Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a Bedřich Engels



Z parlamentu. — Z válčiště

Londýn 29. ledna. Náš soud o anglickém parlamentu potvrzuje dnes anglický tisk.

„Anglický parlament,“ říká „Morning Advertiser“[21], „se znovu sešel a rozešel se hned první noci se smíchem, který byl odpornější než žerty idiota u rakve otcovy.“

Také „Times“ byly nuceny poznamenat:

„Je jen málo těch, kdo po pročtení zprávy o pátečních debatách nepodlehnou pocitu melancholie. Při bližším zkoumání se tento pocit obrátí v přesvědčení, že náš zákonodárný sbor svolaný z nejnaléhavějších důvodů, aby posoudil nejzávažnější otázky, dává přednost vedlejším věcem před hlavními a osobním a stranickým zájmům věnuje hodiny, které by měl věnovat výhradně zoufalé situaci naší armády na Krymu.“

„Times“ proto radí jmenovat Palmerstona předsedou vlády, protože na ministra války je prý „příliš starý“. Týž list radil podniknout krymskou výpravu v takovém ročním období a s takovými silami, které podle svědectví největšího anglického vojenského kritika sira Howarda Douglase téměř zaručovaly její nezdar.

K charakteristice pátečního zasedání ještě malý dodatek. Ačkoli chronická nemoc, kterou už po léta trpí, Roebucka donutila, aby po deseti minutách přerušil svou řeč a přešel přímo ke svému návrhu, přece jen ještě stačil položit osudnou otázku: Poslali jsme na Východ dobře vyzbrojenou a vystrojenou armádu v počtu 54 000 mužů; zůstalo z nich jen 14 000; kam se podělo chybějících 40 000? A jak odpověděl tajemník pro vojenské záležitosti[a] Sidney Herbert, veliký patron anglických pietistů, traktariánů[22]? Prý nestojí za nic systém. Kdo se však před několika měsíci stavěl proti jakékoli zásadní reformě systému, když bylo prosazeno oddělení ministerstva války od ministerstva pro kolonie? Sidney Herbert se svými kolegy. Sidney Herbert se nespokojuje jen s výmluvou na „systém“ a obviňuje velitele brigád a pluků z naprosté neschopnosti. Kdo však zná systém, ten také ví, že tito velitelé nemají nic společného se správou, a tudíž ani se špatnou správou, jejíž obětí, jak se přiznává, se stala vzorná armáda. Ale zbožnému Herbertovi se zdá, že se ještě dost nevyzpovídal z cizích hříchů. Angličtí vojáci jsou prý nešikovní. Neuměli si sami pomoci. Stateční prý jsou, ale hloupí.

„Rváti se, na to jsou vždycky v ráži,
myslit však? To je hned po kuráži.“[b]

On, Sidney Herbert, a jeho kolegové jsou prý samí zneuznaní géniové. Lze se pak divit, že Herbertovo kázání vyburcovalo podivína Drummonda a podnítilo jej k otázce, zda nenastal čas pozastavit platnost ústavy a jmenovat diktátora Anglie? Vernon Smith, bývalý whigovský ministr, vyjádřil nakonec klasickým způsobem všeobecný zmatek tímto prohlášením: Neví prý, ani co návrh vlastně sleduje, ani co má on sám dělat, ani zda vzniká nová vláda, ani zda kdy existovala stará, a proto nehodlá pro návrh hlasovat. „Times“ však soudí, že návrh bude dnes večer přijat. Jak známo, 26. ledna 1810 se anglický parlament stavěl proti návrhu lorda Porchestera na ustavení výboru, který by vyšetřil walcherenskou výpravu[23]. Podobně tomu bylo 26. ledna 1855. 29. ledna 1810 návrh prošel, a Anglie je země historických precedentů.

Pouhý souhlas s mírovým jednáním umožnil Rusku stáhnout z pozorovací armády na rakouských hranicích tolik vojska, kolik lze ve dvou měsících nebo deseti týdnech znovu nahradit, tj. přinejmenším 60 000—80 000 mužů. Víme nyní, že celá bývalá (ruská) dunajská armáda přestala jako taková existovat, neboť 4. sbor je už od konce října na Krymu, 3. sbor tam dorazil koncem prosince a zbytek 5. sboru, spolu s jezdectvem a zálohami, se tam přesunuje. Nové rozmístění těchto jednotek, které mají být na Bugu a Dněstru nahrazeny jednotkami ze západní armády (rozložené v Polsku, Volyni a Podolí), a skutečnost, že mimoto části 2. sboru a jezdeckých záloh také pochodují na Krym, už samy o sobě dostatečně vysvětlují — nehledě ani na všechny ostatní diplomatické pohnutky — proč Rusko neváhá ani okamžik a opět souhlasí s jednáním na takzvaném „základě“. Lhůta dvou až tří měsíců má pro Rusko rozhodující význam, protože jeho armáda, rozptýlená na dlouhé linii od Kališe po Izmail, nemůže už bez posil čelit početně stále rostoucí armádě rakouské. Abychom to lépe objasnili, podáváme následující přehled o síle a postavení velké ruské armády v poli, určené k operacím na jihu a západě Evropy; tento přehled čerpá z nejspolehlivějších pramenů a ruskou válečnou moc spíš přeceňuje, než podceňuje. Tato armáda se původně skládala zc 6 armádních sborů po 48 praporech, ze 2 sborů vybraných jednotek (gardistů a granátníků) po 36 praporech a poměrně velkého počtu jezdectva — pravidelného i nepravidelného — a z dělostřelectva. Ruská vláda povolala potom zálohy, aby zformovala čtvrté, páté a šesté prapory u vybraných jednotek a páté a šesté prapory v ostatních armádních sborech. Hned nato provedla nové odvody a doplnila každý pluk o sedmý a osmý prapor, takže v řadových sborech se počet praporů zdvojnásobil a u vybraných jednotek se víc než zdvojnásobil.

Tyto ozbrojené síly lze odhadnout přibližně takto: Gardisté a granátníci — první čtyři prapory v každém pluku, 96 praporů po 900 mužích, celkem 86 400 mužů; zbývající čtyři prapory v každém pluku, 96 praporů po 700 mužích, celkem 67 200 mužů. 1. a 2. sbor (dosud nenasazené) — první čtyři prapory v každém pluku, 96 praporů po 900 mužích, celkem 86 400 mužů; zbývající čtyři prapory v každém pluku, 96 praporů po 700 mužích, celkem 67 200 mužů. 3., 4., 5. a 6. sbor — první čtyři prapory v každém pluku, 192 praporů po 500 mužích, celkem 96 000 mužů; zbývající čtyři prapory v každém pluku, 192 praporů po 700 mužích, celkem 134 400 mužů. Finský sbor — 14 400 mužů. Úhrnem 784 praporů, 552 000 mužů. Jezdectvo (pravidelné) — 80 000, jezdectvo (nepravidelné) — 46 000 mužů. Dělostřelectvo — 80 000 mužů. Součet 758 000 mužů. Ztráty mělo dosud jen 96 aktivních praporů 3., 4., 5. a 6. sboru.

Odečteme-li první divizi 5. sboru, která je na Kavkaze, zbývá 750 000 mužů rozmístěných nyní takto: Na pobřeží Baltského moře je baltská armáda pod velením generála Siverse, kterou tvoří finský sbor a zálohy gardy, granátníků a 6. sboru, spolu s jezdectvem atd. celkem asi 135 000 mužů, z nichž část jsou nevycvičení nováčci a sotva zformované prapory. V Polsku a na hranicích Haliče, od Kališe po Kamenec, jsou gardisté, granátníci, 1. sbor, druhá divize 6. sboru a část záloh granátníků a 1. sboru — celkem spolu s jezdectvem a dělostřelectvem asi 235 000 mužů. Této nejvybranější části ruské armády velí Gorčakov. V Besarábii a mezi Dněstrem a Bugem jsou umístěny dvě divize 2. sboru a část jeho záloh, celkem asi 60 000 mužů. Tyto jednotky byly dříve částí západní armády. Když však byla dunajská armáda přesunuta na Krym, byly ze západní armády vyčleněny a poslány na její místo. Nyní stojí pod velením generála Paňutina proti rakouské armádě v podunajských knížectvích. K obraně Krymu jsou určeny: 3. a 4. sbor, dvě divize 6. sboru se zálohami a po jedné divizi z 2. a 5. armádního sboru, které jsou nyní na pochodu celkem spolu s jezdectvem 170 000 mužů pod velením Menšikovovým. Ze zbývajících záloh a nově vytvořených praporů, zejména 1., 2., 3., 4. a 5. sboru, organizuje generál Čeodajev znovu velkou záložní armádu. Je soustředěna ve vnitřních oblastech Ruska a má asi 150 000 mužů. Jaká část této armády je na pochodu do Polska nebo na jih, není známo.

Zatímco tedy koncem minulého léta postavilo Rusko na západních hranicích své říše od Finska až po Krym necelých 500 000 mužů, má zde nyní 600 000 mužů kromě záložní armády 150 000 mužů. Přesto je ve srovnání s Rakouskem slabší než tehdy. Tehdy, v srpnu a září, bylo v Polsku a Podolí 270 000 Rusů, zatímco armáda na Prutu, Dněstru a Dunaji měla asi 80 000 — celkem 350 000 mužů, kteří mohli operovat proti Rakousku. Nyní je tam už jen 295 000 mužů, zatímco Rakousko postavilo přímo proti nim 320 000 mužů, jimž může poslat na pomoc ještě 70 000 až 80 000 z Čech a Moravy. Rusko se proto nemůže v této chvíli odvážit žádné ofenzívní operace, což v otevřené krajině, jako je Polsko, kde mezi oběma armádami nejsou velké vodní toky, znamená, že se bude muset stáhnout do postavení, které lze udržet. Kdyby teď Rakousko zaútočilo, byla by ruská armáda roztržena na dvě části, z nichž jedna by musela ustupovat k Varšavě a druhá ke Kyjevu, přičemž by mezi nimi zůstaly nepřístupné poleské bažiny, rozprostírající se od Bugu až k Dněpru. Proto je v této chvíli pro Rusko rozhodující, aby získalo čas. Odtud také jeho „diplomatické úvahy“.



__________________________________

Napsali K. Marx a B. Engels 29. ledna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 53 z 1. února 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V originále: Kriegsminister. (Pozn. red.)

b Parafráze Goethových veršů z cyklu „Sprichwörtlich“ („Příslovečně“), (Pozn. red.)


21The Morning Advertiser“ [„Ranní oznamovatel“] — anglický deník, založený v Londýně roku 1794; v padesátých letech 19. století orgán radikální buržoazie.

22 Traktariáni — viz poznámku [13].

23 Je míněna výprava, kterou v roce 1809, za války páté koalice proti napoleonské Francii, podniklo anglické loďstvo do ústí řeky Šeldy. Angličané se sice zmocnili ostrova Walcheren, ale nedokázali ho využít jako základny k rozvinutí vojenských akcí, a když jim ze 40 000 vyloděných vojáků zahynulo hlady a nemocemi na 10 000, byli nuceni ostrov vyklidit.