Karel Marx



*Povstání v Madridu. —
Rakousko-turecká smlouva. — Moldavsko a Valašsko


Londýn, v úterý 4. července 1854

Dlouho očekávané vojenské povstání v Madridu konečně propuklo pod vedením generálů OʼDonnella a Dulceho.[161] Francouzské vládní listy nás spěchají ujistit, že podle zpráv, které dostaly, španělská vláda už zdolala nebezpečí a že povstání je potlačeno,. Ale madridský dopisovatel listu „Morning Chronicle“, který podrobně popisuje povstání a cituje proklamaci povstalců, píše, že se povstalci stáhli z hlavního města jen proto, aby se spojili s alcalskou posádkou, a že jestliže Madrid nic nepodnikne, dostanou se bez obtíží do Zaragozy. Kdyby celá akce byla úspěšnější než poslední vzpoura v tomto městě[162], byly by tím narušeny válečné akce Francie, vyvolalo by to spor mezi Francií a Anglií a pravděpodobně by to mělo vliv i na vleklé komplikace mezi Španělskem a Spojenými státy.

Ukázalo se, že pánové Hope a spol. z Amsterodamu ještě definitivně neposkytli Rusku novou půjčku, jak jsem se domníval[a] podle zpráv z londýnské a manchesterské burzy; tento bankovní dům zatím ještě neposkytl ruské státní pokladně žádnou peněžní zálohu. Přistoupil pouze na to, že tuto půjčku nabídne na různých evropských burzách, ale nepřevzal žádné závazky. Soudí se, že půjčka asi nebude mít valný úspěch, a jak se dovídáme z Berlína a Frankfurtu, nebyla tam nabídka přijata nijak zvlášť příznivě. Hamburský senát ji zakázal úředně kótovat a angličtí diplomatičtí zástupci a konzulové varovali — podle zprávy v „Morning Chronicle“ — britské poddané před upisováním této půjčky, neboť „je určena na válku vedenou proti královně“.

Zprávy o pohybech ruských vojsk po tom, co bylo upuštěno od obléhání Silistry, si odporují. „Moniteur“ oznámil, že Rusové ustoupili za Prut, kdežto vídeňská „Presse“ tvrdí, že není nejmenšího důvodu tomu věřit. Zdá se naopak, že Rusové nemají v úmyslu vyklidit ani Valašsko, neboť generál Liprandi zaujal postavení u Ploješti a Campiny a přední hlídky umístil u vstupu do Červenověžského průsmyku, zatímco hlavní armáda, ustupujíc přes Slobozii a podél levého břehu Dunaje, se prý zastavila u Braily. Na druhé straně Liděrsův sbor, který držel Dobrudžu, ještě neustoupil z linie Trajánova valu a není pravděpodobné, že by i v případě dalšího ústupu vydal Macin a Izakču. Kolují pověsti, že do Moldavska proudí nové oddíly; Rusové tam podle všeho zamýšlejí soustředit značné síly. Z Podolí tam přibyl sbor generála Paňutina a stahují se tam další síly z Besarábie. Celkem prý mají Rusové v Horním Moldavsku mezi Jasy, Romanem a Botošani 60 000 vojáků; jedna divize o 20 000 mužích pak stojí poblíž Kamence. „Paskevič prohlásil,“ píše „Ost-Deutsche Post“, „že v žádném případě neopustí ústi Dunaje.“ Svůj ústup vysvětlují Rusové jen epidemií, která vypukla na horním Dunaji.

Smysl rakouských akcí je zatím ještě úplně nejasný. Coroniniův sbor prý dostal rozkaz nalodit se ve Ršavě na parníky, přepravit se po řece do Giurgiu a odtud táhnout na Bukurešť. „Corriere Italiano“, rakouský vládní orgán, oznamuje, že jediným cílem této operace je zaujmout neutrální postavení ve Valašsku, ale zároveň se dovídáme, že Rusko odmítlo rakouské „ultimátum“. V telegramu otištěném v „Morning Chronicle“ se říká:

„Ve své odpovědi na rakouské výzvy vyjadřuje ruský car ochotu jednat se čtyřmi mocnostmi o všech otázkách mimo otázku výsad sultánových křesťanských poddaných. O této otázce chce jednat pouze přímo s Portou a odmítá vměšování čtyř mocností. Rovněž odmítá dát jakékoli záruky, že vyklidí podunajská knížectví.“

Je tedy docela dobře možné, že důsledkem tohoto odmítnutí bude předstíraná válka mezi Rakouskem a Ruskem, která by se vší pravděpodobností vedla právě k takové velkolepé srážce, jako byla slavná událost u Bronzellu[163], jíž skončila roku 1850 předstíraná válka mezi Pruskem a Rakouskem, zatímco noviny se ještě předháněly v různých dohadech o tom, jaké strašné následky by tato „středoevropská krize“ mohla mít. Místo abychom si lámali hlavu. podobnými hypotézami o smyslu nynější rakouské politiky, podíváme se rovnou na fakta, na rakousko-tureckou smlouvu z 14. června, která už byla v plném rozsahu úředně publikována.

Zde je nutno si všimnout dvou momentů: poměru mezi Rakouskem a Tureckem a poměru moldavského a valašského lidu k Turecku a Rakousku, respektive k jiným cizím mocnostem; tento poslední moment evropské veřejné mínění kupodivu zcela pře hlédlo, zřejmě pod vlivem diplomatů.

První článek smlouvy zní:

„Rakouský císař se zavazuje, že použije všech prostředků jak diplomatických, tak i jiných, aby dosáhl toho, že cizí armáda vyklidí podunajská knížectví, která nyní okupuje, a v případě nutnosti poskytne i potřebné množství vojsk.“

Tento článek opravňuje rakouského císaře poslat do Valašska jakékoli množství vojska bez předchozího vypovězení války Rusku. Tak se turecký vazalský stát stává dějištěm akcí, které jej přeměňují v neutrální državu pod rakouskou nadvládou a které jsou namířeny proti Turecku. Druhý článek stanoví, že

„řídit operace armády přináleží výhradně vrchnímu veliteli císařských vojsk. Ten však musí dbát na to, aby o zamýšlených operacích včas uvědomil vrchního velitele osmanských vojsk“.

Touto dohodou se Rakušané zbavují jakékoli kontroly ze strany Turecka nad kteroukoli operací, kterou by považovali za vhodnou, a sami naopak získávají naprostou kontrolu nad všemi operacemi, které by případně podniklo turecké velení na valašském území, neboť stačí tureckému velení oznámit, že mají v úmyslu obsadit ten či onen bod, a tím už se Turkům znemožní, aby se tam přesunuli oni. Uvědomíme-li si pak, že podunajská knížectví jsou kromě nevelkého území Dobrudže jediným bitevním polem, kde se může Turecko utkat s Ruskem, je nám jasné, že rakouský zásah prostě Turecku zabraňuje využít vlastních vítězství a ztrestat vetřelce.

Podle třetího článku

„rakouský císař se na základě vzájemné dohody s osmanskou vládou zavazuje, že hned, jak to bude možné, obnoví v podunajských knížectvích zákonný pořádek, vyplývající z výsad poskytnutých Vysokou Portou ve věci vnitřní správy těchto oblastí. Takto obnovené místní úřady nesmějí však rozšiřovat svou pravomoc natolik, aby vykonávaly jakoukoli kontrolu nad císařskou armádou“.

Rakouský císař si tudíž vyhrazuje naprostou volnost obnovit zákonný pořádek, až se to bude jemu zdát možné; a i potom může obnovit místní úřady jen proto, aby je podrobil rakouskému stannému právu, zcela po vzoru ruského generála Budberga.

Podle čtvrtého článku:

„rakouský císařský dvůr se zavazuje, že neuzavře s ruským carským dvorem žádnou dohodu, která by nevycházela z uznání výsostných práv sultánových a celistvosti jeho říše“.

Pátý článek dodává:

„Jakmile bude dosaženo cíle této konvence uzavřením mírové smlouvy mezi Vysokou Portou a ruským dvorem, učiní rakouský císař okamžitá opatření, aby jeho vojenské síly byly odvolány ihned, jak to bude možné. Podrobné podmínky týkající se odvolání rakouských vojsk budou předmětem zvláštní dohody s Vysokou Portou.“

V prvním z těchto dvou článků si Rakousko vyhrazuje právo uzavřít s Ruskem dohodu založenou prostě na statu quo, jak byl stanoven vídeňskou nótou[164]. V posledním článku slibuje Rakousko odvolat svá vojska nikoli po dohodě s Ruskem, nýbrž teprve tehdy, až bude uzavřena smlouva mezi Ruskem a Tureckem. „Materiální záruka“, kterou už nemá bezpečně v rukou Rusko, se odevzdává do rukou Rakouska a Rakousko dostává zmocnění ponechat si ji se souhlasem Porty tak dlouho, dokud se Turecko nepřipojí k „dohodě mezi oběma imperátorskými dvory“.

Šestý článek opravňuje Rakušany, aby bez třeba jen zdánlivého zaplacení převzali všechny zásoby potravin, které zůstanou v podunajských knížectvích po odchodu ruských vojsk. Výhody této dohody mohou plně ocenit jen v Německu, kde si obyvatelstvo zvyklo přijímat rakouské posádky jako trest za své revoluční hříchy a kde Rakušané v letech 1849 až 1850 vyjedli celé kraje.

Smlouva fakticky znamená, že Turci vydali podunajská knížectví do rukou Rakouska a vzdali se svrchovanosti nad nimi. Turci se tím dopustili právě tak hrubého porušení práv moldavského a valašského lidu, jako předtím Rusové. Turci jsou totiž právě tak málo oprávněni odevzdat podunajská knížectví do rukou Rakouska, jako prohlásit je za ruské provincie.

Nárok Porty na svrchovanost v Moldavsku a Valašsku je založen na smlouvách z roku 1393, 1460 a 1513. Dohoda uzavřená roku 1393 mezi Valašskem a Tureckem obsahuje tyto články:

Článek I. My, Bayazit atd., ve své svrchované shovívavosti vůči Valašsku, jež se spolu se svým vládnoucím knížetem podrobilo naší neporazitelné říši, ustanovujeme, aby se tato země dále spravovala podle svých vlastních zákonů a aby valašský kníže měl plnou svobodu vyhlašovat válku a uzavírat mír se svými sousedy, jak a kdy se mu zlíbí.

Článnk III. Knížata (křesťanská) budou volit metropolité a bojaři.

Článek IV. Valašský kníže je povinen platit do říšské pokladny každoročně daň 500 piastrů.“

Smlouva uzavřená roku 1460 mezi valašským knížetem Vladem V. a Mehmedem II. stanoví:

Článek I. Sultán souhlasí a zavazuje se za sebe i své nástupce chránit Valašsko a bránit je proti každému nepříteli, aniž vyžaduje cokoli jiného kromě uznání své svrchovanosti nad Valašskem jakožto suverénním knížectvím, a za to jsou vojvodové povinni platit Vysoké Portě daň 10 000 piastrů.

Článek II. Vysoká Porta se nijak nebude vměšovat do místní správy zmíněného knížectví a žádnému Turkovi není dovoleno vstupovat na území Valašska bez závažného důvodu.

Článek III. Vojvody volí i nadále metropolité, biskupové a bojaři a Porta tuto volbu schvaluje.

Článek IV. Valašský národ se bude nadále svobodně řídit vlastními zákony a vojvodové budou mít právo nad životem a smrtí svých poddaných, jakož i právo uzavírat mír či vypovídat válku, aniž se budou muset jakkoli zodpovídat za své činy Vysoké Portě.“

Třetí smlouva je smlouva z roku 1513, v níž Moldavsko uznává svrchovanost Porty a dostává za to dokonce ještě lepší podmínky, než si vymohlo Valašsko.

Smlouvy uzavřené mezi Ruskem a Tureckem nemohly samozřejmě zrušit platnost smluv, které Moldavané a Valaši uzavřeli s Portou sami, protože tyto národy nikdy nevyjednávaly s Rusy, ani nezmocnily Portu, aby vyjednávala za ně. Je ostatně nutno konstatovat, že Rusko samo v drinopolské smlouvě uznalo zmíněné kapitulace. V článku V této smlouvy se praví:

„Ježto knížectví valašské a moldavské se na základě kapitulací podrobila svrchovanosti Vysoké Porty a Rusko jim zaručilo jejich rozkvět (!)‚ rozumí se samo sebou, že budou nadále užívat všech výsad a práv, které jim byly poskytnuty na základě jejich kapitulací.“

Z uvedených kapitulací, které dosud platí, protože nebyly žádnou pozdější smlouvou zrušeny, vyplývá, že podunajská knížectví jsou dva suverénní státy pod svrchovaností Porty, jíž platí daň za to, že je Porta ochrání přede všemi vnějšími nepřáteli, ať je to kdokoli, a přitom se nijak nebude vměšovat do jejich vnitřní správy. Turci nejenže nemají právo povolovat okupaci Valašska jinému státu, nýbrž dokonce sami nesmějí vstupovat na valašské území bez závažného důvodu. A nejen to: protože Turci tímto způsobem porušili kapitulace uzavřené s Valachy, a tím ztratili právo na svrchovanost nad nimi, mohli by Rusové dokonce — kdyby se Valaši na ně obrátili — založit své právo na vyhnání Rakušanů z podunajských knížectví na tom, že Turecko porušilo smlouvy. A to by nijak nepřekvapilo, protože to byla odjakživa ruská politika. Rusové pobízeli a dokonce nutili Turky k porušování práv Valachů, aby mezi ně zaseli nepřátelství a měli tak záminku k zásahu. Co se například stalo roku 1848? Na jaře toho roku předložilo několik bojarů moldavskému knížeti petici, v níž žádali některé reformy; z podnětu ruského konzula byly tyto požadavky nejen zamítnuty, nýbrž autoři petice byli uvrženi do vězení. Nepokoje, které to vyvolalo, poskytly Rusům záminku překročit 25. června hranice a táhnout na Jasy. V té době také valašský hospodar po vzoru ostatních evropských vlád přislíbil řadu reforem, které žádala liberální strana valašských bojarů. To bylo 23. června. Není ani třeba říkat, že tyto reformy se nijak nedotýkaly svrchovanosti Porty. Zato ovšem úplně odstranily všechen vliv, který Rusko získalo základním zákonem vyhlášeným za ruské okupace knížectví roku 1829[165], který byl těmito reformami zrušen. Konstituce zavedená místo tohoto základního zákona odstranila nevolnictví a odevzdala rolníkům do vlastnictví část půdy, kterou měli v držení, přičemž statkáři měli za odňatou půdu i za ztracenou nevolnickou práci dostat od státu náhradu. Rusové pak přiměli vládnoucího knížete, aby odstoupil, a řízení státních záležitostí převzala prozatímní vláda. Porta, která, jak jsme viděli, neměla právo vměšovat se do vnitřních záležitostí knížectví a která propásla vhodnou dobu, aby protestovala proti vstupu ruských vojsk do Moldavska, poslala do Valašska Sülejmana pašu s tureckou armádou a uveřejnila velmi výhrůžné sultánovo provolání k obyvatelstvu; tato opatření učinil díván samozřejmě pod vlivem Ruska. Valaši táhli pašovi a Turkům naproti a bratřili se s nimi. Byla uzavřena dohoda o tom, že prozatímní vládu nahradí Lieutenance Princière[b], složené z počátku ze šesti a později ze tří osob. Paša tuto vládu uznal a na jeho přání ji uznali i cizí konzulové. Nová konstituce byla pak ještě poněkud pozměněna, načež ji sultán schválil.

Mezitím ruská vláda v manifestech adresovaných celé Evropě metala hromy a blesky proti valašskému lidu a obviňovala jej, že nastolil republiku a vyhlásil komunismus. 1. srpna 1848 překročilo silné ruské vojsko Prut a táhlo na Bukurešť. Sülejman paša byl Portou náhle odvolán a sultán odmítl přijmout valašskou deputaci, která přijela do Cařihradu na jeho vlastní pozvání; 25. září se objevil před Bukureští Fuad efendi v čele turecké armády a prohlásil, že přišel jedině proto, aby Rusko nemělo záminku vtrhnout do podunajských knížectví. V důvěře v ujištění Turků vyšlo přes 100 000 obyvatel z Bukurešti a okolí, beze zbraně a ve svátečních šatech, v čele s duchovenstvem, aby je přivítalo. Nato je Fuad efendi vyzval, aby k němu do tábora poslali deputaci, že jí sdělí své instrukce. Pan Bratianu ve své zprávě o těchto událostech vypravuje:

„Sotva se deputace dostavila k Fuadu efendimu, byla zatčena; zároveň se turecká vojska vrhla rychlým pochodem na Bukurešť; kopyty koní svého jezdectva podupali Turci pokojné obyvatele, kteří je vyšli vítat jako své přátele, servali jim prapory, rozlámali kříže, ostřelovali kasárny, na které narazili, i celou městskou čtvrť, pálili kartáči do valašských vojáků, kteří byli v oněch kasárnách, a tak je donutili vzdát se a složit zbraně, nemocné pobili; když pak vojsko proniklo do města, plenilo, vraždilo a páchalo jiné hrozné násilnosti.“

Zde se k turecké armádě připojil ruský zmocněnec generál Ďugamel a fakticky se ujal jejího velení. Za ním následovala ruská armáda. Výsledkem byla balta-limanská smlouva[166], podle níž byl mimo jiné obnoven ruský základní zákon, takzvaný statut, který neznamená nic jiného než onen status quo, k němuž se nyní Rakousko zavazuje Valašsko vrátit.

Je jasné, že kdyby nyní vstoupil do Valašska Ömer paša se svou vítěznou armádou, Turci, poučení svou nedávnou zkušeností a protože jsou ve válečném stavu s Ruskem, by znovu zavedli konstituci z roku 1848 se vším tím, čemu se říkalo „republika a komunismus“, a se všemi plody roku 1848. Nikdo nebude věřit, že Rakousku by se tato vyhlídka zamlouvala víc než Rusku. Na druhé straně je právě tak jasné, že na Portu byl jistě vyvinut neobyčejný nátlak, aby se dala přinutit k dalšímu porušení svých smluv s Valašskem, neboť ze zkušenosti ví, jaké by to mohlo mít následky. Tento nátlak nemohl vycházet odnikud jinud než od anglického vyslance. Je proto zajímavé připomenout, jaké stanovisko zaujímal lord Redcliffe a jeho nadřízení na Downing Street k porušení práv Moldavska a Valašska, jehož se dopustili Rusové a Turci v letech 1848—1849.

Když v červnu 1848 ruská armáda poprvé překročila moldavské hranice, prohlásil lord Palmerston v Dolní sněmovně na dotaz nepostradatelného Dudleyho Stuarta, že

„ruská armáda vstoupila do Moldavska bez rozkazu petrohradského kabinetu a že jejím cílem je pouze zachování či obnovení pořádku, a hned jak toho dosáhne, bude stažena, že přišla se souhlasem hospodara a že Rusko si nečiní nárok na přivtělení tohoto území“.

V srpnu 1848, když ruská armáda při svém pochodu na Bukurešť znovu překročila Prut a když Moldavané a Valaši vyslali deputaci do Cařihradu, obrátil se díván o radu na anglického a francouzského vyslance a lord Redcliffe mu doporučil, aby se držel politického kursu vytyčeného Ruskem.

V říjnu, když Turci a Rusové společně obsadili Valašsko, Rusové pronásledovali jakéhosi valašského důstojníka až do sídla velitele tureckých vojsk v Bukurešti Ömera paši, který společně s Fuadem efendim proti tomu protestoval. Když se Porta dověděla o této urážce, prohlásila, že už nechce mít s Rusy nic společného a nařizuje svým vojskům ustoupit za Dunaj, aby nebyla nadále spoluvinna na ruské politice v podunajských knížectvích. Přitom Porta hrozila, že se obrátí k velmocem se slavnostním protestem a podrobným memorandem o všem, co se událo v podunajských knížectvích. A týž vyslanec tehdy znovu zakročil a tyto úmysly Porty zmařil.

Konečně v době, kdy společná rusko-turecká okupace v roce 1849 přešla v hrůzovládu a kdy se Maghiero, velitel valašských nepravidelných vojsk, samojediný postavil na ozbrojený odpor, byl donucen ustoupit za Karpaty, „neboť ho k tomu přemluvil britský generální konzul, který poukazoval na to, že přítomnost jeho armády by ochromovala činnost diplomacie, a ujistil ho, že jeho země brzy dostane svá práva“.



Napsal K. Marx 4. července 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4134 z 19. července 1854
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b — knížecí místodržitelství. (Pozn. red.)


161 Jde tu o vojenskou vzpouru (pronunciamiento), která vypukla 28. června 1854 v Madridu. Na jaře 1854 se ve Španělsku začala v souvislosti s těžkou hospodářskou situací a řáděním reakčních sil projevovat nespokojenost lidu. Nespokojenost se vystupňovala zvláště po rozpuštění kortesů, které se stavěly proti vládnímu dekretu o placení daní šest měsíců předem. Vůdci pronunciamientta generálové OʼDonnell a Dulce, kteří se z osobních zájmů snažili svrhnout diktaturu San Luise, pokoušeli se využít této nespokojenosti mas. Byli proto nuceni slíbit některé buržoazní reformy v oblasti zdanění; slíbili rovněž odstranit kamarilu, svolat kortesy, vytvořit národní milici a provést některé další reformy. Zatažení lidových mas do boje vedlo k buržoazní revoluci v letech 1854—1856, za níž se roku 1854 dostala znovu k moci strana progresistů v čele s Esparterem. Ale buržoazie, postrašená aktivitou širokých lidových mas, přešla na stranu kontrarevoluce a roku 1856 se vrátily k moci krajně reakční kruhy.

162 Marx má zřejmě na mysli povstání, k němuž došlo v některých útvarech posádky v Zaragoze v únoru 1854.

163Slavnou událostí u Bronzellu“ tu Marx ironicky nazývá bezvýznamné střetnutí mezi předsunutými oddíly pruských a rakouských vojsk 8. listopadu 1850. Prusko a Rakousko, které bojovaly o hegemonii v Německu, si navzájem upíraly právo zasahovat do vnitřních záležitostí Hesenska-Kaselska a potlačit povstání, které tam vypuklo. Rakousko bylo diplomaticky podporováno Ruskem, a tak Prusko muselo ustoupit.

164 Vídeňská nóta — viz poznámku [65].

165 Podle jednoho z článků drinopolské smlouvy uzavřené mezi Ruskem a Tureckem (1829) měla ruská vojska okupovat Moldavsko a Valašsko do té doby, dokud Turecko nezaplatí kontribuci (okupace trvala do roku 1834). Turecko prohlásilo, že je ochotno přiznat podunajským knížectvím autonomii a poskytnout jim právo samostatně si volit hospodary. Roku 1831 přijalo shromáždění bojarů a duchovenstva v Moldavsku a Valašsku na základě návrhu vypracovaného carskou vládou tzv. „organický reglement“, podle kterého zákonodárná moc v obou knížectvích náležela sněmům voleným statkáři a výkonná moc hospodarům doživotně voleným zástupci statkářů, duchovenstva a měst. Dosavadní feudální zřízení včetně roboty bylo zachováno a politická moc se soustředila v rukou feudálních statkářů. Zároveň zavedl reglement řadu buržoazních reforem: byla odstraněna vnitřní cla, zavedena svoboda obchodu, soudy byly odděleny od administrativy, byl povolen přechod rolníků od jedné vrchnosti ke druhé, odstraněno mučení. Za revoluce 1848 byl „organický reglement“ zrušen.

166 Balta-limanská smlouva — konvence, kterou uzavřely Rusko a Turecko 1. května (19. dubna) 1849 v době, kdy jejich vojska byla v Moldavsku a Valašsku, aby tam potlačila revoluční hnutí. Podle této konvence se okupace prodlužovala až do úplného odstranění revolučního nebezpečí (cizí vojska byla z obou knížectví odvolána teprve roku 1851), dočasně se zaváděla zásada, podle níž hospodary jmenoval sultán v dohodě s carem, a pro případ, že by znovu vypukla revoluce, byla předem dojednána řada opatření ze strany Ruska a Turecka, mimo jiné i nová vojenská okupace. V podunajských knížectvích byl znovu zaveden „organický reglement“ (viz poznámku [165]).