Karel Marx



*Parlamentní debaty o válce


Londýn 6. června. Palmerston opět osvědčil své staré mistrovství ovládat diplomacii prostřednictvím parlamentu a parlament prostřednictvím diplomacie. Mělo se diskutovat o politice vlády na základě pozměňovacích návrhů Baringa, Heathcota a Lowa. Všechny tyto návrhy vycházely z vídeňské konference. Ve svatodušním týdnu odčaruje Palmerston vídeňskou konferenci odvolávaje se vůči Rakousku na to, že skončila parlamentní debata, a když se znovu sejde parlament, odčaruje pak debatu odvolávaje se na to, že skončila konference a existuje už jen v pověstech. S vídeňskou konferencí padají pozměňovací návrhy, které s ní počítaly, s pozměňovacími návrhy padá diskuse o politice vlády, s touto diskusí padá nutnost, aby se vláda vyslovila o tendenci, účelu a cíli „nové války“. Tento účel, jak ujišťuje David Urquhart alias David bej, spočívá jen v tom, aby se spojenecké vojsko seznámilo s krymskými letními nemocemi, když už vyzkoušelo krymské zimní nemoci. A nerozumí-li Urquhart všemu, pak rozumí svému Palmerstonovi. Klame se jen, pokud jde o moc tajného záměru nad oficiálními dějinami. Palmerston tedy vysvětluje parlamentu, který se teď znovu sešel, že už není o čem rokovat a že sněmovna udělá nejlépe, když pošle koruně adresu o válce, tj. když vysloví důvěru vládě. Zatím ještě ztroskotává na svéhlavosti těch poslanců, kteří si nastudovali dlouhé řeči k pozměňovacím návrhům a chtějí udat své zboží. Ale rozpuštění konference zlomilo těmto projevům hrot a horror vacui[a], nuda už parlament donutí, aby jeho adresu přijal. Aby se zachránil před těmito projevy, chopí se parlament raději adresy.

Se změněnou situací změnil Lowův pozměňovací návrh svůj smysl. Původně znamenal přerušení vídeňské konference. Nyní znamená schválení této konference a diplomatického postupu vlády, pokud vyhlašuje za konečný účel, za vlastní cíl války oslabení ruské námořní moci na Černém moři, formulované Russellem. Je kamenem úrazu pro mírovou stranu, neboť žádá příliš mnoho, pro válečnou stranu, neboť žádá příliš málo, a je kamenem úrazu pro vládu, neboť vůbec klade požadavek cíle, přiznávaného cíle války. Odtud ten zvláštní zjev, že hlasatelé míru a toryové byli teď pro pokračování v debatě o Lowově pozměňovacím návrhu, kdežto vláda byla proti; odtud Palmerstonův pokus hodit jej přes palubu. Pokus selhal. Odročil proto debatu na čtvrtek večer. Získal den času. Mezitím je vytištěn závěrečný protokol vídeňské konference. Je předložen sněmovně. Vzniká nový sporný bod a Palmerston může doufat, že svými dissolving views[b] odvrátí pozornost debaty od vlastního předmětu jednání.

Dvoudenní parlamentní rozprava byla tak nudná, rozvleklá a zmatená, jak tomu ani jinak nemůže být, byl-li hrot projevů už předem ulomen. Nicméně skýtala charakteristickou podívanou: jestliže před hlasováním o Disraeliho rezoluci koketovali hlasatelé míru s vládou, koketují teď s opozicí — máme na mysli oficiální opozici. Ukázala dále entente cordiale[c] mezi peelovci a manchesterskou školou. Peelovci se zjevně kojí nadějí, že po uzavření míru ovládnou Anglii, a to v čele průmyslové buržoazie. Peelovci by tak po dlouhém bloudění měli konečně za sebou skutečnou stranu a průmyslníci by konečně našli profesionální státníky. Jestliže tak hlasatelé míru získali Gladstona, Grahama a spol., ztratili „radikálního“ sira Williama Moleswortha, který byl přes dvacet let jejich přítelem. Molesworth si zřejmě přečetl v Hobbesovi, kterého vydal,[169] že „rozum přichází ušima“. Apeloval proto nikoli na rozum, nýbrž na uši. Udělal to, co Hamlet zakazuje herci.[170] Přetyranizoval tyrana, byl více Russellem než sám Russell. Ve svém Hobbesovi si také přečetl, že všichni lidé jsou si rovni, protože každý může vzít druhému život. Protože mu nyní jde o to, aby si prodloužil svůj ministerský život, mluvil v duchu těch, kteří by mu jej mohli vzít. Bylo zvláštní poslouchat, jak tento počítací stroj pěje chvalozpěvy. Něco takového netušil ani sám Babbage ve své „filosofii strojů“[171]. Milner Gibson, baronet z okolí Manchesteru, mluvil jednotvárně, jeho řeč uspávala, byla suchá a vysušovala. Zřejmě se od sousední metropole anglického průmyslu naučil dodávat co nejvíc při co nejmenších výrobních nákladech. Je to muž, jehož celé vzezření prozrazuje, že se nudí. Proč by měl také své bližní bavit? Jak ty mně, tak já tobě! Mimoto považuje očividně ducha, vtip, život za faux frais de production[d] a první zákon ekonomické školy, k níž patří, je vyhnout se „neproduktivním nákladům“. Bulwer se vznášel mezi heroickou náladou svého „tvůrce králů“ a rozjímavou náladou svého „Evžena Arama“[172]. V první hodil Rusku rukavici a v druhé vil myrtový věnec kolem hlavy Metternichovy.

Milner Gibson, Molesworth a Bulwer byli koryfeji prvního večera, Cobden, Graham a Russell druhého. Jen Cobdenova řeč zasluhuje analýzy, ale v této chvíli to nedovoluje čas ani místo. Poznamenejme jen, že podle jeho tvrzení byl Bonaparte ochoten přijmout poslední rakouské návrhy. Dirty boy[e] zemřelého sira Roberta Peela, který se v poslední době oddal „sentiments“[f], „zlomeným srdcím“ a „lásce k pravdě“, pronesl sebeobhajobu svého bližního, totiž sira Jamese Grahama. Zakázal Napierovi jednat v Baltském moři, až nastalo roční období, kdy je každá akce pro anglické loďstvo zhoubná. Dundasovi zakázal bombardovat Oděsu. Neutralizoval tak anglické loďstvo jak v Baltském, tak v Černém moři. Ospravedlňuje to velikostí loďstva, které vypravil. Pouhá existence tohoto loďstva byla důkazem anglické moci. Jeho akce byly proto zbytečné. Napier poslal před několika dny jednomu Urquhartovu příteli lakonický dopis, který Urquhart přečetl na schůzi ve Staffordu. Dopis zní doslova takto: „Pane! Domnívám se, že sir J. Graham je schopen každé podlosti. Ch. Napier.“

Nakonec Russell překonal sám sebe. Na počátku své řeči prohlásil, že jde o tuto základní otázku:

„Chceme-li uzavřít mír, jaké mírové podmínky můžeme dostat? Chceme-li pokračovat ve válce, pro jaké účely v ní budeme pokračovat?“

Pokud jde o první otázku, odpověď prý je možno najít ve vídeňských protokolech. Pokud jde o druhou otázku, o cíl války, odpověď bude jistě velmi všeobecná, totiž vůbec žádná. Chce-li někdo pokládat za odpověď frázi „bezpečnost Turecka“, nemá prý nic proti tomu. Jeden výklad této „bezpečnosti“ obsahuje vídeňská nóta, druhý obsahují čtyři body; najít třetí výklad není věc Russellova, nýbrž věc války. Napoleon měl zásadu, že válka musí sama krýt své náklady, Russell má zásadu, že válka si musí sama najít svůj cíl.



Napsal K. Marx 6. června 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 263 z 9. června 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — děs z prázdna. (Pozn. red.)

b — mlhavými obrazy. (Pozn. red.)

c — srdečnou shodu. (Pozn. red.)

d — neproduktivní výrobní náklady. (Pozn. red.)

e Hoch pro špinavou práci, pacholek. (Pozn. red.)

f — „citům“. (Pozn. red.)


169 Spisy Thomase Hobbese vydal William Molesworth vletech 1839—1845, a to v 11 svazcích anglicky a v 5 svazcích latinsky.

170 Marx má na mysli monolog, v němž Hamlet nabádá herce, aby při hře „nevybočili z mezí přirozenosti“ (Shakespeare, „Hamlet“, 3. jednání, 2. scéna).

171 Jde o knihu Charlese Babbage „On the Economy of Machinery and Manufactures“ [„O ekonomii strojů a manufaktur“], Londýn 1832.

172 Jsou myšleny romány Edwarda Bulwera-Lyttona „Poslední baron“ a „Evžen Aram“. V prvním románu je zobrazen jeden z hlavních účastníků feudálních rozbrojů v Anglii v 15. století hrabě Warwick, zvaný „tvůrce králů“.