Karel Marx



*Otázka sjednocení Itálie


Jako chlapec, který dělal planý poplach s vlkem[43], prohlašovali Italové tak často, že „pobouření v Itálii dostoupilo vrcholu a Itálie stojí na prahu revoluce“, a korunované hlavy v Evropě se už tolik nažvanily o „vyřešení italské otázky“, že nebude nic divného, když se vlk skutečně objeví a nikdo si toho nevšimne, a když vypukne opravdová revoluce a všeobecná evropská válka a zastihne nás nepřipravené! Evropa vypadá v roce 1859 velmi bojovně a jestliže nepřátelské chování a zjevné přípravy Francie a Piemontu na válku s Rakouskem k ničemu nepovedou, pak není vyloučeno, že si palčivá nenávist Italů vůči jejich utlačovatelům spolu se stále rostoucími útrapami najdou průchod ve všeobecné revoluci. Omezujeme se na formulaci „není vyloučeno“, neboť jestliže dlouho nesplněná naděje mučí srdce, pak dlouho nesplněné proroctví vyvolává skeptickou náladu. Můžeme-li však věřit zprávám anglických, italských a francouzských novin, je morální stav Neapole fac simile[a] její fyzikální struktury a proud revoluční lávy by nevyvolal o nic větší překvapení než nový výbuch starého Vesuvu. Dopisovatelé z papežského státu se podrobně rozepisují o přečinech, jichž se církevní vláda dopouští ve stále větší míře, a o hluboce zakořeněném přesvědčení římského obyvatelstva, že reforma nebo zlepšení nejsou možné, že pomoci může jedině svržení této vlády, že by se tohoto prostředku bylo použilo u dávno, kdyby tam nebylo švýcarské, francouzské a rakouské vojsko,[44] ale že přes tyto závažné překážky je možné se o to pokusit v kterýkoli den či hodinu.

Zprávy z Benátska a Lombardie jsou přesnější a nápadně připomínají příznaky, které se v těchto provinciích projevovaly koncem roku 1847 a počátkem roku 1848[45]. Nikdo nekouří rakouský tabák a nekupuje rakouské průmyslové výrobky, všeobecně se také rozšířily výzvy k lidu, aby se vyhýbal veřejným zábavním místnostem. Tyto záměrné projevy nenávisti k arcivévodovi[b] a ke všem rakouským úředníkům dosáhly takového stupně, že kníže Alfonso Parcia, italský šlechtic oddaný habsburskému domu, si netroufl smeknout na ulici, když jela kolem arcivévodkyně[c]; trest, který po tomto provinění následoval, totiž arcivévodův rozkaz, aby kníže okamžitě opustil Milán, je pro příslušníky jeho třídy pobídkou, aby se připojili k volání lidu: fuori i Tedeschi![d] A jestliže k těmto tichým projevům nálady lidu přidáme ještě každodenní srážky lidu s vojskem, které vždycky vyvolává lid, a studentské nepokoje v Pavii, po nichž byla uzavřena universita, pak se před našima očima znovu odehrává prolog k pěti milánským dnům z roku 1848[46].

I když jsme přesvědčeni, že Itálie nemůže zůstat v nynějším postavení na věky, neboť všechno má svůj konec, i když víme, že na celém poloostrově postupuje aktivní organizace, nemůžeme dosud říci, zda tyto akce jsou čistě spontánním projevem vůle lidu, anebo zda je podněcují agenti Ludvíka Napoleona a jeho spojence hraběte Cavoura. Podle vnějších příznaků by se dalo soudit, že Piemont, podporovaný Francií a možná i Ruskem, má v úmyslu zaútočit letos na jaře na Rakousko. Podle toho, jakého přijetí se dostalo u císaře rakouskému vyslanci v Paříži, se nezdá, že by císař vůči vládě představované panem Hübnerem choval zrovna přátelské úmysly;[47] podle toho, že se v Alžírsku soustřeďují tak mohutné vojenské síly, lze předpokládat, že nepřátelské akce proti Rakousku by začaly útokem na jeho italské provincie; válečné přípravy Piemontu, prohlášení hraničící s vypovězením války Rakousku, kterými se denně hemží oficiální i polooficiální piemontský tisk, opravňují k domněnce, že král použije první záminky k tornu, aby překročil Ticino. Kromě toho důvěryhodné soukromé prameny potvrzují zprávu, že do Turína byl pozván Garibaldi, hrdina z Montevidea a Říma.[48] Cavour s ním měl rozhovor, informoval ho o vyhlídkách brzké války a naznačil mu, že by bylo moudré shromáždit a zorganizovat dobrovolníky. Rakousko, jedna z hlavních zúčastněných stran, jasně dokazuje, že těmto pověstem věří. Má ve svých italských provinciích soustředěno 120 000 vojáků a zvyšuje své síly, jak sejen dá; právě tam poslalo posilu 30 000 mužů. Obranná zařízení v Benátkách, Terstu i jinde se rozšiřují a zesilují, a ve všech ostatních rakouských provinciích se majitelé půdy a chovatelé koní vyzývají, aby dali své chovy k dispozici, protože jezdeckých koní je zapotřebí pro jezdectvo a ženisty. A zatímco Rakousko „opatrně po rakousku“ nezanedbává žádné přípravy k odporu, činí zároveň opatření i pro případ porážky. Od Pruska, tohoto německého Piemontu, jehož zájmy se diametrálně rozcházejí s rakouskými, může Rakousko v nejlepším případě čekat neutralitu. Mise rakouského posla barona Seebacha, který měl v Petrohradu získat naději na podporu pro případ napadení, zřejmě úplně selhala. Carovy[e] záměry se v mnoha směrech a v neposlední řadě i v otázce Středozemního moře, kde také spustil kotvy[49], až příliš shodují s plány jeho bývalého protivníka a nynějšího věrného spojence v Paříži, než aby si mohl dovolit hájit „vděčné“ Rakousko[50]. Známé sympatie anglického lidu k Italům a jejich nenávist vůči giogo tedesco[f] nutí k velmi vážným pochybnostem o tom, že se některá britská vláda odváží podporovat Rakousko, i když by to každá ráda udělala. Kromě toho má Rakousko, stejně jako mnohé jiné země, silné podezření, že takzvaný „mstitel zaWaterloo“[g] se ani v nejmenším nevzdal své touhy ponížit „proradný Albion“[51], že sice nebude chtít napadnout lva v jeho doupěti, ale nebude se rozpakovat postavit se mu na Východě a společně s Ruskem napadnout tureckou říši (přestože přísahal, že se této říše nedotkne); tak by přinutil polovinu britských sil k akcím na východním bojišti a druhou polovinu by z Cherbourgu udržoval v nucené nečinnosti, neboť by musela střežit britské pobřeží. Rakousko tedy má nepříjemný pocit, že dojde-li skutečně k válce, bude muset spoléhat jen na sebe; jeden z mnoha jeho prostředků, jak utrpět co nejméně ztrát při eventuální porážce, stojí za zmínku pro svou nestydatou vypočítavost. Kasárna, paláce, arzenály a jiné úřední budovy v celé benátské Lombardii, jejichž výstavba a udržování znamenaly pro Italy obrovské daňové zatížení, považuje Rakousko přesto za své vlastnictví. Nyní nutí vláda jednotlivé městské rady, aby všechny tyto budovy odkoupily za fantasticky vysoké ceny, a odůvodňuje to tím, že si je v budoucnu zamýšlí pronajímat, místo aby je měla ve vlastnictví. Zda městské rady někdy uvidí třeba jen haléř nájemného, i v případě, že Rakousko si svou moc udrží, je přinejmenším pochybné; a bude-li z celého svého italského území nebo z jeho části vyhnáno, bude si moci gratulovat k svému mazanému nápadu, že si značnou část svého ztraceného pokladu přeměnilo v hotové peníze, které se dají snadno odnést. Kromě toho se říká, že se Rakousko všemožně snaží přimět papeže, neapolského krále a vévody toskánského, parmského a modenského, aby se stejně jako ono rozhodli důsledně bránit všem pokusům lidu nebo korunovaných hlav změnit nynější stav věcí v Itálii. Jenže nikdo neví lépe než samo Rakousko, jak marné by bylo všechno úsilí těchto ubohých nástrojů čelit vlně lidového povstání nebo cizí intervenci. A jakkoli si každý opravdový Ital horoucně přeje válku s Rakouskem, je nesporně velká většina Italů toho názoru, že perspektivy války, kterou by začala Francie a Piemont, jsou co do výsledků přinejmenším pochybné. Nikdo sice doopravdy nevěří, že by se vrah Říma[52] mohl nějakým lidským způsobem proměnit ve spasitele Lombardie, ale přece jen malá klika přeje plánům Ludvíka Napoleona dosadit na neapolský trůn Murata a prohlašuje, že věří jeho úmyslu odstranit papeže z Itálie nebo omezit jeho moc jen na Řím a římskou Campagnu a pomoci Piemontu, aby ke svému území připojil celou severní Itálii. Pak je tu ještě malá, ale poctivá strana, která se domnívá, že Viktor Emanuel je zaslepen myšlenkou na italskou korunu, tak jako jí byl zaslepen jeho otec[h]; tato strana je přesvědčena, že Viktor Emanuel netrpělivě čeká na první příležitost, aby mohl tasit meč za italskou korunu, a že pomoci Francie nebo kterékoli jiné pomoci využije jen k jednomu — k dosažení tohoto vytouženého pokladu. Daleko početnější skupina, která má stoupence ve všech utlačovaných italských provinciích, hlavně v Lombardii a mezi lombardskými emigranty, ačkoli nemá přílišnou důvěru k piemontskému králi ani k piemontské monarchii, přesto prohlašuje: „Ať jsou cíle Piemontu jakékoli, má stotisícovou armádu, loďstvo, arzenály a peníze. Ať hodí Rakousku rukavici, my jej budeme následovat na bojiště; zachová-li věrnost, odměna jej nemine. Jestliže nedostojí svému poslání, nalezne v sobě národ dost sil, aby pokračoval v zahájeném boji a dovedl jej až k vítězství.“

Italská národní strana naproti tomu považuje vypovězení italské války za nezávislost pod ochranou Francie a Piemontu za národní neštěstí. Této straně nejde jen o to — jak se často mylně tvrdí — zda se Itálie zbavená cizinců sjednotí pod republikánskou či monarchickou formou vlády, ale o to, že navrhovaná opatření nedobudou Itálii Italům, ale v nejlepším případě jen nahradí jedno cizí jho jiným, o nic snesitelnějším. Přívrženci této strany mají za to, že hrdina 2. prosince[53] se vůbec nepustí do války, leda pod tlakem své stále netrpělivější armády nebo hrozivého postoje francouzského lidu; že bude-li donucen válčit, vybere si za válčiště Itálií proto, aby mohl uskutečnit plán svého strýce[i], totiž udělat ze Středozemního moře „francouzské jezero“, což by dovršil dosazením Murata na neapolský trůn; že když nadiktuje své podmínky Rakousku, vidí v tom dokonání pomsty, kterou začal na Krymu — pomsty za mírové smlouvy z roku 1815, kdy Rakousko bylo jednou ze stran, které Francii nadiktovaly podmínky krajně ponižující pro rodinu Bonapartů. Tato strana vidi v Piemontu pouhý nástroj v rukou Francie a je přesvědčena, že Napoleon III., jakmile dosáhne svého cíle, nebude riskovat pomoc Itálii, aby dosáhla oné svobody, kterou on sám odpírá Francii, uzavře s Rakouskem mír a potlačí všechno úsilí Italů pokračovat ve válce. Jestliže si Rakousko přece jen udrží své pozice, bude se Piemont muset spokojit s tím, že ke svému nynějšímu území připojí vévodství parmské a modenské; bude-li však Rakousko v tomto boji poraženo, pak bude mír uzavřen na Adiži a celé Benátsko i část Lombardie zůstanou v rukou nenáviděných Rakušanů. Tvrdí, že prý Piemont s Francií už se o tomto míru na Adiži mlčky dohodly. Ačkoli národní strana je přesvědčena o vítězství národa v případné národní válce proti Rakousku, má přece jen za to, že bude-li osnovatelem této války Napoleon a diktátorem sardinský král, nebudou moci Italové udělat ani krok proti vůdcům, které sami uznali, takže nebudou moci nijak překazit rejdy diplomacie, zabránit kapitulacím a smlouvám a budou si muset nechat znovu navléci pouta; tato strana poukazuje na to, jak se zachoval Piemont vůči Benátsku a Milánu v roce 1848 a u Novary v roce 1849,[54] a vybízí své krajany, aby si vzali poučení z této trpké zkušenosti a nedůvěřovali slepě monarchům. Národní strana vyvíjí všemožné úsilí, aby se celý poloostrov zorganizoval, a burcuje lid, aby se semkl jako jeden muž a nepouštěl se do boje, dokud se nebude cítit natolik silný, aby byl s to zahájit velké národní povstání, které by svrhlo papeže, krále Bombu[j] a spol. a umožnilo mu využít pak armád, loďstva i válečného materiálu příslušných provincií ke zničení cizího nepřítele. Tato strana považuje piemontskou armádu i lid za horlivé bojovníky za svobodu Itálie a soudí, že piemontský král bude tedy mít všechny možnosti, aby Itálii pomohl ke svobodě a nezávislosti, bude-li chtít; postaví-li se však na stranu reakce, pak je tato strana přesvědčena, že armáda i lid budou na straně národa. Jestliže král nezklame naděje, které do něho vkládají jeho stoupenci, neopomenou mu Italové projevit svou vděčnost hmatatelnou formou. Národ bude v každém případě moci rozhodnout o svém osudu sám. Národní strana je přesvědčena, že úspěšná revoluce v Itálii bude signálem k všeobecnému boji všech utlačených národností za osvobození od svých utlačovatelů, a proto se nebojí, že by zasáhla Francie, neboť Napoleon III. bude mít příliš mnoho starostí doma, než aby se mohl plést do záležitostí jiných národů, i kdyby to posloužilo jeho ctižádostivým záměrům. A chi tocca-tocca?[k] — jak říkají Italové. Neodvažujeme se předpovídat, zda se na bitevním poli objeví dřív revolucionáři nebo pravidelné armády. Ale takřka s určitostí lze říci, že válka, ať začne v kterékoli části Evropy, neskončí tam, kde začala; a je-li tato válka skutečně nevyhnutelná, přejeme si upřímně a z celého srdce, aby správně a spravedlivě vyřešila italský problém i různé jiné otázky, neboť dokud tyto otázky nebudou vyřešeny, budou dál čas od času rušit mír v Evropě a bránit tak pokroku a rozkvětu celého civilizovaného světa.



Napsal K. Marx kolem 5. ledna 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-Tork Daily Tribune“,
čís. 5541 z 24. ledna 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — přesnou kopií. (Pozn. red.)

b — tj. Ferdinandu Maxmiliánovi. (Pozn. red.)

c — tj. Charlotta. (Pozn. red.)

d — pryč s Němci! (Pozn. red.)

e — tj. Alexandra II. (Pozn. red.)

f — německému jhu. (Pozn. red.)

g — tj. Napoleon III. (Pozn. red.)

h — tj. Karel Albert. (Pozn. red.)

i — tj. Napoleona I. (Pozn. red.)

j — tj. Pia IX. a Ferdinanda II. (Pozn. red.)

k Kdo tedy začne? (Pozn. red.)


43 Marx zde používá námětu známé Ezopovy bajky „Pastýř a vlk“.

44 Francouzská a rakouská vojska byla v Římě a na území papežského státu od doby, kdy byla v Itálii potlačena revoluce z let 1848—1849; z najatých švýcarských vojáků se skládala papežská garda.

45 Koncem roku 1847 a počátkem roku 1848 propukaly v Benátsku a Lombardii, které byly součástí rakouské monarchie, masové protirakouské akce italského obyvatelstva. Aktivně se na národně osvobozeneckém hnutí podílela buržoazní inteligence. Jedním z ohnisek hnutí byla universita v Pavii, kterou rakouské úřady na začátku roku 1848 zavřely. Všude se podávaly petice požadující správní a hospodářské reformy; na znamení protestu proti daňovému vyděračství, proti opatřením omezujícím italský průmysl a obchod a proti tabákovému monopolu, který zavedli Rakušané, bojkotovalo obyvatelstvo rakouské průmyslové výrobky a tabák; ilegální republikánské kroužky pořádaly demonstrace, které často končívaly srážkami s vojskem a policií.

46 Jde o lidové povstání z 18.—22. března 1848 v Miláně, kterým v Itálii začala revoluce z let 1848—1849. Po pětidenním boji lidové masy vyhnaly z Milána rakouské vojsko a 22. března byla vytvořena prozatímní vláda, jejímiž členy byli představitelé italské liberální buržoazie.

47 Dne 1. ledna 1859 při přijetí diplomatického sboru v Tuileriích vyslovil Napoleon III. rakouskému velvyslanci Hübnerovi politování nad tím, že vztahy mezi Francií a Rakouskem „už nejsou tak přátelské jako dříve“. Toto prohlášení mělo za následek diplomatický konflikt Napoleona III. s Rakouskem; o válce proti Rakousku však bylo rozhodnuto už dávno předtím. V červenci 1858 byla v Plombières podepsána tajná dohoda mezi Francií a Piemontem, která slibovala Francii, zúčastní-li se nastávající války s Rakouskem, Savojsko a Nizzu.

48 V letech 1842—1846 se Garibaldi zúčastnil národně osvobozeneckého boje uruguayského lidu proti argentinskému diktátorovi Rosasovi. Zorganizoval legii italských revolučních emigrantů, která pak sehrála významnou úlohu při obraně hlavního města uruguayské republiky Montevidea i v jiných rozhodujících bitvách. Uruguayská vláda ocenila hrdinství Garibaldiho legie zvláštním dekretem.

Od dubna do července 1849 Garibaldi fakticky vedl obranu římské republiky, vytvořeně po lidovém povstání. Republikánská armáda po několik měsíců úspěšně odrážela útok francouzských, rakouských a neapolských vojsk, která měla potlačit revoluci. Římská republika padla 3. července 1849, protože kontrarevoluční síly měly přesilu a protože francouzský generál Oudinot věrolomně porušil příměří a zmocnit se Říma.

49 Jde o dohodu uzavřenou v srpnu 1858 mezi Ruskem a Piemontem, podle které ruská paroplavební a obchodní společnost dostala právo dočasně používat východní části přístavu Villafranca (Villefranche) nedaleko Nizzy, kotvit tam, zásobovat lodi palivem a opravovat je.

50 Marx ironizuje „vděčnost“, kterou se Rakousko odměnilo carskému Rusku za pomoc při potlačení maďarské revoluce z let 1848—1849. Když se počátkem padesátých let vyhrotila východní otázka, nastal v rakouské zahraniční politice obrat a Rakousko zaujalo nepřátelský postoj vůči Rusku. Výrazem tohoto postoje je známý výrok, připisovaný rakouskému ministerskému předsedovi Schwarzenbergovi: „Rakousko ještě udiví svět velikostí svého nevděku.“

51 Albion — nejstarší název pro britské ostrovy; označení „proradný Albion“ se začalo používat po francouzské buržoazní revoluci z konce 18. století; francouzští republikáni tak nazývali Anglii za to, že anglická vláda neustále intrikovala proti Francouzské republice a organizovala protifrancouzské koalice.

52 „Vrahem Říma“ nazývá Marx Ludvíka Bonaparta, a to proto, že když byl Ludvík Bonaparte presidentem, vyslala vláda francouzské republiky v dubnu 1849 — porušujíc tím ústavu — do Itálie expediční sbor, který měl zničit římskou republiku a obnovit světskou moc papeže. Touto intervencí chtěl Ludvík Bonaparte podrýt zdání, že ve Francii trvá republikánský režim, a zajistit si papežovu podporu pro plány na zřízení císařství. Římská republika podlehla po statečném odporu přesile francouzské a rakouské intervence.

53 Tím se myslí Napoleon III., který v noci z 1. na 2. prosince roku 1851 zorganizovat kontrarevoluční státní převrat ve Francii, a tím přivodil pád druhé republiky (1848—1851).

54 Itálie byla tehdy roztříštěna na množství malých států, které byly více nebo méně závislé na Rakousku; část horní Itálie — Lombardie a Benátsko — byla přímo součástí rakouské monarchie. Na počátku roku 1848 vypukla v Itálii buržoazně demokratická revoluce, jejíž hlavní úlohou bylo vytvoření jednotně, nezávislé a demokratické Itálie. Italský lid bojoval hrdinně proti rakouské cizácké nadvládě a proti zrádným italským vládcům. Vládnoucí feudální šlechtě Sardinského království (tj. Sardinie a Piemontu), v jejímž čele stát král Karel Albert, jakož i velké buržoazii se podařilo strhnout na sebe vedení italskěho osvobozeneckého hnutí. Vládnoucí třídy a král Sardinie a Piemontu chtěli na jedné straně rozšířit svou moc na celou horní Itálii, na druhé straně — a to bylo pro ně nejdůležitější — potlačit revoluci a porazit bojující italský lid. Karel Albert proto vytrvale odmítal poskytnout pomoc Benátsku a Milánu, které v březnu 1848 povstaly proti rakouské nadvládě. Revolucí byl však donucen koncem března 1848 vypovědět Rakousku válku. Po několika počátečních úspěších byla sardinská armáda poražena. Porážku zavinil Karel Albert a jeho generálové zbabělým a neschopným vedením války. 9. srpna 1848 uzavřel Karel Albert proradné příměří, a tím dal rakouské monarchii možnost krvavě potlačit revoluci v Lombardii. Revoluční boj italského lidu donutit přesto krále, aby 12. března 1849 příměří zrušil. 20. března byly vojenské operace obnoveny a 23. března byla armáda Karla Alberta u Novary poražena. Král se zřekl trůnu. Nový král Viktor Emanuel II. uzavřel 26. března s Rakouskem příměří; 6. srpna 1849 byl uzavřen mír. Engels odhalil r. 1849 proradné jednání piemontské monarchie v řadě článků v „Neue Rheinische Zeitung“ (viz Marx-Engels, Spisy 6, Porážka Piemonťanů).