Bedřich Engels



*Nevyhnutelnost války


Londýn, pátek 15. dubna 1859

Ačkoli se diplomacie stále ještě usilovně snaží svolat kongres a tím dosáhnout mírového řešení italské otázky, nikdo už nevěří, že je možné ještě se vyhnout válce. Anglická vláda a Prusko si rozhodně upřímně přejí mír; Rusko a Francie se však účastní právě probíhajících jednání s jediným úmyslem - získat čas. Na Mont Cenis, kudy musí projít francouzská armáda cestou do Itálie, ještě leží hluboký sníh. Ve Francii a Alžírsku má být odvedeno ještě několik dalších francouzských a arabských pluků, nejsou také skončeny přípravy k přepravě vojska z Marseille a Toulonu do Janova, a Rusové potřebují nutně čas k zorganizování valašské milice a nepravidelné srbské armády. Ve Vídni zatím nabývá převahy válečná strana a František Josef po ničem tak horoucně netouží jako po prvním zahřmění děl. Proč tedy podporuje návrhy na kongres, když ví, že diplomatické odklady vyčerpají jeho finanční zdroje a posílí jeho nepřátele? Odpověď nalezneme v postoji prince Pruského, který se nedal unést německým nadšením a snaží se nalézt čestnou záminku, aby mohl setrvat v pravé neutralitě, a tak se vyhnout zhoubným výdajům ozbrojené neutrality, která dříve či později povede k válce. Jestliže Rakousko ve své touze porazit piemontskou armádu začne válku, byla by tato politika berlínské vlády ospravedlnitelná i v očích Německa; kdyby však Francouzi napadli Rakousko v Lombardii, František Josef by určitě oficiálně požádal Německý spolek, aby uvedl spolkové armády do válečné pohotovosti. Právě tohle Rakousko zamýšlí a je velice zábavné sledovat,jak se diplomaté různých stran vzájemně pokoušejí lstivými manévry vyzrát jeden na druhého a přinutit tak protivníka, aby zasadil první ránu. Francie si stěžuje na rakouský despotismus; člověk, který zalidnil Lambessu a Cayenne francouzskými republikány, je pohoršen, že František Josef plní svá vězení italskými republikány. Naproti tomu Rakousko, které zabralo Krakov a zrušilo uherskou ůstavu[189] se vážnč dovolává posvátnosti smluv. Rusko, které si najednou uvědomilo, že papírové peníze jsou velké zlo, a proto vypisuje obrovskou půjčku, samozřejmě vůbec netouží po válce, nýbrž navrhuje čtyři body jako podklad pro kongres. Jsou přesným protějškem pověstných čtyř bodů, které Rakousko předložilo Rusku za krymské války.[190] Obsahují požadavek, aby se Rakousko zřeklo protektorátu nad italskými vévodstvími, aby se konal kongres, který by stanovil, jaké má mít Itálie státní zřízení a jaké tu mají být provedeny reformy, a také aby se zrevidovaly méně důležité body velkých smluv, jako je například právo udržovat posádky ve Ferraře, Comacchíu a Piacenze[191], které se po vyhlášení italské neutrality stanou zbytečnými. Anglie tyto návrhy v dobré víře přijímá, zmírňuje jejich formu a dává je Rakousku na vědomí. Hrabě Buol je ovšem rychle přijímá, jenže slovy tak dvojsmyslnými, že nemůže být pochyb, že by je nejraději odmítl. Připojuje však další bod, a to předběžné všeobecné odzbrojení. Lordu Malmesburymu se tento návrh zdá velmi rozumný a vyzývá hraběte Cavoura, aby rozpustil část sardinské armády a ulehčil tím zemi od velkého břemene. Hrabě Cavour nic nenamitá proti takovému výtečnému návrhu, poukazuje však na ohromnou rakouskou vojenskou moc v Lombardii a obrací se na hraběte Buola se slovy: „Až po vás.“ Hrabě Buol odpovídá, že nemůže začít rozpouštět své nákladné prapory, neučiní-li totéž Napoleon. Napoleon chladně odpovídá: „Já jsem nezbrojil, nemohu tedy odzbrojit. Nežádal jsem o půjčku ani Rothschilda, ani Péreira; nemám válečný rozpočet. Vydržuji armádu z pravidelných příjmů země, jak tedy mohu odzbrojit?“ Ohromen nestoudností této odpovědi snaží se lord Malmesbury přesto zkusit své diplomatické štěstí a navrhuje dále, aby kongres především probral a vyřešil otázku odzbrojení; ale burza a každý rozumný člověk v Evropě se vysmívají jeho lehkověrnosti a připravují se na nejhorší. V německém národě panuje značné vzrušení, ale v Hannoversku dostala protifrancouzská agitace, podporovaná dvorem, náhle jiný směr. Lid se probudil z apatie a domnívá se, že nadešel čas, aby si vyřídil účty jak v zahraničí, tak doma, a kdyby měla dnešní nejistota trvat ještě několik měsíců, chopí se Německo jistě zbraní proti Francii, ale bude vyžadovat jako podmínku, že doma získá svobodu a jednotu. Pruský princ zná své krajany po této stránce lépe než František Josef nebo bavorský král[a], a proto se snaží zabránit šíření takového rozruchu, který by určitě ohrožoval jeho polodespotické snahy.

Rusko má teď dobrou pří1ežitost, aby buď rozvrátilo tureckou říši revolucemi v Bosně, Bulharsku a Albánii, nebo aby se pomstilo rakouskému císaři. Netáhlo by samozřejmě do války proti Františku Josefovi, ale mohlo by podnítit a podporovat moldavsko-valašský vpád do Transylvanie a srbský vpád do Uher. Car se samozřejmě pokusí vyvolat nepokoje v Uhrách pomocí slovanských a valašských živlů, neboť nezávislý svobodný maďarský stát by se mohl pro jeho agresívní politiku stát větší překážkou než zastaralý, centralizující rakouský despotismus.

Neapolský král[b] umírá. V království panuje velký rozruch; někteří mluví o ústavě, jiní o povstání Muratových přívrženců. Nejpravděpodobnější je vytvoření vlády v čele s Filangierim, vévodou ze Satriana, představitelem osvíceného absolutismu podle původního pruského vzoru. Takový systém nemůže však mít vzhledem k italské krizi dlouhé trvání a brzy by musel ustoupit nejprve ústavě a pak sicilskému povstání, zatímco Murat by lovil v kalných vodách.




Napsal B. Engels kolem 11. dubna 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5624 z 30. dubna 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj.Maxmilián II. (Pozn. red.)

b — tj. Ferdinand II. (Pozn. red.)


189 Krakov byl připojen k rakouské říši po potlačení povstání v roce 1846 (viz poznámku [157]); tím byla porušena vídeňská smlouva z roku 1815.

Po potlačení revoluce z let 1848—1849 zavedly rakouské úřady v Uhrách režim tvrdého teroru — byly zrušeny nejen všechny zákony přijaté za revoluce, ale byla zrušena i ústava, která v Uhrách vstoupila v platnost ještě před revolucí, a z Uher se stala korunní země rakouské monarchie.

190 Čtyři body — požadavky, které předložily Rusku Anglie a Francie a také Rakousko v nótě z 8. srpna 1854 jako předběžné podmínky zahájení mírového jednání. Rusko se mělo vzdát protektorátu nad Moldavskem, Valašskem a Srbskem, který měl být nahrazen celoevropskou garancií. Dále mělo Rusko povolit svobodnou plavbu po Dunaji, souhlasit s revizí londýnské konvence z roku 1841 o úžinách a vzdát se ochrany křesťanského obyvatelstva v Turecku. Carská vláda tyto čtyři body nejprve odmítla, ale v listopadu 1854 byla nucena je přijmout za základ příštího mírového jednání.

191 Právo udržovat vojenské posádky ve Ferraře, Comacchiu a Piacenze dostalo Rakousko podle vídeňské smlouvy z roku 1815.