Bedřich Engels



Válečné perspektivy


Nepovažovali jsme za nutné odpovídat na různé povrchní kritiky, které se v posledních dvou měsících vynořily pokaždé, když jsme se rozhodli rozebírat příčiny a strategické podmínky, které vedly k velké a krvavé válce, do níž je Evropa nyní zapletena. V mnoha podrobnostech, které dnes zaplňují stránky našich novin a které podávají působivý obraz prvních scén tohoto strašlivého a dojemného dramatu, nacházíme dokonalé a přesné potvrzení našich názorů, což bude jistě zajímat veřejnost, a proto smíme na tuto věc patřičně upozornit.

Už před dvěma měsíci jsme ukázali, že správný způsob obrany Rakouska je ofenzíva.[a] Tvrdili jsme, že Rakušané, kteří mají armádu v Itálii do značné míry soustředěnu v blízkosti piemontských obranných postavení a mají ji dokonale připravenu a vybavenu pro válečné akce, by se dopustili velké chyby, kdyby nevyužili své okamžité převahy nad protivníky, jejichž síly jsou dosud rozptýleny, a kdyby nevstoupili ihned na území Sardinie, neporazili napřed sardinskou armádu a nedali se pak na pochod proti Francouzům, kteří musí přejít Alpy v několika kolonách a tím riskují, že budou poraženi po částech. Tento náš závěr vyvolal mnoho protichůdných názorů v komentářích více či méně významných a více či méně strategie znalých kritiků; náš názor však byl potvrzen názorem každého vojenského odborníka, který o tomto problému psal; a konečně se ukázalo, že i rakouští generálové jsou téhož názoru. Tolik k tomuto bodu.

A jaký je nyní, když válka už začala, poměr sil na obou stranách a kdo má vyhlídky na úspěch? Rakušané mají v Itálii pět armádních sborů, a to 2., 3., 5., 7., a 8., složené přinejmenším z 26 pluků pěchoty, každý po pčti praporech (z nichž jeden je prapor granátníků), a z 26 lehkých praporů — vcelku tedy 156 praporů čili 192 000 mužů. S jezdectvem, dělostřelectvem, ženijními a posádkovými jednotkami mají jejich síly při nejnižším odhadu 216 000 mužů. Nevíme, o kolik bylo toto číslo překročeno tím, že byly do Itálie staženy nové hraničářské pluky a záložníci. Nelze takřka pochybovat, že překročeno bylo, ale připusťme nejnižší odhad — 216 000 mužů. Z toho dokonale stačí 56 000 mužů, aby udrželi všechny pevnosti, pevnůstky a opevněné tábory, které Rakušané chtějí v Lombardii udržet. Vezměme však maximální počet a uvažujme o 66 000 mužů. Pro vpád do Piemontu tedy zbývá 150 000 mužů. Telegramy udávají sílu rakouské invazní armády na 120 000 mužů, ale na tato hlášení se samozřejmě nedá plně spoléhat. Předpokládejme však pro jistotu, že Rakušané nemají v poli k dispozici víc než 120 000 mužů. Jak se rozmístí francouzské a piemontské vojenské síly, ahy čelily této kompaktní armádě?

Piemontská armáda je soustředěna mezi Alessandrií a Casale v postavení, které jsme popsali před několika týdny.[b] Má pět pěších divizí a jednu divizi jezdectva, čili 45 000 mužů řadové pěchoty včetně záloh, 6000 střelců a přibližně 9000 mužů jezdectva a dělostřelectva — celkem 60 000 mužů; to je maximální počet, který může Piemont poslat do pole. Zbývajících 15 000 mužů potřebuje pro posádky. Italští dobrovolníci nejsou ještě schopni postavit se nepříteli v otevřenému poli.

Jak jsme už uvedli, nelze ze strategických důvodů dost dobře obejít piemontské postavení z jihu; je však možné obejít je ze severu; zde je ovšem chráněno řekou Sesií, která ústí do Pádu asi čtyři míle východně od Casale a kterou, máme-li věřit telegrafickým zprávám, Sardiňané hodlají držet.

Bylo by úplně směšné přijmout se 60 000 muži v tomto postavení rozhodující bitvu, zaútočí-li nepřítel dvojnásobnými silami. Se vší pravděpodobností budou Sardiňané na této řece klást odpor naoko, jen aby donutili Rakušany ukázat plnou sílu, pak se stáhnou za Casale a Pád a nechají otevřenou přímou cestu na Turín. To se možná už stalo 29. nebo 30. dubna, jestliže anglická diplomacie nevyvolala nový průtah ve vojenských operacích. Následujícího dne by se Rakušané pokusili překročit Pád, a kdyby se jim to podařilo, zatlačili by Sardiňany přes nížinu k Alessandrii. Tam by je možná nějaký čas nechali být; kdyby bylo zapotřebí, mohla by rakouská kolona vyrazit od Piacenzy jižně od Pádu, zničit železnici mezi Janovem a Alessandrií a napadnout každý francouzský sbor, který by pochodoval z Janova do Alessandrie.

Co však budou v té době podle našich domněnek — dělat Francouzi? Spěchají ovšem, jak nejrychleji mohou, k příštímu válčišti, do údolí horního Pádu. Když zpráva o rakouském ultimátu došla do Paříže, měly síly určené pro alpskou armádu sotva víc než čtyři pěší divize u Lyonu a tři další, které byly buď v jižní Francii a na Korsice, nebo se teprve soustřeďovaly. Jedna další divize byla na cestě z Afriky. Těchto osm divizí mělo tvořit čtyři sbory. Řadová divize v Paříži byla k dispozici jako první záloha a garda jako druhá. To by bylo celkem dvanáct řadových a dvě gardové divize, což odpovídá sedmi armádním sborům. Těchto dvanáct řadových divizí, než jim přijdou muži z trvalých dovolených, by měly každá asi 10 000 mužů, tedy dohromady 120 000, neboli s jezdectvem a dělostřelectvem 135 000, a garda 30 000, což je celkem 165 000 mužů. S muži povolanými z dovolené by celá tato armáda dosáhla počtu 200 000 mužů. Až potud je to v pořádku. Je to výtečná armáda, dost silná, aby dobyla zemi dvakrát tak velkou, jako je Itálie. Kde však mohla být prvního nebo kolem prvního května, v době, kdy jí bylo zapotřebí v piemontských nížinách? Mac-Mahonův sbor byl přece odeslán asi 23. nebo 24. dubna do Janova; protože nebyl soustředěn předem, nebude moci opustit Janov před 30. dubnem. Sbor Baraguaye dʼHilliers je v Provenci a měl — podle jedněch zpráv — postupovat přes Nizzu a Col di Tenda; podle jiných zpráv měl vstoupit na lodi a vylodit se na středomořském pobřeží. Canrobertův sbor měl jít do Piemontu přes Mont Cenis a Montgenèvre a všechny ostatní jednotky, jak budou docházet, jej měly následovat stejnými cestami. Je tedy jisté, že žádné francouzské jednotky nevkročily na sardinské území před 26. dubnem, že tři divize pařížské armády byly ještě 24. dubna v Paříži a jedna z nich teprve toho dne odjela železnicí do Lyonu, a čekalo se také, že se garda nedá na pochod před 27. dubnem. Tedy za předpokladu, že všechny ostatní jednotky, které jsme vyjmenovali výše, byly soustředěny na hranicích a připraveny na pochod, je to osm pěších divizí čili 80 000 mužů. Z nich 20 000 směřuje do Janova; 20 000 pod velením Baraguayovým, půjde-li vůbec do Piemontu, půjde přes Col di Tenda; zbývajících 40  000 pod velením Canrobertovým a Nielovým půjde přes Mont Cenis a Montgenèvre. To bude tedy všechno, co může mít Ludvík Napoleon k dispozici v době, kdy jeho pomoci bude nejvíc zapotřebí — to je v době, kdy Rakušané mohou být u Turína. To všechno — mimochodem podotýkáme — se plně shoduje s tím, co jsme o této věci řekli už před týdny. Ani všemi železnicemi světa však Ludvík Napoleon nedokáže dopravit své zbývající čtyři divize pařížské armády včas na místo tak, aby zasáhly do prvních bojů, a zabránit Rakušanům, aby si s Piemonťany dělali po celých čtrnáct dní, co se jirn zlíbí. A i pak, až bude mít osm divizí ve dvou horských průsmycích a v místech, kde se tyto divize budou spojovat, bude přinejmenším stejně silný protivník, zbude mu jen málo naděje na úspěch. Jenže muž v jeho postavení nemůže z politických důvodů připustit, aby nepřítel čtrnáct dní pustošil Piemont, a proto bude nucen přijmout bitvu, jakmile mu ji Rakušané vnutí, a vybojovat ji za nevýhodných okolností. Čím rychleji přejdou Francouzi Alpy, tím lépe pro Rakušany.




Napsal B. Engels 28. dubna 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5634 z 12. května 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

a Viz článek Vyhlídky na úspěch v nastávající válce. (Pozn. red.)

b Viz začátek článku Vyhlídky na úspěch v nastávající válce. (Pozn. red.)