Karel Marx



Erfurština v roce 1859[243]


Reakce plní program revoluce. V tomto zdánlivém rozporu tkví síla napoleonismu, který ještě teď vystupuje v roli vykonavatele odkazu revoluce z roku 1789, i úspěch Schwarzenbergovy politiky v Rakousku, která skloubila mlhavé sny o jednotě z roku 1848 a dala jim jasnou a určitou formu; z tohoto zdánlivého rozporu také vyrůstá strašidlo parlamentní reformy Spolku, jež teď z iniciativy Pruska obchází Malé Němccko a s občany Jakobem Venedeyem a Zaisem tančí na hrobech revoluce z roku 1848 burleskní tanec kostlivců. V rukou reakce se ovšem z tohoto revolučního programu stává satira na příslušné revoluční snahy, a tím vlastně smrtonosná zbraň v rukou nesmiřitclného nepřítele. Reakce totiž plní požadavky revoluce stejným způsobem. jako plní Ludvík Bonaparte požadavky italské národní strany. Tragikomické na tomto procesu je, že bídní hříšníci, kteří mají být pověšeni na oprátce ze svých vlastních žvástů a hloupostí, křičí z plna hrdla „výborně!“, a zatímco kat už jim utahuje oprátku kolem šíje, nadšeně tleskají vlastní popravě.

Podobně jako v roce 1848 známé březnové požadavky[244], které zformulovala strana nazývaná tehdy „revoluční“ a jejichž rozšiřování bylo tak obratně zorganizováno, putovaly od jednoho zemského sněmu, od jednoho bouřlivého shromáždění k druhému, dovršuje nyní svůj triumfální pochod po středním a jižním Německu jakési „Prohlášení“[245], které je zřejmě regentským mot dʼordre[a] k podnícení „lidového hnutí“, jež by bylo velmi vítáno jako podpora ozbrojeného zprostředkování. V tomto programu regentství, který má velice výstižný název „nasavské prohlášení[b], protože jej jako první přijali nasavští otcové vlasti v čele s naším starým známým panem Zaisem, se říká:

„V nynější válce nesmí Rakousko zůstat bez pomoci, neboť válka by mohla ohrozit zájmy Německa. Německo je naopak povinno“ (pan von Schleinitz by řekl povoláno) „požadovat od Rakouska reformy a hlavně záruku, že v Itálii bude nastolen pořádek odpovídající požadavkům doby. Vojenské i politické vedení v nastávajícím boji musí být přeneseno na Prusko. Tímto vedením však ještě nebude (!) uspokojena stále pociťovaná potřeba silné spolkové vlády; německému lidu nelze už déle odpírat jednak nové uspořádání německé ústřední moci, jednak vypracování ústavy, která bude dovršena“ (vyvrcholí, jak říkával pan von Gagem) „německým lidovým zastupitelstvem.“

Toto nasavské prohlášení, nazývané též „deklarace“, už přijaly konstituční a demokratické veličiny v Darmstadtu, Frankfurtu a Württembergu, kde je v harmonickém zmatku podepsali Reyscher, Schott, Vischer, Duvernoy, Ziegler aj., a „liberální“ tisk v jihozápadním Německu, ve Francích a v Durynsku je teď hlásá jako zázračné evangelium, které má zachránit Německo, smést z povrchu zemského francouzské císařství a navrátit panu Venedeyovi poslanecké diety a občanu Zaisovi politickou váhu.

Tak tohle bylo jádro pudlíka[c]. Touto ubohoučkou lstí, počítající s tím, že dětinští šosáci už dočista zhloupli, chtějí tedy hlasatelé „poslání Pruska“ vyloudit na Spolkovém sněmu tak rytířsky vydobyté a tak draze zaplacené vavříny od Bronzellu (viz poznámku [135]). Musíme se přiznat, že necítíme žádný zvláštní respekt k hrdinům „poslání“, kteří místo aby veřejně zpolíčkovali pány z Eschenheimer Gasse[246] — a oni by to udělali rádi, jenže si netroufají — pokoušejí se zasolit jim tím, že proti nim hezky zpovzdálí popichují pány Schotta, Zaise a Reyschera. Jestliže berlínská státnická moudrost nezná žádný jiný prostředek k ‚.záchraně Německa“ než kupovat z druhé ruky dědictví nebožtíka[d] pana von Radowitze[247] a jeho neblahých[d] Gothajců, pak ať se jen se vším smíří a poslušně se podřídí francouzsko-ruské diktatuře, neboť nemá ani ponětí o závažnosti boje zahájeného tažením za osvobození Itálie.

A přesto ještě existují vlastenecké veličiny, jejichž ubohost je dostatečně vyjádřena v „nasavském prohlášení“ a jež se kojí blahou nadějí, že se jim slabým odleskem hry na říšský parlament z roku 1848 podaří vyvolat lidové hnutí, které bude mít dost síly, aby se pustilo do boje se spojeným despotismem Ruska a Francie; to jen dokazuje, že Heine měl pravdu, když říkal, že „pravá ztřeštěnost je tak vzácná jako pravá moudrost“.[e] Ztřeštěnost nasavských autorů prohlášení je totiž veskrze nepravá, prolhaná a zbabělá; je to šaškovská maska, kterou si tito pánové navlékli, aby vypadali jako nepříčetní chovanci blázince, protože se sami stydí za svou žalostnou bezradnost a nečinnost a domnívají se, že ujdou odpovědnosti, když budou jako ubožáci žebronit o soucit veřejnosti.

„Nově uspořádaná ústřední moc“ s „lidovým zastupitelstvem“ — jak skvělá zbraň proti rozběsněnému bonapartismu a proti carismu, který je dohnán k zoufalství a musí bojovat na německé půdě za svou existenci, jež v jeho vlastní zemi je ohrožena! Řekl bych, že jsme v roce 1848 a 1849 obojího okusili dost, abychom pochopili, že každé lidové hnutí, které svou revoluční sílu vyplýtvá na ústavodárné lidové zastupitelstvo, je mrtvé.



Napsal K. Marx nejpozději 9. července 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 10 z 9. července 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — heslem. (Pozn. red.)

b V originále slovní hříčka: slovo,,nassauisch“ —„nasavský“ je odvozeno od slova „Nassauer“, které má dvojí význam: „Nasavan“, „nasavský“ — ale také „příživník“, „parazit“. (Pozn. red.)

c Goethe, „Faust“, díl I, scéna třetí („Studovna“). (Pozn. red.)

d V německém originále je tu slovní hříčka: „selig“ znamená nebožtík a „unselig“ neblahý. (Pozn. red.)

e — Heine, „Lázně Lucca“. (Pozn. red.)


243 V letech 1849—1850 se pruský král Bedřich Vilém IV. ve spolku s králem hannoverským a saským a podporován 21 dalšími německými panovníky pokusil sjednotit Německo — bez Rakouska — pod hegemonií Pruska a vytvořit tak „Malé Německo“. Tento plán podporovali pravicoví liberálové, představitelé kontrarevoluční velké buržoazie, kteří vystoupili z frankfurtského Národního shromáždění a v červnu 1849 utvořili takzvanou gothajskou stranu (viz poznámku [201]). Tato strana se aktivně zúčastnila voleb do parlamentu severní unie, který se sešel 20. března 1850 v Erfurtu, aby schválil návrh spolkové ústavy Malého Německa, vypracovaný v kontrarevolučním duchu. Erfurtský parlament neměl dlouhé trvání. Řada německých států, které zprvu podporovaly Prusko, přešla pod nátlakem rakouské monarchie a ruského carismu na stranu Rakouska. Pruská vláda se neodvažovala odporovat Mikuláši I. Dne 29. dubna 1850 byl erfurtský parlament odročen a už se znovu nesešel.

244 Březnové požadavky — čtyři hlavní politické požadavky, zformulované bádenskými maloburžoazními demokraty v únoru 1848, které vyjadřovaly smýšlení lidu a rozšířily se skoro po celém jihozápadním Německu: 1) ozbrojení lidu a právo volit důstojníky, 2) neomezená svoboda tisku, 3) poroty a 4) neprodlené svolání německého parlamentu. Liberální buržoazie německých států přijala pod nátlakem lidu tyto požadavky za svůj program v boji s monarchií, jakmile se však dostala revolučními akcemi lidových mas k moci, zájmy lidu zradila a uzavřela kompromis s monarchickými kruhy.

245 Je míněno „Prohlášení nasavských občanů“, uveřejněné 21. června 1859 ve Wiesbadenu. Bylo politickým programem té části německé buržoazie, která usilovala o sjednocení Německa pod nadvládou Pruska.

246 Eschenheimer Gasse — ulice ve Frankfurtu nad Mohanem, kde bylo v letech 1816—1866 sídlo německého Spolkového sněmu.

247 Generál Radowitz byl autorem návrhu spolkové ústavy, kterou předložilo v roce 1849 Prusko.