Karel Marx



Mír


Ze zpráv, které přivezl parník „Europa“, vysvítá, že italská konfederace, kterou Napoleon III. vyhlásil jako jednu z podmínek míru s Františkem Josefem. je něco velmi mlhavého a nejistého. Zatím je to jen záměr, na který přistoupilo Rakousko, ale který je ještě třeba předložit italským vládám. Zdá se, že na tento záměr nepřistoupila ani Sardinie, jejíhož krále se mimochodem při uzavírání míru zřejmě nikdo neptal na radu, i když král stejně musí udělat, co má nařízeno. Zatím se proslýchá, že papež[a], navrhovaný čestný předseda federace, napsal Ludvíku Napoleonovi, že bude hledat ochranu u katolických mocností, což je dosti pochybné útočiště v této době, kdy chce být ochráněn právě proti Francii. Pokud jde o nedávno vypuzené monarchy z Toskánska, Modeny a Parmy[b], mají — jak se zdá — dostat své trůny zpátky a za takových okolností budou bezpochyby ochotni připojit se ke každé konfederaci, která jim bude předepsána. Vůbec nic však neslyšíme o neapolském králi[c], který je dnes jediným nezávislým panovníkem v Itálii; je docela možné, že konfederaci rovnou odmítne. Je tedy ještě otázka, zda vůbec nějaká konfederace bude, a ještě větší otázka je, jaký bude mít charakter, podaří-li se ji dát dohromady.

Důležitou skutečností, která vychází najevo teprve teď, je, že Rakousku zůstávají všechny čtyři velké pevnosti, přičemž Mincio se stává západní hranicí jeho území. Drží tedy stále ještě klíče k severní Itálii ve svých rukou, a může tak využít první vhodné příležitosti a získat zpátky to, čeho se teď muselo vzdát. Už sama tato skutečnost dokazuje, jak naprosto neopodstatněné je Napoleonovo tvrzení, že prý vlastně dosáhl svého cíle a dostal Rakousko z Itálie. Ve skutečnosti je možno bez nadsázky říci, že porazil-li Rakousko ve válce, porazilo Rakousko nesporně jeho při uzavírání míru. Vzdalo se prostě pouze toho, co na něm bylo vydobyto, a ničeho víc. Francie získala za cenu asi sta miliónů dolarů a asi padesáti tisíc životů svých synů kontrolu nad Sardinií, velkou slávu pro své vojáky a pověst velmi šťastného, ale nepříliš úspěšného vojevůdce pro svého císaře. Pro něho je to mnoho, ale pro Francii, která nesla veškerou tíhu těchto výloh a utrpěla všechny tyto ztráty, je to málo; proto není nic divného, že v Paříži vládne nespokojenost.

Nenadálé zakončení války vysvětluje Napoleon tím, že válka začala nabývat rozměrů, které se neslučovaly se zájmy Francie. Jinými slovy, směřovala k válce revoluční a ta by se projevila také vzpourou v Římě a povstáním v Uhrách. Je zajímavé, že těsně před bitvou u Solferina týž Napoleon fakticky naléhal na Kossutha, který za ním na jeho pozvání přijel do tábora, aby podnikl revoluční diverzi ve prospěch spojenců. Tenkrát, před touto bitvou, se nebál nebezpečí, která jej začala děsit hned po bitvě. Že se situace mění podle okolností, není žádný nový poznatek, platí však i pro tento případ. Ostatně není ani třeba kupit další důkazy, že tento muž je právě tak sobecký jako bezohledný, a že když prolil krev padesáti tisíc lidí jen proto, aby ukojil svou osobní ctižádost, je teď ochoten křivě přísahat a zříci se všech těch licoměrných zásad, v jejichž jménu je vedl na jatky.

Jedním z prvních důsledků nynější dohody je pád Cavourovy vlády, která musela v Sardinii odstoupit. Ačkoli hrabě Cavour, jeden z nejchytřejších mužů Itálie, neměl s uzavřením míru vůbec nic společného, nemohl obstát před rozhořčenou a zklamanou veřejností. Pravděpodobně uplyne mnoho času, než se zase vrátí k moci. Mnoho času také uplyne, než Ludvík Napoleon znovu oklame byť jen sentimentální nadšence tak, aby ho považovali za obhájce svobody. Italové ho budou teď nenávidět ještě víc než všechny ostatní představitele tyranie a zrádcovství a nikoho nepřekvapí, budou-li dýky italských atentátníků znovu ohrožovat život muže, který sliboval a předstíral, že vybojuje Itálii nezávislost, a přitom připustil, aby si Rakousko osedlalo Itálii skoro stejně pevně jako dříve.



Napsal K. Marx 15. července 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5698 z 28. července 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

a — tj. Pius IX. (Pozn. red.)

b — Leopolda II., Františka V. a Luisu Bourbonskou. (Pozn. red.)

c — tj. Františku II. (Pozn. red.)