Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



K dějinám agitačních kampaní


Londýn 7. května. V době velkých agitačních kampaní v Anglii se londýnská City nikdy nedokázala postavit do prvních řad. Kdykoli se dosud k nějaké agitaci připojila, znamenalo to jen, že cíle agitace bylo dosaženo, že se stal fait accompli[a]. Tak tomu bylo s hnutím za parlamentní reformu, v němž se chopil iniciativy Birmingham. Tak tomu bylo s hnutím proti obilním zákonům, které bylo řízeno z Manchesteru. Výjimkou je zákon o bankovní restrikci z roku 1797[139]. Schůze bankéřů a obchodníků z londýnské City usnadnily tehdy Pittovi zakázat Anglické bance, aby i nadále vyplácela v hotovosti — když mu několik týdnů předtím bankovní ředitelé oznámili, že banka je na pokraji bankrotu a že ji může zachránit jen coup d‘état[b], nucený kurs bankovek. Okolnosti tehdy už nevyžadovaly, aby Anglická banka rezignovala a podřídila se zákazu výplat v hotovosti, nýbrž spíše, aby obchodníci ze City, jejichž úvěr stojí a padá s úvěrem banky, Pittův zákaz podpořili a doporučili jej zemi[c]. Záchrana Anglické banky byla záchranou City. Odtud její tehdejší „patriotické“ schůze a její „agitátorská“ iniciativa. Iniciativě, jíž se nyní City chopila tím, že minulou sobotu uspořádala schůze v London Tavem a v Guildhallu a že vytvořila „Sdružení pro správní reformu“[141], patří zásluha novosti, zásluha, která je v Anglii vzácná, neboť nemá žádný precedens. Navíc se na těchto schůzích ani nejedlo, ani nepilo, což je rovněž novinkou v análech City, jejíž „patriotismus želví polévky“ zvěčnil už Cobbett. A konečně bylo nové to, že se schůze obchodníků ze City v London Tavem a Guildhallu konaly ve dne, v době jejich obchodů. Asi to trochu souvisí s nynější obchodní stagnací, která je vůbec fermentem, a podstatným fermentem, duchovního kvasu City. Přitom všem nelze popřít důležitost tohoto hnutí City, ať už se ve West Endu jakkoli namáhají, aby je zesměšnili. Listy buržoazních reformátorů — „Daily News“, „Morning Advertiser“, „Morning Chronicle“ (který od nějaké doby patří do této kategorie) — se pokoušejí dokázat svým odpůrcům „velkou budoucnost“ Sdružení City. Přehlížejí však to, co je nasnadě. Nepochopily, že již samo konání těchto schůzí vyřešilo velmi podstatné, velmi vážné otázky: 1. roztržku mezi třídou vládnoucí mimo parlament a třídou panující uvnitř parlamentu; 2. zatlačení buržoazních živlů, které dosud v politice rozhodovaly; 3. Palmerstonovo kouzlazbavení.

Layard, jak známo, ohlásil, že dnes večer předloží v Dolní sněmovně své reformní návrhy. Sotva před týdnem mu Dolní sněmovna, jak známo, syčením a bručením znemožnila promluvit, vypískala ho. Vládcové anglického obchodního světa v City na to odpověděli na svých schůzích křečovitým „sláva“ Layardovi. V London Tavern a v Guildhallu byl hrdinou dne. Cheers[d] City jsou vyzývavou odpovědí na groans[e] Dolní sněmovny. Ukáže-li se dnes večer, že se Dolní sněmovna nechala zastrašit, pak je její autorita tatam a může se poděkovat; obnoví-li své groans, pak budou protivníkovy cheers tím hlasitější. A z „Abdéřanů“[142] je známo, k čemu vede rivalita mezi cheers a groans. Schůze City byly přímou výzvou Dolní sněmovně, podobně jako když v prvním desetiletí tohoto století zvolil Westminster sira Francise Burdetta.

Až dosud, jak známo, stála v čele hnutí anglické buržoazie manchesterská škola se svými Brighty a Cobdeny. Továrníci z Manchesteru byli teď vytlačeni obchodníky ze City. Jejich ortodoxní opozice proti válce přesvědčila anglickou buržoazii, která v Anglii nemůže zůstat ani na okamžik v klidu, že alespoň pro tuto chvíli pozbyli právo ji vést. Pánové z Manchesteru si mohou v tomto okamžiku udržet svou „hegemonii“ už jen tím, že přetrumfnou pány ze City. Tato rivalita mezi dvěma nejvýznamnějšími frakcemi buržoazie, fakticky vyhlášená na mítincích City, z nichž byli Brightové a Cobdenové vyloučeni a sami se vyloučili, je dobrou předzvěstí pro lidové hnutí. Můžeme to doložit už tím, že tajemník výboru City poslal londýnským chartistům dopis a požádal je, aby do stálého výboru City jmenovali svého člena. Chartisté tam vyslali Ernesta Jonese. Mezi obchodníky a dělníky není přirozeně tak přímý antagonismus jako mezi dělníky a továrníky, millokracií[f], a tak může dojít alespoň zpočátku k společným krokům, což by mezi chartisty a manchesteriány nebylo možné.

Palmerston, a to je poslední velký čin schůzí City, byl poprvé vypískán v nejdůležitějším volebním obvodu v zemi. Kouzlo jeho jména bylo navždy zlomeno. Nezostudil se v City svou ruskou politikou, která je delší než třicetiletá válka[143], zostudil se urážlivým posměchem, domýšlivým cynismem a především „špatnými vtipy“, při nichž se tvářil, jako by pomáhal léčit nejstranější krizi, jakou kdy Anglie zažila. To pobouřilo svědomí buržoazie, i když to mělo úspěch ve zchátralé sněmovně „sprostých“[g].

Na první pohled každý pozná, jak nelogická jsou zbožná přání provést správní reformu s parlamentem, jako je nynější. V našem století jsme však zažili reformující papeže[144]. Zažili jsme reformní bankety s Odilonem Barrotem v čele.[145] Není tedy divu, že se lavina, která smete starou Anglii, jeví zprvu jen jako sněhová koule v rukou reformujících obchodníků ze City.



Napsal K. Marx 7. května 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 215 z 10. května 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — hotovou věcí. (Pozn. red.)

b — státní převrat. (Pozn. red.)

c Je neuvěřitelné, že se ještě v nejnovějších dějinách politické ekonomie uvádí tehdejší počínání City jako důkaz anglického patriotismu. Ještě neuvěřitelnější je, že pan von Haxthausen je ve svém díle o Rusku (třetí díl 1852) tak lehkověrný a tvrdí, že Pitt svým pozastavením hotových výplat v bance udržel peníze v Anglii.[140] Co asi teprve nabulíkovali člověku, který věří něčemu podobnému v Rusku? A co si máme myslet o berlínské kritice, která věří panu von Haxthausenovi se vším všudy a na důkaz toho od ně ho opisuje? (Marxova poznámka.)

d Ovace. (Pozn. red.)

e — bručení. (Pozn. red.)

f — průmyslovými magnáty. (Pozn. red.)

g Slovní hříčka: „Haus der Gemeinen“ znamená „Dolní sněmovna“, ale doslova také „sněmovna sprostých“. (Pozn. red.)


139 Roku 1797 vydala anglická vláda zvláštní zákon o bankovní restrikci (omezení), jímž byl stanoven nucený kurs bankovek a zastavena výměna bankovek za zlato. Výměna bankovek za zlato byla obnovena teprve roku 1819.

140 August von Haxthausen, „Studien über die innern Zustände, das Volksleben und insbesondere die ländlichen Einrichtungen Ruẞlands“ [„Studie o vnitřních poměrech, o životě lidu a zejména o venkovském zřízení v Rusku“j, díl III, Berlín 1852, str. 526.

141 Sdružení pro správní reformu bylo zaloeno v květnu 1855 v Londýně z iniciativy vůdců liberálních kruhů obchodní a finanční buržoazie („obchodních kruhů“ ze City). Sdružení využilo nespokojenosti v zemi, která narůstala pod vlivem zpráv tisku a parlamentního vyšetřovacího výboru o útrapách anglické armády na Krymu, a snažilo se za pomoci masových mítinků vyvinout nátlak na parlament a dosáhnout toho, aby se do státních úřadů, které byly v rukou anglické aristokracie, dostalo více představitelů obchodní a finanční velkoburžoazie. Pokusy vůdců Sdružení dohodnout se s chartisty a zajistit si tak podporu lidových mas v boji proti oligarchii se nesetkaly s úspěchem. Na mítincích uspořádaných Sdružením a na svých vlastních shromážděních vytyčovali chartisté, na rozdíl od umírněných buržoazních požadavků správní reformy, požadavek parlamentní reformy na základě Lidové charty (viz poznámku [75]). Agitace Sdružení pro správní reformu neměla úspěch a Sdružení se brzy rozpadlo. Podrobněji o Sdružení a o vztahu chartistů k němu viz Buržoazní opozice a chartisté, Hnutí za reformu a Sdružení pro právní reformu. — Lidová charta.

142 Marx míní satirický román německého spisovatele 18. století Christopha Martina Wielanda „Příběh Abdéřanů“, v němž se vypráví, jak se obyvatelstvo starého tráckého města Abdéry pro malicherný spor rozdělilo na dva tábory a boj mezi nimi div nepřivedl město do záhuby. Román vyšel poprvé roku 1776 ve Výmaru.

143 Třicetilelá válka 1618—1648 — celoevropská válka, vyvolaná bojem mezi protestanty a katolíky. Válka začala povstáním v Čechách proti útisku habsburské monarchie a nástupu katolické reakce a změnila se ve válku mezi feudálním katolickým táborem (papež, španělští a rakouští Habsburkové, katolická knížata v Německu) a protestantskými zeměmi (Čechy, Dánsko, Švédsko, buržoazní Holandsko a řada německých států, které přijaly reformaci), které podporovali francouzští králové — soupeři Habsburků. Hlavním dějištěm těchto bojů, předmětem drancování a dobyvačných nároků účastníků války se stalo Německo. Válka, která měla v prvním stadiu charakter odporu proti reakčním silám feudální a absolutistické Evropy, se změnila, zejména od roku 1635, v řadu vpádů cizích, navzájem soupeřících dobyvatelů do Německa. Válka skončila roku 1648 uzavřením vestfálského míru, kterým bylo utvrzeno politické rozdrobení Německa.

144 Marx má na mysli římského papeže Pia IX., který se od roku 1846 do začátku roku 1848, kdy v Itálii narůstalo revoluční hnutí, pokoušel provést v papežském státě některé umírněné liberální reformy v zájmu šlechty a obchodní a průmyslové buržoazie, a tím předejít revoluci.

145 Narážka na úlohu, kterou sehrál Odilon Barrot při banketové kampani za volební reformu, organizované představiteli buržoazní a maloburžoazní opozice v předvečer únorové revoluce roku 1848 ve Francii. Skupina poslanců francouzské sněmovny s Odilonem Barrotem v čele (takzvaná dynastická opozice), která patřila k pravému křídlu buržoazní opozice, pomáhala tuto kampaň organizovat, neboť chtěla celému hnutí vtisknout takový charakter, aby neohrožovalo červencovou monarchii. Dynastická opozice požadovala umírněnou volební reformu, v níž viděla prostředek, jak odvrátit revoluci a zachovat orleánskou dynastii.