Karel Marx



Francie odzbrojuje


Oznámení, které uveřejnil Napoleon III. ve svém „Moniteuru“, že totiž má v úmyslu omezit pozemní a námořní síly na mírový stav, nemá zdá se valnou cenu, srovnáme-li je se známým faktem, že těsně před vypuknutím války tentýž panovník v témž „Moniteuru“ slavnostně prohlásil, že od roku 1856 jeho pozemní a námořní síly nebyly nikdy uvedeny do válečného stavu. (Viz poznámku [270]). Jeho úmysl předem odvrátit mazaným článkem ve svém ofíciálním orgánu vyzbrojování anglického loďstva a vojska, je příliš průhledný, než abychom se o něm přeli. A přece by bylo velkou chybou považovat toto oznámení v „Moniteuru“ za pouhý trik. Upřímnost Napoleona III. je vynucená; dělá prostě to, co si nemůže dovolit nedělat.

Po uzavření villafrancké smlouvy se Ludvík Napoleon nemohl vyhnout omezení svých vojenských a námořních sil na rozměry odpovídající mírovému rozpočtu. Italské dobrodružství stálo Francii 200 000 000 dolarů a 60 000 mužů z pravé elity armády, aniž při tom něco získala kromě trochy — ostatně dost pochybné — vojenské slávy. Jitřit zklamání z nepopulárního míru zachováním válečných daní, to by byl velmi nebezpečný experiment. Podnikat čas od času výpady za hranice Francie a tlumit nespokojenost občanstva nadšením z válečných úspěchů — to je jedna z životních podmínek restaurovaného císařství. Póza zachránce Francie před celoevropským bojem, do které se staví, když zemi dovede až na samý pokraj takového boje — to je druhá životní podmínka pro prosincového hrdinu. Po přerušení průmyslového a obchodního podnikání, které si vynucuje válka, se mír, ať už za jakýchkoli podmínek, jeví nejen jako požehnání, ale má i kouzlo novoty. Nudu monotónní vlády Zuávů a špiónů, která dělá z míru obtížné břemeno, vystřídá příjemný pocit oživení, jakmile se scéna změní válkou. Hluboký pocit ponížení, který nutně tíží mysl Francouzů, kdykoli se zamyslí nad tím, že se jejich národ dal ovládnout bezcharakterním, zato však vychytralým dobrodruhem, se dočasně zmírňuje podívanou na to, jak se cizí národy a cizí panovníci podřizují, ne-li skutečně, tedy aspoň zdánlivě, téže vyšší moci. Výroba, násilně omezená, se nyní podle zákona pružnosti znovu rozbíhá; obchodní transakce, náhle přerušené, zase pokračují se zdvojenou horlivostí; spekulace, znenadání ochromené, dosahují nevídané výše. A tak mír, který následuje za napoleonskou válkou, zajišťuje dynastii další prodloužení života, kvůli němuž bylo právě předtím nezbytné mír porušit. Samozřejmě po určité době budou staré rozkladné prvky směřovat k nové válce. Znovu ožije základní antagonismus mezi občanskou společností a coup dʼétat[a]; a až vnitřní rozpor znovu dosáhne určitého stupně intenzity, nezbude než se uchýlit k novému válečnému intermezzu jako k jedinému možnému pojistnému ventilu. Je zřejmé, že podmínky, za nichž je „zachránce společnosti“ nucen zachraňovat sám sebe, musí být postupně stále nebezpečnější. Dobrodružství v Itálii bylo daleko hrozivější než dobrodružství na Krymu. Ve srovnání s dobrodružstvím na Rýně nebo s ještě vzdálenějším dobrodružstvím, jakým je invaze do Anglie — myšlenkou na obě tato dobrodružství se Napoleon III. zřejmě rád zabývá a jeho ukvapenější poddaní po nich přímo touží — se tato válka v Itálii může zdát pouhou dětskou hrou.

Uplyne ovšem nějaký čas, než se tato nová dobrodružství uskuteční. Mezi krymskou a italskou válkou byla čtyřletá přestávka; ale dokud Ludvík Napoleon žije a vládne, uplyne do nové války stěží znovu tak dlouhá lhůta. Tato osudová nutnost, díky které se drží u moci, na něho bude doléhat ve stále kratších obdobích. Choutky armády a samo pokoření, kterým Ludvík Napoleon ponižuje lid, ho donutí, aby učinil další krok rychleji, než byl nucen minule. Válka je podmínkou, za níž se drží na trůně. Ale poněvadž je konec konců jen padělaným Bonapartem, bude to asi vždycky neplodná válka, zahájená pod falešnými záminkami, pouhé mrhání krví a bohatstvím, které nepřinese žádné výhody jeho poddaným. Taková byla krymská válka; taková byla i válka, která nyní skončila. Jen za takových podmínek se může Francie těšit z výhody, že ji ovládá tento muž. Musí jaksi stále znovu prožívat prosincové dny; jen dějiště zkázy se přeneslo z pařížských bulvárů do lombardské nížiny nebo na krymský Chersonés; a zakrnělí potomci velké revoluce už nepobíjejí své krajany, ale musí zabíjet příslušníky jiných národů.



Napsal K. Marx kolem 30. července 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5711 z 12. srpna 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

a — státním převratem. (Pozn. red.)