Karel Marx



Situace v britském továrním průmyslu


Londýn 4. března 1859

Dnes bych vás chtěl informovat o dvou továrních zprávách, o nichž jsem se zmínil už v jednom z předchozích článků.[a] První zprávu sestavil pan A. Redgrave, jehož obvod zahrnuje továrny v Middlesexu (Londýn s okolím), Surrey, Essexu, v části Cheshiru, Derbyshiru a Lancashiru a v East Ridingu (Yorkshire). V tomto obvodě zavinily stroje během půl roku — do 31. října 1858 — 331 úrazů, z nichž 12 bylo smrtelných. Pan Redgrave se ve své zprávě zabývá téměř výhradně jedním problémem, a to ustanovením o školní docházce dětí pracujících v továrnách a v kartounkách. Než majitel továrny nebo kartounky přijme do svého závodu nastálo dítě nebo mladistvého dělníka, je jeho povinností, aby žádal osvědčení od úředního lékaře, který podle zákona ze 7. roku panování královny Viktorie, kapitola 15, příloha A[111] má vydání takového osvědčení odmítnout, jestliže příslušná osoba

„neodpovídá silou a vzezřením alespoň osmiletému normálnímu dítěti a u mladistvých alespoň dítěti třináctiletému, nebo jestliže v důsledku nemoci nebo fyzické slabosti není schopna pracovat v továrně denně tak dlouho, jak to povoluje zákon“.

Dětem od 8 do 13 let nedovoluje zákon pracovat plnou pracovní dobu a mají část svého času věnovat návštěvě školy; lékař jim tedy smí vydat osvědčení jen na poloviční pracovní dobu. Ze zprávy pana Redgrava vysvítá jednak to, že mohou-li rodiče dostat pro své děti mzdu za plnou pracovní dobu, snaží se všemožně vyhnout se tomu, aby děti chodily do školy a dostávaly mzdu jen poloviční, a jednak to, že továrník se u mladistvých dělníků zajímá jen o to, zda jsou dost silní, aby mohli vykonávat určitou práci. A tak zatímco rodiče se snaží získat mzdu za celou pracovní dobu, snaží se továrník získat dělníky, kteří by celou pracovní dobu odpracovali. Inzerát, který otiskujeme a který byl uveřejněn v místních novinách jednoho významného průmyslového města v obvodu pana Redgrava, nápadně připomíná obchodování s otroky; je důkazem toho, jak továrníci dodržují zákonná ustanovení. Stojí v něm doslova:

„Přijme se 12—20 chlapců, podle vzhledu alespoň třináctiletých... Mzda 4 šilinky týdně.“

Zákon vlastně nenutí zaměstnavatele, aby si opatřil osvědčení o věku dítěte z nějakého spolehlivého pramene; stačí mu posudek, na kolik let dítě vypadá. Proti systému poloviční pracovní doby, který se opírá o zásadu, že dětem nemá být dovoleno pracovat v továrně, pokud při zaměstnání nenavštěvují denně na chvíli školu, se továrníci stavějí ze dvou důvodů. Odmítají nést odpovědnost za to, zda děti, které u nich pracují polovinu pracovní doby (děti do 13 let), navštěvují školu, a považují za levnější a pohodlnější zaměstnávat jednu směnu dětí místo dvou, v nichž by se děti střídaly po 6 hodinách. Proto prvním důsledkem zavedení poloviční pracovní doby bylo, že počet dětí mladších 13 let, které pracovaly v továrnách, formálně poklesl skoro na polovinu. V roce 1835 jich bylo 56 455 a v roce 1838 už jen 29 283. Tento pokles byl však do značné míry pouze formální, neboť blahovolní úřední lékaři způsobili najednou ve věku mladistvých dělníků ve Spojeném království úplný převrat. Proto podle toho, jak přísný byl dohled továrních inspektorů a jejich pomocníků nad úředními lékaři a jak snadné bylo ověřovat skutečný věk dětí u matričních úředníků, začaly se po roce 1838 projevovat opačné tendence. Počet dětí do 13 let, které pracovaly v továrnách, poklesl v roce 1838 na 29 283, v roce 1850 opět stoupl na 35 122 a v roce 1856 na 46 071; a to ještě v poslední oficiální zprávě zdaleka není zachycen skutečný rozsah, v jakém se práce dětí používá. Jednak mnozí úřední lékaři stále ještě vědí, jak na to, aby unikli bdělosti inspektorů, a jednak po změně zákona o továrnách na zpracování hedvábí[112] přestalo mnoho tisíc dětí chodit do školy a dodržovat poloviční pracovní dobu už v jedenácti letech —

„oběť, která,“ jak říká jeden tovární inspektor, „snad posloužila majitelům továren, ale rozhodně ublížila sociálním zájmům v oblastech hedvábnického průmyslu“.

Ačkoli tedy můžeme z této zprávy vyvodit, že počet dětí od 8 do 13 let zaměstnaných nyní v továrnách a v kartounkách ve Spojeném království je vyšší než počet dětí tohoto věku, které tam byly zaměstnány v roce 1835, systém poloviční pracovní doby dal nesporně značný podnět k vynálezům, jež měly práci dětí nahradit. Pan Redgrave konstatuje:

„Jedna část továrníků — majitelé přádelen vlny — zaměstnává nyní děti do 13 let (tzn. na polovinu pracovní doby) skutečně zřídkakdy. Zavedli různé zdokonalené i nové stroje, a tím úplně odpadla nutnost zaměstnávat děti. Pro ilustraci, jak se počet dětí ve výrobě snížil, mohu uvést jako příklad pracovní proces, při němž se k dosavadním strojům přidal přístroj zvaný pramenovačka, takže práci 6 nebo 4 dětí — zaměstnaných na polovinu pracovní doby — může teď podle povahy jednotlivých strojů vykonávat jen jeden mladistvý.“

Jak moderní průmysl, alespoň v zemích Starého světa, nutí děti k výdělečnému zaměstnání, dokázaly znovu nedávné příklady z Pruska. Pruský tovární zákon z roku 1853 stanovil, že po 1. červenci 1855 nesmí být v továrně zaměstnáno ani jedno dítě, kterému ještě není 12 let, že děti od 12 do 14 let nesmějí pracovat déle než 6 hodin denně a mají povinně navštěvovat školu alespoň tři hodiny denně. Tento zákon narazil na takový odpor továrníků, že vláda byla nucena ustoupit a zavést jej ne v celém Prusku, ale na zkoušku v Elberfeldu a Barmenu, dvou těsně sousedících průmyslových městech s početným dělnickým obyvatelstvem, které pracuje v přádelnách, v kartounkách atd. Ve výroční zprávě za rok 1856, kterou předložily pruské vládě elberfeldská a barmenská obchodní komora, se o tom říká:

„Zvýšeni dělnických mezd a současně také cen uhlí a všeho materiáju potřebného pro tato průmyslová odvětví, tj. kůže, oleje, kovu atd., přineslo výrobě značné nevýhody. Velmi uškodilo také to, že od 16. května 1853 se přísně prosazoval zákon o zaměstnávání dětí v továrnách. Nejenže značná část dětí z výroby odpadla, ale není už také možné zavčas je zaučit, aby se z nich stali zruční dělníci. V některých závodech musely být pro nedostatek těchto mladistvých dělníků zastaveny stroje, protože dospělí se k jejich obsluze nehodí. Doporučujeme tudíž pozměnit výše uvedený zákon v tom smyslu, aby pro děti, které už nabyly určitých vědomostí, byla povinná školní docházka zkrácena, což by bylo opatření výhodné pro četné rodiny i pro továrníky.“

Poslední tovární zpráva, jejímž autorem je pan Baker, inspektor pro Irsko, rozebírá hlavně příčiny úrazů a zabývá se charakteristikou celkového stavu výroby. Pokud jde o první bod, konstatuje pan Baker, že na každých 340 dělníků připadá jeden úraz, což je o 21 % víc než v pololetí, jež skončilo v dubnu, a že z úrazů zaviněných stroji — a jen 10 % jich nezavinily stroje — se asi 40 % vůbec nemuselo stát, neboť s nepatrnými náklady by se jim bylo dalo předejít, jenže

„v důsledku nedávné změny zákona to teď bude velmj těžké, neboť všechny domluvy jsou marné“.

Pan Baker tvrdí, že situace ve výrobě se zlepšila, že však podle jeho mínění

„bylo v mnoha případech opět dosaženo maxima, za nímž už začíná továrnj průmysl vynášet stále méně, až nakonec vůbec přestane vynášet“.

Právem označuje změny v poměru mezí cenami surovin a hotových výrobků za jednu z hlavních příčin, které zároveň s rozšířením strojového vybavení vyvolávají cyklus příznivých a nepříznivých dob. Jako příklad uvádí pan Baker změny ve výrobě česané příze:

„V letech 1849 a 1850, která byla pro výrobu česané příze tak výnosná, stála libra anglické česané příze 1 šilink 1 penci a cena australské příze se pohybovala mezi 1 šilinkem 2 pencemi až 1 šilinkem 5 pencemi za libru, a v průměru za 10 let, od roku 1841 do roku 1850, nebyla cena anglické vlny ani jednou vyšší než 1 šilink 2 pence a cena australské vlny nepřesáhla 1 šilink 5 pencí za libru. Na začátku katastrofálního roku 1857 stála australská vlna napřed 1 šilink 11 pencí, pak v prosinci, kdy panika vyvrcholila, poklesla na 1 šilink 6 pencí, ale potom během roku 1858 zase postupně stoupala, až dosáhla výše 1 šilinku 9 pencí. Anglická vlna stála zpočátku 1 šilink 8 pencí, v dubnu a září 1857 stoupla na 1 šilink 9 pencí a v lednu 1858 poklesla na 1 šilink 2 pence; od té doby stoupla na 1 šilink 5 pencí, což je o 3 pence za libru víc, než kolik činil průměr za výše uvedené desetiletí. To dokazuje, že se zapomnělo buď na úpadky, které byly podobnými cenami vyvolány v roce 1857, nebo na to, že se sotva vyrobí dost vlny, aby postačila pro všechna vřetena, která dnes máme.“

Jak je vidět, zastává pan Baker vcelku stanovisko, že jak počet vřeten a stavů, tak počet obrátek stoupá v poměru, k jakému výroba vlny nedává žádný důvod. V Anglii o tom spolehlivá statistika neexistuje; k praktickým účelům však plně postačují statistické údaje o irském zemědělství shromážděné policejními úřady a statistické údaje o Skotsku, které shromáždil pan Hall Maxwell. Z těchto údajů vysvítá, že v roce 1857 pěstování obilnin a vcelku i chov dobytka v obou zemích značně vzrostly, ale ovce činily výjimku; v Irsku se v roce 1858 chovalo o 114 557 ovcí méně než v roce 1855; a i když jích v roce 1858 ve srovnání s rokem 1857 přibylo 35 533 kusů, byl jejich celkový počet o 95 177 pod průměrem za tři předchozí roky, zejména pokud jde o bahnice. A podobně tomu bylo i ve Skotsku:

 
Ovce všech ročníků
na chov
Ovce všech ročníků
na žír

Jehňata
1856
2 714 301
1 146 427
1 955 832
1857
2 632 283
1 181 782
1 869 103
  _______________________________________________________________            
Úbytek 82 018                    35 355                   86 729                 

Z toho nejen vysvítá, že celkem ubylo 133 392 ovcí, ale že se také chovalo víc kusů na žír než dosud. Předpokládáme-li, že z jedné ovce se nastříhá 7 liber vlny, vidíme z uvedených číselných údajů, že zatímco v roce 1855 mohlo Irsko dodat 16 810 934 liber vlny, a to nepočítáme jehňata, v roce 1858 bylo schopno dodat jen 16 276 330 liber, a že ve Skotsku, nepočítáme-li rovněž jehňata, poklesla výroba vlny v roce 1857 o 326 641 liber; celkem se tedy v obou zemích snížila výroba vlny o 861 245 liber, čili téměř o celou 1/95 toho množství tuzemské vlny, které podle odhadu potřebuje ročně průmysl česané příze.



Napsal K. Marx 4. března 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5592 ze 241. března 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde.


111 Jde tu o zákon z roku 1844, který zakazoval najímat do továren děti do 8 let a omezoval pracovní dobu dětí od 8 do 13 let na 61/2 hodiny. Tento zákon také s určitými obměnami potvrzoval povinnou školní docházku zavedenou zákonem z roku 1833.

112 Přijetím zákona z roku 1844 byl pozměněn zákon z roku 1833 v tom smyslu, že děti od jedenácti let, které byly zaměstnány při zpracování hedvábí, nemusely navštěvovat školu.