Bedřich Engels



*Dobytí Dillí


Nehodláme se připojovat k halasnému sboru, který nyní ve Velké Británii do nebe vychvaluje udatnost jednotek, jež dobyly Dillí ztečí. Žádný národ, ani Francouzi, se nemůže vyrovnat Angličanům v sebechvále, zejména jde-li o udatnost. Rozbor faktů však velmi brzy zredukuje v devětadevadesáti případech ze sta velikost tohoto hrdinství na velmi obvyklé rozměry a každý člověk se zdravým rozumem musí být znechucen tímto spekulováním s cizí statečností, kterým se anglický pater familias[a], jenž si klidně žije za pecí a má nezměrný odpor ke všemu, co mu hrozí sebemenší vyhlídkou na získání vojenské slávy, pokouší přisvojovat si podíl na této nepochybné, ale rozhodně nijak mimořádné statečnosti, jež se projevila při zteči Dillí.

Porovnáme-li Dillí se Sevastopolem, musíme ovšem uznat, že sipáhíové nejsou Rusové, že žádný z jejich výpadů proti britskému ležení se nepodobal Inkermanu[281], že v Dillí nebyl Totleben a že sipáhíové, i když každý jednotlivý muž a každá rota bojovali ve většině případů statečně, byli naprosto bez velení, a to nejen jejich brigády a divize, nýbrž i téměř všechny prapory, že jejich součinnost proto nepřesahovala rámec roty a že jim úplně chyběl prvek vědeckosti, bez něhož je dnes armáda bezmocná a obrana města zcela beznadějná. Je pravda, že nepoměr v početním stavu a bojových prostředcích, převaha sipáhíů v odolnosti vůči podnebí a dočasné krajní oslabení jednotek u Dillí vyrovnávají mnoho z těchto rozdílů a umožňují tak srovnávat tato dvě obléhání (máme-li tyto operace nazývat obléháním). Ani potom však nepovažujeme zteč Dillí za akt neobvyklé a mimořádně hrdinské statečnosti, třebaže se jako v každé bitvě na obou stranách bezpochyby vyskytly jednotlivé případy vysoké bojové odvahy, nýbrž tvrdíme, že angloindická armáda u Dillí projevila víc vytrvalosti, bojové morálky, uvážlivosti a obratnosti než anglická armáda, která byla vystavena zkoušce mezi Sevastopolem a Balaklavou[282]. Britská armáda u Sevastopolu byla po bitvě u Inkermanu ochotna a připravena znovu se nalodit, a byla by to určitě udělala, nebýt Francouzů. Angloindická armáda n Dillí sice uvažovala o vhodnosti ústupu, když ji k tomuto kroku nabádalo nepříznivé roční období a z něho plynoucí smrtelné nemoci, přcrušení komunikací, chmurné vyhlídky na včasný příchod posil a situace v celé horní Indii[b], ale přese všechno vytrvala na místě.

Když povstání dosáhlo vrcholu, byla by se v horní Indii nejlépe uplatnila pohyblivá kolona. Byly pouze dva oddíly, jichž se mohlo takto použít: malý oddíl Havelockův, o němž se brzy ukázalo, že na to nestačí, a vojsko před Dillí. Že za těchto okolností bylo vojenskou chybou zůstávat u Dillí a plýtvat pohotovými silami v bezúčelných bojích s nezasažitelným nepřítelem, že by armáda v pohybu byla čtyřikrát víc platná než armáda nehybná, že by byla s to vyčistit horní Indii s výjimkou Dillí, obnovit komunikace a rozdrtit jakýkoli pokus povstalců soustředit síly, což by bylo přirozeně a snadno přivodilo pád Dillí, to všechno jsou nepopíratelná fakta. Avšak politické důvody přikazovaly nelikvidovat tábor u Dillí. Vina spočívá na mudrcích z hlavního stanu, kteří vyslali armádu k Dillí, a ne na vytrvalosti armády, která se držela, když už tam jednou byla. Je však též nutné připomenout, že účinek období dešťů na tuto armádu byl mnohem mírnější, než se dalo očekávat, a že kdyby byl počet onemocnění, který způsobuje aktivní bojová činnost v takovém období, dosáhl přibližně průměru, byl by ústup nebo rozklad armády býval nevyhnutelný. Armáda byla v nebezpečné situaci až do konce srpna. Začaly docházet posily, zatímco povstalecký tábor neustále oslabovaly nesváry. Počátkem září přibyl obléhací trén a obranné postavení se změnilo v útočné. Dne 7. září zahájila první baterie palbu a večer 13. září byly proraženy dva použitelné průlomy. Podívejme se nyní, co se dělo mezi těmito dvěma daty.

Kdybychom měli v tomto směru spoléhat na oficiální depeši generála Wilsona, byli bychom na tom opravdu velmi špatně. Toto hlášení je právě tak zmatené, jako byly všechny dokumenty vydávané anglickým hlavním stanem na Krymu. Nikdo na světě by z něho nemohl vyčíst polohu obou průlomů ani vzájemné postavení a uspořádání útočících kolon. Pokud jde o soukromé zprávy, jsou pochopitelně ještě beznadějněji zmatené. Naštěstí jeden z těch schopných vzdělaných důstojníků, jimž připadá téměř celá zásluha za dosažený úspěch, příslušník bengálského ženijního a dělostřeleckého vojska, podal v „Bombay Gazette“[283] zprávu o tom, co se událo, jež je právě tak jasná a věcná, jako prostá a skromná. Za celou krymskou válku se nenašel ani jediný anglický důstojník, který by dokázal napsat tak rozumnou zprávu. Náš důstojník byl na neštěstí zraněn první den zteče, a tam jeho dopis končí. O dalších akcích máme proto stále ještě naprosto mlhavou představu.

Angličané posílili obranná zařízcní Dillí natolik, že mohla odolat obléhání asijské armády. Podle našich moderních představ bylo stěží možné označit Dillí za pevnost, spíš jen za místo zajištěné proti prudké zteči polní armády. Jeho zděné hradby 16 stop vysoké a 12 stop silné, završené parapetem 3 stopy silným a 8 stop vysokým, měly mimo parapet 6 stop zdiva nekrytého pomocí glacis a vydaného přímé palbě útočníka.[284] Pro malou šíři hradební zdi bylo naprosto vyloučeno postavit děla kamkoli jinam než na bašty a Martellovy věže. Tyto věže chránily kurtinu z boku jen velmi nedostatečně a zděný parapet o tloušťce tří stop mohla obléhací děla snadno rozstřílet (i polní děla by to dokázala), takže bylo vemi snadné umlčet palbu obránců, zejména děla, která chránila příkop z boku. Mezi hradbou a příkopem byl široký odstupek, rovná cesta usnadňující vytvoření použitelného průlomu a příkop za těchto okolností nebyl pro každou jednotku, která by v něm uvízla, coupe-gorge[c], ale stal se místem odpočinku, kde se mohly znovu zformovat kolony, v nichž by při postupu na glacis vznikl zmatek.

Postupovat proti takovému místu s použitím pravidelných zákopů podle zásad obléhání by bylo šílenství, i kdyby byla splněna základní podmínka, totiž že by bylo dost vojáků k obklíčení pevnosti ze všech stran. Za daného stavu obranných zařízení, za dezorganizace a klesající morálky obránců by byl hrubou chybou každý jiný způsob útoku než ten, jehož bylo použito. Tento způsob je vojenským odborníkům velmi dobře znám pod názvem prudká zteč (attaque de vive force)[285]. S obrannými stavbami, které mají pouze znemožnit otevřený útok bez použití těžkých děl, se jednoduše vypořádá dělostřelectvo; vnitřek pevnosti je po celou dobu bombardován, a jakmile jsou průlomy dostatečné, zahájí jednotky zteč.

Utok byl veden na severní frontu hradeb, přímo proti anglickému táboru. Tato fronta se skládá ze dvou kurtin a tří bašt a tvoří mírně vbíhavý úhel u střední (Kašmírské) bašty. Východní úsek, od Kašmírské k Vodní baště, je kratší a poněkud vysunut dopředu proti západnímu úseku mezi Kašmírskou a Morískou baštou. Terén před Kašmírskou a Vodní baštou byl pokryt nízkými křovisky, zahradami, domy atd., které sipáhíové nesrovnali se zemí, takže útočníci se tu mohli skrývat. (To vysvětluje, jak mohli Angličané tak často sledovat sipáhíe až těsně k pevnostním dělům; tehdy se to považovalo za čin neobyčejně hrdinský, ačkoli to ve skutečnosti bylo spojeno jen s malým nebezpečím, pokud se mohli takto krýt.) Kromě toho asi 400 či 500 yardů od této linie vedla hluboká roklina v témž směru jako hradby, takže tvořila přirozenou paralelu[286] pro útočníky. Protože navíc poskytovala řeka Angličanům výbornou oporu pro jejich levé křídlo, zvolili velmi správně za hlavní bod útoku malý výběžek vytvořený Kašmírskou a Vodní baštou. Současně byl podniknut klamný útok na západní kurtinu a bašty a tento manévr byl tak úspěšný, že hlavní síla sipáhíů byla vyslána právě proti němu. Sipáhíové shromáždili silný oddíl v předměstích před Kábulskou branou, aby ohrozili pravý bok Angličanů. Tento manévr by byl naprosto správný a velmi účinný, kdyby západní kurtina mezi Morískou a Kašmírskou baštou byla nejvíc ohrožena. Kdyby byli sipáhíové zaujali vůči Angličanům boční postavení, bylo by jim to poskytlo dokonalý prostředek aktivní obrany, neboť jakmile by jejich sily začaly postupovat, zasáhly by z boku každou kolonu jdoucí na zteč. Avšak účinnost tohoto postavení nemohla sahat na východ až ke kurtině mezi Kašmírskou a Vodní baštou, takže zaujetím tohoto postavení byla nejlepší část obranných sil odvedena od rozhodujícího místa.

Výběr dělostřeleckých postavení, jejich vybudování a vyzbrojení, jakož i obsluha baterií zasluhují nejvyšší chvály. Angličané měli asi 50 děl a moždířů soustředěných v mohutné baterie kryté dobrými solidními předprsněmi. Sipáhíové měli podle oficiálních údajů na napadené frontě 55 děl; jejich děla však byla roztroušena po malých baštách a Martellových věžích, nebyla schopna soustředěné akce a byla sotva kryta ubohým tři stopy širokým parapetem. Bylo by určitě stačilo několik hodin palby, aby byla palba obránců umlčena, a pak už bylo všechno snadné.

Dne 8. září zahájila 1. baterie s 10 děly palbu ze vzdálenosti 700 yardů od hradeb. Příští noci byla zmíněná roklina upravena v jakýsi zákop. Dne 9. září byl bez odporu obsazen nerovný terén a domy před roklinou; 10. září zahájila palbu 2. baterie s 8 děly. Ta byla vzdálena od hradby 500 či 600 yardů. Dne 11. září 3. baterie, vybudovaná velmi odvážně a obratně v nerovném terénu 200 yardů od Vodní bašty, zahájila palbu ze šesti děl, zatímco deset těžkých moždířů postřelovalo město. Večer 13. září bylo hlášeno, že průlomy — jeden v kurtině přilehlé k pravému boku Kašmírské bašty a druhý v levé líci a boku Vodní bašty — mohou být zlezeny, a byl dán povel ke zteči. Sipáhíové zřídili 11. září protizákop na glacis mezi oběma ohroženými baštami a vykopali okop pro střelce asi tři sta padesát yardů od anglických baterií. Z tohoto postavení za Kábulskou bránou též postoupili vpřed, aby provedli boční útoky. Tyto pokusy o aktivní obranu byly však provedeny nejednotně, nekoordinovaně a bez nadšení a minuly se účinkem.

Za svítání 14. září zahájilo pět britských kolon útok. Jedna z nich, na pravém křídle, měla zaměstnat síly u Kábulské brány a v případě úspěchu zaútočit na Láhaurskou bránu. Další dvě kolony měly zaútočit na oba průlomy, jedna kolona na Kašmírskou bránu, která měla být vyhozena do vzduchu, a poslední kolona měla zůstat v záloze. S výjimkou první kolony splnily všechny svůj úkol úspěšně. Průlomy byly jen slabě hájeny, ale odpor v domech blízko hradeb byl velmi tuhý. Dík hrdinství jednoho důstojníka a tří seržantů ženijního vojska (neboť zde to bylo hrdinství) se podařilo otevřít výbuchem Kašmírskou bránu, a tak mohla i tato kolona proniknout do města. Do večera se Angličané zmocniti celé severní fronty hradeb. Zde se však generál Wilson zastavil. Nespořádaná zteč byla zastavena, Angličané dovezli děla a namířili je proti všem silným postavením ve městě. Kromě zteče arzenálu bylo, jak se zdá, velmi málo opravdových bojů. Povstalci klesli na duchu a hromadně opouštěli město. Wilson postupoval do města opatrně, po 17. září téměř nenarážel na odpor a celé město obsadil 20. září.

Svůj názor na řízení útoku jsme už vyslovili. Pokud jde o obranu, pokus o ofenzívní odvetné manévry, boční postavení u Kábulské brány, protizákopy, střelecké okopy, to všechno ukazuje, že i mezi sipáhíe pronildy jakési představy o vědeckém vedení války; buď však nebyly dost jasné nebo dost pronikavé, aby se daly nějak účinně realizovat. Zda pocházely od Indů nebo od některých Evropanů, kteří se k nim přidali, je ovšem obtížné odhadnout. Jedno je však jisté: tyto pokusy, ačkoli byly uskutečňovány nedokonale, se v základě velmi podobají aktivní obraně Sevastopolu, jejich uskutečňování pak vzbuzuje dojem, že některý evropský důstojník vypracoval pro sipáhíe správný plán, jehož myšlenku však sipáhíové nedokázali plně pochopit, nebo že se vinou dezorganizace a nedostatku velení praktické návrhy změnily v chabé a neúčinné pokusy.



Napsal B. Engels kolem 16. listopadu 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5188 ze 5. prosince 1857
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — otec rodiny. (Pozn. red).

b — tj. v severní Indii. (Pozn. red).

c — vražednou pastí. (Pozn. red).


281 Inkerman — viz poznámku [124].

282 U Balaklavy došlo za krymské války 25. (13.) října 1854 k bitvě mezi ruskými a spojeneckými vojsky; přestože Angličané měli výhodné postavení, utrpěli v této bitvě velké ztráty způsobené chybami anglického velení, které zavinilo zničení anglického lehkého jezdectva.

283The Bombay Gazette“ [„Bombajské noviny“] — anglický list, který vycházel v Indii od roku 1791.

284 Zděné nebo kamenné hradby byly základním prvkem obranného systému dřívějších pevnosti. Vnější část opevňovacího systému při tomto způsobu stavby tvořily glacis, tj. šikmý násep před vnějším okrajem pevnostního příkopu, zbavený porostu a svažující se směrem k nepříteli, kontreskarpa, tj. vnější zeď pevnostního příkopu, příkop a eskarpní stěna, chránící vnitřní, k nepříteli obrácenou stěnu příkopu. Hlavní hradba, vybudovaná nad vnitřním okrajem příkopu a někdy od něho oddělená nevelkým odstupkem (bermou), se členila na fronty (čelí), tj. části obrácené jedním směrem, jež na sebe navazovaly pod určitým úhlem a tvořily tak obvod (trasu) pevnostních hradeb. Na hřebeni hradební zdi býval někdy ještě parapet, tj. ochranná zeď pro střelce, který byl užší než vlastní hradební zeď, za ním byl ochoz nebo prostor pro umístění děl. Na křídlech front (a někdy i v jiných důležitých bodech) byly hradby zpevněny baštami, vybudovanými tak, aby každý bod před hradbou bylo možno postřelovat čelně i bočně. Bašta vyčnívala z linie hradeb a měla zpravidla podobu pravidelného pětiúhelníku, obráceeného hrotem k nepřítelí. Dvě dlouhé strany svírající hrot se nazývaly čela nebo líce, dvě krátké strany přilehlé k základně a obrácené k nepříteli bočně, nazývané boky, měly boční palbou chránit část hradební linie mezi baštami, tzv. kurtinu (mezibaští). Obranu pevnosti zesilovaly různé druhy obranných věží, jako například Martellovy věže (viz poznámku [227]).

285 Prudká zteč (attaque de vive force) byla jednou ze čtyř forem dobýváni pevností (přepad, prudká zteč, bombardováni, formální útok). Používalo se ji vůči slabším pevnostem. Při tomto způsobu byla pevnost napadena nekrytými vojenskými silami, které se rozvinuly do určených sestav a za součinnosti dělostřelectva pronikaly do napadeného objektu. ženijní práce se při tomto způsobu prováděly v minimální míře, obléhací zákopy se nebudovaly.

286 Paralela (též zápruží) obléhací zákop probíhající rovnoběžné s pevnostním obvodem nebo s některou frontou (čelím) pevnosti. Paralely se budovaly postupně stále blíž k pevnosti a spojovaly se tzv. přibližovacími zákopy. Z poslední paralely se vedl přibližovací zákop (approche) proti glacis a byla východiskem útoku pěchoty.