Bedřich Engels



Novinky z války[240]


Parník „Asia“ nepřivezl nic, co by nějak doplňovalo stručnou telegrafickou zprávu o velkém vítězství na Minciu, kterou jsme obdrželi přes Newfundland a uveřejnili v našem listě včera ráno. K bitvě došlo v pátek 24. června a trvala od čtyř hodin ráno do osmi hodin večer. Parníky odpluly příští den, dříve než bylo možno získat nějaké podrobnější zprávy. Musíme tedy čekat, až sem přijede parník „Arago“ nebo do Quebecu „Hungarian“, abychom se dověděli podrobnosti, které veřejnost tak dychtivě očekává. Zatím — poněvadž počet bojujících byl na obou stranách přibližně stejný — je z výsledku boje zřejmé alespoň jedno, a to, že rakouský voják se nevyrovná francouzskému.

V Anglii i u nás počítali zřejmě vojenští odborníci vesměs s tím, že spojenci se nepustí do velké bitvy, dokud nepřibude sbor prince Napoleona, který je na pochodu z Toskánska, a nezaútočí na Rakušany z týlu. Zároveň se předpokládalo, že na Lago di Garda bude spuštěna na vodu flotila, jež umožní spojencům v této oblasti i boční útok. Jenže Napoleon III. nečekal ani na jedno, ani na druhé, ale bojoval a zvítězil. Z dopisů, které jsme dostali ze spojeneckého tábora a z nichž všechno podstatné otiskujeme na jiném místě, také vysvítá, že bitva byla jediné možné východisko ze situace. Kdyby se byla odložila, byl by ochabl vítězný elán spojeneckých vojsk a Rakušanům by se byla dala příležitost porazit je přesilou v menších srážkách.

V pohybech rakouské armády je pod Schlickovým velením patrné totéž kolísání a táž nerozhodnost, které předtím způsobily, že byl poražen Gyulay a že upadl v nemilost. Rakušané se zprvu připravovali k bitvě na linii Lonato—Castiglione—San Cassiano—Cavriana—Volta. Plošina, která se zde pozvolna zvedá směrem k jezeru a k Minciu, poskytuje řadu skvělých postavení, přičemž každé další je silnější a kompaktnější než předchozí, takže dobytí okraje této plošiny by neznamenalo vítězství, ale pouze první dějství bitvy. Pravé křídlo postavení bylo kryto jezerem, levé se znatelně stáčelo zpět, takže ponechávalo nechráněných skoro deset mil linie Mincia. To však nejen nebyl nedostatek tohoto postavení, ale naopak jeho největší přednost, poněvadž za Minciem leží nebezpečné území uzavřené mezi čtyřmi pevnostmi, do něhož by se nepřítel nemohl odvážit, pokud by neměl značnou přesilu. Protože jižní konec linie Mincia ovládá Mantova a uzemí za Minciem leží v operační sféře Mantovy a Verony, byl by každý pokus přejít Rakušany v postavení na planině bez povšimnutí a pochodovat mimo ně k Minciu záhy zmařen; komunikace postupující armády by byly zničeny, aniž by tato armáda byla s to ohrozit komunikace Rakušanů. Nejnebezpečnější na tomto manévru by však bylo to, že by se musel provádět před očima Rakušanů na planině, jimž by stačilo jen dát do pohybu celou svou linii a vrhnout se na roztroušené nepřátelské kolony od Volty na Goito, od Cavriany na Guiddizzolo a Ceresaru, od Castiglione na Castel Goffredo a Montichiari. Takovou bitvu by spojenci museli vybojovat za strašlivě nepříznivých podmínek a mohla by skončit jako druhý Slavkov, jenže s vyměněnými úlohami.

Takové bylo postavení Rakušanů; měli zde kromě toho i tu výhodu, že se výborně vyznali v celém terénu, neboť v něm dlouhá léta rok co rok prováděli velmi rozsáhlé manévry. Jak jsme již řekli, byl tento terén pečlivě připraven pro nadcházející střetnutí; města i vesnice byly opevněny. A tu z nějakého důvodu, z vojenského hlediska zcela nevysvětlitelného, Rakušané v poslední chvíli tento terén opouštějí a se vším všudy se stahují za Mincio, kde je spojenci 24. června napadnou a nakonec porazí. Zda tato náhlá a důležitá změna v plánu tažení nějak souvisela s akcí Pruska, které prý se na čtyřúhelník mezi Minciem a Adiží dívá jako na jakousi část obranného systému Německa, to je otázka, která, jak doufáme, se ještě vysvětlí. Jedno však je, pokud jde o Prusko, téměř jisté, a to, že jeho postoj zřejmě zabrání Ludvíku Napoleonovi, aby přesunul z Francie do Itálie ještě další vojska. Naši čtenáři už vědí, že Prusko ze svých devíti armádních sborů zmobilizovalo šest, to znamená, že povolalo do služby zeměbranu skládající se z vojáků patřících k těmto sborům, kteří prodělali tři roky pravidelné služby a pak byli propuštěni na neurčito na dovolenou. Z těchto šesti armádních sborů má pět zaujmout postavení na dolním a středním Rýnu. To znamená, že v těchto dnech musí být na linii mezi Koblenzem a Metami asi 170 000 Prusů, a také dva další sbory spolkové armády — bavorský sbor a sbor z Bádenska, Württemberska a Hesenska-Darmstadtska — to je dalších 100 000 až 120 000 mužů, zaujmou bezpochyby své postavení v Bádensku a Falci. Proti takové síle bude Napoleon III. potřebovat skoro všechny vojáky, které teď má ve Francii k dispozici. Za takové situace by se mu mohlo zdát vhodné uchýlit se k povstání Maďarů a ke Kossuthovým službám; ale můžeme si být takřka jisti, že k takovému prostředku nesáhne, dokud k tomu nebude donucen.

Že by Prusko mělo teď v úmyslu skutečně se zúčastnit války, není pravděpodobné; ale nevyhne se tomu tak snadno. Jeho vojenský systém, kdy se vojáky stává většina všech dospělých obyvatel schopných vojenské služby, vyžaduje od chvíle, kdy je povolána zeměbrana — byť i jen zeměbrana první výzvy — od celého národa takové vypětí, že si země nemůže dovolit stát dlouho stranou v pohovu. V současné době jsou v šesti provinciích z osmi ve zbrani všichni muži schopní vojenské služby, ve věku od 20 do 32 let. Mobilizace velmi silně rozrušila celý obchodní i průmyslový život Pruska, a zelně může tento zmatek vydržet jen tehdy, jestliže vojsko okamžitě vytáhne proti nepříteli; nevydrželi by to ani samí vojáci — za několik měsíců by byla v celé armádě vzpoura. Navíc se v Německu zdvihla tak vysoká vlna národního cítění, že Prusko, které už zašlo příliš daleko, nemůže couvnout. Basilejský mír (viz poznámku [91]), nerozhodnost z let 1805 a 1806[241] i Rýnský spolek (viz poznámku [128]) jsou ještě v tak živé paměti, že Němci jsou odhodláni nedopustit, aby je teď jejich zchytralý odpůrce porazil každého zvlášť. Pruská vláda není schopna toto cítění zvládnout. Může se pokusit je usměrnit, ale jestliže to udělá, připoutá se úplně k hnutí a sebemenší projev zakolísání bude považován za zradu a obrátí se proti kolísajícímu. Určitě dojde k pokusům o vyjednávání, jenže všechny strany jsou teď tak vázány, že z tohoto labyrintu zřejmě nevede nikudy východisko.

Jestliže se však Německo této války zúčastní, bezpochyby se na scéně brzy objeví ještě další postava. Rusko dalo na vědomí malým německým státům, že zasáhne, nebudou-li Němci nečinně přihlížet rozkouskování Německa. Rusko soustřeďuje dva armádní sbory na pruských, dva na rakouských a jeden na tureckých hranicích. Může zahájit tažení někdy během tohoto roku, jenže to už určitě bude pozdě. Od uzavření pařížského míru (viz poznámku [25]) se v Rusku nekonaly odvody; vzhledem k velkým ztrátám ve válce nemůže být počet dovolenců velký, a budou-li armádní sbory míti po jejich povolání každý 40 000 mužů, bude to mnoho. Rusko nemůže podniknout ofenzívní tažení dřív než v roce 1860, a ani potom nebude mít víc než 200 000 nebo 250 000 vojáků. V Německu mají nyní pro vojenské akce na severu k dispozici čtyři pruské sbory o 136 000 mužích, 9. a 10. sbor spolkové armády se záložní divizí asi o 80 000 mužích a nejméně tři rakouské sbory čili 140 000 mužů. Proto se ani teď v případě obranné války nebo dokonce útoku na ruské Polsko nemusí Německo Ruska vůbec bát. Jakmile se však Rusko do této války vloží, vystoupí do popředí národní cítění a protichůdné třídní zájmy a zápas nabude takových rozměrů, že pravděpodobně zastíní válku první francouzské revoluce.




Napsal B. Engels kolem 24. června 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5682 z 8. červenee 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

240 V tomto článku, zejména na jeho začátku, jsou patrné zásahy redakce „New-York Daily Tribune“.

241 Tím se myslí politika pruského krále Bedřicha Viléma III., který se držel taktiky lavírování mezi třetí protifrancouzskou koalicí evropských mocností a Napoleonem I., a tak pomohl Napoleonovi I. počátkem roku 1805 porazit Rakousko a hned po něm v roce 1806 i Prusko.