Karel Marx



*Revoluce ve Španělsku


1. srpna o půl druhé odpoledne se vzdala Zaragoza, a tím přestalo existovat poslední středisko odporu proti španělské kontrarevoluci. Po porážkách v Madridu a v Barceloně byla z vojenského hlediska malá naděje na úspěch, když se ukázalo, jak slabé jsou povstalecké diverze v Andalusii, a když vedla proti nim soustředěný útok přesila vojska z baskických provincií, Navarry, Katalánie, Valencie a Kastilie. A jestliže tu byly nějaké vyhlídky na úspěch, byly zmařeny tou okolností, že síly odboje řídil starý Esparterův pobočník generál Falcon, že bojové heslo znělo „Espartero a svoboda“ a že si obyvatelstvo Zaragozy uvědomilo, jaké nepopsatelně směšné fiasko utrpěl Espartero v Madridu[51]. Kromě toho byl z Esparterova hlavního stanu vydán přímý rozkaz jeho pomocníkům v Zaragoze, aby zastavili všechen odpor, jak vyplývá z tohoto výňatku z „Journal de Madrid“[52] z 29. července:

„Jeden bývalý ministr Esparterovy vlády se zúčastnil jednání, k němuž došlo mezi generálem Dulcem a zaragozskými úřady, a poslanec kortesů Juan Martínez Alonso, přívrženec Esparterův, se ujal úkolu zpravit povstalecké vůdce o tom, že královna, její ministři a generálové jsou v neobyčejně smířlivé náladě.

Revoluční hnutí se vlastně rozšířilo téměř po celén Španělsku: v Madridu a La Manchi v Kastilii, v Granadě, Seville, Malaze, Cádizu, Jaénu a jinde v Andalusii; v Murcii a Cartageně v Murcii; ve Valencii, Alicante, Alciře a jinde ve Valencii, v Barceloně, Réusu, Fíguérasu a Geroně v Katalánii, v Zaragoze, Teruelu, Huesce, Jace ajinde v Aragonii; v Oviedu v Asturii a v La Coruně v Galicii. K žádným akcím nedošlo v Estremaduře, Leónu a ve Staré Kastilii, kde byla revoluční strana potlačena před dvěma měsíci s pomocí jak Esparterovou, tak OʼDonnellovou; klid byl rovněž v baskických provinciích a v Navaře. Tyto provincie, však sympatizovaly s věcí revoluce, i když to nemohly projevit, protože tam byl přítomen francouzský zajišťovací sbor. Je to tím pozoruhodnější, uvážíme-li, že před dvaceti lety byly právě tyto provincie baštou karlismu[53] — tehdy jej podporovalo rolnictvo v Aragonii a v Katalánii; tentokrát však rolníci vřele podporovali revoluci a byli by se stali nejmohutnější složkou odporu, kdyby hloupost vůdců v Barceloně a v Zaragoze nebyla zabránila tomu, aby mohli uplatnit svou energii. Dokonce i zarputilého zastánce protestantství, londýnský list „Morning Herald“[54], který asi před dvaceti lety lámal kopí za donkichota svatě inkvizice, dona Carlose, přivedl tento fakt do rozpaků, ale byl tak slušný, že to přiznal. Je to jeden z mnoha příznaků pokroku, který odhalila poslední revoluce ve Španělsku, pokroku, jehož zdlouhavost může překvapit jen toho, kdo nezná podivné zvyky a mravy země, v níž heslem každodenního života je „á la mañana“[4] a kde má každý pohotově odpověď, že „naši předkové vyháněli Maury osm set let“.

Přestože se pronunciamienta[b] rozšířila po celé zemi, omezila se španělská revoluce jen na Madrid a Barcelonu. Na jihu zlomila revoluci epidemie cholery, na severu ji zlomil esparterovský mor. Z vojenského hlediska jsou povstání v Madridu a v Barceloně málo zajímavá, nemají téměř žádné nové rysy. Jedna strana, armáda, měla všechno předem připraveno, druhá strana ve všem improvizovala, a proto vedla ofenzívu od začátku do konce jen jedna strana. Na jedně straně stála dobře vyzbrojená armáda, která snadno postupovala pod velením svých generálů, na druhé straně vůdcově, kteří jen váhavě postupovali kupředu pod nátlakem špatně ozbrojeného lidu. V Madridu udělali revolucionáři hned na začátku chybu, že se uzavřeli ve vnitřních částech města, na linii spojující východní a západní předměstí; tato předměstí měli v rukou OʼDonnell a Concha, kteří udržovali spojení navzájem i s Dulceho jezdectvem po obvodových třídách. Povstalci se tak sami odřízli a vystavili se soustředěnému útoku, na němž se OʼDonnell předem dohodl se svými spojenci. Jakmile se OʼDonnell a Concha spojili, rozprášili síly revoluce do severních a jižních částí města, kde se úplně rozpadly. Významným rysem madridského povstání bylo to, že bylo postaveno jen máto barikád, a to jen na významných křižovatkách, a že střediskem odporu se staly domy; a navíc — to se v pouličních bojích dosud nestalo — útočící armádní kolony narazily na bodákový útok. Jenže zkušeností z pařížského a drážďanského povstání[55] nevyužívali jen povstalci, poučili se z nich i vojáci. Proráželi jednu hradbu domů za druhou, přepadali povstalce z boku i z týlu a ostřelovali východy do ulic z děl. Dalším výrazným rysem této madridské bitvy bylo to, že Pucheta — když se Concha a OʼDonnell spojili a zatlačili ho do jižní části města (Toleda), přenesl metody gerilové války ze španělských hor do madridských ulic. Povstalci se rozptýlili a zaujali postavení tu pod obloukem kostela, tu zas v uzounké uličce nebo na domovních schodech a tam se bránili do poslední kapky krve.

V Barceloně, kde povstání vůbec nikdo neřídil, byly boje ještě tvrdší. Z vojenského hlediska ztroskotalo toto povstání stejně jako dřívější pozdvižení v Barceloně na tom, že citadela Fort Monjuich zůstala v rukou armády. Jak tvrdý tam byl boj, o tom svědčí fakt, že v Gracii, na předměstí, o něž povstalci ještě úporně bojovali, když už byli vytlačeni z Barcelony, uhořelo v kasárnách 150 vojáků. Pozornost si zaslouží fakt, o němž jsme psali už v předchozím článku, že zatímco v Madridu buržoazie zradila a opustila proletariát,[c] prohlásili barcelonští tkalci hned na začátku, že nechtějí mít nic společného s hnutím, které vyvolali esparterovci, a trvali na vyhlášení republiky. Když to bylo odmítnuto, sledovali bitvu — až na ty, kdo nemohli odolat vůni střelného prachu — jen jako pasívní diváci, a proto byla bitva prohrána, neboť o osudu všech povstání v Barceloně rozhoduje 20 000 barcelonských tkalců.

Španělská revoluce z roku 1856 se od všech předešlých liší tím, že už nemá dynastický ráz. Je známo, že hnutí z let 1804 až 1815 bylo nacionální a dynastické.[56] Přestože kortesy z roku 1812 vyhlásily ústavu téměř republikánskou, učinily tak jménem Ferdinanda VII. Nesmělé republikánské hnutí z let 1820 až l823[57] bylo naprosto předčasné a masy, o jejichž podporu se ucházelo, stály proti němu, protože byly hluboce oddány církvi a trůnu. Monarchie byla ve Španělsku tak hluboce zakořeněna, že k tomu, aby se boj mezi starou a novou společností stal něčím vážným, bylo zapotřebí závěti Ferdinanda VII. a ztělesnění antagonistických principů ve dvou dynastických liniích, v karlistech a v linii Kristýnině. Dokonce i k tomu, aby bojovali za nový princip, potřebovali Španělé prapor posvěcený minulostí. Pod takovými korouhvemi se také bojovalo v letech 1833 až 1843. Pak revoluce skončila a v letech 1843 až 1854 se měla osvědčit nová dynastie. Revoluce z července 1854 tedy nesporně znamenala i útok na novou dynastii; nevinná Isabela byla však uchráněna, protože nenávist se soustředila na její matku, a lid jásal nejen nad svým vlastním osvobozením, ale i nad osvobozením Isabely od její matky a od kamarily.

Roku 1856 spadla maska, když se Isabela sama postavila proti lidu a provedla státní převrat, který byl podnětem k revoluci. Ukázalo se, že Isabela je chladná a krutá, zbabělá a pokrytecká — důstojná dcera Ferdinanda VII., který byl tak prolhaný, že přes svou pobožnost nedovedl sám sebe přesvědčit, ani za pomoci svaté inkvizice, že tak vznešené osobnosti jako Ježíš Kristus a jeho apoštolové mluvili pravdu. Dokonce i masakrování Madriďanů, které v roce 1808 nařídil Murat[58], se jeví jako bezvýznamná výtržnost ve srovnání s krveprolitím ze 14.—16. července, které však na rtech nevinné Isabely vyvolávalo jen úsměv. V těchto dnech zvonil monarchii ve Španělsku umíráček. Jenom slabomyslní evropští legitimisté si mohou představovat, že Isabelin pád může vynést dona Carlose. Myslí si stále, že poslední projev nějakého principu odumírá jen proto, aby jej mohl znovu vystřídat jeho původní projev.

Roku 1856 ztratila španělská revoluce nejen svůj dynastický, ale také svůj vojenský charakter. Důvody, proč armáda hrála tak vynikající ůlohu ve španělských revolucích, se dají velmi stručně vypočítat: Starobylá instituce generálkapitánů udělala z každého kapitána v příslušné provincii hotového pašu[59] válka za nezávislost proti Francii udělala z armády nejen hlavní nástroj národní obrany, ale i první revoluční organizaci a centrum revolučních akcí ve Španělsku; všechna spiknutí z let 1815 až 1818 vycházela z armády; za dynastické války z let 1833 až l840[60] hrála na obou stranách rozhodující úlohu armáda; izolovanost donutila liberální buržoazii, aby použila bodáků armády proti venkovskému kněžstvu a rolnictvu; Kristýnu a její kamarilu přiměly okolnosti použít bodáků proti liberálům, stejně jako liberálové použili bodáků proti rolníkům; na základě všech těchto precedentů se vyvinula tradice — to všechno byly příčiny, které revoluci ve Španělsku vtiskly vojenský a armádě pretoriánský charakter. Až do roku 1854 vznikala revoluce vždycky v armádě, a její rozličné projevy se navenek nelišily ničím jiným nežli tím, od kterých hodností revoluce vycházela. Ještě roku 1854 vyšel první podnět z armády, ale už OʼDonnellovo manzanareské provolání[61] svědči o tom, na jak vratké základně spočívala převaha armády v španělské revoluci. A za jakých podmínek mohl konečně OʼDonnell přerušit svou celkem jednoznačnou procházku z Vicalvara k portugalským hranicím a přivést armádu zpět do Madridu? Teprve když slíbil, že okamžitě zredukuje její početní stav, že ji nahradí národní gardou a že nepřipustí, aby si plody revoluce mezi sebou rozdělili generálově. Jestliže se tedy revoluce z roku 1854 omezila na to, že vyjádřila nedůvěru armádě, pak ji o pouhé dva roky později tato armáda otevřeně a přímo napadla — a to armáda, která se nyní právem řadí k Radeckého Chorvatům, Bonapartovým Afričanům a Wrangelovým Pomořancůn-i[62]. Jak dalece si španělská armáda dovede vážit svého skvělého nového postavení, dokazuje vzpoura jednoho madridského pluku, k níž došlo 29. července; tento pluk se nespokojil jen Isabelinými doutníky a vyhlásil stávku za pětifranky a za Bonapartovy uzenky[63], a také je pak dostal.

Tentokrát tedy stála armáda plně proti lidu, nebo spíše bojovala pouze proti lidu a národním gardám. Je zkrátka konec s revolučním posláním španělské armády. Espartero — muž, který ztělesňoval vojenský, dynastický a buržoazně liberální charakter španělské revoluce, klesl nyní ještě hlouběji, než by byli mohli od obvyklé hry osudu očekávat ti, kdo jej nejdůvěrněji znali. Jestliže, jak se všeobecně proslýchá, a je to velmi pravděpodobné, se esparterovci chystají znovu soustředit své síly pod OʼDonnellem — pak tím jen oficiálně potvrdí vlastní sebevraždu. Espartera tím nezachrání.

Příští evropská revoluce zastihne Španělsko už zralé pro spolupráci s ní. Rok 1854 a rok 1856 — to byla přechodná období, která Španělsko muselo prodělat, aby dosáhlo této zralosti.



Napsal K. Marx počátkem srpna 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4783 z 10. srpna 1856
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — zítra je času dost. (Pozn. red.)

b — vojenské vzpoury. (Pozn. red.)

c Viz zde. (Pozn. red.)


51 Tím se myslí obojaký zrádcovský postoj Esparterův po OʼDonnellově státním převratu z 14. července 1856. Espartero už v první den převratu vydal manifest s výzvou, aby byl zastaven boj a aby se všichni připojili k OʼDonnellově politice; současně však vyzýval na madridských ulicích povstalce, aby se postavili na odpor silám reakce. Ale nakonec se Espartero nepřidal ani k přívržencům státního převratu, ani k povstalcům, a tím úplně ztratil politickou důvěru a autoritu jak u svých vlastních přívrženců, tak u revolučních mas hlavního města.

52Journal de Madrid“ [„Madridské noviny“] — španělské noviny, které vycházely v Madridu v letech 1855—1856.

53 Karlismus — tak nazývá Marx reakční směr, který podporoval nápadníka španělského trůnu dona Carlose, bratra Ferdinanda VII. Karlisté se opírali o reakční šlechtu, klerikální stranu a zaostalé rolnictvo v baskických provinciích, v Navaře, ve Staré Kastilii i v Aragonii a části Katalánie. Když Ferdinand VII. roku 1833 zemřel, stala se španělskou královnou jeho dcera Isabela II. Jako nápadník španělského trůnu vystoupil don Carlos a vyvolal mnoholetou a krvavou občanskou válku (1833—1840). Matka nezletilé Isabely, regentka Marie Kristýna, musela hledat oporu u liberálů a slíbit jim za to řadu ústupků. Karlistická válka se ve skutečnosti změnila v boj mezi feudálně katolickou reakcí a živly buržoazně liberálními a skončila roku 1840 porážkou karlistů.

54Morning Herald“ (>Ranní věstník“) — anglický konzervativní deník, vycházel v Londýně v letech 1780—1869.

55 Myslí se červnové povstání pařížských dělníků roku 1848 a boje na barikádách v květnu 1849 v Drážďanech.

56 Marx má na mysli národně osvobozenecký boj španělského lidu proti francouzským okupantům, který se rozvinul v letech 1808—1814 současně s válkou na Pyrenejském poloostrově proti francouzské okupaci. Válka proti zahraniěním uchvatitelům vyzdvihla jako bezprostřední úkol nutnost buržoaznich reforem ve Španělsku, uvedla do pohybu všechny třídy a sociální vrstvy španělské spotečnosti a byla spjata s první buržoazní revolucí ve Španělsku. Její hlavní hybnou silou bylo rolnictvo, které se rozhodně postavilo proti uchvatitelům partyzánskou válkou (gerilou) a bojovalo současné za půdu. Avšak liberální šlechta, která na sebe strhla vedení tohoto hnutí, protože buržoazie byla slabá, se omezila jen na to, že roku 1812 přijala umírněnou buržoazně liberální ústavu (takzvaná cádizská ústava, podle města, kde zasedaly kortesy, které ji odhlasovaly). Ústava omezovala královskou moc, prohlásila národ za nositele nejvyšší moci, svěřovala zákonodárnou moc jednokomorovým kortesům, které měly být voleny všeobecným hlasováním (nevolilo jen domácí služebnictvo). Kortesy měly mít rozsáhlou pravomoc v oblasti zahraniční i vnitřní politiky. Ústava zaváděla místní samosprávu, progresívní zdanění, všeobecnou brannou povinnost; v každé provincii měla být vytvořena místní národní milice a reorganizováno soudnictví. Ačkoli ústava demokratizovala vnitřní život ve Španělsku, zachovávala současně nadvládu Španělska nad koloniemi. Boj španělského lidu významně přispěl ke ztroskotání politických a vojenských plánů Napoleona I., který musel po porážce v Rusku roku 1812 stáhnout svá vojska ze Španělska. Když Marx nazývá boj španělského lidu „národním a dynastickým“ hnutím, má na mysli tu okolnost, že se tento boj vedl současně proti cizí okupaci i proti dvorní klice krále Karla IV., který byl v březnu 1808 nucen abdikovat ve prospěch svého syna Ferdinanda VII., jehož vládu s určitými výhradami kortesy uznaly.

57 Tím se myslí druhá buržoazní revoluce ve Španělsku v letech 1820—1823. Heslem revoluce bylo svolání kortesů, odstranění inkvizice a přísaha na ústavu z roku 1812, která byla zrušena roku 1814 po návratu Ferdinanda VII. z Francie do Španělska. Hnuti se však omezilo jen na uskutečnění několika protiklerikálních a některých jiných reforem. Jednou z příčin, proč byla revoluce poražena, byla politika buržoazie vůči rolnictvu. Postavení rolníků se nezlepšilo; velkostatky existovaly dál. Zklamaní rolnici se odvrátili od revoluce .

58 2. května 1808 vzplanulo v Madridě lidové povstání proti francouzským okupantům. Bylo krutě potlačeno vrchní velitelem francouzských vojsk ve Španělsku Muratem, který dal popravit přes tisíc Španělů.

59 V 19. století byly Španělsko a španělské kolonie rozděleny na 17 vojenských okruhů, v jejichž čele stáli generálkapitáni. Generálkapitáni, kteří byli královými místodržícími, měli ve svém okruhu nejvyšší moc jak civilní, tak vojenskou.

60 Po návratu Ferdinanda VII. z Francie do Španělska v březnu 1814 nastalo obdoba kruté absolutistické feudální reakce. V letech reakce došlo k mnoha vojenským spiknutím, ale všechna ztroskotala. Revoluční vření se neustále stupňovalo a kontrarevoluční režim začal kolísat. Od roku 1814 do roku 1819 se ve Španělsku vystřídalo 24 ministerských kabinetů.

O dynastické válce z let 1833—1840 — viz poznámku [53].

61 Generálové OʼDonnell a Dulce, kteří chtěli z osobních důvodů svrhnout diktaturu hraběte San Luise, využili 28. června 1854 všeobecné nespokojenosti s těžkou hospodářskou situací v zemi, reakční politikou vlády a s panstvím dvorní kamarily, vyvolali vzpouru vojsk madridské posádky a zvítězili nad vládními vojsky. Když se však OʼDonnell přesvědčil, že pouhou palácovou revolucí nezíská podporu obyvatelstva španělských měst, vydal 7. července v Manzanaresu manifest, který se nazýval „manzanareský program“; tento program obsahoval některé požadavky lidu: odstranění kamarily, svolání rozpuštěných kortesů, snížení daní, vytvoření národní milice aj. Zapojení lidových mas do boje vedlo k čtvrté buržoazní revoluci ve Španělsku (1854 až 1856), při níž přišla k moci strana progresistů včele s Esparterem.

62 Vojenské formace Chorvatů se rekrutovaly hlavně z Chorvatů a některých jiných slovanských národů a také z Maďarů. Chorvati patřili k rakouské armádě generála Radeckého, která se podílela na potlačení revoluce v Itálii vletech 1848—1849.

Bonapartovými Afričany nazývá Marx zuávy — vojáky francouzského koloniálního vojska, které se rekrutovalo z obyvatel Alžírska a zčásti z Evropanů. Zuávové byli pověstní svou krutostí za výbojné války v Alžírsku, kterou Francouzi zahájili roku 1830 a která trvala s přestávkami 40 let.

Vojska pod velením generála Wrangela se zúčastnila kontrarevolučního převratu v Berlině a rozehnání pruského Národního shromáždění v listopadu 1848. Když je Marx nazývá „Pomořanci“, naráží zřejmě na to, že jednotky z Pomořan, jimž veleli pomořanští junkeři, byly nejspolehlivějším vojskem reakce a že z Pomořan pocházel Wrangel, který byl roku 1848 jmenován vrchním velitelem braniborského vojenského okruhu.

63 Marx ironicky naráží na metody, jakými si Ludvík Bonaparte a bonapartistické kruhy získávali stoupence mezi důstojníky a vojáky v armádě v době, kdy připravovali státní převrat z 2. prosince 1851. Při hostinách a vojenských přehlídkách v Saint Maur, Satory a jinde, které Ludvík Bonaparte pořádal jako president republiky, dostávali důstojníci a vojáci bohaté pohoštění, uzenky, studenou zvěřinu, šampaňské atd. Jedna z metod, jak podplácet armádu, byly také peněžní dary. Stejné byly i metody Isabely II. Například 17. července 1856, po porážce revoluce, rozdělila vojákům madridské posádky 30 000 doutníků.