Bedřich Engels



Italská válka.

Přehled


I
II
III


I

„Tajný generál“ spěšně odvelel svou gardu do Paříže, aby v jejím čele oslavil triumfální vjezd a aby pak nechal na náměstí Carrousel před sebou defilovat své vítězné vojsko. Udělejme si zatím ještě jednou přehled hlavních událostí války, abychom osvětlili skutečnou zásluhu toho, kdo se opičí po Napoleonovi.[254]

19. dubna se hrabě Buol dopustil dětinské neopatrnosti a sdělil anglickému vyslanci[a], že 23. dubna předloží Piemonťanům třídenní ultimátum, po jehož uplynutí však začne válka a dojde k vpádu. Buol sice věděl, že Malmesbury není Palmerston, ale zapomněl, že se právě blíží doba všeobecných voleb a že se omezení toryové ze samého strachu, aby nebyli vykřičeni jako „Rakušáci“, ve skutečnosti stanou proti své vůli bonapartisty. Anglická vláda už 20. dubna spěšně oznámila tuto zprávu panu Bonapartovi, ihned začalo soustřeďování francouzských vojsk a byl vydán rozkaz sestavit čtvrté prapory z dovolenců. 23. dubna Rakušané skutečně ultimátum podali — právě v předvečer největší části anglických voleb. Derby a Malmesbury tento čin rychle prohlašují za „zločin“, proti němuž co nejrozhodněji protestují. Bonaparte přikazuje svým vojskům, aby překročila piemontskou hranici, ještě než uplyne ultimátum; 26. dubna vstupují Francouzi do Savojska a Janova. Avšak Rakušané se nechávají zdržet protesty a hrozbami toryovské vlády, otálejí ještě dva dny a vtáhnou do Piemontu teprve 29. místo 27. dubna.

„Tajný generál“ se tedy dověděl o záměrech Rakušanů plných devět dní před jejich vpádem a zrada anglického ministerstva mu umožnila, aby byl na místě o tři dny dřív než oni. „Tajný generál“ měl však spojence nejen v anglickém ministerstvu, ale i ve velení rakouské armády. Každý očekával, a to zcela právem, že vrchní velení nad italskou armádou převezme Hess. Avšak místo toho dostal velení Gyulay, člověk naprosto neschopný, tupec a slaboch, který se v letech 1848—1849 ani jedinkrát neutkal s nepřítelem. Hess je měšťanského původu a má nechuť k reakční a projezuitské šlechtické klice, která tvoří kamarilu Františka Josefa. Triumvirát Grünne—Thun—Bach štval proti starému stratégovi slabého Františka Josefa; ten totiž vypracoval společně s Grünnem prapodívný operační plán, který Hess nemilosrdně zkritizoval; a tak zůstal velícím generálem vysoce urozený omezenec Gyulay a jeho operační plán — vpád do Piemontu — byl přijat. Hess radil omezit se přísně jen na defenzívu a vyvarovat se jakékoli bitvy až k Minciu. Rakouská armáda, kterou navíc ještě zdržely lijáky, se objevila na Pádu a Sesii teprve kolem 3. nebo 4. května, a to už bylo samozřejmě pozdě odvážit se náhlého úderu na Turín nebo na některou z piemontských pevností. Masa Francouzů byla soustředěna na horním Pádu; to byla pro neschopného Gyulaye vítaná záminka k nečinnosti. Svou bezradnost patřičně dokumentoval tím, že dal provést násilný průzkum směrem na Montebello. V boji, který z toho vznikl, se 13 rakouských praporů čestně drželo proti šestnácti francouzským, dokud se na bojišti neobjevila druhá a třetí divize sboru Baraguaye dʼHilliers; nato se Rakušané, kteří dosáhli svého cíle, zase stáhli zpátky. Protože však po tomto průzkumu už nic nepodnikli, je jasné, že si celou tuto výpravu mohli právě tak dobře ušetřit.

„Tajný generál“ musel zatím čekat na svůj válečný materiál a na své jezdectvo a pravděpodobně si krátil čas studiem svého milovaného Bülowa. Francouzi, dokonale informovaní o rozmístění a síle rakouských vojsk, mohli snadno vypracovat plán útoku. Existují vůbec pouze tři způsoby útoku: buď se útočí přímo čelně, aby se prolomil střed, nebo se obchází pravé či levé křídlo. „Tajný generál“ se rozhodl obejít pravé křídlo nepřítele. Rakušané, kteří předtím svým pícováním nerušeně zpustošili celé území mezi Sesií a Dora Balteou, se rozestavili na dlouhé linii od Bielly po Pavii. 21. května útočí Piemonťané na linii Sesie a svádějí po několik dní menší potyčky mezi Casale a Vercelli; Garibaldi se svými alpskými myslivci zatím proklouzne těsně podél Lago Maggiore, podněcuje povstání ve Varesottu a proniká až do Comaska a Brianzy. Gyulay nechává své síly i nadále roztroušené, a posílá dokonce jeden ze svých šesti armádních sborů (9.) na jižní břeh Pádu. 29. května dospívají konečně přípravy tak daleko, že je možné zahájit útok. Srážky u Palestra a Vinzaglia, v nichž byla nasazena většina piemontské armády proti části 7. armádního sboru (Zobelova), otevřely spojencům cestu na Novaru, kterou dal Gyulay bez odporu vyklidit. Tam byli ihned dirigováni Piemonťané, 2., 3. a 4. francouzský sbor a garda; za nimi následoval 1. sbor. Tak bylo dovršeno obejití rakouského pravého křídla a otevřena přímá cesta na Milán.

Tím se však také armády dostaly do téhož postavení, v němž Radecký roku 1849 dobyl vítězství u Novary. V dlouhých kolonách a po několika málo souběžných silnicích se spojenci valili k Ticinu. Pochod musel probíhat pomalu. Gyulay měl v rukou pět armádních sborů, i když odečteme rozptýlený 9. sbor. Jakmile začal útok Piemonťanů nabývat vážnějšího charakteru, a to se stalo 29. a 30. května, musel Gyulay soustředit své vojsko. Kde se tak stane, bylo téměř lhostejné; kolem 140 000—150 000 mužů, kteří jsou v soustředěném postavení, se projít nedá; kromě toho nešlo o to, pasívně se bránit, ale o to, zasadit nepříteli včasný úder. Kdyby byl Gyulay soustředil své síly mezi Mortarou, Garlaskem a Vigevanem 31. května a 1. června, byl by jednak mohl sám vpadnout do boku nepříteli obcházejícímu jeho pravé křídlo u Novary, rozdvojit nepřátelské pochodové kolony, jednu část jich zatlačit týlem k Alpám a zmocnit se silnice na Turín; jednak mohl i potom, když nepřítel překročil Pád pod Pavií, stále ještě přijít včas, aby mu přehradil cestu na Milán.

Se soustřeďováním vojsk se skutečně začalo. Ale ještě než bylo úplně provedeno, zmátlo Gyulaye obsazení Novary. Nepřítel stál blíž k Milánu než on! Ovšem, ale to právě bylo to, co si jen mohl přát; teď nadešla chvíle k včasnému úderu, neboť nepřítel by se byl musel bít za nejnepříznivějších podmínek. Avšak Gyulay, ať je osobně jak chce statečný, byl morálně zbabělý. Místo rychlého postupu se dal na ústup, aby svou armádu usilovnými pochody převedl obloukem mimo nepřítele a u Magenty mu znovu zahradil přímou cestu na Milán.

Vojsko se dalo do pohybu 2. června a hlavní stan byl přeložen do Rosate v Lombardii. 3. června v půl šesté ráno tam přibyl polní zbrojmistr Hess. Vyzval Gyulaye, aby se zodpovídal ze své neomluvitelné chyby a dal ihned zastavit všechna vojska, neboť ještě pokládal za možné udeřit směrem na Novaru. Celé dva armádní sbory, 2. a 7., stály již na lombardské půdě, pochodovaly z Vigevana na Abbiategrasso. 3. sbor dostal rozkaz k zastavení právě na mostě u Vigevana, pochodoval tedy zpět a zaujal postavení na piemontském břehu. 8. sbor šel přes Bereguardo a 5. sbor přes Pavii. 9. sbor byl stále ještě příliš vzdálen a zcela mimo dosah.

Když se Hess podrobně seznámil s dislokací vojsk, zjistil, že je už příliš pozdě na to, aby mohl počítat s úspěchem ve směru na Novaru; zbýval tedy už jen směr na Magentu. V 10 hodin ráno byly kolonám odeslány rozkazy, aby pokračovaly v pochodu na Magentu.

Na tento Hessův zásah a na ztrátu 41/2 hodiny, kdy kolony stály, svaluje Gyulay vinu za prohranou bitvu u Magenty. Jak neopodstatněná; je tato výmluva, vysvítá z následujícího: Most u Vigevana je vzdálen od Magenty deset anglických mil — tedy krátký denní pochod. Druhý a sedmý sbor byly již v Lombardii, když došel rozkaz, aby se vojska zastavila. Zbývalo jim tedy průměrně nejvýš 7—8 mil pochodu. Přesto došla pouze jedna divize ze 7. sboru ke Corbettě a tři brigády z 2. sboru k Magentě. Druhá divize 7. sboru došla 3. června teprve ke Castellettu u Abbiategrassa; a 3. sbor, který dostal rozkaz k vyražení od mostu u Vigevana nejpozději v 11 hodin dopoledne a měl tedy před sebou ještě značnou část dne, neušel zřejmě ani těch 5 či 6 anglických mil do Abbiategrassa, neboť byl s to zasáhnout do boje teprve příštího dne kolem čtvrté hodiny odpoledne u Robeka (3 míle od Abbiategrassa). Kolony zřejmě zatarasily cesty natolik, že v důsledku špatného uspořádání se pochod značně zpomalil. Potřebuje-li sbor 24 hodiny i více, aby urazil 8—10 mil, pak ovšem 4—5 hodin navíc vskutku nemůže hrát žádnou roli. 8. sbor, poslaný přes Bereguardo a Binasco, musel udělat takovou okliku, že i kdyby mohl využít oněch ztracených 41/2 hodin, nemohl by se objevit na bojišti včas. Z 5. sboru, který dorazil z Pavie dvěma skutečně usilovnými denními pochody, zasáhla večer 4. června ještě jedna brigáda do bitvy.[255] To, co sbor ztratil na čase, vynahradil intenzitou pohybu. Pokus svalovat odpovědnost za roztříštění armády na Hesse je tedy úplně nicotný.

A tak strategická předehra k vítězství u Magenty tkví především v nesporné chybě, které se dopustil sám Ludvík Bonaparte tím, že podnikl boční pochod v dosahu nepřítele, a za druhé v chybě Gyulayově, který místo aby napadl soustředěnými silami dlouhé pochodové kolony nepřítele, úplně roztříštil svou armádu zpětným pochodem a ústupem, ke všemu ještě uboze založeným, a přivedl své vojsko do boje unavené a vyhladovělé. To byla první fáze války. O druhé v příštím čísle.



II

Opustili jsme našeho skutečného tajného Napoleona na bojišti u Magenty. Gyulay mu prokázal největší službu, jakou může prokázat vojevůdce svému protivníkovi; přivedl sem své síly tak roztříštěné, že po celou dobu bitvy měl značně méně vojsk než nepřítel, a dokonce ani večer neměl všechno vojsko v rukou. 1. a 2. sbor se stahovaly k Milánu; 8. sbor přicházel od Binaska, 5. sbor od Abbiategrassa, 9. sbor byl odveden na procházku kamsi daleko dolů k Pádu. To byla situace pro opravdového vojevůdce; bylo tu potřebí vpadnout s četnými svěžími jednotkami, které přibyly během noci, mezi izolované rakouské kolony, a tak vybojovat skutečné vítězství a donutit celé oddíly se zástavami a dělostřelectvem, aby složily zbraně! Tak si počínal obyčejný Napoleon u Montenotte a Millesima (viz poznámku [92]), u Abensbergu a Řezna (viz poznámku [100]). Ne tak „vyšší“ Napoleon. Ten je vysoko povznesen nad takovýto hrubý empirismus. Ze svého Bülowa ví, že excentrický ústup je nejvýhodnější. Patřičně tedy ocenil Gyulayovy mistrovské pokyny k ústupu, a místo aby vpadl mezi Rakušany, telegrafoval do Paříže: Armáda odpočívá a reorganizuje se. Vždyť si byl jist, že svět nebude tak nezdvořilý, aby jeho školácké cvičení u Magenty označil za něco jiného než za „veliké vítězství“!

Milý Gyulay, který se již jednou s takovým úspěchem pokusil o manévr, spočívající v tom, že prošel obloukem kolem nepřítele, podnikl tento pokus znovu, tentokrát ve velkém měřítku. Nechal svou armádu pochodovat nejprve na jihovýchod k Pádu, pak ve třech kolonách třemi souběžnými silnicemi podél Pádu až k Piadeně na Ogliu, pak zase na sever ke Castiglione. Přitom nijak nepospíchal. Cesta, kterou měl urazit až ke Castiglione, měřila asi 120 anglických mil, tedy deset velmi pohodlných nebo osm plných denních pochodů. Mohl tedy zaujmout postavení u Castiglione 14., nejpozději 15. června; avšak podstatnější část armády se objevila na výšinách jižně od Lago di Garda teprve 19. června. Ovšem důvěra vzbuzuje důvěru. Jestliže Rakušané pochodovali pomalu, pak „vyšší“ Napoleon ukázal, že je převyšuje i v tom. Obyčejný Napoleon by neměl nic naléhavějšího na práci, než postupovat se svým vojskem usilovnými pochody na Castiglione, a to po kratší, přímé pochodové ose, dlouhé sotva 100 anglických mil, aby dorazil do postavení jižně od Lago di Garda a na Minciu dříve než Rakušané a tam, kde to jen bude možné, znovu vpadl rakouským pochodovým kolonám do boku. Ne tak vylepšený Napoleon. Jeho heslo je: „Stále pomalu vpřed.“[256] Od 5. až do 22. června mu trvalo, než soustředil své vojsko na Chiese. 17 dní na 100 mil, čili slabé dvě hodiny denně!

To jsou ty obrovské útrapy, které musely vydržet francouzské kolony a které nadchly anglické novináře k takovému obdivu nad tím, jakou vytrvalostí a nezmarnou dobrou myslí oplývají pioupious[b]. Jen jedinkrát došlo k pokusu o srážku se zadním vojem. Šlo o to vytlačit jednu rakouskou divizi (Bergerovu) z Melegnana. Jedna její brigáda držela město, druhá byla již za Lambrem, aby kryla ústup první, a téměř se nedostala do boje. Tady náš „tajný generál“ ukázal, že i on, když na to přijde, zná napoleonskou strategii: nasadit masu vojska v rozhodujícím bodě! Věren této zásadě poslal proti této jedné brigádě dva celé armádní sbory čili deset brigád; rakouská brigáda (Rodenova), napadená šesti francouzskými brigádami, se držda tři až čtyři hodiny, a teprve když ztratila víc než třetinu svého mužstva, stáhla se za Lambro, aniž byla pronásledována; obrovskou přesilu Francouzů stačila zadržet pouhá přítomnost druhé brigády (Boérovy). Jak je vidět, vedli Francouzi válku s největší zdvořilostí.

V Castiglione vystoupil na scénu jiný hrdina — František Josef rakouský. To jsou dva vskutku důstojní protivníci! Jeden o sobě dává všude roztrubovat, že je ten největší chytrák všech dob; druhý si zas libuje v tom, že předstírá rytířskost. Jeden se nijak nemůže obejít bez toho, aby byl největším vojevůdcem svého století, poněvadž je povolán k tomu travestovat originálního Napoleona — vždyť si vzal s sebou do pole jeho pravé číše a jiné relikvie; druhý musí ke svým praporům připnout vítězné stuhy, poněvadž je rozený „nejvyšší vojevůdce“ své armády. Příhodněji už epigonské hospodaření, které se v mezihrách mezi revolucemi devatenáctého století tak šíří, nemohlo být na bojišti zastoupeno.

František Josef zahajuje svou kariéru velícího generála tím, že nejprve přikáže svému vojsku, aby zaujalo postavení jižně od Lago di Garda, načež je hned stáhne za Mincio, a sotva je má za Mínciem, pošle je zase do ofenzívy. Takový manévr musel překvapit i vylepšeného Napoleona, a jeho bulletin je také natolik způsobný, že to otevřeně přiznává. Protože Napoleon téhož dne právě pochodoval se svou armádou k Minciu, došlo ke srážce obou armád — k bitvě u Solferina. Nebudeme se tu znovu zabývat podrobnostmi této bitvy, protože jsme to udělali již v dřívějším čísle tohoto listu[c], a tím spíš proto, že rakouská oficiální zpráva je úmyslně co nejvíc zamotaná, aby se zakryly prapodivné chyby rakouského „rozeného vojevůdce“. Přesto však je z ní naprosto jasné, že prohranou bitvou je vinen především František Josef a jeho kamarila. Předně byl Hess úmyslně a promyšleně držen v pozadí. Za druhé na jeho místo se tlačil František Josef. Za třetí kamarila se přičinila o to, aby na důležitých velitelských místech zůstala spousta neschopných lidí, někdy pochybných i co do osobní statečnosti. Vlivem všech těchto okolností, i když nepřihlížíme k původnímu plánu, vznikl v den bitvy takový zmatek, že o velení, o vzájemné souhře pohybu, o pořádku a o důslednosti manévrování nemohlo být ani řeči. Zejména střed byl, jak se zdá, v naprostém zmatku. Tři armádní sbory, které tu stály (l., 5. a 7.), manévrovaly tak protichůdně a nekoordinovaně a v rozhodné chvíli si nikdy vzájemně nemohly pomoci, třebaže si jinak neustále překážely, že z rakouské zprávy vyplývá jediný, zato však nesporný závěr: Zde byla bitva prohrána ani ne tak vinou početně slabších sil, jako vinou hanebně špatného velení. Ani jednou nepřispěl jeden sbor druhému na pomoc v pravé chvíli; zálohy byly všude jinde než tam, kde jich bylo třeba; a tak Solferino, San Cassiano, Cavriana jedno po druhém padly, zatímco by tato tři místa dohromady při vytrvalé a dovedné obraně tvořila nedobytné postavení. Takto však bylo ztraceno Solferino, rozhodující bod, již ve dvě hodiny, a s ním byla ztracena celá bitva; Solferino padlo pod soustředěným útokem, který bylo možno zmařit pouze ofenzívními údery, ale ty právě chyběly. A po Solferinu padly ostatní vesnice rovněž pod soustředěnými útoky, proti nimž Rakušané postavili jen nedostatečnou pasívní obranu. Přesto tu byly ještě svěží jednotky, neboť z rakouských seznamů ztrát vysvítá, že z dvaceti pěti zasazených řadových pluků osm (Rossbach, arcivévoda Josef, Hartmann, Mecklenburg, Hess, Grüber, Wernhardt, Wimpffen), tedy třetina, ztratilo méně než 200 mužů na pluk, zúčastnily se tedy boje jen bezvýznamně! Tři z nich, právě tak jako Gradišský hraničářský pluk, neztratily ani po 100 mužích na pluk, a z myslivců ztratila většina praporů (pět) méně než po 70 mužích. Protože však pravé křídlo (8. sbor Benedekův) muselo proti mocné přesile plně zasadit do boje všechny své jednotky, připadají všechny tyto pluky a prapory, které se boje zúčastnily jen málo, na střed a levé křídlo a značná část z nich musela stát v centru. To dokazuje, jak ubohé tu bylo velení. Dá se to ostatně velmi snadno pochopit: byl tu osobně přítomen František Josef se svou státní kamarilou, a tak tu muselo všechno běžet bez plánu páté přes deváté. Vždyť 13 baterií záložního dělostřelectva nevypálilo ani ránu! Podobně i levé křídlo zřejmě zůstalo bez velení. Především jezdectvo, jemuž velely staré baby, se tu nedostalo vůbec k akci. Kde se jen ukázal rakouský jezdecký pluk, obracelo se francouzské jezdectvo nazpátek, ale z 8 pluků zasáhl plně do útoku jen jediný husarský pluk, dva pluky dragounů a jeden pluk hulánů se dostaly do útoku jen zčásti. Pruští husaři ztratili 110, oba pluky dragounů dohromady 96 mužů; ztráty sicilských hulánů nejsou známy, ostatní čtyři pluky ztratily dohromady jen 23 mužů! Dělostřelectvo ztratilo celkem pouze 180 mužů.

Tato čísla dokazují víc než cokoli jiného, s jakou nejistotou a nerozhodností vedli rakouští generálové, od císaře až po velitele sborů, své vojsko proti nepříteli. Připočteme-li k tomu početní převahu a morální vzpruhu, kterou Francouzům doda1y dosavadní úspěchy, pak pochopíme, proč Rakušané nemohli zvítězit. Z velitelů sborů se jen jediný, Benedek, nedal zastrašit; velel úplně sám celému pravému křídlu a František Josef neměl čas se mu do toho plést. Proto také mohl dát Piemonťanům důkladně na pamětnou, i když měli dvojnásobnou přesilu.

„Vyšší“ Napoleon nebyl už takový nováček ve vedení války jako František Josef. Vysloužil si své ostruhy už u Magenty a ze zkušenosti věděl, jak si má na bitevním poli počínat. Přenechal starému Vaillantovi, aby vypočítal délku fronty, která se má obsadit, neboť z toho už samo sebou vyplynulo rozdělení jednotlivých sborů, a pak nechal velitele sborů, aby si dál dělali, co chtějí, protože s tím, že dovedou velet svým sborům, si nemusel dělat starosti. Sám se odebral na místa, kde se bude nejlépe vyjímat v příštím sobotním čísle pařížské „Illustration“[257], a odtud pak udílel velmi melodramatické, ale také velmi bezvýznamné dílčí rozkazy.



III

Na akademii v Düsseldorfu byl před lety jeden ruský malíř, který byl později pro nedostatek nadání a lenost vypovězen na Sibiř. Ten chudák nesmírně horoval pro svého cara Mikuláše a nadšeně vyprávěl: „Car je velmi veliký! Car zná všecko! Car umí i malovat. Ale carové nemají čas na malování; kupují krajinky a pak do nich malují vojáky. Car je velmi veliký! Bůh je veliký, ale car je ještě mladý!“

„Vyšší“ Napoleon má s Mikulášem společný názor, že krajinky jsou tu jen na to, aby se do nich malovali vojáci. Protože však nemá ani tolik času, aby do nich ty vojáky namaloval, spokojuje se s tím, že sedí modelem. Il pose.[d] Magenta, Solferino i celá Itálie jsou pro něho jen kulisou, jen záminkou, aby v „Illustration“ a v „Illustrated London News“[258] při této příležitosti znovu vystavil svou interesantní figuru v melodramatickém postoji. A poněvadž se to dá pořídit s trochou peněz, podařilo se mu to. Řekl Milánským:

„Jestliže existují lidé, kteří nechápou své století,“ (století reklamy a blufu) „já k těmto lidem nepatřím.“[259]

Starý Napoleon byl veliký, a vylepšený Napoleon už není mladý!

Toto poznání, že už není mladý, jej také přivedlo na myšlenku, že už je na čase, aby uzavřel mír. Dosáhl už všeho, čeho bylo možno dosáhnout pro pouhý succès dʼestime[e]. „Ve čtyřech srážkách a dvou bitvách“, v nichž ztratil přes 50 000 mužů jen na bojišti, nepočítaje nemocné, se zmocnil předpolí až k rakouským pevnostem — území, které Rakousko nikdy nemělo v úmyslu doopravdy hájit vůči přesile, což také dalo celému světu najevo umístěním svých pevností, a které tentokrát přesto hájilo, jen aby byl šikanován maršál Hess. Via sacra[260], po níž „vyšší“ Napoleon s tak klasickým nátěrem a s tak pochybnými úspěchy dosud vedl svou armádu, byla naráz zatarasena. Na druhé straně zůstala zaslíbená země, kterou nebylo souzeno spatřit nynější „italské armádě“, nýbrž snad teprve jejím vnukům — a možná ani těm ne. Rivoli a Arcole nebyly na programu. Verona a Mantova se teprve chystaly říci své slovo, a tak jediná pevnost, do níž „vyšší“ Napoleon dosud vtáhl s vojenským doprovodem, byl zámek Ham — a byl docela rád, když odtud mohl zas odtáhnout bez vojenských poct.[261] S oslnivými efekty to beztak dopadlo dosti bledě: sváděl sice grandes batailles[f], ale jeho grandes victoires[g] nevěřil ani telegrafní drát. Válka o opevněné tábory, proti starému Hessovi, válka se střídavými úspěchy a stále se zmenšujícími vyhlídkami, válka, která vyžadovala vážnou práci, opravdová válka — to nebylo nic pro Napoleona od brány Saint-Martin[262] a z Astleyho amfiteátru (viz poznámku [237]). K tomu přistupuje ještě jedna věc: udělat krok dál by znamenalo vyvolat také válku na Rýně a přivodit si komplikace, které by naráz skoncovaly s heroickými grimasami a melodramatickýzni poses plastiques[h]. Ale do takových věcí se „vyšší“ Napoleon nijak nežene — a tak uzavřel mír a se svým programem utřel hubu.

Když začala válka, začal náš „vyšší“ Napoleon hned připomínat italská tažení obyčejného Napoleona, via sacra na Montenotte, Dego, Millesimo, Montebello, Marengo, Lodi, Castiglione, Rivoli a Arcole.[263] Porovnejme tedy kopii s originálem.[264]

Obyčejný Napoleon převzal velení nad 30 000 napolo vyhladovělými, bosými a otrhanými vojáky v době, kdy Francie s rozvrácenými financemi, bez možnosti získat půjčky, byla nucena vydržovat nejen dvě armády v Alpách, ale také dvě armády v Německu. Sardinie a ostatní italské země nestály za ním, ale proti němu. Armáda, kterou měl proti sobě, převyšovala jeho armádu počtem i organizací. Přesto zaútočil, porazil Rakušany a Piemonany šesti rychle za sebou následujícímu údery, v nichž si dovedl pokaždé zajistit početní převahu, donutil Piemont uzavřít mír, překročil Pád, vynutil si přechod přes Addu u Lodi a oblehl Mantovu. První rakouskou armádu, která měla pomoci pevnost vyprostit, porazil u Lonata a Castiglione, a když začala podruhé postupovat, přinutil ji smělým manévrováním, aby se rychle uchýlila do Mantovy. Druhou vyprošťovací armádu zadržel u Arcole a dva měsíce ji držel v šachu, dokud po příchodu posil nezačala znovu postupovat, a pak ji porazil u Rivoli. Nato donutil Mantovu kapitulovat a jihoitalská knížata uzavřít mír, a pronikl přes Julské Alpy až k úpatí Semmeringu, kde dosáhl míru.

Tak jednal obyčejný Napoleon. A „vyšší“ Napoleon? Dostává se mu lepší a silnější armády, než jakou měla Francie kdy předtím, a finanční situace země mu přinejmenším dovoluje, aby válečné výlohy snadno kryl půjčkami. Má šest měsíců času, aby se v nejhlubším míru připravoval na své tažení. Má na své straně Sardinii se silnými pevnostmi a s početnou, znamenitou armádou; má obsazen Řím; střední Itálie čeká jen na jeho signál, aby se dala do boje a připojila se k němu. Jeho operační základna není v Přímořských Alpách, nýbrž na středním Pádu, u Alessandrie a Casale. Tam, kde jeho předchůdce měl jen horské stezky, má on železnice. A co dělá? Vrhá do Itálie pět silných armádních sborů, tak silných, že společně se Sardiňany má stále značnou početní převahu nad Rakušany, převahu tak velkou, že ještě může dát šestý sbor turistické armádě svého bratrance pro jakési vojenské potulky. Přes všechny železnice potřebuje na soustředění svých vojsk celý měsíc. Konečně vyrazí. Gyulay mu svou neschopností daruje nerozhodnou bitvu u Magenty, která se změní ve vítězství díky náhodným strategickým okolnostem, v nichž se octly obě armády po bitvě — přitom za tyto okolnosti „vyšší“ Napoleon vůbec nemůže a vinen je jedině Gyulay. Z vděčnosti nechá Napoleon Rakušany uniknout, místo aby je pronásledoval. U Solferina ho František Josef donutí téměř zvítězit; přesto je výsledek sotva lepší než u Magenty. Teď se vytváří situace, v níž by obyčejný Napoleon teprve nasadil všechny své prostředky; válka se odehrává na území, kde se dá opravdu něco udělat, a nabývá rozměrů, při nichž si přijde na své i veliká ctižádost. Když dospěl k bodu, kde via sacra obyčejného Napoleona teprve začíná a kde se teprve otevírá velkolepá perspektiva, když dospěl k tomuto bodu — prosí „vyšší“ Napoleon o mír!




Napsal B. Engels
20. a 28. července a kolem 3. srpna 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 12, 13 a 14
z 23. a 30. července a ze 6. srpna 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. lordu Augustu Loftusovi. (Pozn. red.)

b — přezdívka francouzských pěšáků. (Pozn. red.)

c Viz zde. (Pozn. red.)

d Ve francouzštině dvojznačné: sedí modelem i dělá pózu. (Pozn. red.)

e — čestný úspěch, uznání. (Pozn. red.)

f — velké bitvy. (Pozn. red.)

g — velkým vítězstvím. (Pozn. red.)

h — malebnými pózami. (Pozn. red.)


254 Narážka na výrok, který pronesl Napoleon I. v rozhovoru se svým generál-adjutantem Charlesem de Montholon 17. dubna 1821 na Svaté Heleně a který mínil jako odkaz svému synovi: „Všechny jeho snahy musí směřovat k tomu, aby panoval v míru. Kdyby mu šlo o pouhé napodobení a začal by bez naléhavé nutnosti znovu moje války, jen by se po mně opičil.“

255 Na tomto místě byla v listu „Volk“ do Engelsova textu vložena tato věta: „Bez oné 4 a 1/2 hodinové zastávky by byl sbor sotva vydržel krajní vypětí sil při spěšném pochodu na bojiště.“ Engels o tom píše v dopisu Marxovi z 25. července 1859: „Do mého posledního článku mi byl přiredigován jakýsi nesmysl. Řekl jsem, že 5. sbor na pochodu z Pavie 3. a 4. června napjal své síly tak, že i kdyby byl využil oněch 41/2 hodin, které ztratil zastávkou, nebylo by to bývalo mělo větší výsledek a sbor by se byl nedostal na bojiště o mnoho dřív. V novinách však stojí, že sama tato zastávka mu umožnila takové vypětí sil, což je za prvé opak a za druhé nesmysl. Předně nebylo vojsko v 6 hodin ráno 3. června vůbec unaveno, protože právě vyrazilo na pochod a zastávka mu tedy nemohla být nic platná, za druhé mu zastávka zabrala ranní hodiny, kdy je chládek, a donutila je, aby pochodovalo za největšího poledního vedra. Věta, jak tu stojí, dělá velkou ostudu každému vojákovi.“

256Jen stále pomalu vpřed“ — slova z refrénu německé lidové písně „Kocourkovská domobrana“, která vznikla roku 1813.

257Lʼlllustration“ [„Ilustrace“] — francouzský ilustrovaný literární a umělecký časopis, vydávaný v Paříži od roku 1843.

258The illustrated London News“ [„Ilustrované londýnské noviny“] — anglický ilustrovaný týdeník, který vychází v Londýně od roku 1842.

259 „Le Moniteur universel“, čís. 163 z 12. června 1859.

260 Via sacra (svatá cesta) — silnice ve starém Římě, kterou procházely triumfální průvody vítězných vojsk po návratu z války; v přeneseném smyslu znamená výraz „via sacra“ vůbec vítězné tažení nebo výpravu.

261 Narážka na uvěznění Ludvíka Bonaparta v pevnosti Ham roku 1840 po nezdařeném vojenském puči v Boulogni; Ludvík Bonaparte uprchl z pevnosti roku 1846 (viz poznámku [75]).

262 U brány Saint-Martin na stejnojmenném bulváru v Paříži došlo za státního převratu v prosinci 1851 k masakru, když bonapartistická soldateska přepadla republikány a pobila je. Na bulváru Saint-Martin je také divadlo de la Porte Saint-Martin.

263 Když se Napoleon III. ujímal vrchního velení po svém příjezdu do Janova 12. května 1859, prohlásil vojákům: „Na via sacra, na svaté cestě starého Říma, byl mramor hustě popsán nápisy, které měly připomínat lidu jeho velké činy. Stejně tak budete nyní pochodovat i vy po takové svaté cestě, uprostřed těchto slavných vzpomínek, až budete procházet Mondovi, Marengem, Lodi, Castiglione, Arcole a Rivoli...“.

264 Marx k tomu napsal Engelsovi v dopise z 22. července 1859: „Ve druhém článku o válce jistě nezapomeneš zdůraznit, jak slabé bylo pronásledování nepřítele po vítězství a jak uboze kňučel Bonaparte, když se konečně dostal do situace, kdy mu Evropa už ze strachu před revolucí nedovolila, aby si jako dosud v určitých mezích hrál na starého Napoleona. Proto by bylo důležité vrátit se k tažení z let 1796—1797, kdy se Francie nemohla v naprosstém klidu a všemi prostředky připravovat na ‚a localised war‘ [lokalizovanou válku] ‚ ale musela válčit, ačkoli měla úplně rozvrácené finance, za Rýnem i za Minciem a Adiží. Bonaparte si vlastně stěžuje, že mu už nespadly do klína další ‚succès dʼestime‘ [čestné úspěchy].“