Bedřich Engels



Válka v Evropě[15]


Čím více se blíží datum zahájení nové konference ve Vídni[16], tím mlhavější a nejistější jsou vyhlídky na jakékoli ruské ústupky. Díky skvělému úspěchu velkého diplomatického tahu, který car učinil tím, že bez prodlení přijal navrhovaný základ jednání, získal — alespoň v daném okamžiku — velmi výhodné postavení, a je jisté, že ať jsou důvody, proč souhlasí s mírovými návrhy, jakékoli, jedinou reálnou základnou, na níž nyní přistupuje k urovnání sporu, je v podstatě zachování statu quo[a]. Přijetím čtyř bodů[17] vyvedl car Rakousko opět z konceptu, a tím, že udržuje Prusko na uzdě, získává čas, aby mohl shromáždit všechny své zálohy a nově sestavené jednotky na hranicích dřív, než vypukne nepřátelství.

Již to, že byl vysloven souhlas s jednáním, okamžitě uvolňuje tolik vojáků ruské pozorovací armády[18] na rakouských hranicích, kolik jich může být vystřídáno ve dvou měsících či deseti týdnech — tj. nejméně šedesát až osmdesát tisíc mužů. Protože celá bývalá dunajská armáda přestala jako taková existovat — 4. sbor je od konce října na Krymu, 3. sbor tam dorazil koncem prosince a zbytek 5. sboru spolu s jezdectvem a zálohami se tam přesunuje — musí být tyto jednotky nahrazeny na Bugu a Dněstru svěžími silami ze západní armády v Polsku, Volyni a Podolí. Jestliže by se tudíž válka měla přenést do středu kontinentu, je pro Rusko nanejvýš důležité získat dva tři měsíce času, neboť síly, které jsou nyní rozptýleny na dlouhé linii od Kališe po Izmail, musí být nutně posíleny, aby mohly čelit rostoucímu počtu rakouských vojsk. Rusko nyní tento čas získalo. Dále ukážeme, v jakém stadiu jsou nyní ruské vojenské přípravy.

Nástin ruské vojenské organizace jsme podali už dříve.[19] Velká armáda v poli, určená k operacím na jihu a západě Evropy, se původně skládala ze šesti armádních sborů po 48 praporech, ze dvou sborů vybraných jednotek po 36 praporech kromě poměrně silného jezdectva, pravidelného i nepravidelného, a z dělostřelectva. Jak jsme oznámili už dříve, vláda povolala nejen zálohy, z nichž byly utvořeny čtvrté, páté a šesté prapory u vybraných jednotek a páté a šesté prapory v ostatních šesti armádních sborech, ale z nově odvedených branců vytvořila ještě v každém pluku sedmý a osmý prapor, takže se počet praporů v šesti řadových armádních sborech zdvojnásobil a u vybraných jednotek (gardistů a granátníků) se víc než zdvojnásobil. Nyní lze tyto síly přibližně odhadnout takto:

Gardisté a granátníci —
       první čtyři prapory v každém pluku

96 praporů po 900 mužích —

  86 400
Gardisté a granátníci —
       zbývající čtyři prapory v každém pluku

96 praporů po 700 mužích —

  67 200
1. a 2. sbor (dosud nenasazené) —
      první, čili aktivní čtyři prapory v každém pluku

96 praporů po 900 mužích —

  86 400
1. a 2. sbor —
      zbývající čtyři prapory v každém pluku

96 praporů po 700 mužích —

  67 200
3., 4., 5. a 6. sbor —
      aktivní prapory

192 praporů po 500 mužích —

  86 400
3., 4., 5. a 6. sbor —
      zbývající čtyři prapory v každém pluku

192 praporů po 700 mužích —

134 400
Finský sbor 16 praporů po 900 mužích —   14 400

Celkem 784 552 000
        Mimoto: jezdectvo pravidelné     80 000
                      jezdectvo nepravidelné     46 000
                      dělostřelectvo  
  ————            
  Úhrnem      758 000

Některé z těchto odhadů se mohou zdát vysoké, ale ve skutečnosti nejsou. Velkými odvody, které byly od začátku války provedeny, se početní stavy armády přes ztráty, které mělo vesměs 96 aktivních praporů 3., 4., 5. a 6. sboru, jistě zvýšily víc, než jsme uvedli, ale vzali jsme v úvahu, že mnoho branců zemře dřív, než se dostanou ke svým plukům. Mimoto náš odhad počtu jezdectva je velmi nízký.

Z uvedeného počtu je 8000 mužů (jedna divize 5. sboru) na Kavkaze a je ji tudíž nutno odečíst, neboť vojska rozmístěná mimo Evropu tu nepočítáme. Zbývajících 750 000 mužů je rozmístěno přibližně takto: na pobřeží Baltského moře je baltská armáda pod velením generála Siverse, kterou tvoří finský sbor a zálohy gardy, granátníků a 6. sboru — celkem, spolu s jezdectvem a dělostřelectvem, asi 135 000 mužů; část této armády však pravděpodobně tvoří nevycvičení nováčci a sotva zformované prapory. V Polsku a na hranicích Haliče, od Kališe po Kamenec, jsou gardisté, granátníci, 1. sbor, jedna divize 6. sboru a část záloh granátníků a 1. sboru — celkem, spolu s jezdectvem a dělostřelectvem, asi 235 000 mužů. Tato armáda je nejlepší částí ruských ozbrojených sil; tvoří ji vybrané oddíly a nejlepší zálohy. V Besarábii a mezi Dněstrem a Bugem jsou umístěny dvě divize 2. sboru a část jeho záloh — celkem asi 60 000 mužů. Byla to část západní armády, ale po přesunu dunajské armády na Krym byla ze západní armády vyčleněna a poslána na místo armády dunajské. Nyní stojí pod velením generála Paňutina proti rakouskému vojsku v podunajských knížectvích. K obraně Krymu jsou určeny 3. a 4. sbor, jedna divize 5. sboru, dvě divize 6. sboru a část záloh, které tam už jsou, a kromě toho tam pochodují ještě dvě divize, jedna z 2. a jedna z 5. sboru; počet těchto vojsk, spolu s jezdectvem a dělostřelectvem, lze odhadnout přinejmenším na 170 000 mužů. Velí jim Menšikov. Ze zbývajících záloh a nově zformovaných jednotek, zejména 1., 2., 3., 4. a 5. sboru organizuje nyní generál Čeodajev velkou záložní armádu. Soustřeďuje se ve vnitrozemí a má jistě na 150 000 mužů. Jaká část této armády je na pochodu do Polska nebo na jih, nelze ovšem říci.

Tak imperátor Mikuláš, který měl minulého léta na západní hranici své říše, od Finska po Krym, necelých 500 000 mužů, má zde nyní k dispozici 600 000 mužů a kromě toho stopadesátitisícovou záložní armádu formující se ve vnitrozemí. Přesto je nyní ve srovnání s Rakouskem slabší než tehdy. V srpnu či září bylo v Polsku a Podolí 270 000 ruských vojáků a na Prutu a Dněstru byla dunajská armáda v počtu asi 80 000 mužů — tato armáda tam byla víc kvůli Rakušanům než komukoli jinému. Celkem by tedy bylo mohlo operovat proti Rakušanům 350 000 mužů. Nyní je tam, jak jsme viděli, jen 295 000 mužů, soustředěných podél rakouských předsunutých postavení, zatímco Rakousko zde nyní bezprostředně proti nim postavilo jistě 320 000 mužů, jimž může poslat na pomoc ještě 70 000 až 80 000 z Čech a Moravy. Tyto momentálně nižší početní síly ruské armády a velká nejistota, přijdou-li v tomto ročním období a v zemi, kde celá administrativa je zkorumpovaná, svěží jednotky z vnitrozemí včas, jsou dostatečným důvodem, aby se ruská vláda snažila získat co nejvíc času. Nižší početní síly znemožňují Rusům ofenzívní operace, což v otevřené krajině, jako je Polsko, kde mezi oběma armádami nejsou velké vodní toky, znamená, že při první srážce budou ruská vojska muset ustoupit do postavení, které lze udržet. V tomto případě by ruská armáda byla roztržena na dvě části, z nichž jedna by musela ustupovat k Varšavě a druhá ke Kyjevu, přičemž by mezi nimi zůstaly nepřístupné poleské bažiny, rozprostírající se od Bugu (přítok Visly, ne Jižní Bug) až k Dněpru. Za těchto okolností by Rusové měli vskutku větší štěstí, než obvykle v takových případech mívají, kdyby velký počet jejich vojáků nebyl zatlačen do těchto bažin. Tak by zcela bez boje musela být vyklizena větší část jižního Polska, Volyň, Podolí, Besarábie, tedy území od Varšavy až po Kyjev a Cherson. Na druhé straně, kdyby ruská armáda měla početní převahu, snadno by mohla, aniž by podstoupila rozhodující boj, vytlačit Rakušany z Haliče a Moldavska a vynutit si průchod do Uher; důsledky toho si lze snadno představit. V takové válce mezi Rakouskem a Ruskem má pro obě strany jistě velký význam první úspěšná ofenzívní akce a každá strana učiní všechno, aby se první zachytila na území strany druhé.

Už nejednou jsme řekli, že dokud nevyhlásí Rusku válku Rakousko, nebude tato válka z vojenského hlediska tak zajímavá, jako bývají války v Evropě. Dokonce ani události na Krymu nejsou nic jiného než velkou válkou v malém měřítku. Obrovské pochody ruských vojsk a útrapy spojenců snížily početní stavy soupeřících armád tak, že dosud nedošlo k žádné skutečně velké bitvě. Jaké to jsou boje, když je na obou stranách nasazeno pouze po patnácti až dvaceti pěti tisících mužů! Jaké strategické operace, opravdu zajímavé z vědeckého hlediska, lze podniknout na malém prostoru mezi Chersonéscm a Bachčisarají! A i tady, ať už dojde k čemukoli, nikdy nebude dost vojska, aby obsadilo celou linii. Zajímavé je tudíž spíše, co se nestane, než naopak. Všechno ostatní je anekdota, a ne historie.

Něco jiného by bylo, kdyby zahájily akce dvě velké armády, stojící proti sobě na hranicích Haliče. Ať už by úmysly a schopnosti velitelů byly jakékoli, sama velikost armád a povaha terénu vylučuje každou válku naoko a nerozhodnost. V takové situaci jsou pak zcela nezbytné a samozřejmé rychlé soustřeďování, usilovné pochody, válečné lsti, obchvaty velkého rozsahu, změny operačních základen a linií, zkrátka manévrování a boje ve velkém měřítku a podle skutečně vojenských zásad; velitel, který se za takových podmínek dá ovlivňovat politickými úvahami anebo je nerozhodný, pak nutně svou armádu ztratí. Válka v takovém měřítku a v takovém terénu se stává okamžitě vážnou záležitostí a opravdovou válkou, a právě proto bude válka Rakouska proti Rusku, dojde-li k ní, jednou z nejzajímavějších událostí od roku 1815.

Pokud jde o vyhlídky na mír, nejsou již tak jasné, jak se zdálo před několika týdny. Jsou-li spojenci ochotni skončit boj v podstatě na základě statu quo, je mír možný; našim čtenářům však není třeba říkat, jak nepatrné jsou tyto vyhlídky. Jistě nemůžeme očekávat, že Rusko přistoupí na jakékoli podmínky, které Francie a Anglie pravděpodobně navrhnou nebo na které by přistoupily, víme-li, že Rusko má přinejmenším morální podporu poloviny Německa a že postavilo tak ohromné armády, jejichž síly jsme výše popsali. Po téměř nepřetržité řadě výhodných mírových smluv, které Rusko uzavřelo od dob Petra Velikého až po drinopolský mír[20], lze nyní sotva očekávat, že Rusko uzavře smlouvu, jíž by se vzdalo nadvlády na Černém moři — v době, kdy Sevastopol ještě nepadl a kdy byla dosud nasazena do boje jen jedna třetina ruských sil. Jestliže však nemůže být mír uzavřen dřív, než bude rozhodnuto o osudu Sevastopolu, či než spojenci plně rozvinou svou expedici, bude tím méně pravděpodobné, že bude uzavřen, až bude o krymském tažení rozhodnuto. Padne-li Sevastopol, pak ruská čest — a budou-li poraženi a zahnáni do moře spojenci, pak jejich čest — nedovolí uzavřít mír, dokud nebude dosaženo rozhodnějších výsledků. Kdyby příměří, tak jak jsme to předpokládali, když bylo oznámeno, že car přijal čtyři body, bylo dosaženo v době příprav na konferenci, byly by naděje na mír ještě opodstatněny; za nynějších okolností jsme však nuceni připustit, že je mnohem pravděpodobnější velká válka v Evropě.



Napsal B. Engels 29. ledna 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4316 ze 17. února 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — současného stavu. (Pozn. red.)


15 „Válka v Evropě“ je jeden z mnoha článků o krymské válce, které napsal pro „New-York Daily Tribune“ na Marxovu žádost Engels.

New-York Daily Tribune“ [„Newyorská denní tribuna“] byl americký deník, který vycházel v letech 1841—1924. Založil jej význačný americký novinář a politik Horace Greeley. Do poloviny padesátých let minulého století byl list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla „Tribune“ pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů „Tribune“ Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s tímto listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro „New-York Daily Tribune“ napsal na Marxovo přání Engels. Marxovy a Engelsovy články pro „New-York Daily Tribune“ pojednávají o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemích atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, využívali Marx a Engels tohoto amerického listu s širokým okruhem čtenářů k tomu, aby na konkrétních faktech odhalovali zlořády kapitalistické společnosti, její nesmiřitelné rozpory a omezenost buržoazní demokracie.

Redakce „New-York Daily Tribune“ někdy Marxovy a Engelsovy články libovolně upravovala. Některé články otiskovala bez autorova podpisu jako redakční úvodníky, a někdy dokonce zasahovala do textu článků. Marx proti těmto redakčním zásahům několikrát protestoval. V letech 1855—1856 byly Marxovy a Engelsovy články v „New-York Daily Tribune“ otiskovány zpravidla jako úvodníky. Za celé období, které je zachyceno v tomto svazku, se v tisku objevily pouze dva články s Marxovým podpisem.

Na podzim 1857, kdy v USA vypukla hospodářská krize, která se odrazila také na finanční situaci listu, redakce Marxovi navrhla, aby počet svých článků omezil. Marxova spolupráce s listem definitivně skončila na počátku občanské války v USA; k tomu, že se Marx s „New-York Daily Tribune“ rozešel, značně přispělo i to, že v redakci zesílil vliv přívrženců kompromisu s otrokářskými státy a že list přestal být pokrokový.

16 Vídeňská konference — konference představitelů Ruska, Anglie, Francie, Rakouska a Turecka, svolaná do Vídně; měla vypracovat podmínky pro uzavření míru mezi mocnostmi, které vedly krymskou válku. Konference byla zahájena 15. března 1855 a trvala s přestávkami do 4. června 1855. Základem jednání byly takzvané čtyři body (viz poznámku [6]). Rusko souhlasilo s některými výhradami s přijetím prvního, druhého a čtvrtého bodu, ale rozhodně odmítalo bod třetí, který ve výkladu západních mocností předpokládal oslabení ruského válečného loďstva v Černém moři. Představitelé Anglie a Francie trvali na tom, aby Rusko bezpodmínečně přijalo všechny body. Odmítli rovněž kompromisní návrh, který na posledním zasedání konference předložilo Rakousko. Podle tohoto návrhu se Rusko a Turecko měly samy dohodnout o velikosti svého válečného loďstva v Černém moři. Konference přerušila svou práci, aniž dospěla k nějakému rozhodnutí.

17 Viz poznámku [6]

18 Pozorovací (observační) armáda — zpravidla armáda neutrálního státu, která střežila jeho hranice proti sousedu válčícímu s jiným státem. Zde se tímto názvem označuje také ruská krycí armáda na hranicích s Rakouskem, s nímž Rusko neválčilo, ale obávalo se jeho útoku. Úkolem pozorovací armády nebyla bojová činnost, ale zajištění hranic a pozorování.

19 Engels má na mysli svůj článek „Ruská branná moc“ (viz Marx-Engels, Spisy 10, zde).

20 Drinopolský mír — mírová smlouva uzavřená v září 1829 mezi Tureckem a Ruskem po porážce Turecka ve válce z let 1828—1829. Podle této smlouvy připadlo Rusku ústí Dunaje s ostrovy v dunajské deltě a značná část východního pobřeží Černého moře na jih od ústí Kubáně. Turecko muselo uznat autonomii Moldavska a Valašska a poskytnout jim právo, aby si samy volily své panovníky. Tuto autonomii mělo zaručovat Rusko; tím se fakticky ustanovil nad oběma knížectvími protektorát ruského cara. Turecká vláda se rovněž zavazovala, že uzná Řecko jako samostatný stát, spojený s Tureckem jen tím, že bude sultánovi odvádět roční poplatek. Dále se Turecko zavázalo, že dodrží všechny dřívější dohody o autonomii Srbska a že tuto autonomii uzákoní zvláštním fermanem.