Karel Marx


Úvod
[Ke kritice politické ekonomie][407]


I. Výroba, spotřeba, rozdělování, směna (oběh)

1. Výroba

a) Předmětem zkoumání je především materiální výroba

Individua vyrábějící ve společnosti — tedy společensky určená výroba individuí je ovšem výchozím bodem. Jednotlivý a osamělý lovec a rybář, jimiž začínají Smith a Ricardo, patří k výmyslům XVIII. století, jimž chybí fantasie. Jsou to robinsonády, které naprosto nevyjadřují, jak se domnívají kulturní historikové, pouze reakci na přílišnou zjemnělost a návrat ke špatně pochopenému životu v přírodě. Právě tak Rousseauův contrat social[408], který smlouvou vytváří vztah a spojení mezi subjekty, od přírody nezávislými, nespočívá na takovém naturalismu. To je zdání a jen estetické zdání malých a velkých robinsonád. Je to spíše anticipace „buržoasní společnosti“, která se připravovala od XVI. století a v XVIII. století udělala obrovské kroky na cestě ke své zralosti. V této společnosti svobodné konkurence se jednotlivec jeví oproštěn od přirozených svazků atd., které z něho v dřívějších dějinných epochách dělají příslušenství určitého, omezeného lidského konglomerátu. Prorokům XVIII. století, na jejichž ramenou ještě úplně stojí Smith a Ricardo, se jeví toto individuum XVIII. století — tento produkt jednak rozkladu feudálních společenských forem, jednak výrobních sil, jež se od XVI. století znovu rozvíjely — jako ideál, jehož existence patří minulosti. Ne jako výsledek dějin, nýbrž jako jejich výchozí bod. Protože podle jejich představy o lidské povaze individuum odpovídající přírodě se jim nejeví jako historicky vzniklé, nýbrž jako přírodou dané. Tento klam byl dosud vlastní každé nové epoše. Steuart, který stoji po mnoha stránkách — v protikladu k XVIII. století — jako aristokrat spíše na historické půdě, se této prostoduchosti vyhnul.

Čím hlouběji se vracíme do dějin, tím více se nám jeví individuum — tedy i vyrábějící individuum jako nesamostatné a náležející k většímu celku zprvu ještě úplně přirozeným způsobem v rodině a v rodině, která se rozrostla v kmen; později v různých formách společenství, vzešlého z protikladu a splývání kmenů. Teprve v XVIII. století, v „buržoasní společnosti“ se různé formy společenské spojitosti jeví jednotlivci jako pouhý prostředek k jeho soukromým účelům, jako vnější nutnost. Ale epocha, která toto stanovisko ojedinělého individua vytváří, je právě epochou až dosud nejrozvinutějších společenských (s tohoto stanoviska všeobecných) vztahů. Člověk je v nejdoslovnějším smyslu zoon potitikon[a], nejen družný živočich, nýbrž i živočich, který se může stát ojedinělým jen ve společnosti. Výroba ojedinělého jednotlivce mimo společnost — rarita, která se snad může přihodit civilisovanému člověku, náhodou přesazenému do pustiny a majícímu již dynamicky v sobě společenské síly — je právě takový nesmysl jako vývoj řeči bez spolu žijících a spolu mluvících individuí. U toho není třeba se déle zdržovat. Tohoto bodu by nebylo třeba vůbec se dotknout, kdyby tato nejapnost, která u lidí XVIII. století byla pochopitelná, nebyla znovu vážně zatahována do nejnovější ekonomie Bastiatem, Careyem, Proudhonem atd. Pro Proudhona aj. je ovšem příjemné vykládat historicko-filosofický původ nějakého ekonomického vztahu, jehož historický vznik nezná, vytvářením mýtů o tom, jako by Adam nebo Prometheus dostali z čista jasna nápad, který pak byl zaveden atd. Není nic nudnějšího a suchopárnějšího než fantasírující locus communis[b].

Jde-li tedy o výrobu, jde vždy o výrobu na určitém stupni společenského vývoje — o výrobu společenských individuí. Mohlo by se proto zdát, že aby vůbec bylo lze mluvit o výrobě, musíme buď sledovat dějinný vývojový proces v jeho různých fázích, nebo hned na začátku vysvětlit, že máme co činit s určitou historickou epochou, tedy na př. s novodobou buržoasní výrobou, která je fakticky naším vlastním thematem. Avšak všechny epochy výroby mají některé společné znaky, některá společná určeni. Výroba vůbec je abstrakce, ale rozumná abstrakce, pokud skutečně vyzdvihuje to, co je společné, ustaluje to a tím nás ušetří opakování. Ale toto obecné, čili to společné, co bylo vyloučeno na základě srovnávání, je samo mnohostranně rozčleněno a rozestupuje se do různých určení. Něco z toho patří všem epochám; něco je společné jen několika. [Některá] určení jsou nejnovější epoše společná s nejstarší epochou. Bez nich není myslitelná výroba; avšak mají-li nejvyvinutější jazyky zákony a určení společné s nejméně vyvinutými jazyky, pak právě odlišnost od tohoto všeobecného a společného je to, co tvoří jejich vývoj; určeni, která platí pro výrobu vůbec, musejí být vyloučena právě proto, aby pro jednotu — která vyplývá již z toho, že subjekt, lidstvo, a objekt, příroda, jsou tytéž — nebylo zapomenuto na podstatnou rozdílnost. V tomto zapomínání záleží na příklad celá moudrost novodobých ekonomů, kteří dokazují věčnost a harmonii současných sociálních poměrů. Na př. že žádná výroba není možná bez výrobního nástroje, i kdyby tímto nástrojem byla jen ruka. Žádná výroba není možná bez minulé, nahromaděné práce, i kdyby touto prací byla jen zručnost, kterou nabyla a nastřádala ruka divocha opakujícím se cvikem. Kapitál je mimo jiné také výrobní nástroj, také minulá, zpředmětněná práce. Kapitál je tedy všeobecný, věčný přírodní vztah; to jest, když vynechám právě to specifické, co z „výrobního nástroje“, z „nahromaděné práce“ teprve dělá kapitál. Proto se celé dějiny výrobních vztahů jeví na př. u Careyho jako jediné falšování, zlovolně způsobené vládami.

Neexistuje-li výroba vůbec, pak také neexistuje všeobecná výroba. Výroba je vždy zvláštní výrobní odvětví —např. zemědělství, chov dobytka, manufaktura atd., čili je to totalita. Avšak politická ekonomie není technologie. Vztah všeobecných určení výroby na daném společenském stupni ke zvláštním formám výroby je třeba rozvést jinde (později).

Konečně není také výroba jen zvláštní výroba. Ale vždy je to jen jisté společenské těleso, společenský subjekt, který je činný ve větším nebo skrovnějším souhrnu výrobních odvětví. Poměr, jaký má vědecký výklad k reálnému pohybu, sem rovněž ještě nepatří. Výroba vůbec. Zvláštní výrobní odvětví. Souhrn výroby.

Je módou ekonomie předesílat všeobecnou část, a je to právě ta, která figuruje pod názvem „výroba“ (viz na př. J. St. Mill), v níž se pojednává o všeobecných podmínkách veškeré výroby. Tato všeobecná část se skládá nebo má skládat:

1. Z podmínek, bez nichž je výroba nemožná. To tedy neznamená fakticky nic jiného, než uvést podstatné momenty veškeré výroby. Ale to se ve skutečnosti redukuje, jak uvidíme, na několik velmi jednoduchých určení, která se rozvláčně vykládají plochými tautologiemi;

2. Podmínky, které výrobě více nebo méně prospívají, jako na př. postupující stagnující stav společnosti u Adama Smitha. Aby to, co jakožto aperçu[c] má u něho svou cenu, bylo pozvednuto k vědeckému významu, bylo by zapotřebí zkoumání období stupňů produktivity ve vývoji jednotlivých národů — zkoumání, které nespadá do vlastních hranic našeho thematu; pokud však k němu patří, je nutno je uvést při výkladu svobodné konkurence, akumulace atd. Při všeobecném pojetí vyúsťuje odpověď ve všeobecnou větu, že průmyslový národ je na výši své výroby v tom okamžiku, kdy je vůbec na výši svých dějin. A opravdu. Průmysl je na výši národa, dokud pro něj není hlavní věcí ještě zisk, nýbrž získávání. Potud stojí Yankeeově nad Angličany. Anebo také že na př. jisté rasy, vlohy, podnebí, přírodní poměry, jako přímořská poloha, úrodnost půdy atd. jsou příznivější pro výrobu než jiné. To opět vyúsťuje v tautologu, že bohatství lze vytvořit tím snáze, v oč vyšším stupni jsou po ruce jeho subjektivní a objektivní elementy.

To všechno však není to, oč skutečně ekonomům jde v této všeobecné části. Výroba má být naopak — viz na př. Mill — na rozdíl od rozdělování atd., podána tak, aby byla zahrnuta do věčných přírodních zákonů, nezávislých na dějinách; při této příležitosti jsou pak zcela nepozorovaně podkládány buržoasní poměry jako nezvratné přírodní zákony společnosti in abstracto[d]. To je více méně vědomý účel celého počínání. Naproti tornu při rozdělováni si prý lidé ve skutečnosti mohou dovolit všelijakou libovůli. Nehledě k hrubému odtrhávání výroby od rozdělování a k jejich skutečnému vztahu, musí být hned z počátku zřejmé tolik, že ať je rozdělování na různých společenských stupních jakkoli různé, musí být právě tak jako u výroby možné ukázat na společná určeni, a právě tak možné splést nebo setřít všechny historické rozdíly ve všelidských zákonech. Např. otrok, nevolník i námezdní dělník dostávají všichni jisté množství potravy, které jim umožňuje existovat jako otrok, jako nevolník nebo jako námezdní dělník. Dobyvatel, který žije z kontribuce, nebo úředník, který žije z daní, či pozemkový vlastník který žije z renty, nebo mnich, který žije z milodarů, či levita, který žije z desátku, ti všichni dostávají podíl ze společenské výroby, který je určen zcela jinými zákony než podíl otrokův atd. Oba hlavní body, které všichni ekonomové zahrnují do této rubriky, jsou: 1. vlastnictví, 2. jeho zajištění justicí, policií atd. Na to lze odpovědět velmi krátce:

ad 1. Všechna výroba je přivlastňování předmětů přírody individuem uvnitř určité společenské formy a jejím prostřednictvím. V tomto smyslu je tautologií říci, že vlastnictví (přivlastňování) je podmínkou výroby. Ale je směšné přeskočit odtud k určité formě vlastnictví, na př. k soukromému vlastnictví. (Což nadto ještě předpokládá jako podmínku opačnou formu, nevlastnictví.) Dějiny naopak ukazují společné vlastnictví (na př. u Indů, Slovanů, starých Keltů atd.) jako původní formu, formu, která v podobě obecního vlastnictví ještě dlouho hraje významnou úlohu. Zde ještě vůbec nejde o to, zda se bohatství rozvíjí lépe za té či oné formy vlastnictví. Ale že nelze mluvit o žádné výrobě a tedy také o žádné společnosti tam, kde neexistuje žádná forma vlastnictví, to je tautologie. Přivlastňování, které si nic nepřivlastňuje, je contradictio in subjecto[e].

ad 2. Zabezpečení toho, co bylo získáno atd. Jsou-li tyto triviality redukovány na svůj skutečný obsah, říkají více, než co vědí sami jejich hlasatelé. Totiž to, že každá forma výroby vytváří své vlastní právní poměry, formu vlády atd. Hrubost a nechápavost tkví právě v tom, že se to, co k sobě organicky patří, uvádí v náhodný vzájemný vztah, v pouhou reflexivní souvislost. Buržoasním ekonomům tane na mysli jen to, že se s novodobou policii dá lépe vyrábět než na př. za pěstního práva. Zapomínají jen, že i pěstní právo je právo a že právo silnějšího žije dále v jiné formě i v jejich „právním státě“.

Jestliže společenské vztahy, odpovídající určitému stupni výroby, teprve vznikají nebo jestliže už zanikají, nastávají ovšem poruchy ve výrobě, třebaže v rozličném stupni a rozličného účinku.

Shrnuto: Jsou určení, společná všem stupňům výroby, která jsou myšlením ustálena jakožto všeobecná; ale tak zvané všeobecné podmínky veškeré výroby nejsou nic jiného, než tyto abstraktní momenty, s jejichž pomocí nelze pochopit žádný skutečný dějinný stupeň výroby.

2. Všeobecný vztah výroby k rozdělování, směně, spotřebě

Než přistoupíme k dalšímu rozboru výroby, je nutno si povšimnout různých rubrik, které ekonomové stavějí vedle ní.

První povrchní představa: ve výrobě přizpůsobují (vydobývají, utvářejí) členové společnosti přírodní produkty lidským potřebám; rozdělování určuje poměr v němž se jednotlivec účastni na těchto výrobcích; směna mu dodává zvláštní výrobky, za které chce vyměnit podíl, který mu připadá rozdělováním; a konečně ve spotřebě se výrobky stávají předměty užívání, individuálního přivlastňování. Výroba vytváří předměty, které odpovídají potřebám; rozdělování je rozděluje podle společenských zákonů; směna znovu rozděluje již rozdělené podle jednotlivé potřeby; konečně ve spotřebě vystupuje výrobek z tohoto společenského pohybu, stává se přímo předmětem a sluhou jednotlivé potřeby a uspokojuje ji při používání. Tak se výroba jeví jako výchozí bod, spotřeba jako konečný bod, rozdělování a směna jako střed, který sám je opět dvojitý, a to tak, že rozdělování je určeno jako moment vycházející od společnosti, kdežto směna jako moment vycházející od individuí. Ve výrobě se objektivisuje osoba, ve spotřebě[f] se subjektivisuje věc; v rozdělování přejímá společnost ve formě všeobecných panujících zákonů zprostředkování mezi výrobou a spotřebou; ve směně jsou zprostředkovány náhodnou určitostí individua.

Rozdělování určuje poměr (množství), v němž výrobky připadají individuu; směna určuje výrobky, v nichž individuum požaduje podíl, přidělený mu při rozdělování.

Výroba, rozdělování, směna, spotřeba tvoří tak sylogismus podle všech pravidel: výroba je obecnost, rozdělování a směna zvláštnost a spotřeba jednotlivost, kterou je celek uzavřen. Je to ovšem souvislost, ale povrchní. Výroba je [podle učení ekonomů] určena všeobecnými přírodními zákony; rozdělování společenskou náhodou, a může proto více nebo méně napomáhat výrobě; směna leží mezi oběma jako formálně společenský pohyb, a závěrečný akt spotřeby, který je pojímán nejen jako konečný cíl, nýbrž i jako konečný účel, leží vlastně mimo ekonomii, vyjma pokud působí zpětně na výchozí bod a znovu zahajuje celý proces.

Odpůrci politických ekonomů — ať jsou to odpůrci z jejich okruhu nebo mimo něj, kteří jim vyčítají barbarské roztrhávání toho, co patří k sobě, stojí buď na téže půdě jako oni, nebo pod nimi. Není nic obvyklejšího než výčitka, že političtí ekonomové příliš vyzdvihují výrobu a pokládají ji za samoúčel. Právě tak hodně prý záleží na rozdělování. Tato výčitka se opírá právě o ekonomickou představu, že rozdělování existuje vedle výroby jako samostatná, nezávislá sféra. Nebo [výčitka], že prý momenty nejsou zachycovány ve své jednotě. Jako kdyby takové roztrhávání nepronikalo ze skutečnosti do učebnic, nýbrž naopak z učebnic do skutečnosti a jako by zde šlo o dialektické vyrovnání pojmů, a ne o chápání reálných vztahů!

a) [Výroba a spotřeba]

Dvojí spotřeba, subjektivní a objektivní: individuum, které při vyrábění rozvíjí své schopnosti, zároveň je vydává, stravuje je v aktu výroby právě tak, jako je přirozené plození spotřebou životních sil. Za druhé: [výroba je] spotřeba výrobních prostředků, jichž se používá a jež se opotřebovávají a zčásti se (jako na př. při topení) opět rozkládají na základní prvky. Právě tak spotřeba suroviny, jež nezůstává ve své přirozené podobě a jakosti, která se naopak stravuje. Sám akt výroby je proto ve všech svých momentech také aktem spotřeby. To však ekonomové připouštějí. Výrobu jako bezprostředně se ztotožňující se spotřebou a spotřebu jako bezprostředně se kryjící s výrobou nazývají produktivní spotřebou. Tato identičnost výroby a spotřeby vyúsťuje ve Spinozovu větu: Determinatio est negatio[g].

Ale toto určení výrobní spotřeby je zaváděno právě jen proto, aby byla spotřeba, totožná s výrobou, oddělena od vlastní spotřeby, která je naopak chápána jako ničivý protiklad výroby. Zkoumejme tedy vlastní spotřebu.

Spotřeba je bezprostředně též výrobou, tak jako v přírodě je spotřeba prvků a chemických látek výrobou rostliny. Je jasné, že na př. člověk při výživě, jedné z forem spotřeby, reprodukuje své vlastní tělo. Ale to platí i o každém jiném druhu spotřeby, která tím či oním způsobem reprodukuje člověka po některé stránce. [Je to] spotřební výroba. Avšak, říká politická ekonomie, tato výroba totožná se spotřebou je druhý druh výroby, vznikající ze zničení prvního výrobku. Při první výrobě se výrobce zvěcnil, při druhé se věc, kterou vytvořil, zosobňuje. Je tedy tato spotřební výroba — ačkoli je bezprostřední jednotou výroby a spotřeby — podstatně rozdílná od vlastní výroby. Bezprostřední jednota, v níž výroba spadá vjedno se spotřebou a spotřeba s výrobou, neruší jejich bezprostřední dvojitost.

Výroba je tedy bezprostředně spotřebou, spotřeba je bezprostředně výrobou. Každá je bezprostředně svým opakem. Ale zároveň probíhá mezi oběma zprostředkující pohyb. Výroba zprostředkovává spotřebu, jejíž materiál vytváří, jinak by spotřebě chyběl předmět. Ale spotřeba zprostředkovává také výrobu tím, že výrobkům teprve vytváří subjekt, pro nějž výrobky jsou výrobky. Teprve ve spotřebě dostává výrobek poslední finish[h]. Železnice, po které se nejezdí, která se tedy neopotřebovává, nespotřebovává, je železnice jen δυνάμει[i], ale ne podle skutečnosti. Bez výroby není spotřeba; ale také bez spotřeby není výroba, neboť potom by byla výroba bezúčelná. Spotřeba vyrábí výrobu dvojím způsobem:

1. Tím, že teprve ve spotřebě se výrobek stává skutečně výrobkem. Na př. oděv se stane skutečně oděvem teprve aktem nošení; dům, v němž nikdo nebydlí, není in fakticky skutečným domem; tedy jako výrobek, na rozdíl od pouhého přírodního předmětu, osvědčuje se, stává se výrobkem teprve ve spotřebě. Spotřeba dává výrobku teprve tím, že jej ruší, finishing stroke[j]; neboť výrobek je výrobkem ne jakožto zvěcněná činnost, nýbrž jen jakožto předmět pro činný subjekt;

2. Tím, že spotřeba vytváří potřebu nové výroby, tedy ideální vnitřní pohnutku výroby, která je jejím předpokladem. Spotřeba vytváří popud výroby; vytváří také předmět, který působí na výrobu jako určující účel. Je-li jasné, že výroba poskytuje předmět spotřeby v jeho vnější formě, je tudíž právě tak jasné, že spotřeba klade předmět výroby ideálně, jako vnitřní obraz, jako potřebu, jako popud a jako účel. Vytváří předměty výroby v jejich ještě subjektivní formě. Bez potřeby není výroba. Ale spotřeba reprodukuje potřebu.

Na straně výroby tomu odpovídá, že

1. poskytuje výrobě[2] materiál, předmět. Spotřeba bez předmětu není spotřeba; tedy výroba po této stránce tvoří, vyrábí spotřebu.

2. Ale výroba vytváří spotřebě nejen předmět. Dává také spotřebě její určitost, její charakter, její finish [dovršení]. Právě tak, jako dala spotřeba výrobku jeho finish jakožto výrobku, dává výroba finish spotřebě. Předně předmět není předmětem vůbec, nýbrž určitým předmětem, který musí být spotřebován určitým způsobem, opět zprostředkovaným výrobou samou. Hlad je hlad, ale hlad, který se tiší vařeným masem, pojídaným vidličkou a nožem, je zcela jiný hlad než ten, který polyká syrové maso za pomoci ruky, nehtů a zubů. Výroba tedy vyrábí nejen předmět spotřeby, nýbrž i způsob spotřeby, nejen objektivně, nýbrž í subjektivně. Výroba tedy vytváří spotřebitele.

3. Výroba nejen dodává potřebě materiál, nýbrž dodává také materiálu potřebu. Když spotřeba vystoupí ze své prvotní přírodní hrubosti a bezprostřednosti — a kdyby v ní setrvávala, bylo by to výsledkem toho, že výroba zůstala trčet v přírodní primitivnosti — je sama, jako podnět, zprostředkována předmětem. Potřeba tohoto předmětu, kterou spotřeba pociťuje, vzniká jeho vnímáním. Umělecký předmět — a právě tak každý jiný výrobek — vytváří obecenstvo které má smysl pro umění a je schopno mít požitek z krásy. Výroba vyrábí tedy nejen předmět pro subjekt nýbrž subjekt pro předmět.

Výroba vyrábí tedy spotřebu tím, že 1. jí vytváří materiál, 2. určuje způsob spotřeby, 3. vzbuzuje ve spotřebiteli potřebu, jejímž předmětem jsou výrobky, které ona vytváří. Vyrábí proto předmět spotřeby, způsob spotřeby a pohnutku spotřeby. Právě tak vyrábí spotřeba schopnosti výrobce, neboť jej podněcuje jako potřeba, určující účel.

Totožnost mezi spotřebou a výrobou se tedy projevuje trojím způsobem:

1. Bezprostřední totožnost: Výroba je spotřeba: spotřeba je výroba. Spotřební výroba. Výrobní spotřeba. Ekonomové nazývají obojí výrobní spotřebou. Ale dělají ještě jeden rozdíl. První figuruje jako reprodukce; druhá jako produktivní spotřeba. Všechna zkoumáni o první jsou zkoumání o produktivní nebo neproduktivní práci; o té druhé jsou zkoumání o produktivní nebo neproduktivní spotřebě.

2. Že každá se jeví jako prostředek druhé, je jí zprostředkována, což se vyjadřuje jako jejich oboustranná závislost; je to pohyb, jímž jsou uváděny ve vzájemný vztah a jeví se sobě navzájem nepostradatelnými, ale přesto si ještě zůstávají vnějšími. Výroba vytváří materiál jako vnější předmět pro spotřebu; spotřeba vytváří potřebu jakožto vnitřní předmět, jakožto účel pro výrobu. Bez výroby není spotřeba; bez spotřeby není výroba. To v ekonomii figuruje v mnoha formách.

3. Výroba není jen bezprostředně spotřebou a spotřeba bezprostředně výrobou; ani není výroba jen prostředkem spotřeby a spotřeba účelem výroby, to jest, že každá dodává druhé její předmět, výroba vnější předmět spotřebě, spotřeba pomyslný předmět výrobě; nýbrž každá z nich je nejen bezprostředně druhou a nejen druhou jen zprostředkovává, nýbrž každá z obou tím, že se uskutečňuje, vytváří druhou, vytváří sebe jako onu druhou. Spotřeba dokonává akt výroby především tím, že výrobek jakožto výrobek dovršuje, že jej ruší, že stravuje jeho samostatně věcnou formu; tím, že schopnosti, rozvinuté v prvním aktu výroby, potřebou opakování stupňuje ve zručnost, není tedy jen závěrečným aktem, jímž se výrobek stává výrobkem, nýbrž i aktem jímž se výrobce stává výrobcem. Na druhé straně vytváří výroba spotřebu tím, že vytváří určitý způsob spotřeby, a dále tím, že vyvolává přitažlivost spotřeby, schopnost spotřeby, jakožto potřebu. Tato totožnost, stanovená sub 3, je v politické ekonomii mnohokrát objasňována v poměru mezi poptávkou a nabídkou, mezi předměty a potřebami, mezi potřebami vytvořenými společností a přirozenými potřebami.

Podle toho není pro hegelovce nic jednoduššího, než ztotožnit výrobu a spotřebu. A to dělali nejen socialističtí beletristé[409], nýbrž i sami prosaičtí ekonomové, např. Say tak, že pozorujeme-li nějaký národ, nebo i lidstvo in abstracto, je prý jeho výroba jeho spotřebou. Storch dokázal Sayovi nesprávnost[410], neboť např. národ nespotřebovává svůj výrobek úplně, nýbrž vytváří také výrobní prostředky atd., fixní kapitál atd. Pozorovat společnost jako jediný subjekt znamená nadto pozorovat ji nesprávně — spekulativně. U subjektu se jeví výroba a spotřeba jako momenty jednoho aktu. Zde je třeba zdůraznit jen to nejdůležitější, že pozorujeme-li výrobu a spotřebu jakožto činnost jednoho subjektu nebo jednotlivých individuí, jeví se v každém případě jako momenty procesu, v němž je výroba skutečným výchozím bodem, a proto také převažujícím momentem. Sama spotřeba jakožto nutná potřeba je vnitřním momentem produktivní činnosti; tato je však výchozím bodem realisace a tudíž i její převažující moment, akt, v němž se celý proces znovu opakuje. Individuum vyrábí předmět a jeho spotřebováním se opět vrací k sobě, ale jako produktivní individuum, které reprodukuje sama sebe. Tak se spotřeba jeví jako moment výroby.

Ve společnosti je však výrobcův vztah k výrobku, jakmile je hotov, ryze vnější a návrat výrobku k subjektu závisí na výrobcově vztahu k jiným individuím. Nezmocňuje se ho bezprostředně. Také jeho bezprostřední přivlastnění není jeho účelem, jakmile vyrábí ve společnosti. Mezi výrobce a výrobky vstupuje rozdělování, které s pomocí společenských zákonů určuje jeho podíl na světě výrobků, tedy vstupuje mezi výrobu a spotřebu.

Je tedy rozdělování samostatnou sférou vedle výroby a mimo ni?

b) [Výroba a rozdělování]

Podíváme-li se na obvyklá díla z politické ekonomie, musí nám být předně nápadné, že se v nich všechno podává dvojitě. Na př. v rozdělování figurují pozemková renta, mzda, úrok a zisk, kdežto ve výrobě figurují půda, práce a kapitál jako činitelé výroby. Co se týče kapitálu, je od počátku jasné, že se jeho pojem stanoví v dvojím smyslu, 1. jako činitel výroby, 2. jako zdroj přijmu, určující určitou formu rozdělování. Proto úrok a zisk figurují jako takové i ve výrobě, pokud jsou formami, ve kterých se kapitál zvětšuje, vzrůstá, pokud jsou tedy momenty jeho výroby samé. Úrok a zisk jakožto formy rozdělování předpokládají kapitál jakožto činitele výroby. Jsou způsoby rozdělování, jejichž předpokladem je kapitál jakožto činitel výroby. Jsou rovněž způsoby reprodukce kapitálu.

Mzda je rovněž námezdní prací, zkoumanou v jiné rubrice: určitost, kterou zde práce má jakožto činitel výroby, se jeví [tam] jakožto určení rozdělování. Kdyby nebyla práce určena jako námezdní práce, pak by se způsob, jakým se účastni na výrobcích, neprojevoval jakožto mzda, jako na př. v otroctví. Konečně pozemková renta — abychom vzali hned nejvyvinutější formu rozdělování, v níž se na výrobcích účastní pozemkové vlastnictví — předpokládá velké pozemkové vlastnictví (vlastně velkozemědělství) jakožto činitele výroby, a ne půdu jako takovou, právě tak jako mzda nepředpokládá práci jako takovou. Poměry a způsoby rozdělování se proto jeví jeti jako rub činitelů výroby. Individuum, které se účastní na výrobě ve formě námezdní práce, účastni se ve formě mzdy na výrobcích, výsledcích výroby. Rozčlenění rozdělování je plně určeno rozčleněním výroby. Rozdělování samo je produktem výroby, nejen pokud jde o předmět, neboť mohou být rozdělovány jen výsledky výroby, nýbrž i pokud jde o formu, neboť určitý způsob účasti na výrobě určuje zvláštní formy rozdělování, formu, v níž se každý účastní na rozdělování. Je naprostou ilusí mluvit u výroby o půdě a u rozdělování o pozemkové rentě atd.

Ekonomové jako Ricardo, kterým se nejvíce vyčítá, že prý mají na zřeteli jen výrobu, stanovili proto jako předmět ekonomie výhradně rozdělování, neboť instinktivně chápali formy rozdělování jakožto nejpřesnější výraz, v němž se ustalují činitelé výroby v dané společnosti.

Vůči jednotlivému individuu se ovšem rozdělování jeví jako společenský zákon, který podmiňuje jeho postavení ve sféře výroby, uvnitř níž vyrábí, a který tedy předchází výrobu. Individuum nemá zprvu ani kapitál, ani pozemkové vlastnictví. Je od narození společenským rozdělováním odkázáno na námezdní práci. Ale to, že je na ni odkázáno, je samo výsledkem toho, že kapitál, pozemkové vlastnictví existují jako samostatní činitelé výroby.

Pozorujeme-li celou společnost, zdá se, že rozdělování předchází a určuje výrobu ještě po jedné stránce, takřka jako předekonomický fakt. Dobyvačný národ rozděluje půdu mezi dobyvatele a zavádí tak určité rozdělení a formu pozemkového vlastnictví, určuje tudíž i výrobu. Nebo přemění podmaněné v otroky a učiní tak otrockou práci základem výroby. Nebo národ rozbíjí revolucí velké pozemkové vlastnictví v parcely; dá tedy tímto novým rozdělováním nový charakter výrobě. Nebo zákonodárství zvěčňuje pozemkové vlastnictví v určitých rodinách nebo rozděluje práci jakožto dědičné privilegium a ustaluje ji tak kastovním způsobem. Ve všech těchto případech, a všechny jsou historické, se zdá, že rozdělování nebylo rozčleněno a určeno výrobou, nýbrž naopak výroba rozdělováním.

V nejpovrchnějším pojetí se rozdělování zdá rozdělováním výrobků, a tím velmi vzdálené a quasi [jakoby] samostatné vůči ní. Ale dříve než je rozdělování rozdělováním výrobků, je 1. rozdělováním výrobních nástrojů a 2. což je další určení téhož vztahu, je rozdělováním členů společnosti mezi různé druhy výroby (podřízení individuí určitým výrobním vztahům). Rozdělování výrobků je zřejmě jen výsledkem tohoto rozdělování, které je zahrnuto do výrobního procesu samého a určuje rozčlenění výroby. Zkoumat výrobu bez ohledu na toto rozdělování, v ní obsažené, je zřejmě prázdná abstrakce, kdežto naopak rozdělování výrobků je dáno samo sebou zároveň s tímto rozdělováním, které tvořilo původně jeden moment výroby. Ricardo, který se snažil pochopit novodobou výrobu v jejím určitém sociálním rozčlenění a který je ekonomem výroby par exellence[k], právě proto prohlašuje za vlastní thema novodobé ekonomie rozdělování, a ne výrobu. Z toho je opět vidět nejapnost ekonomů, kteří líčí výrobu jako věčnou pravdu, kdežto dějiny vypovídají do oblasti rozdělování.

Jaký poměr k výrobě má toto rozdělování, které ji určuje, je zřejmě otázka, která se týká výroby samé. Kdyby se řeklo, že alespoň v tom případě, kdy výroba musí vycházet z určitého rozdělováni výrobních nástrojů, rozdělování v tomto významu předchází výrobu a tvoří její předpoklad, je třeba na to odpovědět, že výroba má skutečně své podmínky a předpoklady, které tvoří její momenty. Ty se mohou z prvopočátku zdát samorostlé. V procesu výroby samém se přeměňují ze samorostlých v dějinné, a jestliže se pro některé období jeví jako přirozený předpoklad výroby, byly pro jiné jejím dějinným výsledkem. Uvnitř výroby samé se ustavičně mění. Na př. použití strojů změnilo rozdělování jak výrobních nástrojů, tak výrobků. Novodobé velké pozemkové vlastnictví samo je výsledkem jak novodobého obchodu a novodobého průmyslu, tak použití průmyslu v zemědělství.

Všechny výše nadhozené otázky vyúsťují konec konců v to, jak všeobecně dějinné podmínky působí na výrobu a jaký je poměr výroby k dějinnému vývoji vůbec. Otázka zřejmě patří do zkoumání a výkladu výroby samé.

Avšak v té triviální formě, v níž jsou výše nadhozeny, mohou být stejně stručně odbyty. Při všech výbojích je možné trojí. Dobyvatelský národ vnutí podmaněným svůj vlastní způsob výroby (na př. Angličané v Irsku v tomto století, částečně v Indii); nebo nechají dosavadní trvat dál a spokojí se jen s poplatkem (na př. Turci a Římané); nebo dojde k vzájemnému působení, z něhož povstane něco nového, synthesa (zčásti při germánských výbojích). Ve všech případech způsob výroby, ať dobyvatelů, nebo podmaněných, nebo ten, který vzejde ze splynutí obou, určuje nové rozdělování, které nastoupí. Ačkoli se toto nové rozdělování jeví jako předpoklad pro nové období výroby, je samo opět produktem výroby, a to nejen historické vůbec, nýbrž určitého historického způsobu výroby.

Na př. Mongolové při pustošení Ruska si počínali přiměřeně svému způsobu výroby, totiž chovu dobytka, pro nějž jsou hlavní podmínkou velké neobydlené prostory. Germánští barbaři, pro něž obdělávání půdy nevolníky bylo tradičním způsobem výroby a rovněž isolovaný život na venkově, mohli tím snáze podrobit těmto podmínkám římské provincie, protože koncentrace pozemkového vlastnictví, k níž tam došlo, již úplně převrátila dřívější poměry v zemědělství.

Je tradiční představou, že se v jistých obdobích žilo jen z loupeže. Ale aby se mohlo loupit, musí tu být něco, co lze loupit, tedy výroba. A sám způsob loupeže je opět určen způsobem výroby. Na př. stockjobbing nation[l] nemůže být oloupen stejným způsobem jako pastevecký národ.

V otrokovi je přímo loupen výrobní nástroj. Ale pak musí být výroba země, pro kterou je loupen, rozčleněna tak, aby připouštěla otrockou práci, nebo (jako v Jižní Americe atd.) musí být vytvořen způsob výroby odpovídající otrocké práci.

Zákony mohou některý výrobní nástroj, na př. půdu, zvěčnit v rukou jistých rodin. Tyto zákony dostávají ekonomický význam jen tehdy, je-li velké pozemkové vlastnictví v souzvuku se společným způsobem výroby, jako na př. v Anglii. Ve Francii bylo provozováno malozemědělství, přestože existovalo velké pozemkové vlastnictví, a proto bylo velké pozemkové vlastnictví revolucí rozbito. Ale zvěčnění parcelového vlastnictví na př. zákony? Přes tyto zákony se vlastnictví opět koncentruje. Vliv zákonů, směřujících k udržení podmínek rozdělování, a jejich působení na výrobu je třeba určit zvlášť.

c) Konečně směna a oběh

Oběh je jen určitý moment směny nebo také směna, pozorována ve svém celku.

Pokud je směna jen zprostředkujícím momentem mezi výrobou a rozdělováním, které jí je určeno, na jedné straně a spotřebou na druhé straně; pokud však spotřeba sama se jeví jako moment výroby, je zřejmě směna zahrnuta také ve výrobě jako jeden z jejích momentů.

Za prvé je jasné, že směna činností a schopností, která se děje ve výrobě samé, k ní přímo patří a tvoří její podstatu. Totéž platí za druhé o směně výrobků, pokud je prostředkem k výrobě hotového výrobku určeného pro bezprostřední spotřebu. Potud je směna sama aktem zahrnutým ve výrobě. Za třetí je takzvaná exchange mezi dealers a dealers[m] co do své organisace právě tak zcela určena výrobou, jako je sama výrobní činností. Směna se jeví jako nezávislá vedle výroby, jako lhostejná vůči ní jen v posledním stadiu, kde se výrobek bezprostředně směňuje pro spotřebu. Ale 1. není směny bez dělby práce, ať už je tato dělba samorostlá anebo sama už dějinným výsledkem; 2. soukromá směna předpokládá soukromou výrobu; 3. intensita směny, tak jako její rozšíření, jako její forma, je určena rozvojem a rozčleněním výroby. Na př. směna mezi městem a venkovem; směna na venkově, ve městě atd. Směna se tedy jeví ve všech svých momentech buď přímo zahrnuta ve výrobě nebo jí určena.

Výsledek, k němuž docházíme, není, že výroba, rozdělováni, směna a spotřeba jsou totožné, nýbrž že všechny tvoří články celku, rozdíly uvnitř jednoty. Výroba převažuje jak sebe samu v protikladném určení výroby, tak všechny ostatní momenty. Od ní začíná proces vždy znovu. To, že směna a spotřeba nemohou převažovat, je jasné samo sebou. Totéž platí o rozdělování jakožto rozdělování výrobků. Ale jako rozdělování výrobních činitelů je samo momentem výroby. Určitá výroba určuje tedy určitou spotřebu, rozdělování, směnu, určité vzájemné vztahy těchto různých momentů. Ovšem i výroba ve své jednostranné formě je se své strany určována ostatními momenty. Např. rozšiřuje-Ii se trh, to jest sféra směny, roste rozsah výroby a zároveň se hlouběji člení. Se změnou rozdělování se mění výroba, na př. s koncentrací kapitálu, různým rozdělením obyvatelstva mezi město a venkov atd. A konečně určují výrobu potřeby spotřeby. Dochází k vzájemnému působení mezi různými momenty. Tak je tomu u každého organického celku.

3. Metoda politické ekonomie

Zkoumáme-ti danou zemi politicko-ekonomicky, začínáme jejím obyvatelstvem, jeho rozdělením na třídy, města, venkov a moře, do různých odvětví výroby, vývozem a dovozem, roční výrobou a spotřebou, cenami zboží atd.

Zdá se správné začínat tím, co je reálné a konkretní, skutečným předpokladem, tedy na př. v politické ekonomii obyvatelstvem, která je základnou a subjektem celého společenského výrobního aktu. Ale při bližším zkoumání se ukazuje, že je to nesprávné. Obyvatelstvo je abstrakce, jestliže na př. opominu třídy z nichž se skládá. A tyto třídy jsou opět prázdným slovem, neznám-li prvky, na kterých spočívají, na př. námezdní práci, kapitál atd. Tyto prvky předpokládají opět směnu, dělbu práce, ceny atd. Na př. kapitál není ničím bez námezdní práce, bez hodnoty, peněz, ceny atd. Začnu-li tedy obyvatelstvem, byla by to chaotická představa celku a bližším určením bych analyticky došel ke stále jednodušším pojmům; od konkretního, daného v představě ke stále prázdnějším abstrakcím až bych dospěl k nejjednodušším určením. Odtud by pak bylo třeba nastoupit opět zpáteční cestu, až bych došel opět zpět k obyvatelstvu tentokráte ne však jako k chaotické představě celku, nýbrž jako k bohatému souhrnu mnoha určitostí a vztahů. První cesta je ta, kterou nastoupila politická ekonomie dějinně při svém vzniku. Na př. ekonomové XVII. století začínají vždy živým celkem, obyvatelstvem, národem, státem, několika státy atd.; ale vždy končí tím, že rozborem nalézají některé určující abstraktní, všeobecné vztahy, jako dělbu práce, peníze, hodnotu atd. Jakmile byly tyto jednotlivé momenty více méně ustáleny a abstrahovány, začaly vznikat ekonomické soustavy, které postupují od jednoduchého, jako je práce, dělba práce, potřeba a směnná hodnota, ke státu, směně mezi národy a světovému trhu. Toto je zřejmě vědecky správná metoda. Konkretní je konkretní, protože je to shrnutí mnoha určení, tedy jednota rozmanitého. V myšlení se to proto jeví jako proces shrnování, jako výsledek, a ne výchozí bod, ačkoli to je skutečný výchozí bod, a proto i výchozí bod nazírání a představy. Na první cestě se plná představa vypařuje v abstraktní určení; na druhé vedou abstraktní určení k reprodukci konkretna myšlením. Hegel tudíž zabředl do iluse, že chápal reálno jako výsledek myšlení, které se samo v sobě shrnuje, v sobě se prohlubuje a samo se pohybuje, kdežto metoda postupování od abstraktního ke konkretnímu je pro myšlení pouze způsobem, jímž si osvojuje konkretní a reprodukuje je jako duchovně konkretní. Ale to naprosto není proces vzniku konkretního samého. Nejjednodušší ekonomická kategorie, na př. směnná hodnota, předpokládá obyvatelstvo, obyvatelstvo, vyrábějící za určitých podmínek; a také určitou formu rodiny nebo obce či státu atd. Nemůže existovat jinak, než jako abstraktní, jednostranný vztah již daného konkretního, živého celku. Naproti tomu jako kategorie má směnná hodnota předpotopní existenci. Proto pro vědomí — a filosofické vědomí je takto určeno — pro něž je logické myšlení skutečným člověkem a logicky pochopený svět jako takový skutečným světem — jeví se proto pohyb kategorií jako skutečný akt výroby — který bohužel jen dostává popud zvenčí — jehož výsledkem je svět; a toto je — to je však opět tautologie — správné potud, že konkretní celistvost jakožto myšlenková celistvost, jakožto myšlenkové konkretno, je skutečně produktem myšlení, chápání; naprosto však ne produktem pojmu, myslícího a sama sebe rodícího mimo nazírání a představu nebo nad nimi, nýbrž je to zpracování nazíráni a představ v pojmy. Celek tak, jak se jeví v hlavě jakožto myšlenkový celek, je produktem myslící hlavy, která si osvojuje svět jediným pro ni možným způsobem, způsobem, který se liší od uměleckého, náboženského nebo prakticky duchovního osvojování tohoto světa. Reálný subjekt zůstává nadále, jako před tím, mimo hlavu ve své samostatnosti; pokud se totiž hlava chová jen spekulativně, jen theoreticky. Proto i při theoretické metodě musí vždy subjekt, společnost, tanout před naší představou jako předpoklad.

Nemají však tyto jednoduché kategorie také nezávislou historickou nebo přirozenou existenci před konkretnějšími? Ça dépend[n]. Např. Hegel začíná filosofii práva správně držbou jako nejjednodušším právním vztahem subjektu. Ale neexistuje žádná držba před rodinou nebo před vztahy nadvlády a poroby, které jsou mnohem konkretnějšími vztahy. Naproti tomu by bylo správné říci, že existují rodiny, rody, které ještě jen mají v držbě, ale ne ve vlastnictví. Jednodušší kategorie se tedy jeví jako vztah jednoduchých rodinných nebo rodových společenství v poměru k vlastnictví. Ve vyšší společnosti se jeví jako jednodušší vztah vyvinutější organisace. Ale vždy se předpokládá konkretnější substrát, jehož vztahem je držba. Lze si představit jednotlivého divocha, který má něco v držbě. Ale potom není držba právní poměr. Je nesprávné, že držba se historicky vyvíjí v rodinu. Naopak, vždy předpokládá tuto „konkretnější právní kategorii“. Zatím by z toho vždy zbylo tolik, že jednoduché kategorie jsou výrazem vztahů, v nichž se mohlo realisovat nevyvinuté konkretno, aniž ještě založilo mnohostrannější vztah nebo poměr, který je ideálně vyjádřen v konkretnější kategorii; kdežto vyvinutější konkretno podržuje tutéž kategorii jakožto podřízený vztah. Peníze mohou existovat a existovaly historicky dříve než kapitál, dříve než banky, dříve než námezdní práce atd. Po této stránce lze tedy říci, že jednodušší kategorie může vyjadřovat vládnoucí poměry méně vyvinutého celku nebo podřízené poměry vyvinutějšího celku, které historicky už existovaly dříve, než se celek rozvinut po té stránce, která je vyjádřena v konkretnější kategorii. Potud by zákony abstraktního myšlení, které postupují od nejjednoduššího ke složitému, odpovídaly skutečnému historickému procesu.

Na druhé straně lze říci, že jsou velmi vyvinuté, ale přesto historicky nezralejší společenské formy, za nichž se vyskytují nejvyšší formy ekonomie, na př. kooperace, rozvinutá dělba práce atd., aniž existují nějaké peníze, na př. Peru. Ani u slovanských občin nevystupují peníze a směna, která je podmiňuje, buď vůbec anebo nepatrně uvnitř jednotlivých občin, nýbrž na jejich hranici, ve styku s jinými občinami; vůbec je nesprávné pokládat směnu uvnitř téže občiny za původní konstituující prvek. Naopak, objevuje se zprvu ve vzájemném vztahu různých občin, dříve než ve styku mezi členy uvnitř téže občiny. Dále: třebaže peníze velmi brzy hrají všestrannou úlohu, přesto ve starověku připadají jako převládající prvek jen jednostranně určitým národům, obchodním národům. A dokonce i v nejvzdělanějším starověku, u Řeků a Římanů, objevuje se úplné rozvinutí peněz, které je předpokladem novodobé buržoasní společnosti, jen v období rozkladu. Tedy tato zcela jednoduchá kategorie se historicky neobjevuje ve své plné síle až v nejvyvinutějších poměrech společnosti. Ale naprosto neproniká všemi ekonomickými vztahy. Na př. v římské říši v době jejího největšího rozvoje zůstala základem naturální daň a naturální dávka. Peněžnictví se tam dokonale rozvinulo vlastně jen v armádě. Nikdy se také nezmocňuje celého procesu práce. A tak, přestože jednodušší kategorie možná historicky existovala před konkretnější, může ve svém plném intensivním a extensivním rozvinutí patřit právě jen složitějším formám kdežto konkretnější kategorie se plně rozvinula v méně vyvinuté společenské formě.

Práce se zdá zcela jednoduchou kategorii. Také její představa v této všeobecnosti — jako práce vůbec — je prastará. Ale přesto je „práce“, pojata ekonomicky v této jednoduchosti, právě taková novodobá kategorie jako poměry, které tuto jednoduchou abstrakci vytvářejí. Na př. monetární soustava určuje bohatství ještě zcela objektivně, jako věc existující v penězích (als Sache ausser sich im Geld). Naproti tomuto stanovisku bylo velkým pokrokem, jestliže manufakturní anebo komerční soustava přenesla zdroj bohatství z předmětu do subjektivní činnosti — do komerční a manufakturní práce — i když stále ještě chápe tuto činnost samu v omezené formě, jako činnost tvořící peníze. Proti této soustavě stojí fysiokratická, která pokládá za práci vytvářející bohatství určitou formu práce — zemědělství — a objekt sám už nevidí v peněžním přestrojení, nýbrž jako výrobek vůbec, jako všeobecný výsledek práce. A tento výrobek je díky omezenosti činnosti je stále ještě výrobek určený přírodou — zemědělský výrobek, výrobek půdy par excellence[o].

Bylo obrovským pokrokem Adama Smitha, že odvrhl jakoukoli určitost činnosti, která tvoří bohatství — [a postavil na toto místo] práci jako takovou, ani manufakturní, ani obchodní, ani zemědělskou, ale tu i onu. S abstraktní všeobecností činnosti, která vytváří bohatství [jeví se] nyní také všeobecnost předmětu, určeného jako bohatství; je to výrobek vůbec, čili opět práce vůbec, ale jako minulá, zpředmětněná práce. Jak těžký a velký byl tento přechod je vidět z toho, jak Adam Smith sám tu a tam znovu upadá do fysiokratické soustavy. Mohlo by se tedy zdát, že tím byl nalezen jen abstraktní výraz pro nejjednodušší a nejstarší vztah, v němž lidé — ať v jakékoli společné formě — vystupují jako vyrábějící. Z jedné strany je to správné. Z druhé nikoli. Lhostejnost vůči určitému druhu práce předpokládá velmi vyvinutý souhrn skutečných druhů práce z nichž už žádná není taková, aby všechno ovládala. Tak vznikají nejvšeobecnější abstrakce vůbec jen za nejbohatšího konkretního vývoje, kde je táž vlastnost společná mnohým nebo všem prvkům. Potom přestává možnost, aby to bylo myšleno jen ve zvláštní formě. Na druhé straně není tato abstrakce práce vůbec jen duchovním výsledkem konkretního souhrnu prací. Lhostejnost vůči určité práci odpovídá společenské formě, v níž individua snadno přecházejí od jedné práce ke druhé a určitý druh práce je pro ně náhodný a proto lhostejný. Práce se zde stala nejen v kategorii, nýbrž i ve skutečnosti prostředkem vytváření bohatství vůbec a ztratila svou specifickou spojitost s určitým individuem. Nejvyvinutější je takovýto stav v nejmodernější formě bytí buržoasních společností — ve Spojených státech. Teprve zde se tedy stává prakticky pravdivou abstraktní kategorie „práce“, „práce vůbec“, „práce sans phrase“[p], tento výchozí bod novodobé ekonomie. Tedy nejjednodušší abstrakce, kterou novodobá ekonomie staví do čela a která vyjadřuje prastarý vztah, platný pro všechny společenské formy, se přesto jeví v této abstrakci prakticky pravdivou jen jako kategorie nejmodernější společnosti. Mohlo by se říci, že to, co se ve Spojených státech jeví jako historický produkt — tato lhostejnost vůči určité práci — jeví se na př. u Rusů jako vrozená vloha. Je to však po čertech rozdíl, mají-li barbaři vlohu, že jich lze použít ke všemu, či zda civilisovaní lidé používají sami sebe ke všemu. A pak u Rusů této lhostejnosti vůči určitosti práce prakticky odpovídá tradiční připoutanost ke zcela určité práci, od které je odtrhávají jen vnější vlivy.

Tento příklad práce ukazuje pádně, jak i nejabstraktnější kategorie; přes svou platnost — právě v důsledku své abstraktnosti — pro všechny epochy, jsou přesto v samé určitosti této abstrakce stejně produktem historických poměrů a mají plnou platnost jen pro tyto poměry a uvnitř nich.

Buržoasní společnost je nejvyvinutější a nejrozmanitější historická organisace výroby. Kategorie, které vyjadřují její poměry, pochopení jejího rozčlenění, dovolují proto zároveň proniknout do rozčlenění a výrobních vztahů všech zaniklých společenských forem, z jejichž trosek a prvků je vybudována, jejichž nepřekonané zbytky částečně ještě vleče s sebou, zatím co pouhé náznaky se vyvinuly k plnému významu atd. Anatomie člověka je klíčem k anatomii opice. Náznakům vyšších druhů u nižších druhů živočichů lze naproti tomu porozumět jen tehdy, je-li tento vyšší druh již znám. Tak buržoasní ekonomie poskytuje klíč k antické atd. Naprosto však ne v tom smyslu, jak to chápou ekonomové, kteří stírají všechny historické rozdíly a ve všech společenských formách spatřují formy buržoasní. Můžeme porozumět obroku, desátku atd., známe-li pozemkovou rentu. Ale nesmíme je ztotožňovat. Protože nadto je buržoasní společnost sama jen protikladnou formou vývoje, setkáváme se v ní často se zcela zakrslými nebo dokonce zkarikovanými poměry dřívějších formací. Např. obecní vlastnictví. Proto je-li pravda, že kategorie buržoasní ekonomie obsahují pravdu platnou pro všechny ostatní společenské formy, je nutno brát to jen cum grano salis[q]. Mohou je obsahovat v rozvinuté, zakrnělé, zkarikované a pod. formě, vždy v podstatně odlišné podobě. Tak zvaný historický vývoj tkví vůbec v tom, že poslední forma se dívá na předešlé jako na své předstupně a chápe je vždy jednostranně, poněvadž je zřídka a jen za zcela určitých podmínek schopna kritisovat samu sebe; nemluví se tu ovšem o takových historických obdobích, která se sama považují za dobu úpadku. Křesťanské náboženství bylo schopno napomáhat objektivnímu porozumění dřívějších mythologií teprve tehdy, když jeho sebekritika byla do určitého stupně hotova, abychom tak řekli, δυνάμει[r]. Tak dospěla buržoasní ekonomie k porozumění feudální, antické nebo orientální společnosti teprve tehdy, jakmile začala sebekritika buržoasní společnosti. Pokud buržoasní ekonomie neupadá do mythologisování, při němž se úplně ztotožňuje s minulým, její kritika dřívější [společnosti], zejména feudální, s níž ještě přímo musela zápasit, se podobala kritice, kterou křesťanství provádělo vůči pohanství nebo také protestantismus vůči katolicismu.

Jako vůbec u každé historické sociální vědy je třeba při postupu ekonomických kategorií vždy mít na zřeteli, že jak ve skutečnosti, tak v hlavě je dán subjekt, zde moderní buržoasní společnost, a že tudíž kategorie vyjadřují formy bytí, podmínky existence, často jen jednotlivé stránky této určité společnosti, tohoto subjektu, a že proto ani vědecky naprosto nezačíná teprve tam, od kdy se mluví o ní jako takové. To je třeba mít na zřeteli, protože nám to současně dává do rukou rozhodující dělítko. Např. se zdá, že není nic přirozenějšího, než začít pozemkovou rentou, pozemkovým vlastnictvím, protože je vázáno na půdu, zdroj veškeré výroby a veškerého bytí, a na první formu výroby všech poněkud ustálenějších společností — zemědělství. Ale nebylo by nic nesprávnějšího. Ve všech formách společnosti je to určitá výroba, která určuje všem ostatním postavení a vliv a tudíž i její vztahy určují postavení a vliv všem ostatním. Je to všeobecné osvětlení, do něhož jsou ponořeny všechny ostatní barvy a které je modifikuje v jejich zvláštnosti. Je to zvláštní ether, určující specifickou váhu veškerého bytí, které v něm vzniká. Např. u pasteveckých národů. (Ryze lovecké a rybářské národy jsou mimo onen bod, kde začíná skutečný vývoj.) U nich se sporadicky vyskytuje jistá forma zemědělství. Tím je určeno pozemkové vlastnictví. Je společné a podržuje tuto formu ve větší či menší míře podle toho, zda tyto národy ve větší či menší míře ještě zachovávají svou tradici, na př. pospolné vlastnictví u Slovanů. U národů s usedlým zemědělstvím — tato usedlost už je velký stupeň — kde zemědělství převládá, jako v antické a feudální společnosti, má sám průmysl, jeho organisace a ty formy vlastnictví, které mu odpovídají, ve větší či menší míře charakter pozemkového vlastnictví; [společnost] je buď zcela závislá na zemědělství, jako u starých Římanů, nebo, jako ve středověku, napodobuje organisaci venkova ve městě a jeho poměrech. I kapitál ve středověku — pokud to není čistý peněžní kapitál — má jakožto tradiční řemeslnický nástroj atd. tento charakter pozemkového vlastnictví. V buržoasní společnosti je tornu naopak. Zemědělství se čím dále tím více stává pouhým odvětvím průmyslu a je zcela ovládáno kapitálem. Právě tak pozemková renta. Ve všech formách [společnosti], kde vládne pozemkové vlastnictví, převládají ještě přírodní vztahy. V těch, kde vládne kapitál, převládá společenský, historicky vytvořený prvek. Pozemkové rentě nelze porozumět bez kapitálu. Kapitálu však nelze porozumět bez pozemkové renty. Kapitál je všeovládající ekonomická moc buržoasní společnosti. Musí být výchozím i konečným bodem a musí být vyložen dříve než pozemkové vlastnictví. Teprve když obojí bylo prozkoumáno zvlášť, musí být prozkoumán jejich vzájemný vztah.

Bylo by tedy nepřípustné a nesprávné brát ekonomické kategorie za sebou v tom pořadí, v němž historicky měly rozhodující úlohu. Jejich pořadí je naopak určeno jejich vzájemným vztahem v moderní buržoasní společnosti a tento vztah je právě opačný než ten, který se jeví jako přirozený nebo odpovídající posloupnosti historického vývoje. Nejde o poměr, který ekonomické vztahy historicky zaujímají ve sledu různých společenských forem. Tím méně jde o jejich pořadí „v ideji“ (Proudhon), (zvrácené představě historického pochodu). Jde o jejich rozčlenění uvnitř moderní buržoasní společnosti.

Ryzost (abstraktní určitost), v níž se jevily obchodní národy — Féničané, Karthaginci — ve starověku, je právě dána samou převahou zemědělských národů. Kapitál jako obchodní nebo peněžní kapitál se jeví v této abstrakci právě tam, kde kapitál ještě není vládnoucím elementem společnosti. Lombarďané a Židé zaujímají totéž postavení vůči středověkým společnostem, které provozovaly zemědělství.

Jako další příklad různého postavení, které zaujímají tytéž kategorie na různých stupních společenského vývoje jedna z posledních forem buržoasní společnosti: jointstock—companies[s]. Objevují se však také na jejím počátku ve velkých privilegovaných a monopolem vybavených obchodních společnostech.

Sám pojem národního bohatství probleskuje u ekonomů XVII. století jen tak — tato představa se částečně udržuje i u ekonomů XVIII. stol. — že bohatství se tvoří pouze pro stát, ale jeho moc závisí na tomto bohatství. To byla ještě neuvědoměle pokrytecká forma, v níž se bohatství samo a jeho výroba ohlašují jako účel novodobých států a státy jsou ještě pokládány jen za prostředek k výrobě bohatství.

Rozdělení provést zřejmě takto: 1. všeobecná abstraktní určení, která právě proto více méně patří všem společenským formám, ale v tom smyslu, jak bylo vyloženo výše 2. kategorie, které vytvářejí vnitřní rozčlenění buržoasní společnosti a na nichž spočívají základní třídy. Kapitál, námezdní práce, pozemkové vlastnictví. Jejich vzájemný vztah. Město a venkov. Tři velké společenské třídy. Směna mezi nimi. Oběh. Úvěrnictví (soukromé). 3. Shrnutí buržoasní společnosti ve formě státu. Zkoumáno ve vztahu k sobě samému. „Neproduktivní“ třídy. Daně. Státní dluh. Veřejný úvěr. Obyvatelstvo. Kolonie. Vystěhovalectví. 4. Mezinárodní podmínky výroby. Mezinárodní dělba práce. Mezinárodní směna. Vývoz a dovoz. Směnečný kurs. 5. Světový trh a krise.

4. Výroba. Výrobní prostředky a výrobní vztahy. Výrobní vztahy a směnné vztahy.
Formy státu a formy vědomí v poměru k výrobním vztahům a směnným vztahům. Právní vztahy. Rodinné vztahy.

Notabene k bodům, o nichž je třeba se zde zmínit a na něž se nesmí zapomenout:

1. Válka dosáhla vyvinutých forem dříve než mír; je třeba ukázat způsob, jak se válkou a v armádách atd. dříve vyvinuly jisté ekonomické vztahy, jako námezdní práce, užívání strojů atd. než uvnitř buržoasní společnosti. Stejně tak vztah mezi výrobní silou a podmínkami styku je obzvlášť názorný v armádě.

2. Poměr dosavadního idealistického dějepisectví k reálnému. Zejména tak zvané kulturní dějiny, celé dějiny náboženství a států. (Při této příležitosti lze také říci něco o různých způsobech dosavadního dějepisectví. Tak zvaná objektivní metoda. Subjektivní. (Morální aj.) Filosolické).

3. Druhořadé a třetiřadé. Vůbec odvozené, přenesené, nepůvodní výrobní vztahy. Zde [je třeba prozkoumat] působení mezinárodních poměrů.

4. Výtky, že toto pojetí je materialismus. Vztah k naturalistickému materialismu.

5. Dialektika pojmů výrobní síla (výrobní prostředek) a výrobní vztah, dialektika, jejíž hranice je třeba určit a která neruší reálný rozdíl.

6. Nerovný poměr vývoje materiální výroby na př. k umělecké produkci. Vůbec pojem pokroku není třeba brát v obvyklé abstrakci. V otázkách umění atd. není tato disproporce ještě tak důležitá a tak těžko pochopitelná jako ve sféře praktických sociálních vztahů. Na př. poměr vzdělanosti v United States [Spojených státech] a v Evropě. Ale vlastní obtížný bod, který je zde třeba rozebrat, je ten, jak se výrobní vztahy jakožto právní vztahy začínají nerovnoměrně vyvíjet. Tedy na př. poměr římského soukromého práva (trestního a veřejného práva se to týká méně) k novodobé výrobě.

7. Toto pojetí se jeví jako nutný vývoj. Avšak oprávněnost náhody. Jak. (též svoboda a j.). (Působení dopravních prostředků. Světové dějiny neexistovaly vždy; dějiny jakožto světové dějiny jsou výsledkem.)

8. Východiskem je ovšem přírodní určitost; subjektivně a objektivně. Kmeny, rasy atd.

O umění je známo, že určitá období jeho rozkvětu nejsou vůbec v souladu se všeobecným vývojem společnosti, tedy ani s vývojem materiální základny, jaksi kostry organisace společnosti. Např. Řekové ve srovnání s moderními národy i Shakespeare. U některých forem umění, na př. u eposu se dokonce uznává, že nemohou vzniknout ve své klasické podobě, tvořící epochu světových dějin, jakmile se objeví umělecká produkce jako taková; že tedy v oblasti umění samého jsou určité významné útvary možné jen na poměrně nízkém stupni uměleckého vývoje. Je-li tomu tak v oblasti umění, ve vztazích mezi různými druhy umění, je již méně nápadné, že je tomu stejně v poměru celé oblasti umění k všeobecnému vývoji společnosti. Obtíž je jen ve všeobecné formulaci těchto rozporů. Jakmile se podaří je specifikovat, jsou již vysvětleny.

Vezměme na příklad poměr řeckého umění a pak Shakespeara k přítomnosti. Je známo, že řecká mythologie je nejen zbrojnicí řeckého umění, nýbrž i jeho půdou. Je možný názor na přírodu a na společenské poměry, který tvoří základ řecké fantasie a tedy i řeckého [umění], se selfaktory a železnicemi, lokomotivami a elektrickým telegrafem? Co je Vulkán proti firmě Roberts a spol., Jupiter proti hromosvodu a Hermes proti Crédit mobilier (viz poznámku [26])? Všechna mythotogie přemáhá, ovládá a utváří přírodní síly v obrazotvornosti a obrazotvorností: mizí tedy se skutečným ovládnutím těchto přírodních sil. Co s Fámou, když tu je Printing house square?[411] Řecké umění předpokládá řeckou mythologii, to jest přírodu a společenské formy, již zpracované nevědomě uměleckým způsobem lidovou fantasií. To je jeho materiál. Ne kterákoli mythologie, to jest kterékoli nevědomé umělecké zpracování přírody (zde se přírodou rozumí všechno předmětné, tedy včetně společnosti). Egyptská mythologie nemohla nikdy být půdou nebo mateřským lůnem řeckého umění. Ale rozhodně je to právě mythologie. Tedy určitě ne vývoj společnosti, který vylučuje jakýkoli mythologický poměr k přírodě, jakékoli mythologisování přírody; který tedy vyžaduje od umělce fantasii nezávislou na mythologii.

Z druhé strany: je možný Achilles v době střelného prachu a olova? Či vůbec Iliada s tiskařským lisem nebo dokonce tiskacím strojem? Neumlkají nutně zpěvy, zkazky a múzy s tiskařským lisem, tedy nezanikají tím nezbytné podmínky epické poesie?

Avšak obtíž nespočívá v tom pochopit, že řecké umění a epos jsou vázány na určité formy společenského vývoje. Obtíž je v tom, že nám ještě stále poskytují umělecký požitek a v určitém smyslu platí jako norma a nedostižný vzor.

Muž se nemůže znovu stát dítětem, jinak zdětinští. Ale což ho netěší naivita dítěte a což se nemusí sám snažit na vyšším stupni reprodukovat svou pravdu? Neožívá v dětské povaze v každé epoše její vlastní charakter ve své přirozené pravdivosti? Proč by dětství lidské společnosti tam, kde se lidstvo nejkrásněji rozvinulo, nemělo na nás působit svým věčným půvabem, jako nenávratný stupeň? Bývají nevychované děti a přemoudřelé děti. Mnohé ze starých národů patří do této kategorie. Normálními dětmi byli Řekové. Půvab jejich umění pro nás není v rozporu s nevyvinutým společenským stupněm, na němž vyrostlo. Je naopak jeho výsledkem a je nerozlučně spjat s tím, že nezralé společenské podmínky, za nichž vzniklo a jedině mohlo vzniknout, se nikdy nemohou vrátit.



Napsal K. Marx
koncem srpna až v polovině září 1857
Poprvé otiltěno v Časopise „Die Neue Zeit“,
sv. 1, čís. 23—25, 1901—1903
  Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — živočich společenský. Aristoteles „Ústava“, sv. I., kap. 1. (Pozn. red.)

b — doslova: společné místo; užívá se ve smyslu: otřepaná fráze. (Pozn. red.)

c — postřeh. (Pozn. red.)

d — v abstraktním pojetí, vůbec. (Pozn. red.)

e — protimluv, rozpor v subjektu, ve věci samé. (Pozn. red.)

f V rukopise je: v osobě (in der Person.) (Pozn. red.)

g Určení je popření. (Pozn. red.)

h — dovršení, konečnou úpravu. (Pozn. red.)

i — co do možnosti. (Pozn. red.)

j — poslední nátěr (poslední tah štětcem). (Pozn. red.)

k — povýtce. (Pozn. red.)

l — národ spekulující na burze. (Pozn. red.)

m — směna mezi podnikateli. (Pozn. red.)

n Přijde na to. (Pozn. red.)

o — povýtce. (Pozn. red.)

p — beze všeho dalšího, jiného; jako taková. (Pozn. red.)

q — s výhradou, ne doslova. (Pozn. red.)

r — co do možnosti. (Pozn. red.)

s — akciové společnosti. (Pozn. red.)


407 Touto Marxovou prací začínají jeho ekonomické rukopisy z let 1857—1858, které v plném znění vyšly zatím jen německy; vydal je roku 1939 Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS s redakčním titulem „Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie (Rohentwurf)“ [„Nástin kritiky politické ekonomie (Koncept)“].

Úvod, na němž Marx pracoval od konce srpna do poloviny září 1857, je nedokončený náčrt „všeobecného úvodu“ k zamýšlenému velkému ekonomickému dílu, v němž chtěl Marx zkoumat kapitalistický způsob výroby jako celek a současně podat kritiku buržoazní politické ekonomie. Základní body osnovy tohoto velkého díla uvedl Marx už v „Úvodu“. Při dalším studiu Marx několikrát změnil původní plán a podle jeho nových variant vznikla díla „Ke kritice politické ekonomie“ a „Kapitál“. Rukopis z let 1857—1858 je jakýsi pracovní náčrt obou těchto děl.

„Úvod“ byl v Marxových písemnostech nalezen roku 1902. V roce 1903 byl uveřejněn německy v berlínském časopise „Die Neue Zeit“. Rusky vyšel poprvé roku 1922 v Petrohradě jako součást knihy Karla Marxe „Ke kritice politické ekonomie“.

408 Jde o Rousseauovy názory na lidské vztahy na přechodu od přírodního stavu k občanskému. Tyto názory Rousseau vykládá ve své knize „Du Contrat social; ou, Principes du droit politique“ [„O společenské smlouvě; aneb Principy politického práva“], Amsterodam 1762.

409 Jde zejména o „pravého“ socialistu Karla Grüna, jehož názory na vztahy mezi výrobou a spotřebou Marx kritizoval v „Německé ideologii“ (viz Marx-Engels, Spisy 3).

410 Henri Storch, „Considérations sur la nature du revenu national“ [„Úvahy o povaze národního důchodu“], Paříž 1824, str. 144—159.

411 Printing House Square — londýnské náměstí, kde je budova redakce listu „Times“.