Bedřich Engels



Rakouská branná moc


Je podivné, že anglický tisk, který se posledního půl roku nezabývá ničím jiným než postavením Rakouska, nám nikdy nepodal přesné informace o skutečné vojenské síle, kterou může Rakousko vrhnout na misku válečných vah ve chvíli, kdy se rozhodne pro určitou politickou linii. Londýnské deníky se nemohou shodnout v tom, co je lepší, zda spolek s Rakouskem, nebo otevřená roztržka s ním. Ale tyto noviny, reprezentující veřejné mínění národa, který se pyšní tím, že je národem nejlepších obchodníků na světě, se nikdy nesnížily k oněm podrobnostem a statistickým údajům, o jejichž znalost se musí opírat každé rozumné rozhodnutí nejen v obchodě a v politické ekonomii, ale i v mezinárodní politice. Opravdu se zdá, jako by britský tisk řídili lidé, kteří se ve svém oboru vyznají právě tak málo jako oni britští důstojníci, kteří si myslí, že splnili svou povinnost, když si koupili patent na důstojnickou hodnost. Jedny noviny tvrdí, že je nutné udržet si stůj co stůj a za všech okolností spojenectví s Rakouskem, neboť Rakousko má ohromnou vojenskou moc. Druhé zase tvrdí, že spolek s Rakouskem je víc než bezcenný, protože Rakousko potřebuje všechnu svou energii k tomu, aby udrželo na uzdě Uhry, Polsko a Itálii. Ale jaké jsou reálné vojenské síly Rakouska, to se ani jedny, ani druhé noviny nikdy nenamáhaly dovědět.

Rakouská armáda, řízená až do roku 1849 podle těžkopádného a zastaralého systému, byla v onom roce od základu přebudována. Porážky v Uhrách na tom měly právě takový podíl jako vítězství v Itálii. Správa byla zbavena starých tradičních překážek. Armáda země, která právě potlačila revoluci v hlavním městě a občanskou válku v provinciích, byla zorganizována čistě na základě válečného stavu. Úspěšně bylo zavedeno rozdělení armády na stálé brigády, divize a sbory, tak jak existovalo za Napoleona a jak existuje nyní v ruské armádě v poli. 77 pluků pěchoty, kromě střeleckých částí, a 40 pluků jezdectva bylo za italského a uherského tažení tak rozptýleno, že nejen jednotlivé prapory téhož pluku, ale dokonce jednotlivé roty téhož praporu byly nasazeny v téže době každá jinde, část v Uhrách a část v Itálii. Tyto pluky byly nyní znovu spojeny a rozděleny do brigád tak, aby se zabránilo každému takovému nepořádku a aby se zajistil pravidelný chod plukovní administrativy. Podle tohoto nového plánu se rakouské ozbrojené síly dělí na čtyři armády, skládající se z dvanácti armádních sborů a ze dvou jezdeckých sborů. Každá armáda má nejen všechny tři druhy zbraní, ale je také vybavena naprosto samostatným administrativním štábem a materiálem zajišťujícím její okamžitou akceschopnost. První armáda — 1., 2. a 9. armádní sbor — je zpravidla rozmístěna v německých provinciích říše; druhá armáda — 5., 6., 7. a 8. armádní sbor a 2. jezdecký sbor — a třetí armáda — 10., 11. a 12. armádní sbor a 1. jezdecký sbor — je zpravidla rozmístěna v uherských a slovanských provinciích; konečně čtvrtá armáda, která se skládá pouze ze 4. armádního sboru, je umístěna v Itálii.

Každý armádní sbor se skládá ze dvou až tří divizí pěchoty, z jedné či dvou jezdeckých brigád, ze čtyř baterií záložního dělostřelectva, a jsou k němu přičleněny potřebné oddíly pontonýrů, trén, intendanční služba a lékařský personál. Jezdecký sbor se skládá ze dvou divizí, které se rovnají čtyřem brigádám nebo osmi plukům jezdectva, a z odpovídajícího počtu lehkých baterií. Pěší divize se skládá ze dvou brigád po pěti praporech, z nichž každá má baterii pěšího dělostřelectva, a ze dvou až čtyř eskadron jezdectva.

Celá takto rozdělená branná moc se skládá, jak jsme uvedli dříve, ze sedmdesáti sedmi pluků pěchoty, nepočítaje v to střelce, ze čtyřiceti pluků jezdectva a ze čtrnácti pluků polního dělostřelectva, mimo pevnostní dělostřelectvo, ženisty, sapéry atd. Pěchota má šedesát dva řadové pluky, čtrnáct a jednu třetinu hraničářských pěších pluků, a jeden pluk a pětadvacet praporů střelců. Řadový pluk se skládá z pěti aktivních [polních] a jednoho náhradního praporu, nebo z dvaceti osmi aktivních [polních] a čtyř náhradních rot. Aktivní rota má dvě stě dvacet mužů, náhradní rota sto třicet mužů. Z toho tedy vyplývá, že řadový pluk má v pěti aktivních praporech 5964 mužů, a 62 pluků včetně náhradních částí má tedy mít celkem 369 800 mužů. Hraničářské pěchoty je čtrnáct pluků, a každý pluk má dva aktivní a jeden záložní prapor, což se rovná dvanácti aktivním a čtyřem záložním rotám. Aktivní rota má celkem 242 mužů, včetně 22 střelců. Hraničářský pluk má tedy 3850 mužů, a všech čtrnáct pluků dohromady 55 200 mužů. Střelci, neboli myslivci, tvoří jeden pluk o sedmi praporech, tj. 32 rot včetně náhradních; a 25 samostatných praporů, tj. 125 rot včetně náhradních; každá rota má 202 muže, celkem je tedy střelců 32 500. Úhrnný počet pěchoty tak činí 470 000 mužů.

Rakouské jezdectvo se skládá z 16 těžkých pluků (8 pluků kyrysníků a 8 pluků dragounů) a ze 24 lehkých pluků (12 pluků husarů a 12 pluků hulánů). V jezdectvu je velmi vhodně využito příslušníků různých národností tvořících rakouskou říši podle jejich odlišných schopností. Kyrysníci a dragouni jsou téměř výlučně Němci a Češi; husaři jsou vesměs Maďaři a huláni jsou vesměs Poláci. V pěchotě by se na podobném rozlišení sotva dalo něco vyzískat. Všeobecné pravidlo je, že Němci a Maďaři tvoří elitní granátnické prapory, zatímco z Tyrol (německých i italských) a ze Štýrska se zpravidla doplňují střelecké jednotky; hraničářská pěchota se pak z valné většiny skládá z Chorvatů a Srbů, kteří jsou stejně dobře způsobilí ke službě v lehké pěchotě.

V těžkém jezdectvu připadá na každý pluk šest aktivních a jedna náhradní eskadrona — každá eskadrona má 194 mužů. V lehkém jezdectvu připadá na každý pluk osm aktivních a jedna náhradní eskadrona, s 227 muži v každé eskadroně. Celkově mají aktivní jezdecké síly 62 500 mužů bez náhradních částí, a celé jezdectvo včetně náhradních částí má 67 000 mužů.

Dělostřelectvo se skládá z dvanácti pluků polního dělostřelectva, z jednoho pluku pobřežního dělostřelectva a z jednoho raketového pluku. Rakušané nemají jízdní dělostřelectvo. V těch útvarech, které nazývají jezdecké dělostřelectvo, jsou obsluhy děl dopravovány na vozech. Každý pluk polního dělostřelectva má čtyři jezdecké baterie (šestiliberní) a sedm pěších baterií (čtyři šestiliberní a tři dvanáctiliberní), kromě záložních rot. Každá baterie má osm děl. Pluk pobřežního dělostřelectva nemá stálé baterie, ale je rozdělen pouze na prapory a roty a používá se ho k posádkové službě v pobřežních opevněních. Raketový pluk má 18 baterií, z nichž každá má osm lafet. Úhrnem má tedy rakouské dělostřelectvo 1056 děl a 144 raketových lafet. Kromě toho má dělostřelectvo osm praporů pevnostního dělostřelectva s celkovým počtem asi 10 400 mužů a s technickými oddíly v počtu 4500 mužů. Ženijní vojsko má asi 16 700 mužů.

Kromě těchto aktivních, záložních a posádkových jednotek má Rakousko organizovány zvláštní sbory pro speciální služby; jejich příslušníků se sice nedá použít jako aktivních bojovníků, ale existence těchto sborů způsobuje, že není nutno ochuzovat aktivní síly o různé skupiny určené pro mimořádné práce, čímž se bojové síly velmi často oslabily natolik, že se prapory změnily v roty a jezdecké pluky v pouhé eskadrony. Jsou to tři sanitní prapory, vozatajské jednotky a u každého armádního sboru oddíl jezdectva pro ordonanční službu. Takový oddíl byl právě zřízen i v britské armádč, kde byl zorganizován jízdní štábní sbor. Všechny aktivní jednotky rakouské armády mají dohromady přibližně 476 000 mužů a 1140 děl; s náhradními částmi, technickými jednotkami, štáby, posádkovými a policejními jednotkami (četnictvem) mají vcelku asi 620 000 mužů.

Rakouští vojáci slouží osm let a další dva roky zůstávají v záloze. Tímto uspořádáním se udržuje pohotově záloha v síle asi 120 000 mužů, která může být povolána v případě války. Na Vojenské hranici musí každý hraničář[309] sloužit od svých dvaceti do padesáti let. Tak mohou aktivní síly hraničářské pěchoty, které mají 55 000 mužů, vzrůst až na 150 000 nebo 200 000 mužů. Během roku 1849 bylo ve zbrani nejméně 150 000 hraničářů. Ale tehdy se Vojenská hranice tak vylidnila, že všechny polní práce musely konat ženy.

Souhrn všech těchto údajů, za jejichž správnost se můžeme zaručit, ukazuje, že Rakousku dovoluje jeho vojenská organizace vytáhnout do pole naráz se 600 000 muži, z nichž nejvýš 300 000 se dá použít na kterémkoli místě; zároveň může povolat zálohu asi 200 000 vysloužilých vojáků, aniž by byly nutné mimořádné odvody nebo by zvláši utrpěly výrobní síly země.

Ruská armáda je organizována na základě, který jí dovoluje podchytit daleko větší množství lidí. Rusko má 60 000 000 obyvatel, Rakousko 40 000 000; ale viděli jsme, že Rakousko může pouhým povoláním záloh zvětšit svou armádu na víc než 800 000, kdežto Rusko, kdyby chtělo dosáhnout stejného počtu, by muselo nejen povolat zálohy, ale také provést tak rozsáhlé odvody do nových jednotek, že by se rovnaly čtyřem pravidelným ročním výzvám.



Napsal B. Engels 21. prosince 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4281 z 8. ledna 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

309 O hraničářích viz poznámku [84].