Bedřich Engels



Průběh války


V nynější válce se zatím proslavil Garibaldi, který se podle všeho nebojí jít do boje s eláncm, před nímž varuje své vojáky Napoleon III. Tento vůdce dobrovolníků se najednou stal hrdinou Itálie, i když na této straně Atlantiku se bonapartistický tisk pokouší připsat zásluhu o jeho hrdinské činy výhradně svému velkému přeborníkovi. Vavříny partyzánského generála však zřejmě probudily řevnivost v hrudi Viktora Emanuela, a tak došlo k bitvě u Palestra, o níž jsme dosud obdrželi bohužel jen telegrafické zprávy, a to ještě jen ze sardinského tábora.

Podle těchto zpráv 4. piemontská divize pod velením Cialdiniho, která několik dnů předtím překročila Sesii u Vercelli a další čas strávila drobnými šarvátkami s rakouskými předními strážemi, zřejmě zaútočila 30. května na nepřátelské opevněné postavení u Palestra, Vinzaglia a Confienzy. Piemonťané porazili brigádu, která měla toto postavení obsazené (se vší pravděpodobností to byla brigáda generála Gablenze), ale příštího rána (31. kvčtna), jak praví zpráva, se rakouské síly v počtu 25 000 mužů pokusily dobýt postavení zpět. Rakušané se pokoušeli obejít pravý bok Picmonťanů, takže vystavili svůj vlastní bok sboru generála Canroberta (Trochuově divizi), který postavil přes Sesii most a už se blížil. Císař okamžitě poslal na pomoc Piemonťanům 3. pluk zuávů. Zuávové, „ačkoli neměli podporu“, zaútočili na jednu rakouskou baterii, ukořistili jejích šest děl a krycí skupinu zahnali do průplavu, kde prý 400 mužů utonulo. Sardinský král byl v největší bitevní vřavě a byl tak posedlý pobíjením nepřátel, že „zuávové se marně snažili krotit jeho horlivost“. Zuávům prý velel osobně generál Cialdini. Rakušané byli nakonec zatlačeni a zanechali v rukou spojenců 1000 zajatců a osm děl. „Ztráty Rakušanů,“ říká se v piemontské zprávě, „byly velmi těžké, naše vlastní ztráty nejsou dosud známy.“ Současně probíhal další boj u Confienzy, v němž nepřítele porazila divize generála Fantiho. Kolem šesté hodiny večerní se však Rakušané znovu pokusili o útok na Palestro, ale nedopadlo to o nic lépe. Dne 1. června vstoupil generál Niel se 4. francouzským sborem do Novary, kde zřejmě nenarazil na žádný odpor.

Od uzavření míru z roku 1849, kdy se spada dʼItalia vrátil opět do pochvy, jsme nečetli o žádné bitvě zmatenější a protikladnější zprávu.[228] A to jsme ještě v našem resumé vynechali některé zcela nevysvětlitelné body. Rakušané zaútočili s 25 000 muži. Byli všichni posláni proti Palestru, nebo se tím myslí i jednotky poražené generálem Fantim u Confienzy? Protože se nikde neuvádí síla jednotlivých oddílů, nedopustíme se vzhledem k neobyčejné věrohodnosti piemontských bulletinů jistě chyby, když dojdeme k závěru, že bojů z 31. května se účastnilo celkem asi 25 000 Rakušanů. Jak velké byly síly, které je porazily, uvidíme časem. Jakmile se Piemonťané ocitli v nebezpečí, dává císař 3. pluku zuávů rozkaz k postupu. Vede je Cialdini a král se uprostřed jejich řad vrhá do nejlítějšího boje, přičemž zuávové se ho marně pokoušejí zadržet.

Jaký nádherný obraz! Jak skvěle jsou rozděleny úlohy! Ludvík Napoleon, „císař“, dává zuávům rozkaz k postupu. Cialdini, generál a k tomu Piemonťan, je vede do boje — Piemonťan v čele francouzských zuávů! „Král“ se vrhá mezi ně a pod velením svého vlastního generála bojuje v jejich řadách v největší bitevní vřavě. Ale zároveň se dovídáme, že král osobně velel 4. piemontské divizi, tj. právě divizi Cialdiniho. Co se vlastně stalo s touto 4. divizí v době, kdy Cialdini vedl do boje zuávy a král se vrhal do nejlítější vřavy, to se asi nikdy nedovíme. U Viktora Emanuela nás to však nepřekvapuje. V osudné bitvě u Novary provedl stejně dětinský kousek, svou divizi zanechal osudu, a tak v nemalé míře přispěl k tomu, že sám bitvu prohrál a že Radecký triumfoval.

I když nám skutečný charakter boje bude jasný, teprve až dostaneme oficiální zprávy Francouzů a Rakušanů, přece jen můžeme z této zmatené zprávy vybrat několik užitečných faktů. Krajní levé křídlo spojenců tvořil do té doby francouzský sbor generála Niela; stál na řece Dora Baltea západně od Vercelli. Dále stály dvě piemontské divize, Cialdiniho a Durandova (4. a 3.) u Casale. U Alessandrie a Valenzy byly piemontské divize Castelborgova (1.) a Fantiho (2.) a francouzské sbory Mac-Mahonův a Canrobertův s gardou, které tvořily střed. Na východ od Alessandne, u Tortony, Novi a Voghery, byla 5. piemontská divize Cucchiariho a francouzský sbor Baraguaye dʼHillicrs.

U Palestra a Confienzy (tato místa jsou od sebe vzdálena necelé tři míle[a]) nebojoval, jak vidíme, jen Cialdini, ale také Fanti; a ačkoli se ve zprávě neříká nic o Nielovi, je tu ještě Canrobert. Vidíme tu také 3. pluk zuávů, který nepatří ani do Canrobertova sboru, ani do žádného ze tří dalších francouzských sborů. A konečně se dovídáme, že Ludvík Napoleon přenesl svůj hlavní stan do Vercelli a že generál Niel obsadil den po bitvě Novaru. To všechno svědčí o tom, že v rozložení spojenecké arniácly byly provedeny podstatné změny. Levé křídlo, které se dříve skládalo z Nielova sboru o 26 praporech a Cialdiniho divize o 14 praporech, dohromady tedy ze 40 praporů, bylo nyní posíleno sborem Canrobertovým s 39 prapory a divizí Fantiho se 14 prapory, což je dohromady 53 praporů; tato část spojenecké armády se tedy zvětšila na 93 praporů. Z tohoto počtu se boje u Palestra ve větší či menší míře zúčastnily nesporně obě piemontské divize s 28 prapory a Trochuova divize z Canrobertova sboru se 13 prapory, celkem tedy 25 000 Picmonťanů a přinejmenším 11 000 Francouzů. Tím se dá vysvětlit, proč bylo 25 000 Rakušanů odraženo.

Jenže levé křídlo bylo takto posíleno zřejmě z jiného důvodu. Dokazuje to Nielův postup na Novaru i to, že hlavní stan Ludvíka Napoleona byl přemístěn do Vercelli. A dále je pravděpodobné, že jej tam následovala garda, takže o úmyslech spojenců se dá sotva pochybovat. Gardou se zvyšuje počet sil na Sesii celkem na 127 praporů; po železnici, jako tomu bylo u Montebella, mohou být brzy přepravena i vojska z krajního pravého křídla, aby se mohla včas zúčastnit všeobecné akce. Zbývají tedy dvě možnosti. Buď bude Ludvík Napoleon pokračovat v pohybu, který nyní začal, obejde celé pravé křídlo Rakušanů a rozmístí hlavní část své armády na silnici vedoucí z Vercelli přímo do Milána, na linii Vercelli — Novara, a současně zaměstná Rakušany klamnými útoky na linii Pádu. Nebo při silných klamných útocích na pravé křídlo Rakušanů soustředí své hlavní síly kolem Valenzy, kde mají Baraguay, Mac-Mahon a garda 99 praporů, a Cucchiari, Durando a Castelborgo 42 praporů, přičemž tuto skupinu lze posílit tím, že se do téhož prostoru rychle přemístí Canrobertův sbor a určitý počet Piemonťanů, takže by pak v jednom bodě bylo staženo 170 praporů, které by mohly napadnout rakouský střed s úmyslem prolomit jej.

Okázalé akce, které Canrobertův sbor (z něhož je tu možná konec konců jen Trochuova divize) a Fantiho Piemonťané předvádějí na Sesií, i to, že Ludvík Napoleon se stejnou okázalostí přemisťuje svůj hlavní stan do Vercelli, hovoří zřejmě ve prospěch druhé alternativy, ale o tom všem je možné se nejvýš dohadovat.

Rakušané jsou zatím zřejmě stále ještě na Agogně, i když londýnské „Daily News“[229] oznamují, že se stáhli na druhý břeh Tícina. Jejich vojska se stále víc soustřeďují na malém prostoru kolem Garlaska. Tu a tam vystrkují tykadla, jako tomu bylo jednou u Montebella, podruhé u Palestra, dbají však na to, aby netříštili své síly. Mají přinejmenším šest armádních sborů, tj. 160 až 200 praporů (podle toho, kolik jich bylo vyčleněno pro posádky). Síly protivníků jsou tedy, jak se zdá, skoro vyrovnané. Ještě několik dnů a z těžkých mračen musí sjet blesky.




Napsal B. Engels 2. června 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5665 ze 17. června 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. anglické míle; 1 anglická míle = 1,6 km. (Pozn. čes. red.)


228 Narážka na zmatené zprávy o bitvě u Novary 23. března 1849 (viz poznámku [54]), které Engels rozebral v sérii článků nazvaných „Porážka Piemonťanů“ (viz Marx-Engels, Spisy 6, zde). Jednou z příčin porážky Piemonťanů u Novary bylo zbabělé chování krále Karla Alberta, jehož „udatnost“ do té doby všemožně vychvalovaly monarchistické kruhy, stoupenci sjednocení Itálie pod panstvím savojské dynastie, kteří dali Karlu Albertovi přezdívku „spada dʼltalia“ („meč Itálie“). Po abdikaci Karla Alberta byl jeho syn Viktor Emanuel nucen uzavřít v srpnu 1849 v Miláně s Rakouskem mír, podle něhož Rakousku zůstaly všechny državy v Itálii a Piemont mu musel zaplatit kontribuci 75 miliónů franků.

229The Daily News“ [„Denní zprávy“] — anglické liberální noviny, orgán průmyslové buržoazie; vycházely pod tímto názvem v Londýně v letech 1846 až 1930.