Karel Marx a B. Engels



Finanční panika v Evropě[66]


Paříž 13. ledna 1859

Panika na evropských burzách ještě nepolevila a podle velmi mírných odhadů klesly státní cenné papíry asi o 300 000 000 dolarů. Zatímco kurs francouzských, sardinských a rakouských státních papírů se snížil o 5 %‚ poklesly železniční akcie těchto zemí o 15— 35 % a lombardsko-benátské železniční akcie téměř o 50 %. Všechny evropské burzy kromě londýnské jsou nyní přesvědčeny, že bude válka. Nemám důvod měnit svůj názor na tuto otázku, který jsem vyjádřil už dříve.[a] Jsem přesvědčen, že Ludvík Napoleon to s válkou nemyslí vážně a že neusiluje o nic víc než o díplomatické vítězství nad Rakouskem, z něhož by vytěžil hodně on i jeho klika dobrodruhů z pařížské burzy. Halasný tón bonapartistického tisku a „Indépendance belge“[67], této prodejné klepny, i ostentativní vytrubování válečných příprav dokazují dost jasně, že tu nejde o válku, ale o strašení válkou. Teď příznává i dopisovatel londýnských „Times“[68], že po uši zadluženým dvorním lokajům se zase naskytla možnost, a lepší než kdy jindy, oškubat „ctihodné“ spekulanty i drobné držitele cenných papírů po celé Francii tím, že spekulovali na nevídaný pokles kursů. Říká se, že jen hrabě de Morny vydělal na této hře 5. ledna přinejmenším 2 000 000 franků, přičemž celková suma, která se přestěhovala z kapes buržoazie do kapes bonapartistických dobrodruhů, musí být mnohonásobně vyšší.

Tři pohnutky nutí Ludvíka Napoleona usilovat o sympatie Italů a tvářit se hrozivě vůči Rakousku. Je to za prvé Rusko, jež ho od pařížského míru[25] stále využívá jako svého nástroje. O druhém motivu se toho ví málo, neboť Napoleon i jeho dvůr dělají všechno možné, aby jej utajili před zraky veřejností, i když tu prokazatelně existuje. Od Orsiniho atentátu[69] do jeho popravy i po ní dostával francouzský císař neustále poselství od nejvyšší venty italských karbonářů, tajné společnosti, jejímž členem byl v roce 1831[70]. V nich se mu připomínalo, co přísahal, když do tohoto sdružení vstupoval, jak tuto přísahu porušil a jak se podle zákonů společnosti trestají takoví zrádci jako on. Když byl Orsini v žaláři, varovali karbonáři císaře, že dá-li Orsiniho popravit, budou se atentáty na jeho osobu opakovat tak dlouho, dokud nebudou korunovány úspěchem; když byla poprava provedena, obdržel Ludvík Napoleon oficiální ortel smrti, který nad ním vyřkla venta. Pověrčivá mysl úspěšného dobrodruha byla tímto rozsudkem tajného tribunálu hluboce otřesena. Jeho nervy, které sice nebyly ze železa, ale přece jen otrlé a tvrdé jako kůže díky dvacetiletému nočnímu tréninku u hracího stolku, nesnesly představu, že nad ním stále visí Damoklův meč. Tento tajemný zásah moci skutečně neviditelné, ale jemu dobře známé z dřívějších let i z nedávného výstřelu Pianoriho a z Orsiniho granátů, to bylo to, co mohlo připravit o rozum člověka, pro kterého mimo běžnou prospěchářskou denní politiku neexistovala v dějinách žádná příčinná souvislost, ale jen tajemné působcní jakýchsi osudových vlivů, nepostižitelných rozumovým zkoumáním a často povyšující čirý podvod na nejvyšší moc. Tento neustálý strach z hrozící vraždy nesmírně přispěl k celé řadě zřejmých omylů, jimiž je poznamenáno jeho panování v posledním roce. A tak, aby ušel svému osudu — věří totiž ve všemohoucnost italských teroristů stejně pevně, jako věří věštbám cikánek na epsomských dostizích — musel neviditelné moci aspoň něco slíbit. Proto byly uveřejněny dopisy Orsíniho, zfalšované tak, že to vypadalo, jako by v nich Ludvíku Napoleonovi zanechával jakýsi svatý odkaz splnit naděje Italů.[71] Jenže karbonáři se nedali tak snadno uspokojit; znovu a znovu připomínali viníkovi, že je stále ještě odsouzen k smrti, a chce-li dostat milost, že si to musí zasloužit skutky.

Konečně se v poslední době značně zhoršuje i jeho situace doma. Nejdůležitější otázka, kde vzít peníze, vyvstává před ním den ze dne hrozivěji. Na získání půjčky nejsou žádné vyhlídky; státní dluh vzrostl totiž v poslední době tak rychle, že o tom nemůže být ani řeči. Crédit mobílier i Crédit foncier,[72] vymámení miliónů pod záminkou meliorací a zavlažování, vysazování lesů a stavby hrází, to všechno už tady bylo a nedá se to znovu opakovat. Ale v nynější situaci je peněz zapotřebí stále víc; jeho vlastní marnotratnost a především denně stoupající požadavky nenasytné bandy vojáků, úředníků a dobrodruhů, jejichž věrnost si musí den co den znovu kupovat, způsobují, že otázka peněz je pro Ludvíka Napoleona otázkou života a smrti; a tak se zdá, že už z čistě finančního hlediska by válka s vyhlídkou na nucené půjčky, na kořist a válečné kontribuce z dobytých provincií byla pro něj v případě krajní nutnosti jediným východiskem. Jenže nejde jen o otázku peněz, nýbrž o to, že jeho postavení ve Francii je vůbec nejisté. Uvědomuje si, že i když se stal císařem z milosti armády, nesmí překročit určité meze v boji proti veřejnému mínění jak buržoazie, tak dělnické třídy; a protože se stal císařem z milosti armády, musí dělat, co ona chce. V důsledku toho všeho je jemu i celému světu už dávno jasné, že jeho posledním trumfem v případě krajního nebezpečí bude válka, a to válka za znovudobytí levého břehu Rýna. Přitom tato válka naprosto nemusí začít právě na Rýně. Naopak, toto území může být dobyto či může se začít dobývat v Itálii, právě tak jako byly tyto provincie poprvé dobyty díky vítězstvím generála Bonaparta v Lombardii.

Taková válka je nevyhnutelně poslední kartou Ludvíka Napoleona. Sází na ni všechno a jako zkušený hráč si je velmi dobře vědom, v jaké je hrozné nevýhodě. Ví, že i kdyby mlčel jako ryba a tvářil se sebetajemněji, je celému světu známo a bylo mu známo od prvního dne jeho panování, co ta jeho poslední kartaje. Ví, že v tomto ohledu se mu žádnou maskou sfingy nepodaří nikoho oklamat. Ví, že žádná evropská mocnost by nestrpěla takové rozšíření francouzského území a že na přátelství Ruska je možné se spolehnout asi tak, jako na jeho vlastní přísahu. Pro člověka, jako je on, který tak rozvinul heslo Ludvíka XV. „Après moi le déluge“[b] a který ví, jaká potopa to bude, znamená každá hodina vyslovený a neocenitelný zisk umožňující oddálit rozuzlení, získat čas a napálit hráče kolem sebe.

Přitom však naprosto není pánem situace: nutnost jej může přimět, aby vynesl poslední trumf mnohem dřív, než bude chtít. Už nejméně tři měsíce Francie v obrovském měřítku zbrojí. Po propuštění značného počtu starých vojáků na dovolenou byli povoláni všichni odvedenci z roku 1858, to je 100 000 mužů místo 60 000, kteří bývají povoláváni v jiných mírových letech. Horečná činnost, která se rozvinula ve všech arzenálech a vojenských dílnách, přesvědčila už před třemi měsíci všechny vyšší důstojníky, že se chystá vážné válečné tažení. Nyní se dovídáme, že ve státních slévárnách bylo objednáno 75 baterií čili 450 děl nové konstrukce Ludvíka Napoleona (lehká dvanáctiliberní děla); že byly dále zdokonaleny střely do pušky (vynalezl je pan Nessler, oficiální nástupce Miniéův); že početní stav mysliveckých praporů se zvýšil ze 400 na 700 mužů a početní stav řadových pěších pluků z 900 nebo 1000 mužů na 1300, a to tím, že do nich bylo začleněno asi 60 000 mužů z náhradních jednotek (které se sestavují z odvedenců); že v Toulonu se hromadí válečný materiál a že bylo rozhodnuto zřídit dva tábory jejichž umístění není ještě známo. Jejich místa však není těžké uhodnout: jeden bude u Lyonu nebo někde na jihu nedaleko Toulonu, a druhý bude u Met jako pozorovací armáda proti Prusku a Německému spolku[73]. To všechno pochopitelně až do krajnosti podnítilo bojovnost armády a s válkou se počítá tak jistě, že důstojníci už si ani neobjednávají civilní obleky, protože jsou přesvědčeni, že budou muset nějakou dobu nosit jen uniformu.

Zatímco se toto odehrává ve Francii, v Piemontu je král, který už před vánoci oznámil svým generálům, že mají být připraveni, protože si možná ještě do jara přičichnou k prachu, a jehož projev, kterým nedávno zahájil zasedání parlamentu, tak překypoval nabubřelými frázemi o italském vlastenectví a narážkami na nespravedlivost rakouské nadvlády, že buď musí být rozhodnut válčit, anebo si bude muset nechat líbit, že ho celý svět prohlásí za úplného blázna. V Lombardii, v Římě i ve vévodstvích panuje vzrušení, které lze přirovnat pouze k nepokojům, jež předcházely výbuch z roku 1848; obyvatelstvo si z cizích vojsk zřejmě nic nedělá a usiluje jen o jedno: demonstrovat své naprosté opovržení vůči nynější moci a přesvědčení, že Rakušané budou muset během několika měsíců Itálií opustit. Rakousko na to všechno reaguje tím, že naprosto klidně posiluje svou armádu v Lombardii. Tato armáda se skládala ze tří armádních sborů, 5., 7. a 8., které měly dohromady asi 100 000 mužů. Nyní, jak jsem konstatoval v předchozím článku,[c] k nim přibude 3. sbor. Šest pěších pluků (30 praporů), čtyři prapory tyrolských myslivců, dva jezdecké pluky, šest baterií, celý štáb a ženijní trén 3. armádního sboru jsou prý na cestě nebo už přibyly do Lombardie. Tím se rakouské síly zvětší na 130 000 nebo 140 000 mužů, kteří budou v postavení mezi Adiží a Minciem schopni čelit nejméně dvojnásobné přesile.

Tak se tedy všude hromadí hořlaviny. Dokáže Ludvík Napoleon všechny tyto události zvládnout? Nedokáže; mnohé z nich jsou úplně mimo jeho dosah. Obstojí Piemont a Ludvík Napoleon, jestliže vzplane povstání v Lombardii, Římě nebo v některém vévodství, jestliže generál Garibaldi vtrhne na nejbližší sousední území a podnítí lid k povstání? Což je možné žádat na francouzské armádě — když jí bylo málem slíbeno dobytí Itálie, kde bude uvítána jako osvoboditelka — aby stála v pohovu, k noze zbraň, zatímco rakouská vojska zadupávají doutnající uhlíky italského povstání? A o to právě běží. Vývoj událostí v Itálii už se Ludvíku Napoleonovi vymkl z rukou a ve Francii se mu z nich může vymknout každým dnem.



Napsali K. Marx a B. Engels
13. ledna 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5548 ze 1. února 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Perspektivy války v Evropě. (Pozn. red.)

b „Po mně ať přijde potopa.“ (Pozn. red.)

c Viz Perspektivy války v Evropě. (Pozn. red.)


66 Tento článek napsal Engels, a Marx, jak vysvítá z jeho dopisu Engelsovi ze dne 13. ledna 1859, jej před odesláním do Ameriky přepracoval a doplnil.

67LʼIndépendance belge“ [„Belgická nezávislost“] buržoazní deník, založený v Bruselu roku 1831; orgán liberálů.

68The Times“ [„Doba“] — největší anglický konzervativní deník; vychází v Londýně od roku 1785.

69 Orsiniho atentát — italští revolucionáři zosnovali na Napoleona III. celou řadu atentátů, protože nebyl ochoten plnit své dřívější sliby, že bude podporovat italské osvobozenecké hnutí. Když se v dubnu 1855 nezdařil atentát Itala Pianoriho, který se pokusil zastřelit císaře z pistole, spáchal na něho v lednu 1858 atentát italský vlastenec Felice Orsini, který použil granátů se zvláštním druhem třaskaviny, Také tento pokus se nezdařil. Měl však vliv na další vnitropolitická a zahraničně politická rozhodnutí Napoleona III.

70 Nejvyšší venta italských karbonářů byl vedoucí orgán tajné spiklenecké společnosti karbonářů, založené počátkem 19. století. Cílem této společnosti bylo vyhnat z Itálie cizí uchvatitele a provést buržoazní reformy. Ludvík Bonaparte se za svého pobytu v Itálii v roce 1831 stal členem společnosti karbonářů a krátkou dobu se podílel na její činnosti.

71 Jsou míněny dopisy Felice Orsiniho z 11. února a 10. března 1858, adresované podle oficiální verze Napoleonovi III. z vězení Mazas a Roquette, kde byl tento italský vlastenec vězněn po neúspěšném atentátu na Napoleona III. První z těchto dopisů byl přečten při procesu s Orsinim a pak 27. února 1858 uveřejněn v listu „Moniteur“; druhý dopis byl otištěn až po Orsiniho popravě. O tom, zda Orsiniho dopisy Ludvíku Napoleonovi byly pravé, jsou dodnes v historické literatuře pochybnosti.

72 Crédit mobilier — viz poznámku [26].

Crédit foncier (Pozemkový úvěr) — francouzská akciová banka. Byla vytvořena v roce 1852 z bývalé pařížské pozemkové banky. Crédit foncier poskytovala krátkodobé i dlouhodobé půjčky (na 50 let) na nemovitý majetek a na určitý úrok. Dostávala od vlády značné subvence.

73 Německý spolek — spolek německých států ustavený 8. června 1815 na vídeňském kongresu. Původně k němu patřilo 35 států a 4 svobodná města. Mezi dvěma největšími státy Spolku, Rakouskem a Pruskem, neustále probíhal boj o vedoucí úlohu.