Karel Marx a Bedřich Engels



Příznaky blížící se války. — Německo zbrojí[194]


Londýn 22. dubna 1859

Když studenty německých universit vyžene kolem jedenácté večer akademická vrchnost z různých pivnic, scházejí se, je-li pěkné počasí, jednotlivé studentské spolky na tržišti. Tam si členové jednoho spolku nebo „barvy“ začnou „dobírat“ členy jiné „barvy“ — touto zábavou chtějí vyprovokovat obvyklý a nepříliš nebezpečný souboj, který patří k nejcharakterističtějším rysům studentského života. Veliké umění těchto úvodních slovních potyček na tržišti spočívá v tom, že jsou posměšky pronášeny tak, aby neurážely ani ve skutečnosti, ani formálně a přitom co nejvíc protivníka pozlobily, takže ho nakonec přejde trpělivost a vytasí se s běžnou, formální urážkou, po které vám nezbývá než ho vyzvat na souboj.

Takovou úvodní hrou se baví už několik měsíců Rakousko a Francie. Francie začala tuto hru letošního 1. ledna a Rakousko jí nezůstalo nic dlužno. Slovo za slovem, gesto za gestem se protivníci blížili čím dál tím víc k vyzvání na souboj; ale diplomatická etiketa vyžaduje, aby se taková hra dohrála až do konce. Proto ty nekonečné návrhy a protinávrhy, ústupky, podmínky, výhrady a vytáčky.

Takhle vypadalo poslední diplomatické škádlení: 18. dubna oznámil lord Derby ve Sněmovně lordů, že Anglie udělá ještě poslední pokus, a neuspěje-li, přestane dělat prostředníka. O pouhé tři dny později, 21. dubna, oznámil „Moniteur“, že Anglie předložila ostatním čtyřem velmocem tyto návrhy: 1. Provést ještě před zahájením kongresu všeobecné a současné odzbrojení. 2. Odzbrojení má být provedeno pod dozorem vojenské nebo civilní komise, nezávisle na kongresu (tato komise se má skládat ze šesti členů, z nichž jeden má zastupovat Sardinii). 3. Jakmile komise začne pracovat, kongres se sejde a zahájí diskusi o politických otázkách. 4. Ihned jakmile se kongres sejde, má pozvat zástupce italských států, aby zasedli společně se zástupci velmocí právě tak jako na kongresu z roku 1821[195]. Současně „Moniteur“ oznámil, že Francie, Rusko a Prusko vyslovily souhlas s anglickými návrhy, a telegram z Turína uklidnil různé evropské burzy potěšitelnou zprávou, že Ludvík Napoleon přiměl Piemont k témuž kroku. Až potud vypadalo všechno neobyčejně mírumilovně a zdálo se, že všechny překážky bránící uspřídání kongresu budou odstraněny. Byl to vlastně průhledný plán. Francie nebyla dosud „připravena“ k boji. Rakousko připraveno bylo. Aby nenechal nikoho na pochybách o svých skutečných úmyslech, dal Ludvík Napoleon ve svém polooficiálním tisku oznámit že odzbrojení se může vztahovat jen na Rakousko a Piemont; neboť Francie nezbrojila, a tedy ani nemůže odzbrojit; a zároveň stylizovat v oficiálním listu „Moniteur“ své články tak, aby se nijak nevázal, že Francie bude na sebe vztahovat „zásadu odzbrojení“. Příštím krokem by pak zřejmě byla změna polooficiálního ujištění, že Francie nezbrojí, v ujištění oficiální; tak by se mu podařilo otázku úspěšně přenést na nepřehlednou půdu vojenských podrobností, kde se dá snadno pokračovat v takové polemice téměř donekonečna různými tvrzeními a jejich vyvracením, výzvami k důkazům, odmítnutími, oficiálními zprávami a dalšími podobnými úskoky. Zatím by Ludvík Napoleon mohl v klidu dokončit přípravy, o nichž může podle své nové zásady prohlásit, že to není zbrojení, protože nepotřebuje vojáky (ty může kdykoli povolat), ale vojenský materiál a nové útvary. Prohlásil sám, že nebude s válečnými přípravami hotov před prvním červnem tohoto roku. Konec konců kdyby skončit přípravy 15. května, mohl by použít svých železnic a povolat k tomuto dni vojáky z trvalých dovolených, aby se kolem prvního června zařadili ke svým útvarům. Máme však dost důvodů předpokládat, že vzhledem k ohromnému rozhazování, nepořádkům, korupcím a zpronevěrám, které se zahnízdily ve francouzské vojenské správě po vzoru císařského dvora, nemohou být nutné materiální přípravy úplně skončeny ani ve lhůtě, kterou si Ludvík Napoleon původně stanovil. Ať je tomu jak chce, jisté je, že každým týdnem odkladu získává Ludvík Napoleon a ztrácí Rakousko, jež by touto diplomatickou mezihrou přišlo nejen o vojenské výhody, které mu skýtá náskok ve válečných přípravách, ale zničilo by se také ohromnými výdaji na nynější přípravy.

Protože Rakousko dokonale chápe situaci, nejenže odmítlo anglický návrh na kongres za stejných podmínek jako kongres v Lublani, ale také první zatroubilo na válečnou polnici. Jeho jménem předložil generál Gyulay turínskému dvoru ultimátum, které trvá na odzbrojení a propuštění dobrovolníků a dává Piemontu pouze tři dny na rozmyšlenou; až vyprší tato lhůta, má být vyhlášena válka. Současně byly odeslány k Ticinu dvě další divize rakouské armády o 30 000 mužích. Napoleon tedy diplomaticky přitlačil Rakousko ke zdi, protože je přiměl, aby první vyřklo tak závažné slovo, jako je vyhlášení války. Přesto však, jestliže nyní výhružné nóty z Londýna a Petrohradu nepřimějí Rakousko, aby ustoupilo od svých kroků, může Bonaparta jeho diplomatické vítězství stát trůn.

Mezitím zachvátila válečná horečka další státy. V menších německých státech, které se cítí oprávněně ohroženy Napoleonovými přípravami, se ukázaly projevy národního cítění, jaké Německo nezažilo od roku 1813 a 1814. Tyto státy také jednají tak, jak to odpovídá tomuto „cítění“. Bavorsko a sousední státy organizují nové útvary, povolávají zálohy a zeměbranu. Sedmý a osmý sbor armády Německého spolku (které stavějí tyto státy), jež mají podle oficiálních údajů asi 66 000 vojáků pro službu v poli a 33 000 v záloze, mohou pravděpodobně vstoupit do války se 100 000 vojáků pro službu v poli a 40 000 v zálohách. Hannoversko a další severoněmecké státy, které stavějí desátý sbor, zbrojí ve stejné míře a současně opevňují svá pobřeží proti útoku z moře. Prusko, které díky přípravám podniknutým za mobilizace roku 1850[196] i po ní má daleko výkonnější válečný materiál než kdy předtím, se už nějaký čas tiše chystá k mobilizaci armády. Pěchotu vyzbrojuje ve větší a větší míře jehlovkami, celému pěšímu dělostřelectvu dalo právě dvanáctiliberní děla a pevnosti na Rýně jsou uvedeny do bojové pohotovosti. Prusko dalo příkaz třem armádním sborům, aby byly ve válečné pohotovosti. Jeho postoj ve spolkové vojenské komisi ve Frankfurtu zároveň jasně dokazuje, že velice dobře chápe, jak je Napoleonova politika ohrožuje. A i když vláda ještě váhá, veřejné mínění je ve střehu. Není pochyby, že Ludvík Napoleon nalezne v Německu protivníka čelícího Francii daleko jednomyslněji a odhodlaněji než kdykoli dříve; a to v době, kdy mezi Němci a Francouzi je méně nepřátelství než kdykoli předtím.


__________________________________

Napsali K. Marx a B. Engels
21.— 22. dubna 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5631 z 9. května 1859
  Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny


__________________________________

Poznámky:

194 Tento článek napsal Engels, ale Marx, jak vysvítá z dopisu, který napsal Engelsovi 22. dubna 1859, článek přepracoval a doplnil na základě nově získaných materiálů.

195 Mini se lublaňský kongres Svaté aliance v květnu 1821. Na kongresu v Lublani mocnosti Svaté aliance otevřeně proklamovaly zásadu zasahování do vnitřních záležitostí jiných států na podporu feudálně monarchických režimů. Podle jednoho rozhodnutí lublaňského kongresu byla vyslána rakouská vojska do Itálie, aby potlačila v Neapoli a Turínu revoluční a národně osvobozenecké hnutí a znovu nastolila absolutistický režim. Představitelé monarchických kruhů italských států se zúčastnili kongresu na základě omezujícího ustanovení, které bylo pojato do cášského protokolu z roku 1818 na naléhání anglického ministra zahraničních věcí Castlereagha. Podle tohoto bodu se mohlo do vnitřních záležitostí jiných států zasahovat jen na „přání“ těchto států, které dostaly také právo účastnit se porad.

196 V listopadu 1850 vyhlásilo Prusko všeobecnou mobilizaci v souvislosti se zostřením rakousko-pruských vztahů, které bylo způsobeno bojem o nadvládu v Německu. Mobilizace odhalila vážné nedostatky pruského vojenského systému a slabiny ve výzbroji pruské armády, což přimělo vládu učinit energická opatření k jejích odstranění.