Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Vyhlídky krymské války


Listy, které přivezl parník „America“, a pročetli jsme je velmi pečlivě, obsahují kromě neúplného seznamu zabitých a raněných britských důstojníků sotva něco víc, než již známe o dobytí Jižní strany Sevastopolu. Je pravda, že se mnoho spekuluje jak o důvodech, proč Gorčakov tak náhle vyklidil postavení, které tak dlouho a zoufale bránil, tak i o důsledcích, které to bude mít. Z těchto spekulací zvIáš zasluhují pozornost komentáře našich dopisovatelů v Londýně a v Paříži. jsou však některá hlediska a úvahy, jimž, jak se zdá, žádný z dopisovatclů, i když mají různé názory, nevěnoval dost pozornosti anebo jim nepřikládal patřičný význam.[288]

K jakému obratu vlastně nyní na Krymu dojde, to závisí do značné míry na příčinách, které přiměly Rusy vzdát se Jižní strany. Jasné je, že toto náhlé rozhodnutí nebylo vůbec motivováno taktickými a strategickými úvahami. Kdyby byl Gorčakov považoval Jižní stranu a dokonce i předměstí Korabelnaja za neudržitelné, až spojenci dobudou Malachovskou mohylu, nebyl by v tomto předměstí vybudoval tolik vnitřních opevnění. I když se dalo soudit, že dobytím tohoto dominujícího bodu bude zajištěn konečný úspěch obléhání, přece jen bylo možné získat ještě jeden či půldruhého měsíce oddechu tvrdošíjnou obranou nejdříve vnitřních hradeb předměstí a potom samotného města. Soudě podle nejlepších map, plánů a modelů nebylo pouze z taktického či strategického hlediska vůbec nutné tak: spěšně opouštět postavení, které bylo dosud tak úporně hájeno. Takový krok se nedá vysvětlit jen z hlediska vojenské vědy a také jej sotva lze vysvětlovat zmatkem a zděšením, které vyvolala neočekávaná a rozhodná porážka. Musely zde být jiné naléhavé okolnosti, které donutily Gorčakova ke kroku, jímž tak vážně kompromituje své vojenské postavení a kariéru.

Jsou jen dvě možnosti. Buď byla bojová morálka ruských vojsk tak dokonale rozvrácena, že už nebylo možné dát je za vnitřními obrannými liniemi poněkud do pořádku a pokračovat v boji, anebo začal být nedostatek potravin nejen v Sevastopolu, ale i venku v táboře. Téměř nepřetržitá řada porážek, které ruská armáda utrpěla od Oltenitsy a Četati až po bitvu na Černé a zteč z 8. září, musely jistě zcela zlomit ducha obránců Sevastopolu, tím spíš, že to bylo v podstatě stejné vojsko, které bylo poraženo na Dunaji a později u Inkermanu. Rusové nejsou příliš citliví a mohou snášet porážky déle než většina jiných vojsk; žádná armáda na světě však nemůže věčně vydržet, když ji poráží každý nepřítel, s nímž se utká, a když nemůže proti dlouhému seznamu porážek postavit nic než negativní zadostiučinění, že dlouho a houževnatě čelila nepříteli a jedenkrát, v bitvě 18. června, se úspěšně a aktivně bránila. Ale takovýto odpor v obležené pevnosti sám o sobě časem demoralizuje. Pro vojáky znamená strádání, nedostatek odpočinku, nemoci a stálé nebezpečí; ne ono akutní nebezpečí, které vzmužuje, nýbrž chronické nebezpečí, které musí nakonec podrýt jejich bojového ducha. Porážka na Černé a hned krátce nato na Malachovské mohyle jistě dovršily demoralizaci vojsk, a je víc než pravděpodobné, že Gorčakovovy jednotky ve městě byly již v takovém stavu, že je nebylo možno vést proti nepříteli. A protože Malachovská mohyla ovládá most, který vede na druhou stranu, a francouzská děla by jej mohla kdykoli zničit, nemohly po něm přijít posily, kdežto ústupem bylo možno alespoň zachránit vojsko. Není divu, že posádka nakonec podlehla této demoralizaci, udivuje jen, že se to nestalo již dávno.

Jsou tu i některé velmi silné příznaky, že jedním z vážných důvodů náhlého ústupu knížete Gorčakova byl všeobecný nedostatek potravin pro armádu. Přerušení plavby ruských lodí po Azovském moři, i když nemělo ten bezprostřední účinek, který britský a francouzský tisk očekával, protože tehdy tolik potřeboval nějaký úspěch, muselo nicméně časem činit Rusům potíže, neboť jim zůstala jediná operační linie a jejich možnosti zásobování tak byly omezeny. Nesmírné obtíže při dopravě potravin, střeliva a krmiva z Chersonu řídce obydlenou stepní krajinou se jistě ještě značně zhoršily, když armáda mohla být zásobována jen po této jediné cestě. Dopravní prostředky, získané rekvizicemi na Ukrajině a v donské gubernii, se nakonec nutně opotřebovaly; značný počet koní a tažných volů musel být poražen jednak proto, že byli zchváceni, jednak proto, že je nebylo čím krmit. A protože okolní gubernie už byly vyčerpány, bylo stále obtížnější opatřovat nutné zásoby. Nedostatečné zásobování se nejdříve projevilo ani ne tak v Sevastopolu (kde musely být udržovány zásoby pro případ, že by pevnost byla obklíčena také ze Severní strany), jako v táboře u Inkermanu, v Bachčisaraji a podél cesty, po níž přicházely posily. Na tento stav nejednou upozorňovali spojenečtí velitelé ve svých zprávách, ale svědčí o tom i jiné okolnosti. Jedině tím, že nebylo možné zásobovat ani ta vojska, která jsou nyní na Krymu, lze vysvětlit, proč dvěma divizím granátníků, které jsou tak dlouho na pochodu a nyní jsou prý u Perekopu, nebylo dovoleno postupovat dál a zúčastnit se bitvy na Černé, a proč, třebaže větší část vojska postupujícího na pomoc Sevastopolu nepřišla, se Rusové přesto odvážili jít do bitvy, i když měli směšně nepatrné síly ve srovnání s velikostí úkolu, který měli splnit.

Všechno tedy nasvědčuje tornu, že demoralizace většiny ruských vojsk a nedostatečné zásobování polní armády přiměly Gorčakova příliš neriskovat kvůli tomu, aby oddálil o několik dní pád pevnosti, kterou již nebylo možno udržet. Využil poslední možnosti k záchraně posádky, a zřejmě učinil dobře. Jinak by ji podle všeho musel ponechat osudu, shromáždit polní armádu a stáhnout se do nitra Krymu, ne-li do Perekopu. V tomto případě by posádka Jižní strany byla brzy nucena tajně přejít na Severní stranu nebo kapitulovat; a rovněž Severní strana, zbavená takto jakékoli naděje, že jí někdy přijde pomoc, a obsazená demoralizovanými oddíly by byla hladem donucena se vzdát.

Pokud mohli Rusové doufat, že svou armádu na Krymu nejen udrží v takové síle, aby se vyrovnala spojencům, ale že dokonce dostanou posily, s nimiž by daleko převýšili početní stav protivníkova vojska, měla Severní strana Sevastopolu nesmírný význam. To, že Severní stranu držela její dosavadní posádka, zatímco polní armáda zaujímala to postavení, jakje známe z posledních zpráv, znamenalo, že spojenci museli soustředit svou armádu na náhorní rovině heraklejského Chersonésu. Znamenalo to také, že spojenecké lodi nemohly vplout do Sevastopolské zátoky a svou námořní operační základnu mohly mít až v Bosporu, neboť ani Kamyš, ani Balaklava se pro ten účel nehodí. Pokud mohli Rusové vést na Krymu polní operace, byla Severní strana klíčem k celému Krymu a určovala jeho vojenský a námořní význam, stejně jako Malachovská mohyla byla klíčem ke straně Jižní. Ale od okamžiku, kdy Rusové další polní operace vést nemohou, Severní strana už nemá zvláštní význam. Je to dost silně opevněné postavení, ale bude-li pravidelně obléháno dostatečnými silami, je jeho osud zpečetěn, neboť mu nikdo nemůže přijít na pomoc.

To se může zdát divné, když uvážíme, jaký ohromný význam se Severní straně připisoval, a právem. A přece je to zcela správné. Celá tato válka se dosud jevila jako válka pevnostní a obléhací a v očích povrchních pozorovatelů úplně anulovala pokrok, který učinil Napoleon svými rychlými manévry, a válečné umění vrhla zpět do dob sedmileté války. Ale ve skutečnosti je tomu právě naopak. Pevnosti a skupiny pevností mají dnes význam jako pevné body, o něž se při svých manévrech opírá polní armáda. Tak například tábor v Calafatu byl předmostím, které dovolovalo Ömeru pašovi ohrožovat Rusy z boku; tak byly Silistra, Ruščuk, Varna a Šumla jakýmisi čtyřmi vybíhajícími úhly velkého opevněného tábora, do něhož mohl Ömer paša vždy ustoupit a kam jej nepřítel nemohl pronásledovat, jestliže nedokázal alespoň dva tyto úhly dobýt nebo neutralizovat. Tak Sevastopol sloužil ruské armádě jako ústřední bod, a kdykoli se tato armáda setkala s početně silnějším protivníkem nebo se jinak octla v nebezpečí, Sevastopol jí dával možnost oddechu do té doby, než přišly čerstvé posily. Pro spojence byl Sevastopol ruskou námořní základnou, kterou bylo třeba zničit, a námořní operační základnou, kterou bylo třeba získat; pro Rusy znamenal Sevastopol tolik jako Krym, neboť to bylo jediné místo, které bylo možno udržet proti mnohem početnějším silám protivníka, dokud nedošly posily. Rozhodující silou byly tedy vždy polní armády a význam pevností nespočíval v jejich přirozené nebo umělé síle, tj. v jejich vnitřní hodnotě, nýbrž v tom, že mohly ochránit a podpořit polní armádu. Jejich hodnota se stala relativní. Pevnosti už nejsou ve válečné hře samostatnými činiteli, nýbrž jen cenným postavením, které je někdy účelné bránit až do krajnosti všemi prostředky, ale někdy také ne. Události u Sevastopolu to dokazují lépe než cokoli předtím. Sevastopol, stejně jako všechny skutečně moderní pevnosti, je vlastně trvale opevněný tábor. Pokud je dostatek sil na jeho obranu, pokud je dostatek zásob, pokud je zajištěno spojení s hlavní operační základnou a zvláště pokud má tento tábor silnou posádku, takže jej nepřítel nemůže obejít, aniž by se vystavil nebezpečí, potud má prvořadý význam a může mařit plány nepřítele po celou dobu tažení. Jestliže však tomu tak není, jestliže obránce stíhá jeden neúspěch za druhým, začíná se mu nedostávat potravin a je zde riziko, že budou odříznuti od své základny a stihne je osud Rakušanů u Ulmu v roce 1805[289], pak je nejvyšší čas dát přednost bezpečnosti armády před pomyslnou hodnotou postavení a ihned se stáhnout na jinou, výhodnější linii.

Zdá se, že v takové situaci jsou nyní Rusové. Větší část jejich původní armády v poli, čtrnáct divizí z dvaceti čtyř, bojuje a byla částečně na Krymu zničena, a jejich zálohy a domobranu či jiné nové formace nelze nijak srovnávat s jednotkami, které ztratili. Učiní jistě správně, nebudou-li už na tento nebezpečný poloostrov posílat žádné vojáky a co nejrychleji jej opustí. Spojenecká vojska je daleko převyšují počtem a zejména bojovým duchem. Kdyby Gorčakov riskoval boj v poli s nynějšími svými silami, bylo by to totéž, jako kdyby si říkal o porážku. Spojenci jej mohou obejít buď po jižním pobřeží Krymu a údolím Salgiru, nebo u Jevpatorije. Obojí by jej donutilo vzdát se spojení se Severní stranou, které by již nikdy nenavázal, neboť početní převaha spojenců každým dnem roste. Zdá se, že nejlepší, co může udělat, je pokud možno odvážně držet frontu a mezitím připravit vše potřebné k vyhození severních pevností do povětří a protivníka o jeden či dva dny pochodu předejít. Čím dříve se dostane do Perekopu, tím lépe. Platí to zejména tehdy, je-li pravdivá zpráva, kterou jsme dostali z Paříže, že spojenci, jakmile ovládli Sevastopol, začali hned posílat vojska do Jevpatorije. Budou-li jednat rozhodně, buď tímto směrem, nebo podél jižního pobřeží a horskými soutěskami Čatyr-dagu, musí tažení rychle skončit a Krym zůstane v jejich rukou. Pokud to můžeme posoudit, mohou se nyní spojenci dopustit chyby pouze tím, že buď podniknou vážný čelní útok na ruské postavení nad Inkermanem, nebo se oddají týdenní nečinnosti. Příští parník, který má připlout zítra večer, nám nepochybně přiveze odpověď na otázku, co spojenci hodlají podniknout.



Napsal B. Engels kolem 14. září 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4508 z 1. října 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

288 V prvním a posledním odstavci jsou doplňky redakce „New-York Daily Tribune“. Londýnským dopisovatelem míní redakce Pulského.

289 V říjnu 1805, ve válce třetí koalice evropských států proti napoleonské Francii, byla rakouská armáda generála Macka obklíčena francouzskými vojsky v prostoru Ulmu a donucena kapitulovat.