Karel Marx



Neobyčejně důležité zprávy z Vídně


Vídeň 14. května 1859

Pruský generál Willisen (bratr jiného pruského generála stejného jména, který si získal určitou slávu svými díly z oboru vojenské vědy[208], ale zase o ni přišel, když se stal vrchním velitelem ve válce o Šlesvik-Holštýn) sem přijel, zřejmč poslán z Berlína, aby přivítal slabomyslného pruského krále a královnu[a], až se budou vracet do Pruska. Ve skutečnosti má prý vyřídit dvě věci: za prvé varovat Rakousko, aby přestalo intrikovat ve frankfurtském Spolkovém sněmu, protože Prusko se nehodlá podřídit diktátu vídeňského kabinetu vystupujícího pod rouškou takové papírové veličiny, jako je Německý spolek; za druhé má tuto hořkou pilulku osladit rozhodným ujištěním, že Prusko se nyní pevně rozhodlo pro „ozbrojené zprostředkování“. Tento dvojsmyslný výraz se vykládá takto: Prusko si udělá pořádek doma, po zuby se ozbrojí, pak předloží Bonapartovi nějaké nové mírové návrhy, a jestliže je Bonaparte odmítne, hodí Prusko na misku vah svůj meč. Zároveň s tímto důležitým sdělením obdržela rakouská vláda přes Bern zprávy, že rusko-francouzskou smlouvou (viz poznámku [197]), ponecháme-li stranou její dosud neznámá tajná ujednání, se Francie zavazuje, že udrží válku jen v těch mezích, jak to odpovídá cíli, který hlásá, totiž osvobození Itálie, a Rusko se zavazuje, že při prvním faktickém zásahu Německého spolku do boje pošle přes své hranice alespoň třistatisícovou armádu.

Zde se hodně žehrá na to, že strategie generála Gyulaye už je zastaralá, a dokonce kolují pověsti, že byl propuštěn, a jako jeho nástupce se uvádí generál Hess. O tomto kroku se však zřejmě ještě neuvažuje, protože k Gyulayovi, který se váhavě rozhodoval, byl poslán plukovník Kuhn, nejlepší důstojník rakouského štábu, aby ho podpořil. Gyulay je Maďar. Narodil se 1. září 1798 v Pešti. V šestnácti letech vstoupil jako podporučík do pěšího pluku, kterému velel jeho otec; pak byl přidělen k husarům, v září 1827 se stal majorem císařských hulánů, brzy nato plukovníkem 19. pěšího pluku a v roce 1837 byl povýšen na generálmajora a velitele brigády v St. Pöltenu. V roce 1845 velel 33. pěšímu pluku ve Vídni; V roce 1846 byl jmenován polním podmaršálem a poslán do Terstu ve funkci divizního generála a vrchního vojenského velitele. Tam se mu v roce 1848 naskytla příležitost, aby se na tomto místě osvědčil. Na vlastní odpovědnost se postavil do čela vojenských námořních sil, propustil podezřelé italské důstojníky a námořníky, rozmístil válečné lodě do bezpečí na různé základny dalmatského pobřeží a zachránil několik válečných lodí, které už byly na cestě do Benátek.[209] Nařídil nezbytná opatření k obraně Terstu, Pulje, Pirana a jiných důležitých míst na pobřeží, zabezpečil hranice ohrožené povstáním a připravil ofenzívu, kterou zahájil polní zbrojmistr hrabě Nugent 17. dubna 1848, když přišly posily z vnitrozemských provincií. Flotila veslic, kterou zorganizoval Gyulay, podporovala operace armády na pobřeží. 23. května se objevilo před Terstem piemontské loďstvo, ale díky Gyulayovým přípravám bylo drženo v šachu a stejný neúspěch utrpělo i při pokusu o přepad vzdálené baterie v St. Barcole. Naposledy napadlo piemontské loďstvo Terst 8. června, ale když se přesvědčilo, že se Gyulay dobře připravil, zmizelo 4. července z dohledu města a po bitvě u Custozzy z Jaderského moře. Za tyto zásluhy dostal Gyulay od císaře různé řády a od terstského magistrátu čestné občanství. Počátkem června 1849 byl jmenován rakouským ministrem války a projevil prý velkou energii a aktivitu. Při obsazování Rábu[210] byl členem císařovy svity. Z Vídně, kam se vrátil do svého úřadu, spěchal, sotva obdržel zprávy o porážce u Ácse[211], ihned do Komárna, aby tam provedl potřebná opatření. Později byl poslán na inspekční cestu po celé říši a podal o tom zprávu Františku Josefovi. V červenci 1850 zaměnil hodnost ministra války za funkci velitele 5. sboru v Miláně, byl jmenován polním zbrojmistrem a obdržel řád zlatého rouna. Když odešel do výslužby Radecký, stal se Gyulay velitelem 2. armády, s níž nyní vytáhl proti Piemontu. Patří mezi ty rakouské generály, původem Většinou Slovince nebo Maďary, kteří se zostudili bitím žen a jinými odpornými surovostmi.

Dva prapory vídeňských dobrovolníků už byly poslány na válčiště a třetí se tam posílá dnes. Tito dobrovolníci, oblečení do uniforem legionářů z roku 1848[212] a patřící k čistokrevné šlechtě z periférie, byli zpočátku hrdiny dne. Pořádalo se pro ně mnoho plesů, koncertů a divadelních představení, a dokonce sám rakouský Orfeus valčíků, pan Stauss, složil na jejích počest nový pochod, než dosti nevlastenecky odjel do Petrohradu. Přesto však nelze popírat, že v poslední době popularita těchto novopečených válečníků hrozně poklesla. Tito neotesaní periferní krobiáni si až moc libovali v pivu a doutnících, příliš si dovolovali k něžnému pohlaví a občas vybočovali z mezí vídeňského „humoru“. Co jsou zač, zpívají sami ve své oblíbené písničce:

„Ich bin ächter Wiener,
Führ ein lustiges Leben,
Und da hat mich mein Vater Zu den Deutschmeistern geben;
Deutschmeister ist ein
Gar lustiges Regiment,
Hält in der eincn Hand den Säbel,
In der andern das Ziment.“

„Jako pravý Vídeňák
život veselý mám rád,
a tak mě můj tatík
k dojčmajstrům musel dát;
jsou to hoši veselí,
v jedné ruce drží šavli,
v druhé pivo v korbeli.“

(Chtěl bych dodat, že korbel je nádoba na pivo, do které se vejde opravdu nesmírně mnoho tekutiny.)

Jeden hrdinský čin těchto „veselých a bujných“ mládenců skončil jako dosti vážná příhoda a tisk jej právem odsuzoval. Kasárna těchto našich hochů jsou v ulici Salzgries, ve které, právě tak jako v okolních ulicích, bydlí převážně židé. Židé z Haliče, přijíždějící do Vídně za obchodem, se obvykle také uchylovali do těchto poněkud špinavých míst. Jednoho večera, když se hrdinští šprýmaři vraceli ve značně povznesené náladě do kasáren od Sperla[b], kde je všichni oslavovali a blahopřáli jim k případné udatnosti, předvedli ukázku svých budoucích činů, vrhli se totiž z ničehož nic na nešťastné Židy. Některým vytloukli okna, jiné srazili k zemi, mnohým ostříhali vousy a jednoho nešťastníka dokonce hodili do sudu s dehtem. Pokojných kolemjdoucích se ptali: „Jsi žid?“ A když dostali kladnou odpověď, bez milosti je zmlátili a přitom halasně vykřikovali: „Macht nichts, der Jud wird geprügelt.“ („To nevadí, židovi se musí namlátit.“) O značné přecitlivělosti těchto vídeňských šprýmařů svědčí tento příklad: jeden patnáctiletý ševcovský učedník, kterého verbíř nováčků odmítl vzít do dobrovolnického sboru, se ze zoufalství oběsil.

Je vidět, že finanční obtíže mají všechny společenské vrstvy, od nejvyšších až po nejnižší. Za prvé, jak jste se pravděpodobně dověděli už dříve z evropského tisku, zastavil sám císař korunovační klenoty. Za druhé, ať vezmete do rukou kterýkoli orgán vídeňského tisku, vždy vám padne do očí nápadný sloupec s nadpisem „Dary na oltář vlasti“. Tyto vlastenecké dary určené na válečné účely vůbec nebo na formování dobrovolnických sborů zvláště, se co do velikosti velmi různí; některé činí jen 2 zlaté 12 krejcarů, jiné dosahují úctyhodných částek 10 000 až 12 000 zlatých. Někde se místo peněžních darů objevují dary spíš středověkého rázu, jako třeba pár pistolí od obchodníka se zbraněmi, papír na patrony od majitele papírny, látka na uniformy od soukeníka atd. Mezi dary jednotlivců figurují, a to je dost podezřelé, prostředky sebrané ve venkovských obcích pod oficiálním nátlakem jejich drobných úředníků a starostů. Pro všechny cennější příspěvky však je charakteristické, že nejsou odevzdávány v penězích, ale ve státních obligacích a kupónech státních cenných papírů, takže se státu doslova platí „jeho vlastní mincí“. Nejneklamnějším příznakem finančního zmatku, patrným na každém kroku, je to, že z běžného peněžního oběhu úplně zmizely drobné. Sotva bylo oficiálně oznámeno, že se zastavuje vyplácení v hotovosti a byla vyhlášena příslušná finanční opatření, zmizely jakoby mávnutím kouzelného proutku drobné kovové mince měděné i stříbrné. Obyvatelstvo se uchýlilo k témuž primitivnímu způsobu dělení velkých bankovek na alikvotní díly, který tak uváděl do rozpaků zahraniční návštěvníky Vídně v roce 1848. Každý majitel bankovky v hodnotě jednoho zlatého ji rozstříhá na tolik dílků, kolik potřebuje na drobné nákupy. Vláda se pokusila udělat přítrž tomuto kouskování ve Vídni i v rakouských zemích prohlášením, ve kterém varovala veřejnost, že výběrčí daní ani banka nebudou tyto kousky bankovek přijímat. Pokud jde o banku, je takové varování zřejmě nezákonné, neboť stále ještě platí zákon z roku 1848, podle něhož je banka povinna takové dílky bankovek přijímat, a v bance mají dokonce vypracovaný celý systém, jak je přepočítávat. Oficiálně se tvrdí, že v oběhu je 28 000 000 zlatých v drobných, což prý dvojnásobně převyšujc skutečnou potřebu. Proto úřady „jsou odhodlány učinit rozhodná opatření proti nesmyslné spekulaci, která nyní vyvolává nedostatek drobných“. Tímto tvrzením o nadbytku drobných mincí se ovšem ani zdaleka neodpomůže zjevnému nedostatku této nezbytné potřeby.

Úřady by měly vědět, žc ážio na stříbro prudce stouplo, že dokonce i u mědi činí 10 % a že rolníci všude schovávají všechno, co zvoní jako kov. Místodržitelé v Čechách a v Dolních Rakousích připomněli veřejnosti zákon, podle něhož se každá spekulace se stříbrnými a měděnými mincemi trestá pokutou 50 zlatých i těžšími tresty, ale všechno nadarmo. Taková represívní opatření nevedou k ničemu, zejména jsou-li provázena podobnýmí oficiálními zprávami, jako je zpráva uveřejněná v oficiální části „Wiener Zeitung“[213], že od 1. června budou v království lombardsko-benátském šestikrejcarové stříbrné mince vyňaty ze zákonného oběhu. Vláda bude nakonec nucena vyhovět žádosti obchodní komory v Dolních Rakousích, a i když to nebude vypadat nijak úctyhodně, vydat pro maloobchodní obrat státní asignáty v hodnotě 5, 10 a 25 krejcarů.

Nyní přejdeme od nižší oblasti, tj. od maloobchodního obratu, k peněžnímu trhu a obchodu ve vlastním smyslu slova. Především si musíme všimnout toho, co už víte, že totiž 5. května byl oznámen úpadek významné firmy Arnstein a Eskeles. Byli to hlavní směneční senzálové v hlavním městě, jimž se předávaly k diskontování směnky nepodléhající přímo bance a u nichž se reeskontovaly průmyslové a obchodní směnky z jednotlivých zemí. V jejich rukách byly soustředěny, nepočítáme-li hlavní město, finanční transakce průmyslníků maďarských, českých a slezských. Firma se honosila svým osmdesátiletým trváním a její šéf:, baron von Eskeles, spojoval ve své osobě funkci ředitele Rakouské národní banky, generálního konzula v Dánsku, předsedy Eskontní společnosti v Dolních Rakousích, presidenta Společnosti státních drah, ředitele Jižní dráhy atd. Byl to zkrátka po Rothschildovi největší finančník v celé říši. Arnstein a Eskeles hráli význačnou úlohu za vídeňského kongresu, kdy si v salónu paní Arnsteinové dávaly dostaveníčko tehdejší politické a literární veličiny. Jednou z bezprostředních příčin, které vedly k tomuto bankrotu, v němž šlo o 30 000 000 dolarů, bylo, že pařížská Crédit mobilier odmítla proplácet traty vídeňské firmy. Po jejím krachu neminul den, aby na vídeňské burze nebyla zaznamenána celá řada bankrotů; nejvýznamnější z těchto firem jsou Solomon Cammando, Eidam a spol., G. Blanc, Plecher a spol., Diem a English, I. F. Gaartner, F. C. Schmidt, M. Greger a spol., bratří Pokarayové, Moritz Kollinsky, Karl Zohler, A. Kirschmann a jiní. V ostatních zemích Rakouska zkrachovaly bezprostředně po této katastrofě firmy v Brně, Praze, Libercí, Lvově atd. Nejzávažnější byl úpadek firmy Lutteroth a spol. v Terstu, jejímž šéfem je pruský konzul a ředitel rakouského Lloydu[214]. Mmo hranice rakouského státu zbankrotovalo několik největších bankovních firem ve Vratislavi, Magdeburku, Mnichově, Frankfurtu a také úvěrová a obchod.. ní banka v Kasselu. Celkem vzato připomíná nynější panika obchodní paniku v Hamburku z podzimu 1857 a rakouská vláda hodlá nyní napodobit i opatření, která byla učiněna k jejímu zmírnění.[215] Budou zmírněny některé zákony o směnkách; Rakouská národní banka sestaví komisi pro podporu těch firem, které byly v důsledku všeobecného nedostatku obchodního úvěru nuceny dočasně zastavit platby, a bankám v Praze a Brně budou poskytnuty dva milióny v papírových penězích.



Napsal K. Marx 14. května 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5655 z 6. června 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Bedřicha Viléma IV. a Alžbětu. (Pozn. red.)

b — známá vídeňská kavárna. (Pozn. red.)


208 Z prací Wilhelma Willisena jsou nejznámější „Theorie des grossen Krieges, angewendet auf den russisch-polnischen Feldzug von 1831“ [„Teorie velké války aplikovaná na rusko-polské tažení z roku 1831“], 2 díly, Berlín 1840, a „Der Italienische Feldzug des Jahres 1848“ [„Italské tažení z roku 1848“], Berlín 1849.

209 V Benátkách vypukla v březnu 1848 revoluce, Rakušané byli vyhnáni a moc přešla do rukou prozatímní vlády v čele s Danielem Maninem. Tato vláda vyhlásila v Benátkách republiku, jež pak existovala do srpna 1849.

210 28. června 1849, za národně osvobozenecké války z let 1848— 1849, porazila rakouská vojska v Uhrách maďarská vojska u Rábu (Györu) a zmocnila se města.

211 Úsloví „Caveant consules, ne quid respublica detrímenti capiat“ („Střežte konzulové, aby republika neutrpěla škodu“) používal starořímský senát, kdykoli se blížilo nějaké vnější nebo vnitřní nebezpečí (především při povstání otroků nebo lidu); v takových případech dostávali konzulové diktátorskou pravomoc.

212Kölnische Zeitung“ [„Kolínské noviny“) — německý deník, který pod tímto názvem vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1802; za revoluce 1848—1849 a v období reakce, které po ní následovalo, obrážela se v tomto listu zbabělá a zrádcovská politika pruské liberální buržoazie.

213 „Wiener Zeitung“, oficiální rakouský vládní list, který vycházel pod tímto názvem v letech 1780— 1931.

214 Rakouský Lloyd byl založen v roce 1833 v Terstu, zpočátku jako pojišťovací, od roku 1836 jako paroplavební společnost. Jména Lloyd (po majiteli londýnské kavárny, v níž byla koncem 17. a počátkem 18. století zorganizována první anglická společnost pro pojišťování námořních plavidel) později používaly a dodnes používají pojišťovací paroplavební společnosti v různých zemích.

215 Marx má na mysli Záruční diskontní sdružení, založené v Hamburku v listopadu 1857, v době pravidelné cyklické krize, a vydání zúročitelných cenných papírů v částce 15 000 000 marek, určených k poskytování půjček na zboží nebo na státní papíry; půjčky měly činit 50—662/3 % hodnoty zastaveného zboží (viz článek „Finanční krize v Evropě“, Marx-Engels, Spisy 12, zde).