Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a Bedřich Engels



Sevastopolská mystifikace. — Přehled zpráv


Londýn, v pátek 6. října 1854

Vzrušení a napětí, které prožili Angličané tento týden, se nedá ani popsat. Minulou sobotu ohlásil londýnský starosta za zvuku fanfár před budovou burzy zprávu o vítězství na Almě; a neověřená novina o pádu Sevastopolu proletěla celou zemí. Celý svět se dal nachytat. Napoleon to oznámil své armádě v Boulogni, v anglických a francouzských novinách vyšly o této šťastné události úvodníky, rakouský císař blahopřál francouzskému císaři a britské královně k úspěchu, ale o Sevastopolu se z opatrnosti nezmínil; zapalovaly se ohně a hřmčla děla. Brzy jsme přišli na kloub tomu, jaká zpráva to vyvolala tolik radosti a jásotu; a skutečně se ukázalo, že pochází z vclmi pochybného pramene. Do Bukurešti přijel z Cařihradu „Tatar“, tj. turecký kurýr, s depešemi pro Ómera pašu, ale protože tu generál nebyl, byly zapečetěné depeše poslány za ním, takže jejich obsah neznáme. Kurýr však vyprávěl, že když odjížděl z Cařihradu, bylo město slavnostně osvětleno a byly dány příkazy, aby iluminace trvala deset dní. Z toho usoudil, že Sevastopol padl, a uváděl právě takové podrobnosti, jaké by dával k lepšímu stejně turecký jako londýnský posel někde v hospodě. Říkal, že padlo 18 000 Rusů, ale bylo ukořistěno jen 200 děl, ačkoli v pevnůstkách je přes 500 děl; 22 000 Rusů bylo samozřejmě zajato, vždyť přece bylo známo, že celá posádka měla asi 40 000 mužů. Napřed prý loďstvo padlo do rukou spojencům; potom zase tvrdil, že byla část zničena a kníže Menšikov taktak že se nevyhodil do povětří se zbytkem lodí atd. atd.

Ale dost divné bylo to, že tak důležitou událost neoznámil lord Redcliffe konzulovi v Bukurešti a že ani francouzská vláda nedostala žádnou zprávu. Byla to však příliš dobrá zpráva, než aby se jí nevěřilo, a tak jí tedy všichni uvěřili. Druhý den sice přišla z Petrohradu zpráva se zmínkou o depeši knížcte Mcnšikova z 26. září, z níž je zřejmé, že po bitvě na Almě ustupoval směrem k Simferopolu. Ale noviny raději věřily, že jde o tiskovou chybu a že správné datum depeše má být 20. září, než aby sc vzdaly příjemného klamu, že Sevastopol padl při prvním útoku. Dnešek ovšem přivedl anglickou veřejnost k rozumu; zázračné dobytí velké pevnosti bez obléhání se ukázalo pustou mystifikací, která přiměje noviny, aby byly příště opatrnější.

Ve Španělsku došlo k nepokojům nejen v Malaze, kde je, jak jsem uvedl v minulém článku, republikánská strana velmi silná, ale i v Logroñu, kde žil po mnoho let Espartero; telegram dodává, že v Jaénu bylo odhaleno republikánské spiknutí a že infant don Enrique, bratr slabomyslného královnina manžela, byl poslán do vyhnanství na Baleárské ostrovy. Ale rozruch kolem Sevastopolu je tak velký, že Španělsku nikdo nevěnuje pozornost.

V Dánsku bylo 2. října zahájeno zasedání sněmu. Králova trůnní řeč byla plna výsměchu vůči shromáždění. Sněm ji přijal s pískotem a provoláváním slávy ústavě. „Frankfurter Journal“ stále opakuje, že spojenecké mocnosti se rozhodly revidovat proslulou smlouvu z 8. května 1852[291], podle níž by následnictví dánského trůnu v určitém případě přešlo na ruského cara. Tento hanebný tah evropské diplomacie vytrvale připomínal veřejnosti Urquhart a jeho úsilí patrně bylo teď konečně korunováno úspěchem. Je-li něco na těchto pověstech, pak je smyslem celého manévru znovu rozvířit tuto otázku a přimět tak Prusko, které s tímto protokolem nesouhlasilo, aby se spojilo se západními mocnostmi. Stojí za zmínku, že Palmerston označil protokol, stejnějako smlouvu z roku 1840, za opatření namířená proti Rusku, kdežto nyní se má za akt nepřátelství vůči Rusku považovat jeho revize.

Rakousko prý zaslalo do Petrohradu nótu, v níž znovu navrhuje jako základ mírového jednání své čtyři podmínky a prohlašuje, že odmítne-li je car přijmout, bude to František Josef považovat za casus belli[a]. To je jeden z důsledků vítězství na Krymu.

Dále uvedené poznámky k článku, nedávno otištěnému v listu „Economist“, jsou vyňaty z obchodního oběžníku firmy Smith & Charles:

„Ze všech prohlášení či informací, které se objevily od začátku války, je z hlediska obchodu s Ruskem daleko nejdůležitější to, co minulou sobotu zdůraznil ‚Economist‘. Je třeba uvážit, že tento týdeník patří jednomu ze sekretářů pokladu (panu Wilsonovi) a že tedy poznámky, na něž chceme upozornit, je třeba pokládat za polooficiální. Když vysvětlil stav na petrohradské burze a ukázal, že v důsledku našeho obchodu s Pruskem tato země nutně poskytuje Rusku britské zlato na válečné účely, a když prohlásil, že s tím vším naše vláda počítala, že však považuje takovou situaci za menší ze dvou zel, vykládá ‚Economist‘ dále, že po pádu Sevastopolu ‚budeme nerušeně ovládat Černé moře a jeho pobřeží a budeme pány Dunaje. V naději, že Anglii nakonec přejde trpělivost, mohlo by však Rusko zaujmout takové postavení, že na ně s našimi zbraněmi nebudeme nikdy moci, a v takovém postavení by bylo zasažitelné jen přes svůj obchod; je tedy otázka, zda nás naše národní zájmy v brzké době nedonutí k jiné politice, než jsme prováděli dosud. Zjistíme, že naše blokáda přístavů je k ničemu, dokud se naše výrobky dostávají na cizí trhy prostřednictvím sousedních zemí a dokud dovolujeme Prusku, aby tak využívalo svého postavení zprostředkovatele, které umožňuje tak hladce obcházet naši blokádu ruského pobřeží atd... Bude-li tedy z obecně politických zřetelů nutné přezkoumat otázku, do jaké míry zesílit blokádu a omezit pozemní i námořní obchod...‚‘ uzavírá ‚Economist‘ s velmi vážným varováním, ‚pak by ti, kdo se hodlají pustit do tak hazardního podniku (jako poskytnout Rusům kapitál, aby si přes zimu nakoupili zboží, které by si odvezli napřesrok), udělali dobře, kdyby uvážili, že v druhém roce ruského tažení bude možná nezbytné provádět politiku zcela rozdílnou od té, která byla nejmoudřejší a nejlepší v prvním roce.‘

Je sotva nutné podtrhovat závěr, který z toho všeho plyne (a důrazně doporučujeme našim přátelům, aby si pečlivě rozvážili celý obsah článku), že se totiž spojenecké mocnosti rozhodly — ježto je to jediná cesta, jak dovést válku do konce — zakázat napřesrok obchod po souši; ve snaze odvrátit kapitalisty od obchodů, které budou později zakázány, projevila vláda velikou ohleduplnost a dovolila jednomu ze sekretářů pokladu, aby včas uvědomil veřejnost o úmyslech vlády a ušetřil tak našim obchodníkům vážné ztráty. V sobotu se ceny loje na trhu ustálily něco málo pod pátečními cenami. Nebýt článku v listu ‚Economist‘, na který jsme upozornili, byly by dnes ceny na trhu pod vlivem zprávy o Sevastopolu pravděpodobně klesly, neboť se tu soudí, že pád této důležité pevnosti asi přiměje cara k povolnosti. My jsme zcela opačného mínění, máme za to, že tato katastrofa cara jen podráždí a povede k tomu, že se bude snažit pomstít v jiném směru. Je naprosto jisté, že dokud car nebude donucen utéci ze svých velkoměst, nemusí se považovat za úplně poraženého, a má příliš mnoho v sázce, než aby se vzdal, dokud nebude úplně v koncích. Domníváme se proto, že se tato válka může protáhnout na řadu let, ledaže spojenci opravdu zahájí kurs, o němž se podle ‚Economistu‘ uvažuje.“

„Moniteur“ z 5. října oznamuje, že Barbès, který byl tři roky vězněn na Belle Ile, byl na Bonapartův příkaz propuštěn bezpodmínečně na svobodu, a to na základě dopisu, v němž vyjadřuje horoucí naděje ve vítězství prosincové civilizace v boji proti moskalské civilizaci[292]; ukázku civilizace prosincového převratu jsme mimochodem. viděli nedávno v Aténách, kde byla uspořádána repríza červnových dní z roku 1849 — francouzská soldateska tam dopadla „závadného“ vydavatele novin, spálila jcho knihy a listiny a uvrhla lio do vězení. Od této chvíle přestává být Barbès jedním z francouzských revolučních vůdců. Tím, že prohlásil své sympatie k francouzským zbraním, ať bojují za cokoli a pod jakýmkoli velením, octl se chtě nechtě v jedné řadě se samými Moskaly, neboť těm je také jedno, jaký cíl má jejich tažení. Barbès a Blanqui už dávno spolu soupeřili o skutečné prvenství v revoluční Francii. Barbès si nikdy neodpustil pomlouvat Blanquiho a budit proti němu podezření, že je ve spojení s vládou. Jeho dopis a Bonapartův příkaz rozřešily otázku, kdo z nich je mužem revoluce a kdo ne.[293]



Napsali K. Marx a B. Engels 5.-6. října 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4215 ze 21. října 1854
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — důvod k válce. (Pozn. red.)


291 Jde o londýnský protokol z 8. května 1852 o celistvosti dánské monarchie, který podepsali zástupci Ruska, Rakouska, Anglie, Francie, Pruska a Švédska společně se zástupci Dánska. Za základ smlouvy byl vzat protokol podepsaný uvedenými účastníky londýnské konference (kromě Pruska) 4. července 1850; tento protokol stanovil zásadu, že državy dánské koruny, včetně vévodství Šlesviku a Holštýna, jsou nedělitelné. Ruský car byl v londýnském protokolu uveden jako jeden ze zákonných uchazečů o dánský trůn (jako potomek holštýnsko-gottorpského vévody Karla Petra Ulricha, který vládl v Rusku jako Petr III.); ti se vzdali svých práv ve prospěch vévody Kristiána Glücksburského, který byl prohlášen za následníka krále Bedřicha VII. Tím se vytvářel precedens pro nároky ruského cara na dánský trůn v budoucnu, kdyby glücksburská dynastie vymřela.

292 Jde o příkaz Napoleona III. ze 3. října 1854, podle nějž byl bez jakýchkoli podmínek propuštěn z vězení A. Barbès, francouzský maloburžoazní demokrat, odsouzený k doživotnímu žaláři za účast na revolučním vystoupení pařížského lidu 15. května 1848 (od roku 1850 byl Barbès vězněn na ostrově Belle Ile). Podnětem k propuštění bylo to, že úřady zachytily Barbèsův soukromý dopis z 18. září 1854, v němž vítal válku s Ruskem, a „ve jménu civilizace“ přál úspěch francouzskému vojsku. Text příkazu i výňatek z dopisu byly otištěny v „Moniteur universel“ 5. října 1854. Po svém propuštění z vězení napsal Barběs 11 . října 1854 redakci listu „Moniteur“, že jeho dopis je pravý, že „vždycky věřil ve slávu Francie“, ale také vždycky byl a zůstane nepřítelem bonapartistického režimu. Dopis byl publikován v demokratickém tisku, mimo jiné též v týdeníku „LʼHomme. Journal de la démocratie universclle“ [„Člověk. List světové demokracie“] z 18. října 1854. Týdeník vydávali v letech 1853— 1855 na ostrově Jersey a později v Londýně maloburžoazní emigranti. Brzy nato se Barbès vystěhoval z Francie a zanechal politické činnosti.

293 Článek „Sevastopolská mystifikace. — Přehled zpráv“ je součástí článku, který Marx a Engels napsali 5.—6. října 1854. Druhá část tohoto článku byla otištěna v témž čísle „New-York Daily Tribune“ jako úvodník (viz zde). Článek „Sevastopolská mystifikace. — Přehled zpráv“ vyšel nepodepsaný, protože od září 1854 otiskovala redakce všechny Marxovy články bez podpisu, jak o tom psal Marx Engelsovi 29. září 1854.

Poslední odstavec stati, který doplnila redakce „New-York Daily Tribune“, zní: „Zprávy o americké flotile o dvou fregatách, třech korvetách a dvou parnících, které připluly do Samanského zálivu, aby vymohly odstoupení tohoto zálivu Spojeným státům, a o další flotile, která odplula z New Yorku do Greytownu, došly do Anglie z Jamajky a byly uveřejněny v londýnských ‚Times‘. Dvě stě zatčených ruských důstojníků a vojáků s ženami a dětmi bylo dopraveno do jednoho vězení v Devonshiru. Vojáci námořní pěchoty mají nyní povoleno nosit na moři i na souši vousy. Královna je s celým dvorem v Balmoralu na skotské vysočině. 4. října přibyl do Balmoralu spěšný posel s telegrafickou depeší o pádu Sevastopolu, která vyvolala u královského dvora velkou senzaci. Výzbroj pro dva tisíce vojáků ukořistěná u Bomarsundu byla uložena ve zbrojnici v Toweru.“