Karel Marx



Krize v Anglii


Nejzajímavější novinkou, kterou přivczl z Evropy parník „Atlantic“,[84] je jistě zpráva o úmrtí cara a vliv této události na současné komplikace. Ale jakkoli jsou zprávy o této události nebo o jiných evropských záležitostech důležité, přemýšlivého pozorovatele sotva mohou zajímat víc než stále větší příznaky a vývoj vážné vnitropolitické krize, v níž se v současné době proti své vůli ocitl anglický národ. Poslední pokus udržet zastaralý kompromis zvaný britská ústava — kompromis mezi třídou, která vládne oficiálně, a třídou, která vládne neoficiálně — zřejmě ztroskotal. V Anglii se nejen zhroutila koaliční vláda, nejústavnější ze všech vlád, ale ztroskotala i celá ústava všude tam, kde ji válka vystavila zkoušce. Čtyřicet tisíc britských vojáků našlo smrt na březích Černého moře jako oběť britské ústavy! Důstojníci, generální štáb, intendantura, zdravotnická služba, dopravní služba, admiralita, hlavní štáb, zbrojní správa, armáda i námořnictvo — to všechno se zhroutilo a zdiskreditovalo v očích celého světa. Pro všechny však bylo zadostiučiněním vědomí, že plnili jen svou povinnost vůči britské ústavě. Londýnské „Times“ byly blíž pravdě, než samy tušily, když o tomto všeobecném krachu napsaly, že před soudem stojí sama britská ústava!

Ústava stanula před soudem a byla shledána vinnou. Britská ústava, je vlastně jen zastaralý kompromis, jímž byla všeobecná vládní moc předána určitým vrstvám buržoazie, ovšem s podmínkou, že všechna skutečná vláda, výkonná moc ve všech svých jednotlivostech, dokonce i výkonná funkce zákonodárné moci, tj. skutečné zákonodárství v obou sněmovnách parlamentu, zůstane v rukou pozemkové aristokracie. Tato aristokracie, i když se podřídila všeobecným zásadám, které stanovila buržoazie, neomezeně rozhoduje ve vládě, v parlamentě, ve státní správě, v armádě a námořnictvu — tato velmi významná součást britské ústavy musela nyní podepsat svůj vlastní rozsudek smrti. Byla nucena přiznat, že není schopna dál Anglii vládnout. Tvoří se jedna vláda za druhou, jen aby se po několika týdnech opět sama rozpustila. Krize je trvalá, vláda jen dočasná. Všechna politická činnost je podvázána; nikdo ani nepředstírá, že zamýšlí udělat víc, než politický stroj dostatečně namazat, aby se nezastavil. Sama Dolní sněmovna — chlouba všech anglických konstitucionalistů — se dostala do mrtvého bodu. Sama sebe už nepoznává, neboť je rozdělena na nesčetné frakce, které zkoušejí všechny matematické kombinace a variace, jaké jen jsou při daném počtu jednotek možné. Nemůže se už význat v různých vládách, které vytváří podle svého vlastního obrazu jen proto, aby je opět rozpustila. Bankrot je úplný.

Za této národní bezmocnosti, která jako epidemie na Krymu postupně zasáhla všechny údy politického organismu, se musí nejen vést válka, nýbrž i bojovat s protivníkem, který je mnohem nebezpečnější než Rusko, s protivníkem, na něhož nestačí minulé, přítomné ani budoucí vlády všech těch Gladstonů, Cardwellů, Russellů a Palmerstonů dohromady. Tímto protivníkem je obchodní a průmyslová krize, která od září minulého roku propukla tak ostře, všeobecně a s takovou prudkostí, že její existenci nikdo nemůže popírat. Její neúprosná, železná ruka rázem umlčela ty pošetilé apoštoly svobodného obchodu, kteří už po léta hlásali, že po zrušení obilních zákonů je přesycení trhu nemožné. A přesycení je už zde, se všemi svými důsledky a ve své nejakutnější formě, a nikdo tak ostře neobviňuje továrníky, že nebyli prozíraví a neomezili výrobu, jako právě ti ekonomové, kteří jim ještě před několika měsíci říkali, že se nikdy nemůže vyrábět příliš mnoho. Již dlouho upozorňujeme na existenci této chronické choroby. Nedávné potíže v Americe a krize, která způsobila pokles amerického obchodu, tuto nemoc zhoršily. I když Indie a Čína byly zaplaveny zbožím, využívalo se jich dále jako odbytiště, a stejně tak Kalifornie a Austrálie. Když angličtí továrníci už nemohli své zboží prodat na domácím trhu nebo je tu nechtěli prodávat, aby nemuseli snižovat ceny, sáhli k absurdnímu prostředku — posílali zboží na konsignaci do zahraničí, zejména do Indie, Číny, Austrálie a Kalifornie. Tento nouzový prostředek jim umožnil udržet obchod ještě nějakou chvíli s menšími potížemi, než kdyby byli zboží vrhli najednou na domácí trh. Jakmile se však zboží dostalo na misto určeni, ihned tam vznikly potlže a koncem zári minulého roku začal být účinek citelný i v Anglii.

Chronická krize se potom změnila v akutní. První, kdo ji pocítil, byly kartounky; mnohé z nich, mezi nimi velmi staré firmy v Manchesteru a okolí, udělaly úpadek. Potom přišli na řadu rejdaři a obchodníci s Austrálií a Kalifornií, potom firmy obchodující s Čínou a konečně i ty, které obchodovaly s Indií. Na všechny došlo; většina utrpěla velké ztráty, mnozí museli obchod přerušit a žádný z nich není ještě mimo nebezpečí, to naopak stále vzrůstá. Postiženi byli rovněž majitelé továren na zpracování hedvábí. Jejich výroba klesla téměř na nulu a v jejích centrech zavládla a dosud vládne největší bída. Pak přišli na řadu majitelé přádelen a tkalcoven bavlny. Podle posledních zpráv někteří z nich už podlehli a mnoho dalších čeká stejný osud. Také se dovídáme, že přádelny jemné příze začaly pracovat jen čtyři dny v týdnu a v přádelnách hrubé příze budou muset učinit v brzké době totéž. Ale kolik jich to bude moci vydržet delší dobu?

Ještě několik měsíců a krize dosáhne takového rozmachu, jaký Anglie nepoznala od roku 1846 a možná dokonce od roku 1842. Až její účinky plně pocítí dělnická třída, znovu začne politické hnutí, které v posledních šesti letech dřímalo. Angličtí dělníci potom opět povstanou k boji a začnou ohrožovat buržoazii právě tehdy, až bude definitivně vytlačovat aristokracii od moci. Potom bude stržena maska, která až dosud zakrývala skutečné rysy politické fyziognomie Velké Británie. Pak se střetnou tváří v tvář dvě skutečně soupeřící strany této země — střední třída a dělnická třída, buržoazie a proletariát — a Anglie bude konečně nucena podílet se na všeobecném sociálním vývoji evropské společnosti. Když Anglie uzavřela spojenectví s Francií, vzdala se definitivně své izolovanosti, kterou umožňovala její ostrovní poloha, ale která byla už dávno narušována světovým obchodem a rozšiřujícími se možnostmi styků. Těžko proto může nyní Anglie zůstat nedotčena velkým vnitřním hnutím, které probíhá v ostatních evropských státech.

Pozoruhodné je také to, že poslední dny britské ústavy poskytují hojné důkazy prohnilosti společenského řádu, podobně jako poslední dny monarchie Ludvíka Filipa. Již jsme se zmiňovali o parlamentních a vládních skandálech, o skandálu Stonorově, Sadleirově, Lawleyho,[a] ale korunou všeho je odhalení aféry Handcockové a de Burghovy — aféry, v níž anglický pair lord Clanricarde vystupuje ne-li jako přímý, tedy jako nepřímý účastník nejodpornějších zločinů. A nemůžeme se divit, jestliže to postačí k analogii a jestliže lid po přečtení hanebných podrobností aféry bezděčně zvolá: „Vévoda Praslin! Vévoda Praslin!“ Anglie se dožívá svého roku 1847; kdo ví, kdy přijde a jaký bude její rok 1848?



Napsal K. Marx 2. března 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4346 z 24. března 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)


84 Redakce „New-York Daily Tribune“ v mnoha případech měnila začátek Marxových a Engelsových článků tak, aby se zdálo, že byly psány v USA. Podobný zásah redakce je patrný i v prvních větách tohoto článku.