Bedřich Engels



Německé válečné zdroje


Ludvík Napoleon se nedávno chlubil, jak velký počet ozbrojených sil je schopen postavit proti Rakousku, a to způsobilo, že německé listy píší nyní obdobným způsobem o vojenských zdrojích, které se pravděpodobně proti němu spojí, dojde-li k válce. Jenže všechna tato tvrzení si mohou dělat jen chabé nároky na přesnost a podrobnou důkladnost, a proto jsme byli nuceni uchýlit se k původním pramenům a oficiálním dokumentům, abychom tam zjistili fakta a číselné údaje, které nyní předkládáme čtenářům.

Rakouská armáda je nesporně daleko nejsilnější ze všech armád, které kdy vstoupily do takové války proti Francii. Její pěchota se skládá z 62 řadových pluků (v každém pluku je jeden prapor granátníků, čtyři řadové prapory a jeden náhradní), což se rovná 310 aktivním a 62 náhradním praporům; ze 14 hraničářských pluků[87] po dvou polních a jednom záložním praporu, což je dohromady 28 aktivních a 14 záložních praporů (mimo jeden samostatný prapor); a z 32 praporů střelců. Rakouské prapory nejsou stejně silné, jejich početní stav se pohybuje mezi čtyřmi a šesti rotami. Při plném stavu bude celková síla pěchoty:

Řadová pěchota 370 000 mužů
Hraničářské pluky 83 000    “   
Střelci 32 000    “   
———————
Celkem, včetně náhradních jednotek 475 000 mužů

Řadové a hraničářské pluky jsou vyzbrojeny perkusními puškami s hladkou hlavní, jejichž zámky mají zvláštní, nijak skvělou konstrukcj, ale přesto jsou tyto pušky docela dobré. V hraničářských plucích má každá rota 20 pušek s rýhovanou hlavní. 32 praporů střelců je plně vybaveno puškami s rýhovanou hlavní, které však mají mnohem menší dostřel než francouzské pušky Minéovy nebo anglické enfieldské. Pěchota je po všech stránkách prvotřídní — rakouským vojákům se nevyrovnají vojáci žádné evropské země, i když ve srovnání s anglickou nebo pruskou pěchotou, kde každý voják má rýhovanou pušku s velkým dostřelem, jsou v nevýhodě, protože mají horší výzbroj. Proti francouzským nebo ruským vojskům by tato nevýhoda nepřicházela v úvahu, nepočítáme-li 20 praporů francouzských střelců a nedojde-li ke změnám ve výzbroji francouzské řadové pěchoty.

Rakouské jezdectvo má 16 pluků těžkého a 24 pluků lehkého jezdectva, přičemž lehké pluky mají po 6 a těžké po 8 eskadronách, kromě jedné náhradní eskadrony na každý pluk. Eskadrona těžkého jezdectva má 194 mužů, eskadrona lehkého jezdectva 227 mužů. V takovém složení je rakouský jezdecký pluk silnější než francouzská jezdecká brigáda. Celý útvar má 67 000 mužů na prvotřídních koních, přičemž velká část lehkého jezdectva se rekrutuje z příslušníků dvou národů, kteří jsou rozenými jezdci — z Maďarů a Poláků. Není pochyby, že těchto 67 000 mužů by se víc než vyrovnalo 81 000 příslušníkům francouzského jezdectva, které míní postavit Ludvík Napoleon. Rakouské jezdectvo je v současné době rozhodně bez konkurence.

Dělostřelectvo se skládá z 12 pluků polního dělostřelectva, z nichž každý má 13 baterií po 8 dělech, z 1 pluku pobřežního dělostřelectva a z 1 raketového pluku o 20 bateriích, to je dohromady 1248 děl, 240 raketových lafet a 50 000 mužů. U ženistů, ve zdravotnické službě aj. bude dalších asi 20 000 mužů.

Celá branná moc v mírovém počtu může mít včetně vozatajstva atd. 580 000 až 600 000 mužů. Z těch bývá obvykle a je dosud asi 200 000 na dovolené a jen 400 000 je skutečně ve zbrani. Jenže v případě války může být povoláno nejen těchto 200 000, ale také ještě 120 000 záložníků (kteří byli po osmileté službě propuštěni, mohou však být povoláni ještě na dva roky), a můžeme-li věřit tvrzením rakouských autorů, mohou být všichni ve zbrani během 14 dnů. Ani tím však ještě nejsou zdroje císařství vyčerpány. Vojenská hranice je osvobozena od povinnosti dodávat záložníky, ale tam je každý muž vojákem až do 60 let a může být kdykoli povolán ke svému pluku. V roce 1848 dodala tato oblast vojsko, které zachránilo Radeckého v Itálii a s ním také rakouskou monarchii. Ještě se nezapomnělo na to, jak se formoval a posílal do Itálie jeden prapor těchto statných Slavonců za druhým, zatímco armáda, která v téže době dobyla na povstalcích Vídeň, byla složena ze stejného materiálu.[88] Tato oblast, jejíž vojska se za normálních okolností omezují na 55 000 mužů, může v případě potřeby poslat do pole 200 000 vojáků. Rakouská armáda by tedy se záložníky a pouhými 80 000 vojáky z Vojenské hranice měla plných 800 000 mužů, k nimž by mohlo přibýt ještě přes 100 000 dalších hraničářů tak rychle, jak by se stačily zorganizovat prapory. Za předpokladu, že by Rakousko mělo potřebné peníze, úplně by tedy samo stačilo na obranu svých italských držav proti spojeným silám Francie a Piemontu.

Dále je tu Prusko. Pěchota tohoto království se skládá z 36 řadových a gardových pluků, které mají 108 praporů; z 9 záložních pluků, které mají 18 praporů; s 8 záložními prapory a 10 prapory střelců to je celkem 144 praporů, které mají ve válečném počtu asi 150 000 mužů. Přidejme k tornu zeměbranu[89] první výzvy, tj. 116 praporů, které mají asi 120 000 mužů, a dostaneme celkový součet 270 000 mužů. Za války se z 8 záložních praporů zformuje 36 náhradních praporů pro 36 řadových pluků, a 9 záložních pluků s příslušnými 9 prapory zeměbrany je určeno pro posádkovou službu; to znamená, že pro aktivní polní armádu zbývá 228 praporů zahrnujících asi 230 000 mužů.

Jezdectvo se skládá z 38 řadových pluků po 4 eskadronách, to je celkem 152 eskadron, a dále má 34 pluků čili 136 eskadron zeměbrany první výzvy, tj. kolem 49 000 mužů.

Dělostřelectvo se skládá z 9 pluků, z nichž každý má 11 baterií s 8 děly, a ze 4 rot pro službu v pevnostech, celkem tedy 792 polních děl a 20 000 mužů.

V ženijním vojsku, u vozatajstva atd. je celkem 40 000 mužů.

Prusko tedy disponuje vcelku armádou o 380 000 mužů řadového vojska a zeměbrany první výzvy, z čehož přinejmenším 340 000 mužů je schopno vytáhnout do pole. Zeměbrana druhé výzvy není zorganizována a fakticky je určena jen pro službu v pevnostech. Kdyby došlo k válce, může však být uvedena do stavu celkem uspokojivé bojové pohotovosti přibližně během čtyř měsíců, alespoň pokud jde o pěchotu a dělostřelectvo; jezdectvo bude sotva kdy dost způsobilé pro službu v poli. V každém případě se dá bezpečně počítat se 100 000 nebo 120 000 muži z tohoto zdroje, a ti zase uvolní z posádkové služby stejný počet příslušníků řadového vojska. Prusko tedy může postavit armádu o 500 000 mužích; kromě toho má ještě spoustu vycvičených vojáků, které by nebylo možné zařadit do zeměbrany první výzvy a z nichž by se daly vytvořit nové jednotky.

Poněvadž doba služby v pruské armádě je krátká (trvá 3 roky) a poněvadž celá první výzva zeměbrany je už mimo službu průměrně 4 až 5 let (jen s několikerým krátkým přerušením), nevyrovná se pruská armáda — pokud jde o mužstvo na začátku války rakouské armádě. Prusové však mají značné vojenské vlohy, a proto jim postačí několik týdnů aktivní služby v poli a budou z nich dobří vojáci. Prusko se musí obávat jen prvního měsíce nebo prvních dvou měsíců války. Víc než polovina armády se skládá z milice; proto se špatně hodí pro útočnou válku, ale zato se tím lépe uplatní ve válce obranné, neboť nikde kromě Švýcarska[90] není armáda tak opravdu národním tělesem jako v Prusku. Pokud jde o výzbroj, jsou celá garda a po jednom praporu v každém řadovém pluku vyzbrojeny novými jehlovkami s dostřelem 1000 yardů, které vedle anglických enfieldských pušek mají větší dostřel než všechny ostatní pušky, jichž se nyní používá. Ostatní řadová vojska jsou vyzbrojena běžnými ručnicemi, které však byly velmi jednoduchým způsobem opatřeny rýhováním podle Miniéova principu a co do dostřelu a přesnosti zásahu se skoro vyrovnají pravým Miniéovýni puškám. Bude-li povolána zeměbrana první výzvy, dostane také jehlovky. Nepočítáme-li britskou pěchotu, má tedy pruská pěchota nejlepší výzbroj v Evropě.

V armádě Německého spolku tvoří Rakousko první, druhý a třetí armádní sbor a Prusko čtvrtý, pátý a šestý. Sedmý staví Bavorsko. Jeho povinností je dodat prostý kontingent 36 500 mužů a zálohu 17 800 mužů, což je dohromady 54 300. Bavorská armáda je však mnohem početnější, má 54 praporů pěchoty, tj. 54 000 mužů, 56 eskadron jezdectva, tj. 9000 mužů, 224 děl a 5600 dělostřelců, mimoto ženisty atd., celkem přes 72 000 mužů; a to nepočítáme zálohu, kterou tvoří všichni propuštění vojáci od 27 do 40 let a z níž se dají sestavit nové formace.

Osmý sbor zahrnuje v bojových kontingentech a v zálohách:

Württembersko 21 000 mužů   Dosavadní armáda 19 000 mužů
Bádensko 15 000   “       Dosavadní armáda 15 000 mužů
Hesensko-Darmstadtsko 9 300   “       Dosavadní armáda 10 500 mužů
  ————————     ————————
Požadovaná síla 45 300 mužů   Dosavadní síla 44 500 mužů

Devátý sbor má mít v bojových kontingentech a v zálohách 36 000 mužů; armády, z nichž se skládá, mají ve skutečnosti 44 000 mužů.

Desátý sbor má mít 42 000 mužů a předpokládáme, že armády, z nichž se skládá, přibližně tohoto počtu dosahují. Záložní divize (kontingenty malých států) má kolem 17 000 mužů. Dohromady tedy máme:

Rakousko 800 000 mužů
Prusko 400 000    “   
Bavorsko 70 000    “   
Osmý sbor 45 000    “   
Devátý sbor 44 000    “   
Desátý sbor 42 000    “   
Záložní divize 17 000    “   
———————
Celkem 1 418 000 mužů

Posledních pět součástí této obrovské vojenské síly, celkem 218 000 mužů, je stále v pohotovosti a tvoří pouze pravidelné mírové síly uvedených států po povolání všech, kdo jsou na dovolené. Proto by tyto státy mohly snadno postavit ještě dalších 100 000 až 150 000 mužů; protože však pro ně nemají žádnou organizaci, nezahrnuli jsme je vůbec do počtu, právě tak jako pruskou zeměbranu druhé výzvy. Rakousko může zcela jistě postavit do zbraně 700 000 mužů během 14 dnů. V Prusku by povolání válečné zálohy (dovolenců) trvalo ještě kratší dobu a řadové vojsko by tím dosáhlo plného stavu 225 000 mužů. Německo tedy může mít do dvou týdnů v poli 1 150 000 mužů a za další měsíc ještě asi 270 000 dalších. A pak bude mít stále ještě k dispozici celou pruskou zeměbranu druhé výzvy, celou bavorskou zálohu a asi 100 000 rakouských hraničářů. Teprve až tyto zdroje budou vyčerpány, a jedině pak, budou nutná mimořádná opatření.

Vojenské síly, jimiž disponuje Německo, jsou tedy tak velké, že budou-li pod jednotným a pevným velením, nemusí se Německo bát současného útoku Francie, Itálie a Ruska. Je ovšem otázka, budou-li takové velení mít; kdyby ve všeobecné válce malicherná řevnivost, nerozhodnost a rutina mařily akce těchto armád a přivodily porážku, musely by si nynější vlády v Německu brzy sebrat svých pět švestek a vzít do zaječích. Německo z roku 1859 se liší od Německa zdob basilejského míru, z dob Jeny, Slavkova a Wagramu[91] tak, jako se dnešní Francie liší od revoluční Francie z roku 1793; rok 1848, i kdyby byl nic jiného nepřinesl, přece jen v celém Německu probudil národní cítění dokonce i u těch Němců, kteří byli dříve obviňováni ze sympatií k Francii. Ludvík Napoleon se možná pokusí zahrát si na osvoboditele Itálie, ale netroufne si to na Rýně. I kdyby ve válce dosáhl dílčího úspěchu, vyvolal by tím jen revoluci v Německu, která by přivodila jeho úplnou porážku a svým příkladem by ohrozila jeho vlastní, i tak už dost vratký trůn.



Napsal B. Engels 10. února 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5582 z 12. března 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

87 Hraničářské pluky byly sestaveny z obyvatel takzvané Vojenské hranice — tj. jižních oblastí rakouské říše při tureckých hranicích (Slovinsko, Chorvatsko, Slavonsko a Banát) — kteří byli za užívání půdy povinni vykonávat vojenskou pohraniční službu.

88 Když rakouská armáda ve dnech 30. října—l. listopadu 1848 dobývala revoluční Vídeň, zúčastnily se útoku převážně oddíly složené z vojáků slovanského původu.

89 Zeměbrana (Landwehr) byla část pruských ozbrojených sil, do níž byli zařazeni jednak vojáci, kteří si už odsloužili předepsanou dobu v řadovém vojsku a v záloze, jednak všichni muži schopní vojenské služby, kteří nebyli odvedeni do řadového vojska.

90 Švýcarské ozbrojené síly se doplňovaly podle miličního systému; všichni občané schopní vojenské služby prodělali v míru krátkodobý výcvik a v případě války se vyhlašovala všeobecná mobilizace.

91 Basilejský mír — separátní mír uzavřený 5. dubna 1795 mezi Francií a Pruskem, které bylo do té doby členem první protifrancouzské koalice. Uzavření této mírové smlouvy bylo nejen důsledkem vítězství francouzské armády, ale také důsledkem neshod mezi členy koalice, především mezi Pruskem a Rakouskem.

V bitvě u Jeny 14. října 1806 bylo pruské vojsko poraženo vojskem Napoleona I., což mělo za následek kapitulaci Pruska před napoleonskou Francií.

V bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 Napoleon I. porazil spojenecká rusko-rakouská vojska.

V bitvě u Wagramu 5.— 6. července 1809 dobyl Napoleon I. rozhodujícího vítězství nad Rakušany.