Karel Marx



Co získala Itálie?


Válka v Itálii skončila. Napoleon ji skončil stejně nenadále a neočekávaně, jako ji Rakušané začalí.[248] Přestože byla krátká, přišla draho. Za těch několik neděl, co tato válka trvala, nejenže došlo k tolika hrdinským činům, úderům a protiúderům, pochodům, bitvám, výbojům a porážkám jako ve válkách mnohem delších, ale stály také tolik lidských životů i peněz. Některé následky války jsou dost citelné. Rakousko ztratilo území, značně utrpěl jeho vojenský prestiž, jeho hrdost je hluboce zraněna. Obáváme se však, že i když si z toho vzalo určité ponaučení, bylo to spíš ponaučení rázu vojenského než politického a že změny, k nimž je mohou důsledky této války přimět, budou spíš změny ve vojenském výcviku, disciplíně a výzbroji než v jeho politickém systému nebo metodách vlády. Možná že se přesvědčilo o účinnosti děl s rýhovanou hlavní. Možná že převezme pro svou armádu něco od francouzských zuávů. To je daleko pravděpodobnější, než že by nějak podstatně pozměnilo vládu v těch italských provinciích, které mu ještě zbyly.

Navíc přišlo Rakousko, alespoň pro přítomnou dobu, o ono poručnictví nad Itálií, na němž tak trvalo přes výstrahy a stížnosti Sardinie a tím dalo podnět k právě skončené válce. Ale i když Rakousko pro tentokrát bylo nuceno této funkce se vzdát, zdá se, že nezůstala neobsazena. Velmi pozoruhodné je, že nová úprava italských záležitostí byla rozhodnuta na krátké schůzce francouzského a rakouského císaře, tedy mezi dvěma cizinci, z nichž každý stojí v čele cizí armády. Za povšimnutí stojí i to, že při uzavírání této dohody se nedbalo ani té formality, aby byly alespoň naoko dotázány strany, jichž se týkala a které neměly ani potuchy, že se s nimi takto čachruje a disponuje. Dvě armády z druhé strany Alp se střetávají a bojují na lombardských nížinách. Po šestitýdenním boji se cizí vladaři těchto cizích armád rozhodnou urovnat a spořádat italské záležitosti a nepřizvou si na poradu ani jediného Itala. Sardinský král, který byl z vojenského hlediska postaven naroveň francouzskému generálovi, se zřejmě na konečném uspořádání nepodílel o nic víc a neměl na ně o nic větší vliv, než kdyby byl opravdu jen pouhým francouzským generálem.

Jádrem stížností na Rakousko, které tak důrazně vznášela Sardinie, nebylo jen to, že Rakousko si dělá nárok na všeobecný vrchní dozor nad italskými záležitostmi, ale také to, že obhajuje všechny zlořády, které se vyskvtnou, že provádí takovou politiku, aby všechno zůstalo při starém, že se vměšuje do vnitřní správy svých italských sousedů a osobuje si právo potlačovat ozbrojenou silou každý pokus obyvatel těchto zemí změnit nebo zlepšit svou politickou situaci. A o co víc pozornosti se věnuje pocitům a přáním Italů či onomu právu na revoluci, jehož zastánkyní byla Sardinie, při novém uspořádání než při starém? Přestože byla za války přijata pomoc, kterou nabídla italská vévodství ležící jižně od Pádu, zdá se, že mají být mírovou smlouvou zase navrácena zpět svým vypuzeným vévodům. Ani v jedné části Itálie nebylo tolik stížností na špatnou vládu jako v papežském státě. Špatná správa v tomto státě, sympatie a podpora, které této špatné správě poskytovalo Rakousko, se uváděly na prvním místě jako jeden z nejhorších příznaků, ne-li vůbec nejhorší příznak dosavadních poměrů v Itálii. Přestože však Rakousko bylo nuceno upustit od svého ozbrojeného protektorátu nad papežským státem, chudáci obyvatelé onoho území touto změnou nic nezískali. Francie podporuje světskou moc svaté stolice stejně tak jako dříve Rakousko; a poněvadž italští vlastenci posuzují zlořády, jichž se dopouští římská vláda, jako něco neoddělitelného od jejího církevního charakteru, zdá se, že není naděje na zlepšení. Francie, která je nyní v postavení jediného papežova ochránce, má fakticky za zlořády římské vlády mnohem větší odpovědnost, než kdy mělo Rakousko.

Pokud jde o italskou konfederaci, která je součástí nového uspořádání, je třeba konstatovat toto: buď bude tato konfederace politickou skutečností a bude mít určitou moc a vliv, anebo to bude obyčejný podvod. V tomto druhém případě nemůže jednotě, svobodě a rozvoji Itálie nijak prospět. I když se však ukáže jako skutečnost, co se dá od ní očekávat, uvážíme-li, z jakých živlů se skládá? Vždyť Rakousko (které se do ní dostane proto, že zastupuje benátskou provincii nebo benátské království), papež a neapolský král, které spojují zájmy despotismu, snadno nabudou vrchu nad Sardinií, i když ostatní menší státy budou na její straně. Rakousko bude dokonce moci využít tohoto svého nového postavení k tomu, aby si zajistilo nad ostatními italskými státy kontrolu přinejmenším stejně zavrženíhodnou, jako byla kontrola, na niž si dříve dělalo nároky na základě zvláštních smluv s těmito státy.



Napsal K. Marx kolem 12. července 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5697 z 27. července 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

248 8. července 1859 se ve městě Villafranca konala separátní schůzka francouzského a rakouského císaře — bez účasti piemontského krále — na níž bylo dosaženo dohody o příměří. Popud k této schůzce dal Nápoleon III., neboť se obával, že příliš dlouhá válka by mohla vyvolat zesílení revolučního a národně osvobozeneckého hnutí v Itálii i v jiných evropských zemích. 11. července byla mezi Francií a Rakouskem podepsána předběžná mírová smlouva, podle níž Lombardie (kromě pevností Mantovy a Peschiery) připadla Francii; Napoleon III. ji však později odstoupil Sardinii výměnou za Savojsko a Nizzu; Benátsko zůstalo pod nadvládou Rakouska a vévodové toskánský a modenský měli být znovu nastoleni na trůn. Smlouva předvídala vytvoření italské konfederace, v jejímž čele by stál papež. I když některé body předběžné smlouvy zůstaly jen na papíře (například zřízení italské konfederace, znovunastolení vévodů toskánského a modenského) nebo byly pozměněny, stala se smlouva jako celek podkladem definitivní mírové smlouvy uzavřené 10. listopadu 1859 v Curychu. (Viz mapu.)