Karel Marx



Sladké sliby


Oběžník Ludvíka Napoleona z 27. dubna, adresovaný prostřednictvím jeho diplomatických zástupců evropským vládám, a rovněž jeho poselství z 3. května Zákonodárnému sboru[199] dokazují, že císař si je plně vědom všeobecně rozšířeného podezření, pokud jde o motivy a skutečné cíle jeho zásahů do italských záležitostí, a že by je také nesmírně rád rozptýlil. V oběžníku se snaží dokázat, že při těchto zásazích jednal po celou dobu pouze v souladu s Anglií, Pruskem a Ruskem, a tvrdí, že všechny tyto mocnosti jsou stejně jako on nespokojeny se situací v Itálii, stejně přesvědčeny o nebezpečí, které plyne z všeobecné nespokojenosti a z tajné agitace, a že jsou stejně odhodlány zabránit moudrou opatrností nevyhnutelné krizi. Když se však jako na důkaz odvolává na vídeňskou misi lorda Cowleyho[200], na ruský návrh, aby byl svolán kongres, a na to, že tato opatření podporuje Prusko, zapomíná patrně, že hlavním cílem těchto opatření nebyla Itálie, ale že je určovala a dala k nim popud hrozící roztržka mezi Rakouskem a Francií, proti níž jsou italská nespokojenost a nepokoje celkem bezvýznamné.

Jen proto, že se náhle zvýšil Napoleonův zvláštní zájem o italské záležitosti, nabyla otázka Itálie v očích ostatních evropských mocností naléhavé důležitosti. Ačkoli Rakousko jako první zahájilo nepřátelské akce, zůstává faktem, že kdyby Napoleon nebyl povzbuzoval Sardinii, čehož se Prusko a Anglie neúčastnily, a kdyby Sardinie v důsledku toho nebyla podnikla další kroky, k žádným nepřátelským akcím by pravděpodobně nebylo došlo. Zdaleka tu nešlo o pouhou nabídku, že Francie spolu s ostatními mocnostmi pomůže přátelsky vyřešit sporné otázky mezi Rakouskem a Sardinií, ale zůstává nezvratným faktem, že ostatní mocnosti považovaly za svou povinnost projevit o tento spor hlubší zájem až tehdy, když se do celé záležitosti dalekosáhle vmísila Francie a když to tedy pro ně nebyla už italská, ale evropská otázka. Právě ta okolnost, že jedině Francie se cítí povolána chránit Sardinii před rakouským útokem, je v rozporu s proklamovaným postojem, jako by v otázce italských záležitostí Francie jednala pouze ve spolupráci s ostatními mocnostmi. Jak v onom přípisu, tak i ve svém poselství k Zákonodárnému sboru popírá francouzský císař velmi horlivě jakoukoli osobní ctižádost, jakékoli dobyvačné choutky, jakékoli přání dostat Itálii pod francouzský vliv. Chce, aby se mu věřilo, že usiluje výhradně o dosažení italské nezávislosti a obnovení rovnováhy sil porušené převahou Rakouska. Ten, kdo si vzpomene na císařovy sliby a přísahy, které dával jako president Francouzské republiky, nebude asi ochoten slepě věřit pouhým jeho prohlášením; i v těchto jeho pokusech uklidnit obavy a rozptýIit podezření Evropy jsou narážky dobře vypočítány tak, aby působily opačně.

Nikdo nemůže pochybovat o tom, že Ludvík Napoleon v tomto okamžiku upřímně touží zabránit Anglii a Německu, aby zasáhly do jeho války proti Rakousku. To však zdaleka nedokazuje, že nechce dosáhnout víc než pouhého urovnání italských záležitostí. Předpokládáme-li, že usiluje o nadvládu v Evropě, dal by pochopitelně přednost tomu, kdyby mohl zdolávat různé mocnosti jednu po druhé. Udivuje ho rozruch v některých německých státech, ačkoli tento rozruch pramení právě z týchž příčin, jimiž Ludvík Napoleon vysvětluje svůj vlastní spěch, s kterým chvátá na pomoc Sardinii.

Jestliže Francie sousedí se Sardinií a pojí ji k ní staré vzpomínky, společný původ a nedávné spojenectví, jsou vztahy Německa s Rakouskem stejné a ještě těsnější. A jestliže Napoleon nehodlá čekat, až bude postaven před hotový fakt, totiž vítězství Rakouska nad Sardinií, nechtějí ani Němci čekat, až se stane hotovým faktem vítězství Francie nad Rakouskem. Ludvík Napoleon nepopírá, že se snaží pokořit Rakousko alespoň tím, že by muselo odejít z Itálie. Popírá sice, že by zamýšlel získat v Itálii nějaké území nebo vliv, a ujišťuje, že válka má za cíl vrátit Itálii jí samé, a ne vnutit jí jiného pána. Předpokládejme však — což by se s největší pravděpodobností stalo — že by italské vlády, jejichž nezávislost na Rakousku se má takto hájit, byly najednou sužovány „podněcovateli nepořádku a nenapravitelnými členy starých klik“ — jak je nazývá Ludvík Napoleon. Co pak? „Francie,“ říká Ludvík Napoleon, „dokázala svou nenávist k anarchii.“ Tvrdí, že právě této nenávisti k anarchii vděčí za svou nynější moc. Tato nenávist k anarchii mu dala právo, aby rozehnal republikánské Národní shromáždění, porušil své přísahy, svrhl republikánskou vládu vojenskou mocí, potlačil veškerou svobodu tisku a vyhnal do exilu nebo poslal do Cayenne všechny odpůrce své neomezené diktatury. Neposloužilo by potlačení anarchie jeho záměrům stejně dobře i v Itálii? Jestliže „potlačení podněcovatelů nepořádku a nenapravitelných členů starých klik“ ospravedlňovalo zničení svobody ve Francii, nemohlo by být stejně dobře záminkou, aby vzala za své nezávislost Itálie?



Napsal K. Marx kolem 6. května 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5639 z 18. května 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:

199 Oběžník z 27. dubna 1859 všem diplomatickým zástupcům Francie podepsal ministr zahraničních věcí Walewski. „Moniteur“ ho reprodukoval 1. května 1859.

Poselství Ludvíka Bonaparta z 3. května Zákonodárnému sboru je totožné s „Manifestem Francouzům“ vydaným téhož dne a uveřejněným v „Moniteuru“ 4. května 1859.

200 V polovině února 1859 se anglická vláda Derbyho oficiálně nabídla, že zprostředkuje urovnání francouzsko-rakouského konfliktu. Proto jel koncem února 1859 lord Cowley se souhlasem Napoleona III. do Vídně, aby vyjednával s rakouským císařem Františkem Josefem. Mise lorda Cowleyho skončila neúspěšně.