Bedřich Engels



Válka se nehýbe z místa


Poslední telegrafické zprávy z válčiště, které nám včera došly parníkem „Asia“, zahrnují období do 13. května, tj. přesně o tři dny déle než zprávy z „Vanderbilta“. Tyto telegrafické zprávy obsahují stručné a dosti zmatené bulletiny sardinské vlády; Rakušané o svých akcích žádné zprávy nevydávají. Za tyto tři dny se nepřihodilo nic zvláštního. V análech moderních válek si celá kampaň i nadále udržuje první místo pokud jde o pomalé tempo. Skoro se nám zdá, že jsme se octli v oněch předpotopních dobách, kdy se války vedly s pompou a liknavostí, s nimiž tak rázně a rozhodně skoncoval Napoleon. Máme před sebou dvě obrovské armády, které stojí proti sobě na linii delší než 40 mil, a každá z nich může operovat v poli se 100 000 až 140 000 muži. Jedna armáda se přibližuje, druhá provádí průzkum a pokouší se dostat hned k tomu, hned k onomu bodu nepřítelova postavení a pak se stáhne, kdežto první armáda se nehýbe z místa, které obsadila, takže obě armády dělí vzdálenost osmi až dvaceti mil.

Z některých faktů lze sice tuto anomálii rozumově vysvětlit, ale přesto je to anomálie a je důsledkem chyby, které se na začátku tažení dopustila útočící strana. Jak jsme už uvedli,[a] celý smysl a cíl rakouského vpádu do Piemontu byl zmařen liknavými a nerozhodnými pohyby Rakušanů, a to se stěží dá připsat na vrub něčemu jinému než váhání generála Gyulaye. Zprávy, které jsme dostali od té doby, tento názor v plné míře potvrzují. Rakušané nijak nevysvětlují podivné počínání své armády, což je jasný důkaz, že všechnu odpovědnost svalují na velícího generála. Rakouské bulletiny začaly skutečně teprve po prvním týdnu tažení uvádět špatné počasí a záplavy jako příčinu, proč jejich generál stáhl vojska z malarických bažin rýžových polí v údolí Pádu. Náš dobře informovaný londýnský dopisovatel nám píše, že rakouský císař hodlá po vzoru Ludvíka Napoleona společně s generálem Hessem zbavit Gyulaye velení a ujmout se ho sám.

Z dosavadních zpráv můžeme vyvodit, že tažení probíhalo takto: Nejdříve postoupilo vpřed pravé křídlo Rakušanů směrem na Novaru a Vercellí a předstíralo útok směrem na Lago Maggiore. Střed a možná i levé křídlo pochodovaly souběžně přes Vigevano a Pavii a zůstávaly trochu pozadu. Hlavní síly kolony, která vyšla z Pavie, dosáhly Lomella teprve 2. května. Zdá se, že pravé křídlo bylo předsunuto za prvé proto, aby se upoutala pozornost spojenců hrozícím útokem na Doru a Turín, a za druhé proto, aby se rakouská armáda mohla zmocnit zdrojů v horní části Lomelliny. Teprve 3. května začaly rakouské hlavní síly rozvíjet útok proti linii Casale a Valenzy; 4. května byly provedeny klamné útoky směrem na Frassinetto (leží proti soutoku Sesie a Pádu) a Valenzu, zatímco pravé křídlo se stáhlo blíž ke středu; současně byl přes Pád postaven most mezi Cambiem a Sale a na jižním břehu řeky bylo vybudováno předmostí. Podle některých zpráv se tu 8. rakouský armádní sbor, který prý pochodoval od Piacenzy po jižním břehu Pádu, spojil s hlavními silami a překročil řeku, když předtím podnikl krátký výpad na Tortonu a Vogheru a zničil železniční most přes Scriviu. Avšak podle jiných zpráv a také podle některých našich posledních telegramů jsou ještě nějaké rakouské síly na cestě mezi Piacenzou a Stradellou. Je těžké rozhodnout, zda oznámený výpad na Vogheru byl míněn jako předstíraný útok na Novi a na komunikace mezi Janovem a Alessandrií; v každém případě svedl většinu zkušených redaktorů z turínských, pařížských i londýnských listů k předpovědím, že k rozhodující bitvě dojde na starém bojišti u Novi nebo někde u Marenga; tyto předpovědi se však nesplnily, neboť Rakušané se vzápětí stáhli na severní břeh Pádu a strhli most, který tam postavili. Po několika prvních květnových dnech nastaly vskutku velké deště. Hladina Pádu stoupla u Pavie o deset až dvanáct stop a úměrně s tím stoupla i hladina jeho přítoků. Zatopená rýžová pole v údolí Pádu pochodující armádě obvyklc nijak nevadí, protože cesty vedou po hrázích nad zaplaveným územím, ale tentokrát to byla vážná překážka; celá krajina i mnoho cest bylo pod vodou. Kromě toho Rakušané nepochodovali; zůstávali v těchto bažinách a byli tedy nuceni bivakovat buď na cestách, nebo na mokrých polích. Když tedy několik dnů zůstali uprostřed těchto záplav, bylo pro ně nezbytné stáhnout se do výše položené a sušší krajiny; utrpěli zřejmě těžké ztráty nemocemi, hlavně cholerou a zimnicí. Důsledkem toho bylo, že ustoupili a soustředili se kolem Mortary a Novary, neustoupili tedy před nepřítelem (ten zůstával docela klidně ve svých liniích), ale před přírodními živly. Od té doby vystavěli Rakušané opevnění na linii Sesie a vysílali průzkumné oddíly a pícovníky až těsně k linii Dory, která tvoří krajní levé křídlo spojeneckého postavení.

V celé této sérii operací nenajdeme jedinou známku dobrého vojevůdcovského umění. Skutečně, jakmile byla promarněna první vhodná příležitost k útoku na spojenecké postavení, pozbyl celý postup do Lomelliny jakýkoli smysl a ztratil výzriani. Vysunutí rakouského pravého křídla kupředu byla vyložená chyba. Nebylo možné ztrácet čas falešným manévrováním; jediný správný operační plán vyžadoval jít přímo na nepřítele, zaútočit na něj a rozdrtit ho, dříve než mohl plně soustředit své síly. Je-li pravda, že Benedekův 8. sbor pochodoval po jižním břehu Pádu, byla to další chyba; od hlavních sil jej oddělovala široká řeka, a kdyby deště byly začaly o den nebo dva dříve, nebyl by se dal u Cambia postavit most a Rakušané by se byli sami octli bez spojení, tedy v situaci, v níž čekali, že najdou nepřítele. I Pád byli nuceni překročit zřejmě jen proto, aby se Benedek dostal na druhou stranu; proč tedy nebyl hned od začátku na severním břehu? Přemostění Pádu a operace s tím spojené jej přinutily zůstat v zamořených bažinách o několik dnů déle, než by bylo jinak nutné. Konečně celé tažení, jak je vidět, bylo vedeno špatně. Všechny tyto pohyby Rakušanů trpěly nerozhodností; všemi směry se provádějí klamné útoky, ale nikde není vidět, že by se chystal útok skutečný. Tak Rakušané tápali naslepo podél celé nepřátelské linie, až se nakonec zatopený kraj stal pro ně několik mil širokou nepřekročitelnou překážkou, která oddělovala obě bojující vojska. Tehdy, z nedostatku lepšího zaměstnání a aby se aspoň zdálo, žc přece jen něco dělají, provedli průzkum na Doru; jenže všechen tento průzkum provádějí malé pohyblivé kolony, které nejsou s to podnikat nějaké energické akce a musí se stáhnout hned, jakmile dosíhnou nějakého nepřátelského předsunutého bodu.

Zatímco tak Rakušané ve skutečnosti nedělají nic, tráví jejich protivníci zřejmě čas toutéž hrou. Teď dosáhli takového stupně soustředění, jakého jen mohli dosáhnout na dlouhé linii, kterou zaujímají. Jejich postavení vypadají takto: krajní levou linii, kterou tvoří Dora a Pád až po Cisale, obsadil francouzský sbor generála Nida, který má dvě divize. Levé křídlo spojenců je u Casale a skládá se ze dvou piemontských divizí a 3000 dobrovolníků pod velením Garibaldiho. Střed u Valenzy tvoří francouzský sbor generála Mac-Mahona a jedna piemontská divize, celkem tedy tři divize. Pravé křídlo u Alessandrie se skládá z francouzského Canrobertova sboru a z jedné piemontské divize, celkem tedy ze tří divizí. Na krajním pravém křídle u Novi a Arquaty je francouzský sbor Baraguaye dʼHilliers a jedna piemontská divize, celkem tedy tři divize. Zálohu tvoří dvě francouzské gardové divize v Janově. Odhadujeme-li, že v divizi je 10 000 mužů — a to počítáme hodně, neboť Francouzi neměli čas povolat dovolence a mají tedy méně mužů, kdežto sardinské divize jsou silnější — vyjde nám součet 150 000 mužů, a to zhruba odpovídá celkovému počtu vojska, které nyní spojenci postavili. Z tohoto počtu je možné 110 000 až 120 000 vojáků nasadit v poli. Jejich dosavadní mimořádná pasivita je zčásti patrně vyvolána nedostatečnou přípravou Francouzů, kteří mají s sebou velmi málo dělostřelectva a střeliva, a zčásti také rozkazy Ludvíka Napoleona, který se bezpochyby chystá sám sklidit první vavříny tažení. Tento nový vojevůdce přibyl 12. května do Janova, kde jej lid uvítal mohutnými ovacemi. 13. května navštívil krále[b], který kvůli tomuto setkání přijel z tábora. Téhož dne vydal napoleonské prohlášení, které otiskujeme na jiné straně, a 14. května se měl odebrat k armádě.

Nyní, jak je vidět, deště také ustaly a příští nebo přespříští pošta nám možná přiveze nějaké určitější zprávy. Tento stav nejistoty a nečinnosti už nemůže dlouho trvat. Buď budou muset Rakušané znovu překročit Pád, nebo musí dojít k bitvě v Lomellině. Možná že Rakušané hledali a připravovali silné obranné postavení, na němž by mohli odrazit nápor spojeneckých vojsk. Kdyby takové postavení našli, bylo by to to nejlepší, co by mohli udělat; nemohou přece ustoupit bez boje, a v takovém postavení by zároveň mohli uplatnit všechny síly, které nyní mají v poli, kdežto spojenci by byli oslabeni tím, že by museli nechat posádky v Casale, Alessandrii a Valenze.

Zatím obě bojující strany čekají na posily. Rakousko poslalo sbor o 50 000 mužů pod velením generála Wimffpena do Terstu a okolí, aby tam tvořil zálohu pro italskou armádu; a Ludvík Napoleon zorganizoval pro Itálií ještě dva další armádní sbory. Proslýchá se i to, že princ Napoleon povede pestrou expedici, s níž se má vylodit někde na břehu Apeninského poloostrova, aby si tam vydobyl království.




Napsal B. Engels 16. května 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5647 z 27. května 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

a Viz článek Válka. (Pozn. red.)

b — tj. Viktora Emanuela II. (Pozn. red.)