Karel Marx
Nový Mazziniho manifest
Londýn 21. září 1858
Když janovský list „Dio e popolo“, poslední republikánské noviny vydávané na italské půdě, nakonec podlehly neustálé perzekuci sardinské vlády, nedal se tím Mazzini nijak odradit a začal vydávat v Londýně dvakrát měsíčně italský list pod názvem „Pensiero ed Azione“ („Myšlenka a čin“).
A právě z posledního čísla tohoto orgánu překládáme nový Mazziniho manifest, který považujeme za historický dokument, podle něhož může čtenář sám posoudit životnost a vyhlídky oné části revoluční emigrace, která se shromáždila pod praporem tohoto římského triumvira.[423] Zdá se, že Mazzini, místo aby zkoumal velké sociální faktory, na nichž ztroskotala revoluce z let 1848 až 1849, a místo aby se pokusil vylíčit skutečné podmínky, které v posledních letech tiše dozrály a vytvořily základ pro nové a mocnější hnutí, znovu upadá do svých dřívějších fantazií a potýká se s fiktivním problémern což ovšem může vést jen k falešnému řešení. Pro něho je stále ještě nejdůležitější otázka, proč emigranti jako celek neměli úspěch se svými pokusy obnovit svět, a stále ještě doporučuje nejrůznější lektvary na vyléčení jejich politické paralýzy. Říká:
„V roce 1852 jsem se v memorandu adresovaném evropské demokracii otázal, co by dnes mělo být heslem, jednotící výzvou strany. Odpověď je velmi prostá. Je vyjádřena jediným slovem — čin, ale ěin jednotný, celoevropský, trvalý, důsledný, odvážný. Svobody můžete dosáhnout, jen když pronikne do vašeho vědomi, a do vašeho vědomi může proniknout jen činy. O svém osudu rozhodujete sami. Svět na vás čeká. Iniciativa je všude tam, kde je národ odhodlán povstat, kde je připraven bojovat a v případě potřeby zemřít za spásu všech a kde na své prapory píše heslo: bůh, národ, spravedlnost, pravda, ctnost. Povstaňte v zájmu všech a všichni vás budou následovat. Celá strana se musí morálně očistit. Každý může hledat řešení, kde se domnívá, že zahlédl záblesk pravdy, ale nenechme jej, aby šel jen svou vlastni cestou a zběhl od velké armády budoucnosti... Nejsme demokracie, jsme jen její předvoj. Musíme jí jen připravit cestu. Potřebujeme pouze jednotný plán a společné úsilí... Šest let uplynulo od této výzvy a problém se nezměnil. Sily strany početně vzrostly, ale ještě jsme nedosáhli sjednoceni strany. Některé organizované malé skupiny dokazují sílu jednoty svou nevyčerpatelnou životností a hrůzou, kterou nahánějí nepříteli; velká většina strany je však i nadále dezorganizována, izolována, a proto i nečinná a nemohoucí. Skupinky oddaných lidí, kteří nemohou snést hanbu nečinnosti, tu a tam bojuji jako tirailleurs[a] na všech úsecích fronty, každý na svou pěst, jen pro vlastní zem, bez vzájemného dorozumění; jsou příliš slabí, než aby na některém úseku zvítězili, a proto jen protestují a umírají. Hlavní sily armády jim nemohou přijít na pomoc, neboť nemají plán, ani prostředky, ani vůdce... Byla chvíle, kdy se spojenectví vlád rozpadlo. Krymská válka poskytla utlačovaným národům příležitost, jíž se měly bleskurychle chopit, ale protože tu nebyla organizace, nechaly si ji ujít. Viděli jsme opravdové revolucionáře, kteří očekávali osvobození svých zemí od smělých plánů nějakého člověka, jehož zasahování do věcí národa a výzva k povstání znamená jistou zkázu. Viděli jsme, jak Poláci, zapomínajíce na Sobieského a na historické poslání, které Polsko v křesťanské Evropě splnilo, šli sloužit Turecku jako kozáci. Byly národy, jako například Rumuni, kteří si představovali, že se sjednotí diplomatickou cestou, jako by někdy v dějinách světa vznikl některý národ jinak než bojem svých synů. Jiní, jako Italové, se rozhodli čekat, dokud se do boje nezapojí Rakousko, jako by Rakousko mohlo zaujmout nějaké jiné stanovisko než ozbrojenou neutralitu. Jedině Řecko přikročilo k činu, ale nepochopilo, že proti spojenectví vlád není řecké národní hnutí možné, dokud nevypukne revoluce, která by tyto síly rozštěpila, a dokud helénský živel neuzavře spojenectví s živlem slovansko-rumunským, aby povstání bylo skutečně oprávněné. Nedostatek organizace a plánů, v němž vidím kořen zla, nebyl nikdy patrnější. Odtud ona smrtelná sklíčenost, která někdy zachvacuje naše řady. Co zmůže jednotlivec, sám, izolovaný, téměř nebo vůbec bez prostředků, při řešení problému, který se týká celé Evropy? Jedině sjednocení jej může vyřešit... V roce 1848 jsme povstali v desítce míst ve jménu všeho velkého a svatého. Svoboda, solidarita, lid, spojenectví, vlast, Evropa, to všechno patřilo nám. Později, zklamáni, fascinováni nevím jakým zbabělým a trestuhodným mámením, jsme připustili, aby tato hnutí dostala lokální charakter... My, kteří jsme svrhli Ludvíka Filipa, jsme opakovali rouhavou větu, která charakterizuje jeho vládu: „Chacun pour sol, chacun chez soi“[b]. Proto jsme byli poražení. Což jsme se z této trpké zkušenosti nijak nepoučili? Nepochopili jsme dosud, že síla je v jednotě a jen a jen v jednotě?
Člověk se skládá z myšlení a činu. Myšlení, které se neztělesní v činy, je jen stín člověka; čin, který neřídí a neosvítí myšlenka, je jen galvanizované mrtvé tělo, forma bez duše. Bůh je proto bohem, že je absolutním ztotožněním myšlenky a činu. Člověk je člověkem jen pod podmínkou, že se neustále co nejvíc přibližuje tomuto ideálu... Nemůžeme zvítězit, rozdělíme-li naši stranu na lidi myslíci a lidi jednající, na lidi ducha a lidi činu, odtrhne-li se od sebe bůhví jak nemorálně a nesmyslně teorie a praxe, povinnost jednotlivce a celku, spisovatel a spiklenec či bojovník... Všichni hlásáme sjednocení jako heslo epochy, jíž jsme předchůdci, ale kolik se nás sjednotí se svými bratry k společné práci? Všichni mluvíme o snášenlivosti, lásce, svobodě, ale odtahujeme se od svých druhů, protože tu nebo onu určitou otázku chtějí řešit jinak než my. Nadšeně tleskáme těm, kdo umírají, aby nám proklestili cestu k činu, ale nekráčíme v jejich šlépějích. Považujeme za špatné a ukvapené pokusy, ke kterým dochází v malém měřítku; ale přitom se nesnažíme, abychom je uskutečnili ve velkých a mohutných rozměrech. Všichni naříkáme, že strana nemá dost materiálních prostředků; kolik nás však pravidelně přispívá svým grošem do společné pokladny? Své neúspěchy vysvětlujeme tím, že nepřítel má mocnou organizaci, ale jak málo z nás se snaží, abychom vytvořili všemocnou stranu diky všeobecné jednotné organizaci, která by ovládla současnost a v niž by se obrážela i budoucnost?... Což nelze stranu nijak vymanit z nynějšího žalostného stavu dezorganizaec? Všichni soudíme, že myšleni je svaté, že se má svobodné a nerušeně projevovat; že sociální organizace je špatná, jestliže z nesmírné materiální nerovnosti odsuzuje dělníka, aby byl součásti stroje a zbavuje ho intelektuálního života. Soudíme, že život jednotlivého člověka je svatý. Soudíme, že stejně svaté je i sjednocení, že je heslem, které vyjadřuje zvláštní posláni naší epochy. Soudime, že stát by se neměl proti němu stavět, ale povzbuzovat je. Nadšeně hledíme do budoucnosti, kdy všeobecné sjednocení výrobců nahradí mzdy ůčastí na zisku. Věříme v posvátnost práce a pokládáme za vinu každé společnosti, v níž člověk, který chce žít ze své práce, žit nemůže. Věříme v národnost, věříme v lidstvo... Lidstvem rozumíme sjednoceni svobodných a rovných národů na dvojím základě: samostatnosti jejich vnitřního vývoje a bratrství v zájmu uspořádání mezinárodního života a všeobecného pokroku. Soudíme, že mapa Evropy musí být změněna, aby národy a lidstvo, jak je chápeme, mohly existovat. Soudíme, že je třeba provést nové územní rozdělení, které by nahradilo svévolné rozdělení podle vídeňské smlouvy a které by spočívalo na příbuznosti jazyka, tradicí, náboženství a vycházelo z geografických a politických podmínek každé země. Což nemyslíte, že tato společná přesvědčeni budou stačit pro bratrskou organizaci? Nevyzýváme vás, abyste se podřídili jediné doktríně, jedinému názoru. Říkám jen tolik: vypovězme společný boj popíráni každé doktríny; dosáhněme jednotně druhého maratónského vítězství nad principem orientální nehybnosti, který dnes hrozí znovu zachvátit Evropu. Všichni lidé, ať náleží ke kterékoli republikánské frakci, ale sdílejí názory, které jsem právě vypočítal, by měli vytvořit evropskou akční stranu, v niž by jednotlivé sekce měly vytvořit Francie, Itálie, Německo, Švýcarsko, Polsko, Řecko, Uhry, Rumunsko a jiné utlačené národy; každá národní sekce by měla být samostatná a mít vlastní pokladnu; ústřední výbor s ústřední pokladnou by měli tvořit delegáti národních sekcí atd.
Jakmile strana dosáhne jednoty, omezí se evropská otázka na otázku, kde začít? V revolucích, stejně jako ve válce, závisí vítězství na rychlém soustředění největšího možného počtu sil v daném místě. Chce-li strana v revoluci zvítězit, měla by si vybrat na mapě Evropy takové místo, kde se dá nejsnadněji a nejúčinněji vyvinout iniciativa, a tam vrhnout všechny síly, které může každá sekce uvolnit. Řím a Paříž jsou takové dva strategické body,v nich musí začít společná akce. Francie se svou mohutnou jednotou, se vzpomínkami na svou velkou revoluci a na napoleonské armády, se svým vlivem, který má každé pařížské hnuti na mysl Evropy, Francie, i když každé její skutečné revoluční hnuti jistě proti sobě soustředí všechny sily evropských vlád — je přece jen země, jejíž iniciativa s největší jistotou podnítí všechny ostatní utlačené národy. Až na tuto jedinou výjimku je dnes Itálie zemi, která v sobě zřejmě spojuje všechny rysy iniciativy. Není třeba rozebírat společné názory, které ji ženou kupředu. V uplynulých deseti letech došlo v Itálii k řadě pozoruhodných protestních akcí, které jsou v Evropě zcela výjimečné. Věc italského národa je totožná s věcí všech národů, které byly rozdrceny nebo rozdrobeny vídeňskou smlouvou. Italské povstání by útokem na Rakousko ihned poskytlo příležitost slovanským a rumunským silám, které v lůně říše usilují, aby se z ní vymanily. Italská vojska, která jsou roztroušena po všech částech říše, kde je největší nespokojenost, by jejich hnutí podpořila. Dvacet tisíc Maďarů, vojáků rakouské armády v Itálii, by se seřadilo pod naším povstaleckým praporem. Italské hnutí se tudíž nemůže omezit na Itálii. Zeměpisná poloha Itálie a jejích 25 miliónů obyvatel jsou zárukou, že by povstalecké hnutí vydrželo dost dlouho, aby je mohly využít jiné národy. Rakousko a Francie, Francie a Anglie nemají v Itálii tak shodné zájmy, aby na tomto základě sjednotily svou politiku. Protože Itálie, která nemůže povstat a nesvrhnout papežství, by tedy svým povstáním vyřešila problém svobody svědomí v Evropě a měla by sympatie všech, jimž je tato svoboda drahá.“
Kritické poznámky k Mazziniho manifestu
Napsal K. Marx 21. září 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5453 z 13. října 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — harcovníci. (Pozn. red.).
b — „Každý pro sebe, každý u sebe doma.“ (Pozn. red.)