Bedřich Engels



Italské tažení[217]


Italské tažení, ktré trvá už asi měsíc, má zvláštní a neočekávaný průběh. Začátkem května se proti sobě soustředila dvě velká vojska, každé s téměř 200 000 muži. Zatímco se jejich přední stráže k sobě přiblížily na dostřel děla, masy obou vojsk se navzájem pozorují, tu a tam se oťukávají, na jednotlivých místech vyvolávají lehké srážky, mění frontu, prodlužují jedno nebo druhé křídlo, ale jako celek spolu nebojují. Zdá se, že takový způsob vedení války neodpovídá modernímu systému rychlých rozhodných úderů; ve srovnání s bleskovými pochody a krátkými taženími Napoleonovými vypadá jako krok zpět.

Od napoleonských dob významně změnily způsob vedení války dvě nové okolnosti. Za prvé jsou státy lépe chráněny tím, že byly na příhodných místech vybudovány opevněné tábory a skupiny pevností. Pevnosti napoleonské doby byly buď příliš bezvýznamné, navzájem příliš izolované, nebo byly vybudovány v terénu strategicky příliš nevýrazném, než aby Napoleonovu způsobu vedení války kladly do cesty velké překážky. Vítězstvím v otevřeném poli nebo obchvatným pochodem bylo nepřátelské vojsko od svých pevností zatlačeno.

Co mohou znamenat opevnění, dokázaly Gdaňsk v roce 1813, pevnostní čtyřúhelník v Lombardii v roce 1848, Komárno v roce 1849[218] a Sevastopol v roce 1855. Teď však francouzsko-piemontské postavení za Pádem a Tanarem, mezi Casale, Alessandrií a Valenzou, tvoří takový skupinový systém pevností, že chrání armádu dokonce i proti značné přesile. Ještě než přišli Rakušané, podařilo se Francouzům nasadit za tímto postavením tak velké množství vojska, že útok na ně ztratil jakoukoli vyhlídku na rozhodný úspěch a Francouzi získali čas na přísun ostatních vojsk a na doplnění materiálu a výzbroje. Rakouská ofenzíva se tak zastavila u Casale a Valenzy, a protože nebylo možné na toto postavení ani zaútočit čelně, ani je nijak vážně obejít, nezbylo Rakušanům než omezit se na demonstrace na bocích západně od Sesie a jižně od Pádu a zároveň provádět v těchto oblastech rekvizice pomocných prostředků potřebných pro armádu.

Druhá okolnost, která od Napoleonových dob významně změnila způsob vedení války, je pára. Jedině díky železnicím a parníkům mohli Francouzi během pěti dnů od odevzdání rakouského ultimáta do vpádu Rakušanů vrhnout do Piemontu takové masy vojska, že žádný útok Rakušanů na postavení Piemonťanů nemohl mít úspěch, a během dalšího týdne posílit tato vojska natolik, že 20. května stálo na linii mezi Asti a Novi přinejmenším 130 000 Francouzů.

Jenže při nevyhnutelné korupci a nepořádku ve státní správě za dobrodružného panování takového člověka, jako je Ludvík Bonaparte, mohlo francouzské vojsko dostávat přísun jen pomalu a v nedostatečném množství. S touto situací příznivě kontrastuje pořádek a rychlost Rakušanů, kteří přesunuli své armádní sbory do Itálíe v plné bojové pohotovosti. A to se nutně v dalším průběhu války projeví.

Rakušané nemohou postupovat dál, protože narazili na postavení mezi piemontskými pevnostmi; Francouzi také ne, protože jejich výzbroj není ještě úplná. Tím lze vysvětlit ustrnutí operací i nezasloužený zájem, který vzbudila malá potyčka u Montebella. Celá událost se omezila na toto: Rakušané dostali zprávu, že Francouzi posunují své pravé křídlo směrem na Piacenzu; to byl důvod k domněnce, že chtějí mezi Pavií a Piacenzou překročit Pád, a tak obejít rakouské postavení v Lomellině směrem na Milán. Proto poslal rakouský 5. armádní sbor (Stadionův) tři brigády přes most postavený přes Pád u Vaccarizzy (pod Pavií), aby obsadily postavení před Stradellou a provedly průzkum ve směru na Vogheru. Tyto tři brigády narazily u Casteggia na přední stráže spojenců a u Montebella na první brigádu francouzské Foreyovy divize, kterou z Montebella vytlačili. Brzy nato tam přibyla druhá francouzská brigáda a Rakušané byli po úporném boji z vesnice vyhnáni; odrazili útok na Casteggio a zahnali Francouze ve zmatku zpátky k Montebellu, jehož by se byli určitě zmocnili (většina jejich jednotek nezasáhla ještě vůbec do boje), kdyby mezitím nebyla dorazila jedna brigáda francouzské Vinoyovy divize. Když Rakušané viděli tuto posilu, zastavili svůj postup. Svého cíle však dosáhli: věděli teď, kde jsou nejbližší vojska francouzského pravého křídla, a bez překážek se stáhli z Casteggia k Pádu a pak přes Pád zpátky k hlavní armádě, s vědomím, že Francouzi dosud nepodnikli žádný závažný pohyb směrem na Piacenzu. Rakušané jednají zcela správně, když zůstávají soustředěni na levém břehu Pádu, dokud nebudou mít pádné důvody k tomu, aby vrhli celou svou armádu na pravý břeh. Každé rozdělení armády à cheval[a] řeky by bylo chybné a most u Vaccarizzy se svým předmostím jim umožňuje kdykoli se přepravit a vpadnout do boku Francouzům, kdyby chtěli postupovat na Stradellu.

Garibaldi obešel v čele 5000 dobrovolníků pravé křídlo Rakušanů a stojí teď na lombardské půdě. Podle nejnovějších zpráv má už Rakušany v zádech a hrozí mu velké nebezpečí, že bude odříznut, což by bylo „osvoboditeli“ Bonapartovi jistě velice příjemné.

Princ Napoleon Plon-Plon dostal za úkol zorganizovat v Livornu (v Toskánsku) armádní sbor, který má vpadnout Rakušanům do boku. Francouzští vojáci zuří a Rakušané se smějí.

V sobotu a v neděli se Sardiňané pokusili zachytit se na levém břehu Sesie ale Rakušané jim v tom zabránili.




Napsal B. Engels kolem 27. května 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 4 z 28. května 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — o obou březích. (Pozn. red.)


217 Tímto článkem začíná Engelsova spolupráce s listem „Volk“. Článek napsal Engels na Marxovu žádost.

„Das Volk“ [„Lid“] byl týdeník, který vycházel německy v Londýně od 7. května do 20. srpna 1859. Byl založen jako oficiální orgán londýnského Německého dělnického vzdělávacího spolku. První číslo vyšlo za redakce německého publicisty, maloburžoazního demokrata Elarda Biscampa. Od 2. čísla se Marx ve velké míře podílel na vydávání listu, s nímž neoficiálně spolupracoval, trvale mu pomáhal a radil, redigoval články, staral se o to, aby list měl materiální prostředky atd. V 6. čísle, jež vyšlo 11. června, redakce oficiálně oznámila, že jejími spolupracovníky jsou Marx, Engels, Freiligrath, Wilhelm Wolff a Hermann Heise (viz Prohlášení redakce listu „Das Volk“). Od této doby byl Marx fakticky redaktorem listu, který se stal orgánem proletářských revolucionářů. Začátkem července převzal Marx celé vedení listu.

Na stránkách listu „Volk“ rozpracovávali Marx a Engels otázky revoluční teorie a taktiky proletářského boje; objasňovali třídní boje proletariátu a nesmiřitelně bojovali proti představitelům maloburžoazní ideologie. Z hlediska proletářského internacionalismu rozebírali události rakousko-italsko- francouzské války z roku 1859, otázky sjednocení Německa a Itálie, odhalovali zahraniční politiku Anglie, Pruska, Francie, Ruska a jiných reakčních států, vedli důsledný boj proti bonapartismu a jeho otevřeným i skrytým stoupencům.

V listu „Volk“ vyšla Marxova předmluva k jeho práci „Ke kritice politické ekonomie“, pět Marxových článků včetně nedokončené série článků „Quid pro quo“, devět článků Engelsových i jeho recenze Marxovy práce „Ke kritice politické ekonomie“, jakož i komentáře k obsahu listu německých maloburžoazních demokratů „Hermann“, které sestavoval Marx ve spolupráci s Biscampem a jež vycházely v rubrice „Gatherings from the Press“ [„Z tisku“]. Stopy Marxovy přímé redakční práce jsou patrné i na mnoha jiných článcích a politických přehledech. Celkem vyšlo 16 čísel listu. 20. srpna 1859 list přestal vycházet pro nedostatek finančních prostředků.

218 V roce 1849, za národně osvobozenecké války v Uhrách, byla pevnost Komárno opěrným bodem maďarských revolučních vojsk. Dvakrát (v lednu až dubnu a v červenci až září) odolala dlouhodobému obléhání rakouskými vojsky.