Bedřich Engels


Karel Marx,
„Ke kritice politické ekonomie“

První sešit, Berlín, Franz Duncker, 1859[305]


I

Němci už dávno dokázali, že se ve všech vědních oborech vyrovnají ostatním civilizovaným národům a ve většině z nich je dokonce předčí. Jen jedna věda neměla mezi svými koryfeji ani jediné německé jméno: politická ekonomie. Důvod je nasnadě. Politická ekonomie je teoretická analýza moderní buržoazní společnosti a předpokládá proto vyvinuté buržoazní poměry, poměry, které v Německu od reformačních a selských válek, a zejména od třicetileté války, po staletí nemohly vzniknout. Odtržení Holandska od říše[306] odřízlo Německo od světového obchodu a od počátku redukovalo jeho průmyslový vývoj na nejnicotnější poměry; a zatímco se Němci tak namáhavě a pomalu zotavovali ze zpustošení způsobeného občanskými válkami, zatímco mrhali veškerou svou občanskou energií, která nikdy nebyla příliš veliká, v neplodném boji proti celním hranicím a nesmyslným obchodním předpisům, které každé knížátko, každý říšský baron uvaloval na průmysl svých poddaných, zatímco říšská města chátrala v cechovním haraburdí a patricijství — v téže době si Holandsko, Anglie a Francie vydobyly první místa ve světovém obchodu, zakládaly kolonii za kolonií a přivedly manufakturní průmysl k nejvyššímu rozkvětu, až se nakonec do čela buržoazního vývoje postavila Anglie zásluhou páry, která teprve dodala hodnotu jejím uhelným a železným ložiskům. Dokud však bylo ještě třeba vést boj proti tak směšně zastaralým pozůstatkům středověku, jaké do roku 1830 spoutávaly materiální buržoazní vývoj Německa, do té doby nebyla možná žádná německá politická ekonomie. Teprve zřízením celního spolku (viz poznámku [174]) dospěli Němci k tomu, že mohli politickou ekonomii aspoň pochopit. Od té doby začal fakticky dovoz anglické a francouzské ekonomie k prospěchu německé buržoazie. Učený svět a byrokracie se brzy zmocnily dovážené látky a zpracovaly ji způsobem, který není „německému duchu“ příliš ke cti. Ze směsice spisujících dobrodruhů, obchodníků, školometů a byrokratů vznikla pak německá ekonomická literatura, která se co do nudnosti, mělkosti, bezmyšlenkovitosti, rozvláčnosti plagiátorství může srovnávat jen s německým románem. V kruzích lidí s praktickými cíli vytvořila se nejdříve škola průmyslníků-ochranářů, jejíž autorita, List, je stále ještě nejlepší z toho, co zplodila německá buržoazní ekonomická literatura, třebaže celé jeho velebné dílo je opsáno od Francouze Ferriera, teoretického původce kontinentálního systému (viz poznámku [40]). Proti tomuto směru vznikla ve čtyřicátých letech v pobaltských zemích škola obchodníků-stoupenců svobodného obchodu, kteří v dětinské, ale zištné víře papouškovali argumenty anglických freetraderů. Konečně mezi školomety a byrokraty, kteří se měli zabývat teoretickou stránkou této disciplíny, nalézáme suchopárné nekritické kompilátory, jako pana Raua, mudrlantské spekulativní mosofy, kteří překládali zahraniční teze do nestrávené hegelovštiny, jako pana Steina, nebo beletrizující paběrkáře na „kulturně historickém“ poli, jako pana Riehla. Z toho všeho nakonec vzešla kameralistika[307], eklekticko-ekonomickou omáčkou politá kaše všemožných alotrií — to, co potřebuje znát ke státní zkoušce vládní referendář.

Zatímco se měšťáci, školometi a byrokraté v Německu ještě pachtili za tím, aby se naučili nazpaměť prvním základům anglicko-francouzské ekonomie jako nedotknutelným dogmatům a aby jim aspoň trochu porozuměli, vystoupila na scénu německá proletářská strana. Celé její teoretické jsoucno vzešlo ze studia politické ekonomie a od okamžiku jejího vystoupení se datuje i vědecká, samostatná německcí ekonomie. Tato německá ekonomie je v podstatě založena na materialistickém pojetí dějin, jehož základní rysy jsou stručně vyloženy v předmluvě k dílu, o němž tu pojednáváme. Tato předmluva byla už z valné částí otištěna v časopise „Volk“, na nějž čtenáře odkazujeme. Nejen pro ekonomii, nýbrž pro všechny historické vědy (a všechny vědy jsou historické, pokud to nejsou přírodní vědy) byla revolučním objevem věta: „že způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec“; že všechny společenské a státní vztahy, všechny náboženské a právní systémy, všechny teoretické názory vyskytující se v dějinách je možno pochopit jedině tehdy, jsou-li pochopeny materiální životní podmínky každé příslušné epochy a odvozují-li se dané poměry, systémy a názory z těchto materiálních podmínek. „Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím.“ Tato poučka je tak prostá, že by měla být samozřejmá pro každého, kdo neuvázl v idealistickém podvodu. Z toho však vyplývají nanejvýš revoluční důsledky nejen pro teorii, nýbrž í pro praxi: „Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — což je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociálních revolucí. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby... Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly vyvíjející se v lůně buržoazní společnosti vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. (Viz zde.) A tak rozvedeme-li naši materialistickou tezi dále a aplikujeme-li ji na přítomnost, otevře se před námi ihned perspektiva mohutné, nejmohutnější revoluce všech dob.

Při bližším zkoumání se však také ihned ukáže, že zdánlivě tak prostá poučka, že vědomí lidí závisí na jejich bytí, a ne naopak, už svými prvními důsledky zasazuje smrtelnou ránu každému idealismu, i tomu nejzastřenějšímu. Touto větou jsou negovány všechny zděděné a vžité názory na všechno historické. Celý tradiční způsob politického uvažování se hroutí; vlastenecká ušlechtilost se rozhořčeně bouří proti takovému bezzásadovému pojetí. Nový způsob nazírání proto nutně narazil na odpor nejen u představitelů buržoazie, nýbrž i u masy francouzských socíalistů, kteří chtějí vyvrátit svět ze základů kouzelnou formulí: liberté, égalité, fraternité[a]. Veliký hněv vyvolal však zejména mezi německými vulgárně demokratickými křiklouny. Přesto se však horlivě pokoušeli plagiátorsky těžit z nových idejí, ovšem se vzácným nepochopením.

Vyložit materialistické pojetí třeba jen na jediném historickém příkladu by byla vědecká práce, která by si byla vyžádala dlouholeté nerušené studium, neboť je zřejmé, že pouhými frázemi se tu nic nepořídí, a že vyřešit takový úkol umožňuje jen obrovský, kriticky utříděný, úplně zvládnutý historický materiál. Ünorová revoluce vrhla naši stranu na politickou scénu, a tím jí znemožnila sledovat ryze vědecké cíle. Přesto se tento základní názor vine jako červená nit celou literární produkcí strany. Jev nich všude, v každém jednotlivém případě dokázáno, jak akce pokaždé vyvěrala z přímých materiálních podnětů, a ne z provázejících ji frází, jak naopak politické a právnické fráze vyrůstaly z materiálních podnětů, stejně jako politická akce a její výsledky.

Když po porážce revoluce z let 1848—1849 nastal okamžik, kdy působit na Německo z ciziny bylo stále nemožnější, přenechala naše strana pole emigrantského hašteření — neboť to zůstalo jedině možnou akcí — vulgární demokracii. Zatímco se vulgární demokraté po libosti oddávali vzájemnému štvaní, dnes se škorpili a zítra si padli do náručí, a pozítří opět před světem prali všechno své špinavé prádlo, zatímco chodili po celé Americe žebrotou, a hned nato ztropili nový skandál pro rozdělení několika získaných tolarů — byla naše strana ráda, že znovu našla trochu klidu ke studiu. Její velikou předností bylo, že měla v novém vědeckém názoru teoretický základ, s jehož propracováním měla práce až nad hlavu; už proto nemohla nikdy klesnout tak hluboko jako „velikáni“ emigrace.

Prvním plodem těchto studií je kniha, kterou máme před sebou.


II

Ve spise, jako je ten, který máme před sebou, nemůže být řeči o pouhé namátkové kritice jednotlivých kapitol ekonomie, o izolovaném probírání té či oné sporné ekonomické otázky. Naopak, tento spis je od počátku založen na systematickém shrnutí celého komplexu ekonomické vědy, na souvislém výkladu zákonů buržoazní výroby a buržoazní směny. A protože ekonomové jsou jen tlumočníky a apologety těchto zákonů, je tento výklad zároveň kritikou veškeré ekonomické literatury.

Od Hegelovy smrti byl sotva učiněn pokus vyložit nějakou vědu v její vlastní, vnitřní souvislosti. Oficiální hegelovská škola si osvojila z mistrovy dialektíky jen manípulování s nejjednoduššími triky, které aplikovala na všechno možné, a často ještě směšně neobratně. Celý Hegelův odkaz se pro ni omezoval na pouhopouhou šablonu, s jejíž pomocí bylo každé téma zkonstruováno, a na rejstřík slov a obratů, které neměly už jiný úkol než být v pravé chvíli po ruce tam, kde se nedostávalo myšlenek a pozitivních znalostí. Tak se stalo, že tito hegelovci, jak řekl jeden profesor z Bonnu, vůbec ničemu nerozuměli, ale psát mohli o všem. Podle toho to ovšem také vypadalo. Přece však si ti pánové, přes svou domýšlivost, byli natolik vědomi svých slabin, že se pokud možno drželi v uctivé vzdálenosti od velkých úkolů; stará copařská věda ovládala pole díky převaze v pozitivních vědomostech; a teprve když se Feuerbach vypořádal se spekulativním pojmem, hegelovština pozvolna usnula a zdálo se, že ve vědě znovu nastalo panství staré metafyziky s jejími strnulými kategoriemi.

Ta věc měla svůj přirozený důvod. Po režimu hegelovských diadochů[308], který zabředl do pouhých frází, následovala přirozeně epocha, v níž formální stránku znovu převážil pozitivní obsah vědy. Zároveň se však Německo také vrhlo se zcela neobvyklou energií na přírodní vědy, jak to odpovídalo mocnému buržoaznímu rozvoji po roce 1848; a jak přicházely do módy tyto vědy, v nichž se nikdy nijak zvlášť neuplatnil spekulativní směr, rozmohl se znovu i starý metafyzický způsob myšlení až ke krajní wolffovské povrchnosti. Hegel upadl v zapomenutí, vyvinul se nový přírodovědecký materialismus, který se teoreticky téměř ničím neliší od materialismu 18. století a má většinou jen tu přednost, že disponuje bohatším přírodovědeckým, zejména chemickým a fyziologickým materiálem. Omezený šosácký způsob myšlení předkantovského období nalézáme reprodukovaný až ke krajní banálnosti u Büchnera a Vogta, a dokonce i Moleschott, který přísahá na Feuerbacha, co chvíli nanejvýš zábavným způsobem uvízne mezí nejjednoduššími kategoriemi a neví kudy kam. Jankovitá herka všedního měšťáckého rozumu se ovšem v rozpacích zaráží před příkopem, který dělí podstatu od jevu, příčinu od účinku; chce-li se někdo mermomocí vydat na štvanici do značně výmolovitého terénu abstraktního myšlení, nesmí si ovšem sedat na drožkářskou herku.

Zde bylo tedy třeba řešit jinou otázku, která nemá s politickou ekonomií jako takovou nic společného. Jak se tedy pustit do vědy? Na jedné straně tu byla hegelovská dialektika v úplně abstraktní, „spekulativní“ podobě, v jaké ji zanechal Hegel; na druhé straně běžná, nyní znovu módní, v podstatě wolffovsko-metafyzická metoda, v níž sepisovali své nesouvislé tlustopisy i buržoazní ekonomové. Tuto metodu Kant a zejména Hegel teoreticky zničili natolik, že jen setrvačnost a to, že tu nebyla jiná jednoduchá metoda, umožňovaly, že prakticky existovala dál. Na druhé straně byla hegelovská metoda ve své dané formě absolutně neupotřebitelná. Byla v podstatě idealistická, a teď bylo třeba rozvinout světový názor, který byl materialističtější než všechny předcházející. Vycházela z čistého myšlení, a zde se mělo vyjít z nejtvrdošíjnějších faktů. Metoda, která podle vlastního doznání „došla od ničeho přes nic k ničemu“[309], tu vůbec nebyla v této podobě na místě. Přesto byla ze všeho daného logického materiálu jediná, na kterou se mohlo alespoň navázat. Nebyla kritizována, nebyla překonána; nikdo z odpůrců velikého dialektika nebyl s to udělat průlom do její pyšné stavby; upadla v zapomenutí, protože hegelovská škola nevěděla, co s ní. Šlo tedy především o to, podrobit Hegelovu metodu pronikavé kritice.

Hegelův způsob myšlení se vyznačoval proti způsobu myšlení všech ostatních filosofů obrovským historickým smyslem, který byl jeho základem. Ať byla jeho forma jakkoli abstraktní a idealistická, přece jen vývoj jeho myšlenek šel vždy paralelně s vývojem světových dějin, a vývoj světových dějin má vlastně být jen ověřením vývoje myšlenek. I když tím byl správný vztah převrácen a postaven na hlavu, přece jen všude pronikl do filosofie reálný obsah; tím spíše, že se Hegel na rozdíl od svých žáků nehonosil nevědomostí, nýbrž byl jednou z nejučenějších hlav všech dob. On se první pokoušel prokázat v dějinách vývoj, vnitřní souvislost, a i když nám dnes v jeho filosofii dějin mnohé připadá podivné, je velkolepost jeho základního pojetí ještě dnes obdivuhodná, zvláště srovnáme-li s ním jeho předchůdce nebo dokonce ty, kteří se po něm pouštěli do všeobecných úvah o dějinách. Ve „Fenomenologii“, v „Estetice“, v „Dějinách filosofie“[310] — všude se uplatňuje toto velkolepé pojetí dějin a všude je látka probírána historicky, v určíté, i když abstraktně zkreslené souvislosti s dějinami.

Toto epochální pojetí dějin bylo přímým teoretickým předpokladem nového materialistického pojetí a už tím byl dán bod, na který mohla navázat i logická metoda. Jestliže tato zapomenutá dialektika, už když vycházela z „čistého myšlení“, vedla k takovým výsledkům, jestliže se kromě toho téměř hravě vypořádala s celou dřívější logikou a metafyzikou, muselo na ní rozhodně být něco víc než sofistika a hnidopišství. Ale kritika této metody, které se bála a dosud bojí celá oficiální filosofie, nebyla maličkostí.

Marx byl a je jediný člověk, který se mohl ujmout této práce, totiž vyloupnout z hegelovské logiky jádro shrnující skutečné Hegelovy objevy v tomto oboru a obnovit dialektickou metodu, zbavenou idealistických slupek, v té prosté podobě, v které se stává jedině správnou formou vývoje myšlenek. Vypracování metody, která je základem Marxovy kritiky politické ekonomie, považujeme za výsledek, jehož význam je sotva menší než význam základního materialistického pojetí.

Kritiku politické ekonomie, dokonce i podle dosažené metody, bylo možné podat dvojím způsobem: historicky nebo logicky. Protože v dějinách, stejně jako v jejich literárním zrcadlení vývoj vcelku také postupuje od nejjednodušších vztahů k složitějším, poskytoval literárně historický vývoj politické ekonomie přirozené vodítko, na které mohla kritika navázat, a ekonomické kategorie by se přitom vcelku objevovaly v témž pořadí jako při logickém výkladu. Tato forma má zdánlivě tu přednost, že je jasnější, protože sleduje skutečný vývoj, fakticky však by se tím stala v nejlepším případě populárnější. Dějiny postupují často ve skocích a klikatě a bylo by nutné je při tom všude sledovat, a tak by se nejen sebralo mnoho celkem bezvýznamného materiálu, nýbrž často by se musel přerušovat i myšlenkový postup; kromě toho by se dějiny politické ekonomie nedaly psát bez dějin buržoazní společnosti, a tím by se práce stala nekonečnou, protože dosud nebyly provedeny žádné přípravné práce. Byl tedy na místě jedině logický způsob výkladu. Tento způsob není vlastně nic jiného než způsob historický, jenže zbavený historické formy a rušivých nahodilostí. Čím začínají tyto dějiny, tím musí začít také myšlenkový postup a jeho další vývoj bude pak jen odrazem — v abstraktní a teoreticky důsledné formě — historického průběhu; korigovaným odrazem, avšak korigovaným podle zákonů, které poskytuje sám skutečný historický průběh, neboť každý moment může být zkoumán ve vývojovém bodu své naprosté vyzrálosti, ve své klasičnosti.

Při této metodě vycházíme od prvního a nejjednoduššího vztahu, který tu historicky, fakticky je, zde tedy od prvního ekonomického vztahu, s nímž se setkáváme. Tento vztah rozebereme. V tom, že je to vztah, je už obsaženo, že má dvě stránky, které se k sobě navzájem vztahují. Každou z těchto stránek zkoumáme o sobě; z toho vyplyne ráz jejich vzájemného vztahování, jejich vzájemného působení. Objevují se rozpory, které vyžadují řešení. Protože tu však nezkoumáme abstraktní myšlenkový proces, který probíhá jen v našich hlavách, nýbrž skutečný pochod, který opravdu kdysi proběhl nebo ještě probíhá, vyvinuly se tyto rozpory také v praxi a pravděpodobně tam už byly řešeny. Budeme sledovat způsob tohoto řešení, a zjistíme, že k řešení došlo vytvořením nového vztahu, jehož dvě protikladné stránky budeme muset nyní přece jen vyložit atd.

Politická ekonomie začíná zbožím, okamžikem, kdy si — ať už jednotlivci, nebo přirozeně vzniklá společenství — vzájemně vyměnili své výrobky. Výrobek, který vstupuje do směny, je zboží. Ale zbožím je jen díky tomu, že s touto věcí, s tímto výrobkem je spjat vztah mezi dvěma osobami nebo společenstvími, vztah mezi výrobcem a spotřebitelem, kteří tu už nejsou spojeni v jedné osobě. Máme tu hned příklad svérázného faktu, který se vine celou politickou ekonomií a natropil hrozný zmatek v hlavách buržoazních ekonomů: ekonomie nepojednává o věcech, nýbrž o vztazích mezi osobami a konec konců mezi třídami; tyto vztahy jsou však vždy spjaty s věcmi a jeví se jako věci. Tuto souvislost, kterou sice ten či onen ekonom v jednotlivých případech nejasně tušil, objevil v celém jejím dosahu pro celou ekonomii teprve Marx, a tím zjednodušil a vyjasnil nejobtížnější otázky tak, že je dnes budou moci pochopit dokonce i buržoazní ekonomové.

Zkoumáme-li zboží z jeho různých stránek, a to zboží v jeho plně vyvinuté podobě, a ne v podobě, jak se teprve namáhavě vyvíjí v přirozeně vzniklém výměnném obchodu, mezi dvěma původními společenstvími, objeví se nám z obou hledisek: užitné hodnoty a směnné hodnoty; a tady vstupujeme hned na pole ekonomických diskusí. Kdo chce mít pádný příklad pro to, že německá dialektická metoda na svém nynějším stupni vývoje předčí starou povrchní a žvanivou metafyzickou metodu alespoň tolik jako železnice středověké dopravní prostředky, nechť si přečte u Adama Smitha nebo u některého jiného oficiálního slovutného ekonoma, jaké trápení působí těmto pánům směnná hodnota a užitná hodnota, jak je pro ně těžké řádně je od sebe odlišit a pochopit každou v její svérázné určenosti, a pak nechť s tím porovná jasný a prostý výklad Marxův.

Když je vyložena užitná hodnota a směnná hodnota, je zboží znázorněno jako bezprostřední jednota obou, tak, jak vstupuje do směnného procesu. O tom, jaké rozpory tím vznikají, dočte se čtenář na str. 20—2l (zde). Poznamenáváme jen, že tyto rozpory mají nejen teoretický, abstraktní význam, nýbrž že zároveň zrcadlí nesnáze vyplývající z povahy bezprostředního směnného vztahu, prostého výměnného obchodu, zrcadlí nemožnosti, k nimž nutně směřuje tato první hrubá forma směny. Řešení těchto nemožností spočívá v tom, že se vlastnost představovat směnnou hodnotu všech ostatních zboží přenáší na speciální zboží — peníze. Peníze, čili prostý oběh, jsou pak vyloženy v druhé kapítole, a to 1. peníze jako míra hodnot, příčemž se pak blíže určuje hodnota měřená v penězích, cena, 2. jako oběživo, a 3. jako jednota obou určení, jako reálné peníze, jako představitel všeho materiálního buržoazního bohatství. Tím končí výklad v prvním sešitu, druhý sešit je vyhrazen pro přeměnu peněz v kapitál.

Vidíme, jak při této metodě není logický výklad vůbec nucen setrvávat v čistě abstraktní oblasti. Naopak vyžaduje historickou ilustraci, ustavičný styk se skutečností. Proto jsou tu také uvedeny rozmanité doklady, a to jak poukazy na skutečný historický průběh na různých stupních společenského vývoje, tak i na ekonomickou literaturu, v nichž se od začátku sleduje cíl jasně vypracovat určení ekonomických vztahů. Kritika jednotlivých, víceméně jednostranných nebo zmatených pojetí je pak v podstatě dána už v samém logickém výkladu a múže být stručná.

V třetím článku přejdeme k ekonomickému obsahu knihy samé.



Napsal B. Engels 3.— 15. srpna 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 14 a l6 z 6. a 20. srpna 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:

a — svoboda, rovnost, bratrství. (Pozn. red.)


305 Recenzi o knize Karla Marxe „Ke kritice politické ekonomie“ Engels nedokončil. Byly uveřejněny jen první dvě části. Třetí část, v níž chtěl Engels podat rozbor ekonomické stránky díla, tiskem nevyšla a nebyl nalezen ani její rukopis.

306 Holandsko bylo součástí Svaté říše římské národa německého od roku 1477 do roku 1555, kdy při dělení říše připadlo Španělsku. Za buržoazní revoluce v druhé polovině 16. století se Holandsko vymanilo ze španělské nadvlády a stalo se nezávislou buržoazní republikou.

Když se Holandsko odtrhlo od Svaté říše římské, ztratilo Německo nejdůležitější námořní cesty a bylo závislé na holandském meziobchodu, což se nepříznivě projevilo na jeho ekonomickém vývoji.

307 Kameralistika (nebo kamerální vědy) — cyklus správních, finančních, hospodářských a jiných disciplín přednášený na středověkých a později na buržoazních universitách v řadě evropských zemí; kameralistika byla v podstatě „směsice nejrůznorodějších znalostí“ (Marx).

308 Ironická narážka na pravé hegelovce, kteří v třicátých až čtyřicátých letech působili na četných německých universitách a využívali svého postavení k útokům na představitele radikálnějšího směru ve filosofii; praví hegelovci vykládali Hegelovo učení v reakčním duchu.

Diadochové byli vojevůdci Alexandra Makedonského; po Alexandrově smrti mezi sebou urputně bojovali o rozdělení jeho říše.

309 Viz Georg Wilhelm Friedrich Hegel, „Wissenschaft der Logik“ [„Logika jako věda“], část 1, oddíl 2, Spisy, sv. IV, Berlín 1834, str. 15, 75, 145.

310 Jde o knihy Georga Wilhelma Friedricha Hegela „Phänomenologie des Geistes“ [„Fenomenologie ducha“], Bamberg a Würzburg 1807; „Vorlesungen über die Aesthetik“ [„Přednášky o estetice“], sv. I—III, Spisy, sv. X, Berlín 1835, 1837—1838; „Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie“ [„Přednášky o dějinách filosofie“], sv. I—III, Spisy, sv. XIII—XV, Berlín 1833—1836.