Karel Marx



Parlamentní debaty o válce


Londýn, v úterý 25. července 1854

Na večerní schůzi Dolní sněmovny minulý pátek prohlásil lord John Russell na dotaz pana Disraeliho, že Její Veličenstvo ráčilo nařídit odročení sněmovny, a v souvislosti s tím, že John Russell zamýšlí předložit v pondělí návrh na odhlasování úvěru ve výši 3 miliónů liber št.; svolávat finanční výbor není nutné. Na dotaz pana Disraeliho, zda se bude letos konat podzimní zasedání parlamentu, lord John neodpověděl. Žádaný úvěr byl odhlasován na zasedáních obou sněmoven, která se konala včera.

Ve Sněmovně lordů vystoupil na podporu úvěru lord Aberdeen a pronesl při této příležitosti nejkratší, nejsušší a nejbanálnější řeč, jakou nás kdy obšťastnil od doby, kdy se stal předsedou vlády. Řekl, že musí žádat tři milióny, a je přesvčdčen, že lordi nebudou mít námitek. Mohou zastávat různé názory, ale všichni musí být zajedno v tom, že „je nezbytné přijmout veškerá opatření, která mohou vést k rychlému a úspěšnému zakončení války“. Tohoto výsledku lze dosáhnout především „aktivním a energickým úsilím Anglie a Francie v součinnosti s ostatními mocnostmi“. Lord Aberdeen neřekl, zda má na mysli vojenské úsilí nebo diplomatické vyjednávání; také výslovně nevyloučil Rusko z „ostatních mocností“, s kterými by měly Anglie a Francie spolupracovat. Protože parlament je před odchodem na prázdniny, je tím důležitější zajistit vládě peníze. Je možné, že někteří z urozených lordů by dávali přednost tomu, kdyby byly peníze svěřeny do rukou někoho jiného než Aberdeena, ale tam, kde jde o povinnost, musí zůstat podobné vrtochy stranou. A povinnost, neodkladná povinnost spočívá v tom, žeje nutno odhlasovat 3 milióny liber št.

Hrabě Ellenborough, který má zvláštní dar nemluvit nikdy k věci, „se domnívá, že to je nejvhodnější příležitost k tomu, aby se vládě doporučilo zachovávat co největší hospodárnost ve všech oborech státní správy, které nesouvisejí s válkou“.

Hrabě Hardwicke se domnívá, že v Baltském moři je neobyčejně silná eskadra připravená na všechny případy, že v Černém moři je stejně silná eskadra a že byla vyslána největší armáda, jaká kdy odrazila od břehů Anglie. Neví sice, jak vláda zamýšlí těchto sil použít, ale přesto vyzývá všechny urozené lordy, aby žádaný úvěr povolili.

Hrabě Fitzwilliam, whig, který není u moci, protestoval proti „tvrzení, že Anglie má nejvyšší daně ze všech evropských států; naopak, bylo by správné říkat, že náš lid je zatížen menšími břemeny než kdekoli jinde v evropském společenství“. Kdyby urozený lord mluvil o lordech, a ne o lidu, měl by pravdu. „Co se týče projevu mého váženého kolegy, který stojí v čele vlády“, ještě nikdy nebyla při podobné příležitosti pronesena řeč, „o které by bylo možno větším právem říci, že se z ní parlament nedověděl skoro ani jedinou novou ideu“, a urozený lord by měl lépe znát potřeby sněmovny v oblasti idejí. Hrabě Fitzwilliam by rád slyšel od lorda Aberdeena, kdo jsou ty „ostatní mocnosti“, o jejichž součinnost tak horlivě usiluje. Snad Rakousko? Obává se, aby tato mocnost nepřesvědčila anglickou vládu, že některé druhořadé otázky, jako evakuace podunajských knížectví nebo svobodná plavba po Dunaji, mohou být dostatečným důvodem k uzavření míru. (Směšná obava, protože lord Aberdeen se určitě nedá nikým přesvědčit, aby žádal tolik.) Hrabě by také rád věděl, co se má rozumět výrazem celistvost Turecka, zda to, co tímto pojmem rozuměla drinopolská smlouva, či něco jiného? V závěru poznamenal, že sněmovna je ve velmi podivné situaci, protože ji nikdo neinformoval o úmyslech vlády. Ale přesto bude hlasovat pro úvěry.

Markýz Clanricarde, jehož nálada je chmurnější každým dnem, který jej oddaluje od ministerského křesla, žádal odměnou za nesmírnou trpělivost, kterou dosud projevoval vůči vládě, alespoň určité objasnění o tom, jakých úspěchů se dosáhlo a jaký kurs se sledoval od poslední žádosti vlády o úvěr; přál by si vědět alespoň něco o podmínkách a vyhlídkách války a o vzájemných vztazích Anglie a jejích spojenců. Turci měli určité úspěchy, ale britská vláda a britské zbraně nedosáhly zatím žádných úspěchů, což mu ostatně nebrání pochválit statečné anglické námořníky v Baltském a Černém moři. Pokud jde o vztahy ke spojencům, má v úmyslu předložit návrh, aby byla publikována poslední smlouva uzavřená mezi Tureckem a Rakouskem, stejně jako jiné dokumenty, které mohou osvětlit nynější situaci.

„Z pověstí, které všude kolují, je jasné, že na nátlak a přemlouvání britské vlády díván a turecký vyslanec, ačkoli byli dříve silně proti tomu, uzavřeli nedávno s Rakouskem dohodu, na základě které mají rakouská vojska vstoupit do podunajských knížectví a obsadit část turecké říše.“

Jak se mohlo stát, že v hodině nebezpečí Rakousko, místo aby rychle přispěchalo na bojiště, začalo znovu vyjednávat? Řečník by také rád věděl, pokračují-li ještě vídeňské konference a o čem se radí. Vcelku se mu zdá, že Anglie je příliš závislá na německých státech.

Na důkaz, že Rakousko „musí“ být nejlepším možným spojencem, lord Clarendon ukazoval, jak Rusko obkličuje různé državy Rakouska a jak je ohrožuje. Rakousko-turecká smlouva nemohla být předložena sněmovně, protože vláda ještě nedostala její ratifikovanou kopii. Lord Clarendon se domnívá, že může ujistit sněmovnu, že není příliš vzdálena doba, kdy Rakousko bude jednat v součinnosti s Anglií, „ale nemůže nic zaručit“. A tak tedy jak ze všeobecné charakteristiky Rakouska, tak z toho faktu, že Clarendon řídí ministerstvo zahraničních věcí, mohou urození lordové vyvodit velice potěšující závěry. Lord Clarendon, který už byl dvakrát usvědčen z nejnestoudnější lži, nyní samozřejmě očekává, že budou bezpodmínečně věřit jeho prohlášení, že

„vláda nemá v úmyslu vrátit se k statu quo a rovněž nemá v úmyslu spokojit se s narychlo slepeným mírem, který by byl jen shnilým příměřím a vedl by nutně k nové válce“.

Když se lordi takto blýskli svým vlastním vysokým vzděláním, přešli zcela přirozeně k otázkám národního školství, ale tam už je nebudeme sledovat.

Zatímco ve Sněmovně lordů probíhala tato rozprava, zabývala se Dolní sněmovna některými bezpodstatnými otázkami, dokud nebyla seznámena s řečí lorda Aberdeena, která vzbudila „nepříjemný dojem“. Lord John Russell okamžitě pochopil, že je třeba tento dojem napravit.

Když se vláda chystala požádat o první mimořádnou podporu, vypravila „velkolepou“ baltskou flotilu; pobídkou k druhé podpoře mělo být slavné bombardování Oděsy; nyní vyrukovala s heslem Sevastopol.

Lord John začal holdem sněmovně za jejího „vlasteneckého“ ducha, který projevila tím, že tak ochotně přispěla, když ji vláda poprvé požádala o úvěr, a poděkoval poslancům za to, že byli dosud tak rozšafní a nekladli vládě nepříjemné dotazy. To umožnilo dokázat velké, skutečně velké věci, především zajistit velké množství lodí a mužstva. Anglie má nyní sedmnáct parníků první, druhé a třetí třídy, zatímco k 1. lednu 1853 měla jen jeden, sedmnáct řadových plachetnic, proti jedenácti, které měla loňského roku, a námořní vojenské síly nyní čítají 57 200 mužů, kdežto loni měly 33 910. Kromě toho byl vyloděn na tureckém pobřeží sbor o více než 30 000 vojáků, „z nichž velká část byla nedávno ve Varně“. Tolik, pokud jde o válečné zdroje. Co se týče válečných operací,

„ty teprve začaly a dosud lze říci jen tolik, že turecká armáda dělala pravé divy statečnosti. Nikdo nyní neřekne, že ruský car může lusknutím prstů svrhnout celou osmanskou moc. Vedle skvělých úspěchů Turků můžeme být v této válce hrdi na dokonalou jednotu a soulad mezi francouzskou a anglickou armádou“.

Lord John pak přešel k otázce žádaných úvěrů a prohlásil, že nemůže poslancům přesně říci, nač je těchto peněz zapotřebí. Asi dva milióny budou použity pro intendanturu, zbrojní službu a přepravu; kromě toho asi bude k britské armádě připojen silný útvar tureckého vojska, jemuž bude britská vláda vyplácet žold. Vcelku se však peníze na sněmovně nežádají na základě podrobného rozpočtu, nýbrž mají být vládě k dispozici, „až je bude nutně potřebovat“.

Rakousko, prohlásil urozený lord, má dokonce ještě větší zájem chránit Turecko než Francie a Anglie. Car by měl úplně v hrsti rakouskou vládu, jakmile by ovládl podunajská knížectví a jakmile by získal rozhodující vliv v Turccku. Ale chceme-li posuzovat Rakousko spravedlivě, nesmíme zapomínat, jaké má potíže. Ruské armády se mohou z několika stran přiblížit velmi blízko k hlavnímu městu Rakouska, a přitom v některých oblastech, které jsou pod rakouskou nadvládou, je situace tak napjatá, že vstoupit do války by bylo pro Rakousko nebezpečné. Proto také usilovalo, pokud to šlo, aby se tyto otázky řešily jednáním. Ale v poslední době poslalo Rakousko ruskému carovi poselství, a carovu odpověď rozhodně nelze nazvat vyhýbavou.

„Za prvé, Rusko nejeví ochotu stanovit jakoukoli lhůtu pro evakuaci podunajských knížectví. Prohlašuje, že nyní, kdy byla vypovězena válka a kdy se Anglie a Francie účastní války a mají nad Ruskem převahu v Černém a Baltském moři, zatímco ruské válečné loďstvo nevyplouvá z přístavů, zbývají jako válčiště jedině podunajská knížectví a tok Dunaje, kde Rusko může doufat, že získá znovu rovnováhu a úspěchy svých zbraní dobude vítězství. Proto za těchto podmínek odmítá evakuovat podunajská knížectví.“

Rusko bylo ochotno přijmout zásady obsažené v protokolu z 9. dubna, vyjma bodu o připuštění Turecka do společenství evropských národů. Co se týče dalšího postupu Rakouska, lord John se domnívá, že nynější rakouská politika je chybná, ale zároveň nemůže věřit, že by se Rakousko zpronevěřilo závazkům, které na sebe vzalo. Podle těchto závazků, přijatých vůči západním mocnostem a Turecku, je Rakousko povinno zúčastnit se pokusů o odražení Ruska. Je ovšem možné, že se ještě znovu pokusí dostat z Petrohradu nějakou příznivější odpověď. Spojenci samozřejmě nemohou kontrolovat vládní orgány Rakouska, stejně jako zase Rakousko nemůže kontrolovat pruského krále. A tak existují pro všechny mocnosti velmi příznivé podmínky pro společný postup proti Rusku.

Potom přešel lord John k podrobnému a nadšenému výkladu o tom, co zamýšlejí podnikat Anglie a Francie. Celistvost Turecka je neslučitelná s návratem ke statu quo v podunajských knížectvích. Lord John pravil:

„Avšak, vážení pánové, postavení Ruska ohrožuje nezávislost a celistvost Turecka ještě v jiném ohledu. Mám na mysli vybudování velké pevnosti opevněné podle všech pravidel válečného umění, nedobytné, pokud je to vůbec v hradebnictví možné, a chovající ve svém přístavu silnou flotilu z řadových bitevních lodí, připravených kdykoli vyplout s příznivým větrem k Bosporu. Pokládám takovouto situaci pro Turecko za tak hrozivou, že žádná mírová smlouva by nemohla být pokládána za moudrou, kdyby ponechala ruskému carovi i nadále toto hrozivé postavení. (Obrovský potlesk.) Budeme připraveni, jako jsme byli připraveni dosud, posoudit tuto otázku společně s francouzskou vládou, a mám všechny důvody se domnívat, že názor vlády francouzského císaře bude v tomto ohledu zcela shodný s naším.“ (Potlesk.)

Pokud jde o návrh pana Disraeliho na podzimní zasedání, lord John „odmítl přijmout od členů této sněmovny jakékoli podmínky omezující svobodu ministrů“.

Bylo by úmorné a zbytečné uvádět všechno, co při této příležitosti říkali takoví mudrci jako Hume, Bankes, Knight, Alcock a tutti quanti[a].

Pan Cobden, uvěřiv slovům lorda Johna a domnívaje se, že přeměnil sněmovnu ve válečnou radu, se velice horlivě snažil dokázat, proč se v žádném případě nemá dobývat Sevastopol a Krym. Zajímavější věci se dotkl, když nadhodil otázku, zda Anglie neuzavírá spojenectví s vládami proti národům. Je velkou iluzí domnívat se, že se válka vede na ochranu utlačených národů; ve skutečnosti se vede proto, aby byly ještě víc přitaženy řetězy, kterými Rakousko poutá Maďarsko a Itálii. Ve sněmovně zasedají ctihodní, avšak značně se mýlící poslanci, kteří

„veřejně prohlašovali, že vláda nevede válku tak, jak by měla; že by bylo třeba do čela ministerstva války postavit jiného člověka, mnozí dokonce říkali, že by se měla změnit i osoba stojící v čele vlády. Tím volali po lordu Palmerstonovi. A to všechno prý se dělo v zájmu Maďarů a Italů. A zatím řečník slyšel přímo z úst dvou největších vůdců maďarského a italského lidu, že oni nejenom nevkládají naděje a aspirace do tohoto urozeného lorda, nýbrž je jim naopak známo, že když měl Palmerston možnost prokázat jim morální podporu, nehnul pro ně ani prstem. Je.li v nynější anglické vládě člověk, na kterého tito vůdcové spoléhají méně než na kohokoli jiného, je to právě tento urozený lord. Cobden věří, že urozený lord neví o tom velkém podvodu, který se provádí jeho jménem, ale naštěstí se nyní iluze rozplynuly.“

Pan Layard a lord Dudley Stuart se omezili na opakování svých starých řečí s tou obměnou, že lord Dudky prohlásil, že věří v magickou sílu jména „Palmerston“ pevněji než kdy předtím.

Zůstalo vyhrazeno panu Disraelimu, aby jediným dechem sfoukl celou bublinu řeči lorda Johna. Krátce zdůvodnil svůj návrh na podzimní zasedání tím, že poukázal na Sinop a jiná vítězství, kterých bylo dobyto za loňských podzimních prázdnin, a potom prohlásil, že zpráva o tom, že má být zničen Sevastopol a dobyt Krym, ho velice překvapila, znepokojila a pobouřila. Tu lord John cosi namítl, ale nepovstal přitom ze svého místa; ale pan Disraeli si rovněž sedl, a tím donutil lorda Johna, aby podal vysvětlení. A tu lord John nakonec rozpačitě prohlásil sklíčeným hlasem:

„Mohu pouze konstatovat, že jsem řekl, že Rusku podle mého názoru nelze dovolit, aby dál zaujímalo tu hrozivou pozici, kterou zaujalo tím, že udržuje tak velikou flotilu v Sevastopolu.“

Když vylákal z lorda Johna toto přiznání, pronesl pan Disraeli jednu ze svých nejbřitčích a nejsarkastičtějších řečí, kterou stojí za to si přečíst celou a která končí těmito slovy:

„Po tom, co jsme slyšeli, se mi zdá, že je vskutku velmi nespravedlivé dělat, jak se to někdy stává, úzkostlivý rozdíl mezi politikou lorda Aberdeena a politikou některých jeho kolegů. Nejsem ani obdivovatelem ani stoupencem lorda Aberdeena, ale nejsem také obdivovatelem oné parlamentní praxe, kdy se někteří členové vlády omývají na úkor druhých. Z výkladu urozeného lorda, jak vlastně myslel předtím svoje slova, se mi nezdá, že by se jeho politika v ruské otázce podstatně lišila od politiky lorda Aberdeena, a to je konec konců určité zadostiučinění pro anglický lid. Znamená to, že u nás nejsou ve vládě rozpory; nynější zasedání končí alespoň za úplné jednomyslnosti ministrů v této otázce. A pokud jde o to, že se válka má vést za malé cíle a že velké politické úmysly musí vést k žalostným a nicotným výsledkům, v tomto bodě je koaliční vláda zřejmě také zajedno.“

Žerty lorda Palmerstona neudělaly žádný dojem. Po vystoupení pana Disraeliho a po tom, když několik dalších členů sněmovny prohlásilo, že byli uvedeni v omyl prvním projevem lorda Johna, byl návrh na poskytnutí prostředků skutečně odhlasován, ale jen pod tou podmínkou, že rozprava bude dnes večer pokračovat. Lord Dudley Stuart přitom oznámil, že má v úmyslu předložit návrh na zdravici královně, „v níž by byla požádána, aby ráčila odložit odročení parlamentu do té doby, až bude moci poskytnout sněmovně podrobnější informace o vztazích k jiným mocnostem a o svých názorech a plánech v otázce boje, do něhož se Její Veličenstvo pustilo“.



Napsal K. Marx 25. července 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4150 ze 7. srpna 1854
Podpis: K a r e l  M a r x
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — jim podobní. (Pozn. red.)