázky“ zde).

61 Marx tu ironicky používá titulu, který udělil papež aragonskému králi Ferdinandovi (1479—1516) za vyhnání Maurů ze Španělska a kterého pak obvykle používali římští papežové, když se obraceli ke španělským králům.

62 Je míněna kniha L. F. Simpsona, „The Eastern Question: a Connected Narrative of Events from the Missions of Count Leiningen and Prince Menshikoff to Constantinople, to the present Day“ [„Východní otázka: souborná vylíčení událostí počínaje misí hraběte Leiningena a knížete Menšikova v Cařihradě až do dneška“], Londýn 1854. Dále Marx cituje materiály týkající se rakousko-tureckého sporu o Černou Horu, uvedené na str. 3—6 a 8—10 této knihy.

63 Jde o řecké povstání, které vypuklo na jaře roku 1821. Zosnovaly je tajné společnosti řeckých vlastenců — hetairie. Signálem k povstání byl přechod oddílu Alexandra Ypsilantiho — řeckého důstojníka v ruských službách, který stál v čele jedné hetairie v Oděse — v březnu 1821 přes Prut do podunajských knížectví, odkud se chtěl dostat do Řecka. Tažení Ypsilantiho oddílu se nezdařilo, ale bylo podnětem k masovému povstání téměř v celém Řecku. V lednu 1822 vyhlásilo Národní shromáždění, svolané do Epidauru, nezávislost Řecka a schválilo ústavu. Turecký sultán nebyl s to vypořádat se s řeckým povstáním vlastními silami, a proto povolal na pomoc svého vazala, egyptského pašu Muhammada Alího, jehož vojsko pod velením Ibrahima paši přepadlo Moreu (Peloponnésos) a všude bestiálně vraždilo řecké obyvatelstvo. Když povstání začalo, velmoci Svaté aliance, zejména carské Rusko, byly ostře proti němu. Ale obrovské sympatie, které boj Řeků všude vyvolával, a hlavně možnost využít tohoto boje k upevnění vlastního vlivu na jihu Balkánského poloostrova přiměly Anglii, carské Rusko a Francii k tomu, že uznaly Řecko jako válčící stranu a poslaly mu vojenskou pomoc. Rozhodující význam pro vydobytí řecké nezávislosti mělo vítězství Ruska v rusko-turecké válce z let 1828—1829; Turecko bylo donuceno uznat Řecko jako samostatný stát. Avšak z rozhodnutí vládnoucích kruhů evropských velmocí byl řeckému lidu vnucen reakční monarchický režim.