Karel Marx



Dosvědčená pravda


Clausewitz poznamenává na jednom místě ve své knize o italském tažení z let 1796 a 1797, že válka konec konců není tak teatrálni záležitost, jak se zřejmé někteří lidé domnívají, a že vítězství a porážky, pozorovány očima vědy, vypadají docela jinak než v hlavách politických žvanilů.[265] Protože tuto pravdu známe, mohli jsme lehce přenést přes srdce hlučné výlevy zloby, které čas od času vyvolávalo naše hodnoceni vojenských událostí nedávné války u různých zdejších horlivých, i když ne právě inteligentních bonapartistických orgánů, ať už jsou tištěny ve francouzštině, nebo v angličtině. Máme teď zadostiučinění, že naše soudy o těchto událostech byly potvrzeny mnohem dříve, než se dalo čekat, a to hlavními válčícími stranami — Františkem Josefem a Ludvíkem Napoleonem.

Ponecháme-li stranou podrobnosti, v čem spočívalo jádro naší kritiky? Na jedné straně jsme nepřipisovali porážky Rakušanů ani nějakým projevům geniality spojenců, ani pohádkovým účinkům kanónů s rýhovanou hlavní, ani domnělému odpadlictví maďarských pluků, ani vychvalovanému zápalu francouzských vojáků — ale prostě strategickým chybám jichž se dopustili rakouští generálově, které František Josef a jeho osobní poradci dosadili místo takových lidí, jako je generál Hess. Právě tato chybná strategie nejenže postavila proti nepříteli všude početně slabší síly, ale i na samém bojišti rozestavila použitelné síly nejnesmyslnějším způsobem. Na druhé straně úporný odpor, který i za takových okolnosti kladla rakouská armáda, to, že byly bitvy přes nepoměr sil obou protivníků vybojovány s téměř nerozhodným výsledkem, strategické chyby, jichž se dopouštěli Francouzi a jejich neodpustitelná liknavost, s jakou zanedbávali příležitost k pronásledování nepřítel; paralyzovali tak vítězství a téměř se připravili o jeho plody — to všechno nás opravňovalo k tvrzení, že kdyby vrchní velení rakouské armády přešlo z neschopných rukou do schopných, situace válčících stran by se pravděpodobně obrátila. Druhý a nejdůležitější moment, který jsme zdůrazňovati ještě před vypuknutím války, byl ten, že od okamžiku kdy Rakušané přejdou z útoku do obrany, se válka rozpadne na dvě části — na melodramatickou část, která se odehraje v Lombardii, a na vážnou část, která začne za linií Mincia, uvnitř hrozivé sítě čtyř pevností. Prohlašovati jsme, že všechna vítězství Francouzů nemají žádný význam, srovnáme-li je se zkouškami, které teprve budou muset podstoupit v postavení, k jehož zdolání potřeboval í pravý Napoleon devět měsíců, ačkoli v jeho době byly Verona, Legnago a Peschiera z vojenského hlediska bezvýznamné a celý nápor útoku musela nést sama Mantova. Generál Hess, který byl samozřejmě lépe než my obeznámen s tím, jaký je status quo[a] rakouského vojevůdcovského umění, na samém začátku války navrhoval, jak nyní zjišťujeme z vídeňských novin, nenapadat Piemont, ale raději evakuovat Lombardii a přijmut bitvu jedině za Minciem. Poslechněme si nyní, co říkají František Josef a Ludvík Bonaparte na svou obhajobu jeden se omlouvá proto že se vzdal části jedné provincie, a druhý proto, že zfalšoval program, který vytyčil na začátku války.

František Josef konstatuje dvě fakta týkající se války, v nichž mu „Moniteur“ neodporuje. Ve svém provolání k armádě[266] říká, že proti rakouským silám stála vždycky přesila. „Moniteur“ se neodvažuje popírat toto tvrzení, které, přesně vzato, dává největší vinu samému rakouskému císaři. Ať už je tomu jakkoli, můžeme si přičíst za zásluhu že jsme z nejprotikladnějších tvrzení různých „zvláštních zpravodajů‘, z francouzských lží a z rakouského přehánění vyloupli skutečné jádro situace a že jsme s nedostatečnými a nejistými prostředky, jimiž jsme disponovali, v kritických přehledech jednotlivých bitev od Montebella po Solferino správně stanovili vzájemný poměr sil bojujících stran. František Josef klade velký důraz na další moment, který musí určité vrstvě publicistů znít dost podivně. Zde jsou jeho vlastní slova:

„Právě tak je nepochybnou skutečností, že naši nepřátelé přes krajní úsilí a přestože měli k dispozici hojnost všech prostředků, které dlouho připravovali pro zamýšlený konflikt, nebyli s to ani za cenu obrovských obětí dosáhnout rozhodného vítězství, nýbrž jen dílčích výhod, zatímco rakouská armáda ještě s neotřesenou silou a zmužilostí udržela postavení, jehož ovládání jí ponechává možnost, že snad získá od nepřítele zpět ony výhody, kterých si vydobyl.“

František Josef se ovšem neodvážil ve svých manifestech výslovně prohlásit, že celou válku zhudlařil on a jeho kamarila tím, že ji řídili podle svých zálib a vrtochů a že házeli pošetile klacky pod nohy plebejským, ale schopným generálům — avšak i tento hřích se nyní otevřeně přiznává, ne-li slovy, tedy aspoň činy. Generál Hess, jehož rad během celého tažení nikdo nedbal a jemuž bylo upíráno postavení, které mu mělo podle jeho dřívějších zásluh, věku i podle jeho zařazení v rakouské hodnostní listině po právu příslušet. byl nyní jmenován polním maršálem, bylo mu svěřeno vrchní velení nad silami v Itálii, a když František Josef přijel do Vídně, ze všeho nejdříve poctil ostentativně návštěvou choť starého generála. Krátce řečeno, celé nynější chování habsburského samovládce vůči člověku, který svým plebejským původem, svými liberálními sympatiemi, svou drsnou otevřeností a svým vojenským géniem urážel práva, jež si osobují aristokratické kruhy v Schönbrunnu, je přiznání, které je ponižující pro lidi všech stavů, ale především pro dědičné mocnáře lidstva.

Podívejme se teď na protějšek rakouského manifestu, na Bonapartovu obhajobu[267]. Sdílí snad pošetilou iluzi svých obdivovatelů, že vyhrál rozhodující bitvy? Domnívá se, že jsou vyloučeny nezdary v budoucnu? Nebo třebas jen naznačuje, že bylo dosaženo rozhodujícího bodu a že k tomu, aby jeho vítězství byla korunována konečným výsledkem, je zapotřebí jen vytrvalosti? Právě naopak. Přiznává, že melodramatická část boje už skončila, že válka by vbrzku nevyhnutelně změnila svůj aspekt, že by jej čekaly nezdary a že se nepolekal jen hrozící revoluce, ale také síly „nepřítele vpředu, který se zakopal za velkými pevnostmi“. Neviděl před sebou nic než „dlouhou a neplodnou válku“. Říká doslova:

„Když boj dospěl k branám Verony, musel se nevyhnutelně změnit jeho charakter jak z vojenského, tak i z politického hlediska. Když jsem byl nucen útočit na nepřítele vpředu, který se zakopal za velkými pevnostmi a byl chráněn z boků neutralitou okolního území, a když jsem měl začít dlouhou a neplodnou válku, octl jsem se tváří v tvář ozbrojené Evropě, připravené buď uvádět v pochybnost naše úspěchy, nebo zhoršit naše nezdary.“

Jinak řečeno, Ludvík Napoleon uzavřel mír nejen proto, že se bál Pruska, Německa a revoluce, ale také proto, že se bál čtyř velkých pevností. K obléhání Verony by byl potřeboval, jak se tvrdí v polooficiálním článku v „Indépendance belge“, posily v počtu 60 000 mužů; nemohl přivést takové množství vojáků z Francie a zároveň tam nechat potřebné síly pro severní armádu pod Pélissierovým velením; a až by se byl vypořádal s Veronou, byl by měl ještě co dělat s Legnagem a Mantovou. Zkrátka, Napoleon III. a František Josef po válce plně přiznávají to, co jsme říkali před válkou a během ní jak o vojenských zdrojích obou zemí, tak o hlavních rysech tažení. Uvádíme tyto dva svědky jako bezděčné obhájce zdravého rozumu a historické pravdy proti přívalu bláznivého přehánění a pošetilého zaslepení, které se v posledních dvou měsících tak rozmohly, jak se jim to asi hned tak zase nepodaří.



Napsal K. Marx 22. července 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5704 ze 4. srpna 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a daný stav, existující stav. (Pozn. red.)


265 Tuto myšlenku vyjádřil Clausewitz ve své knize „Vom Kriege“ [„O válce“], jejíž první vydání vyšlo v Berlíně v roce 1832.

266 Jde o manifest Františka Josefa z 15. července 1859, který byl otištěn v rakouském oficiálním orgánu „Wiener Zeitung“ 16. července 1859.

267 Tím se míní řeč, kterou pronesl Napoleon III., když přijal členy Státní rady, senátu a Zákonodárného sboru v Saint Cloud 19. července 1859. Tato řeč byla otištěna v 201. čísle listu „Moniteur“ z 20. července 1859.