Karel Marx



*Z parlamentu: Rozprava o Disraeliho návrhu


Londýn 29. května. Gladstone nerozehrál nikdy tak naplno všechny rejstříky svého řečnického umění jako ve své „speech“[a], kterou pronesl ve čtvrtek večer. Vybroušená uhlazenost, prázdná hlubokomyslnost, medová řeč s kapkami jedu, sametová tlapka s ostrými drápky, scholastické rozdíly a rozdílečky, questiones a questiunculae[b], celý arzenál probabilismu s kasuistickým svědomím a nesvědomitými výhradami, neuvážené motivy a motivované úvahy, pokorná nadutost, ctnostná intrika, prostota plná kliček, Byzanc a Liverpool. Gladstonova řeč se ani tak netočila kolem otázky války či míru mezi Anglií a Ruskem, jako spíše zpytovala, proč Gladstone, který byl ještě nedávno členem vlády, jež vede válku, se nyní stal Gladstonem strany míru za každou cenu. Rozebíral a pročenichával hranice vlastního svědomí a s charakteristickou pro sebe skromností žádal, aby se britská říše pohybovala v hranicích Gladstonova svědomí. Jeho řeč měla proto diplomatickopsychologický nádech, a vnášela-li svědomí do diplomacie, vnášela ještě víc diplomacii do svědomí.

Válka proti Rusku byla prý původně spravedlivá, ale nyní jsme se dostali do stadia, kdy pokračovat ve válce by bylo hříchem. Od začátku zápletek na Východě jsme ponenáhlu zvyšovali své požadavky. Naše podmínky měly vzestupnou linii, zatímco Rusko zmírňovalo svou neústupnost. Nejdříve si činilo nárok nejen na duchovní, ale i na světský protektorát nad řeckými křesťany v Turecku. Nechtělo se vzdát žádné ze starých smluv nebo jen eventuálně vyklidit podunajská knížectví. Odmítlo zúčastnit se jakékoli konference mocností ve Vídni a tureckého vyslance si zavolalo do Petrohradu nebo do ruského hlavního stanu. Tak mluvilo Rusko ještě 2. února 1854. Jaký rozdíl mezi tehdejšími požadavky západních mocností a dnešními čtyřmi body! A ještě 26. srpna 1854 Rusko prohlásilo, že nikdy čtyři body nepřijme, leč po dlouhém, zoufalém a zhoubném boji. Jaký opět rozdíl mezi tím, jak Rusko mluvilo v srpnu 1854 a jak mluvilo v prosinci 1854, když slíbilo, že čtyři body „bez výhrad“ přijme! Tyto čtyři body jsou hranicí, kam až mohou dostoupit naše požadavky a kam až mohou Rusové ustoupit. To, co přesahuje čtyři body, to vybočuje z mezí křesťanské morálky. Nuže, Rusko přijalo první bod; přijalo i druhý bod; neodmítlo čtvrtý bod, neboť o tom se nejednalo. Zbývá tedy jen třetí bod, tedy jen jedna čtvrtina, a ani ne celý třetí bod, ale jen jeho poiovina, tedy jen jedna osmina, o níž nebylo dosaženo dohody. Třetí bod se totiž skládá ze dvou částí; první část se týká záruky nedotknutelnosti tureckého území; druhá část se týká oslabení ruské moci v Černém moři. K první části se Rusko vyslovilo víceméně kladně. Zbývá tedy jen druhá část tohoto bodu. I zde Rusko prohlásilo, že není proti omezení své nadvlády na moři; má námitky jen proti naší metodě, jak toto omezení provést. Západní mocnosti navrhly jednu metodu, kdežto Rusko navrhuje ne jednu, nýbrž dvě jiné metody; tak i v tomto ohledu má před západními mocnostmi náskok. Pokud jde o metodu, kterou navrhují západní mocnosti, dotýká se cti ruské říše. Ale nelze se dotknout cti říše ne oslabit její moc. Na druhé straně nelze oslabit její moc, protože by tím byla dotčena její čest. Má být obětováno dalšího půl miliónu lidí proto, že jsou různé názory na „metodu“, jíž lze při uvážení všech „metod“ změnit 1/8 sporu na 1/32? Naopak je nutno prohlásit, že jsme účelu války dosáhli. Máme v ní tedy pokračovat jen z prestiže, pro vojenskou slávu? Naši vojáci se proslavili. Jestliže se Anglie přesto na kontinentě zdiskreditovala, pak

„proboha,“ zvolal ctihodný gentleman, „neodčiňujte toto zdiskreditováni proléváním lidské krve, ale odčiňte je tím, že budete do zahraničí posílat správnější informace“.

A vskutku, proč „neopravit“ zahraniční tisk? K čemu vedou další úspěchy spojeneckých zbraní? Nutí Rusko k tvrdošíjnějšímu odporu. A porážky spojenců? Popuzují Londýňany a Pařížany a nutí k ještě odvážnějšímu útoku. K čemu tedy vede válka pro válku? Původně byly Prusko, Rakousko, Francie a Anglie jednotné ve svých požadavcích vůči Rusku. Prusko už couvlo. Kdyby se šlo ještě dál, couvlo by i Rakousko. Anglie by byla odkázána jen na Francii.

Povede-li Anglie válku dál z důvodů, které nesdílí žádná jiná mocnost kromě Francie, pak „morální autorita jejího stanoviska bude velmi oslabena a podkopána“. Naproti tomu, uzavře-li s Ruskem mír a ztratí tím svůj prestiž, který je z tohoto světa, posílí svou „morální autoritu“, kterou nerozežerou moli ani rez. Mimoto, co vlastně chtějí ti, kdo nechtějí, aby se druhá část třetího bodu řešila ruskou metodou? Chtějí rozkouskovat ruskou říši? Bez „války národností“ to nepůjde. Hodlá Rakousko, může Francie podpořit válku národností? Rozpoutá-li Anglie tuto válku, bude ji muset vést sama, a proto „ji nikdy nerozpoutá“. Nezbývá tedy nic jiného než žádat jen to, s čím Rusko souhlasí.

V tomto duchu, i když ne doslova tak, mluvil Gladstone. Rusko začalo mluvit jinak; to dokazuje, že de facto ustoupilo. Pro ctihodného puseyistu je řeč rozhodující. On také začal mluvit jinak. Nyní naříká na válku; trápí jej všechno to utrpení lidstva. Bránil se, když horlil proti vyšetřovacímu výboru, a shledával správným, že anglická armáda byla vydána napospas všem útrapám hladu a moru. Ovšem, tehdy byla armáda obětována pro mír! Hřích začíná teprve, když je obětována pro válku. Gladstonovi se však podařilo dokázat, že anglická vláda nikdy na válku s Ruskem vážně nepomýšlela; podařilo se mu dokázat, že ani nynější anglická ani francouzská vláda nikdy vážnou válku proti Rusku vést nemohou a nechtějí; podařilo se mu také dokázat, že záminky k válce nestojí zajediný výstřel. Zapomněl jen, že tyto „záminky“ vymyslel on a jeho bývalí kolegové, ale „válku“ samu jim vnutil anglický lid. Vedení války jim bylo jen záminkou, aby ji paralyzovali a drželi si svá místa. A z historie a metamorfózy falešných záminek, pod nimiž vedli válku, Gladstone úspěšně vyvozuje závěr, že pod stejně falešnými záminkami mohou uzavřít mír. Jen v jednom bodu je se svými bývalými kolegy v rozporu. Je v opozici, kdežto oni jsou ve vládě. Falešná záminka, která se hodí pro bývalého ministra, není vhodná pro ministra, i když šťáva k huse je totéž jako šťáva k houserovi.

Toto Gladstonovo hrozné matení pojmů dalo Russellovi dlouho očekávanou příležitost. Zvedl se a začal očerňovat Rusko ve všem, v čem je Gladstone ospravedlňoval. Ale Gladstone byl „Out“[c], kdežto Russell „In“[d]. Když Russell vychrlil všechny známé a přes svou obhroublost pravdivé fráze o ruských plánech na dobytí světa, přešel k věci, tj. k věci Russellově. Ještě nikdy, prohlásil, nikdo tak nepodcenil tak vážnou národní otázku, jako to učinil Disracli. A opravdu, cožpak lze tak vážnou, přímo světodějnou otázku víc podcenit, než když je ztotožňována s malým Johnnym, s Johnnym Russellem? Ve skutečnosti však nezavinil Disraeli, že Evropa contra[e] Rusko na začátku i na konci prvního období války se jeví jako Russell contra Nesselrode. Podivně se ten mužíček kroutil, když přišel ke čtyřem bodům. Na jedné straně musel ukázat, že jeho mírové podmínky odpovídaly hrůze, která šla z Ruska a kterou právě vylíčil. Na druhé straně musel ukázat, že dostál svému slibu, který dobrovolně dal Titovovi a Gorčakovovi, a že předložil podmínky, které jsou v „nejlepším souladu s ruskou ctí“. Proto najedné straně dokazoval, že Rusko je námořní mocností jen nominálně a může si tudíž velmi snadno dovolit tuto pouze domnělou moc omezit, a na druhé straně dokazoval, že námořní loďstvo, které Rusové sami potopili, je strašně nebezpečné pro Turecko a tudíž i pro evropskou rovnováhu, a proto „druhá polovina třetího bodu“ je sama o sobě velmi významná. Jiného by zahnal do slepé uličky dilematu protivník, ale Russell se dostal do slepé uličky sám. Projevil nové stránky svého diplomatického talentu. Od aktivního spojenectví Rakouska prý nelze nic očekávat, neboť stačí jedna prohraná bitva, a Rusové budou ve Vídni. Tak povzbuzuje jednoho ze spojenců.

„Cítíme,“ řekl dále, „že Rusko má v úmyslu uchvátit a ovládnout Cařihrad, neboť Turecko je zřejmě na pokraji zhroucení, a nepochybuji, že Rusko přičítá stejné úmysly Francii a Anglii v případě, že by se Turecko zhroutilo.“

Chybělo už jen, aby dodal: „Rusko se ovšem mýlí; nikoli Anglie a Francie, nýbrž Anglie sama se musí zmocnit Cařihradu.“ Tak dodával velký diplomat odvahu Rakousku, aby se postavilo na stranu Anglie, a Turecku prozradil, jaký názor „otevřeně“ zastávají jeho přátelé, jeho zachránci. Jako parlamcntní taktik učinil Russell přece jen určitý pokrok. V červenci roku 1854, když se chvástal, že Krym bude dobyt, dal se tak zmást Disraelim, že svá hrdinská slova před hlasováním sám odvolal. Tentokrát odložil tento akt sebezatracení, tj. odvolání boje celého světa proti Rusku, který vyhlásil, do chvíle, kdy už k hlasování došlo. Jaký to pokrok!

Jeho řeč obsahovala ještě dva historické doklady, jednak velmi komické vylíčení jednání s carem Mikulášem o kajnardžské smlouvě, jednak stručný nástin poměrů v Německu. Oba zaslouží, abychom se o nich povšechně zmínili. Čtenáři si vzpomenou, že Russell přímo přiznal ruský protektorát na základě kajnardžské smlouvy. Anglický vyslanec v Petrohradě sir Hamilton Seymour se ukázal být méně povolný a skeptičtější. Učinil u ruské vlády dotaz, a Russell byl natolik naivní, že o této historii řekl:

„Sir Hamilton Seymour požádal zemřelého ruského cara, aby byl tak dobrý a ukázal mu tu část smlouvy, o niž opírá své nároky. Jeho carské Veličenstvo řeklo: ‚Neukáži Vám příslušný článek smlouvy, o nějž svůj nárok (na protektorát) opírám. Jděte k hraběti Nesselrodovi, on vám příslušný článek ukáže.‘ Hamilton Seymour se proto obrátil na hraběte Nesselroda. Hrabě Nesselrode odpověděl, že není s články smlouvy seznámen, a vyzval Hamiltona, aby šel k baronu Brunnovovi nebo aby se na barona obrátila jeho vláda; baron Brunnov prý mu řekne, o kterou část smlouvy se opírá carův nárok. Myslíme, že baron Brunnov se nikdy neodváží takový článek smlouvy ukázat.“

O Německu urozený lord řekl:

„Rusko je spojeno s Německem sňatky mnoha malých knížat. Mnohá tato knížata, lituji, že to musím říci, vládnou s velkým strachem, neboť tuší u svých poddaných revoluční nálady. Proto spoléhají na ochranu svých armád. Ale jaké jsou to ozbrojené síly? Jejich důstojníky ruský dvůr svedl a zkorumpoval. Ruský dvůr jim udílí řády, vyznamenání a odměny a v některých případech jim Rusko pravidelně dává peníze, aby zaplatili své dluhy, takže Německo, které mělo být oporou nezávislosti a předním ochráncem Evropy proti ruskému panství, je již mnoho let rozvráceno a ztratilo dík ruským intrikám a penězům svou nezávislost.“

A aby přiměl Německo kráčet vpřed jako ohnivý sloup, aby je vyburcoval ke „kategorickému imperativu“, k tomu, co je jeho úkolem, prohlásil se Russell na vídeňské konferenci za zastánce „ruské cti a důstojnosti“ a pronesl k Německu hrdá slova svobodného a nezávislého Angličana.



Napsal K. Marx 29. května 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 249 z 1. června 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:

a — řeči. (Pozn. red.)

b — otázky a otázečky. (Pozn. red.)

c — v opozici. (Pozn. red.)

d — ve vládě. (Pozn. red.)

e — proti. (Pozn. red.)