Karel Marx



Politický přehled

Londýn. Stávka stavebních dělníků, či přesněji řečeno lockout[a] vyhlášená podnikateli trvá i nadále,[319] aniž se vzájemný postoj obou stran nějak podstatně změnil. Dělničtí delegáti měli v úterý poradu, které se zúčastnili také zástupci z ostatních oborů a na níž bylo jednomyslně usneseno nepřijímat práci u žádného zaměstnavatele, který by vyžadoval slib, že dělník nevstoupí do „spolku“. Současně se konala v hostinci „U svobodného zednáře“ schůze „sdružených“ podnikatelů, na kterou nebyl povolen přístup ani jednomu zpravodaji. Jak jsme se dověděli později, tito pánové, kteří se štítí světla, se po bouřlivé poradě dohodli, že žádný z členů sdružení neotevře svůj podnik, dokud se stavební dělníci oficiálně nezřeknou svého „spolku“ a dokud „dělníci pana Trollopa nepřestanou stávkovat“. Tento druhý bod by mohl být brzy vyřešen, protože pan Trollope začal nedávno vyjednávat s dělníky a se vší vážností je ujišťoval, že obvinění vznesená proti němu (propuštění dělníka, který mu odevzdával žádost o devítihodinovou pracovní dobu atd.) vznikla z nedorozumění. Pokud však jde o první podmínku, „vysazení“ dělníci na ni nikdy nepřistoupí, nedonutí-li je k tomu nejvyšší nouze. Cítí, že zříci se „spolku“, vzdát se jakékoli organizace by pro ně znamenalo stát se opravdovými nevolníky kapitalistů a připravit se i o tu trošku nezávislosti, která ještě soudobému proletáři zbyla. Brutální neústupnost zaměstnavatelů, kteří si osobují nad svými dělníky stejnou moc, jakou mají američtí plantážníci nad svými otroky, byla už odsouzena i určitou částí buržoazních novinářů. My ovšem nemáme žádné důvody k nespokojenosti se zaměstnavateli; jen ať dělají všechno, co je v jejich silách, aby se prohloubila i tak už dost hluboká propast mezi prací a kapitálem a zesílila koncentrovaná, uvědomělá třídní nenávist, která je nejspolehlivější zárukou společenského převratu.

V Londýně je celkem přes 1000 stavebních podniků. Z nich je uzavřeno pouze 88, ale zato ty největší. Počet propuštěných dělníků dosahuje 19 000—20 000, a ne 40 000, jak se tvrdilo zpočátku. Ze všech koutů země docházejí „spolku“ štědré peněžní dary, ale dělníci, kteří jsou bez obživy, dosud odmítali přijímat podporu. Sláva hrdinům! Jestlipak by byli buržoové pro své třídní zájmy schopni takové oběti?

V posledních dnech zasedání, které skončilo v sobotu, se Dolní sněmovna zabývala takřka výhradně volebními skandály; vyrostly jako houby po dešti a všechny zdi parlamentní budovy jimi přímo nasákly. Z tohoto strašlivého puchu korupce, který se tak znamenitě hodil k pachům Temže, by se bylo muselo ctihodným členům sněmovny udělat nanic, kdyby na takové věcí nebyli zvyklí. Hned se jednalo o osobách, které veřejně (a v tom právě byl jejich zločin) kupovaly nebo prodávaly stáda britských voličů jako stáda ovcí, hned zase o nějakém ubožákovi, který se dobrovolně vzdal svého draze zaplaceného místa, protože nebyl s to uhájit si je proti volební petici, což by bylo stálo přinejmenším 3000 liber šterlinků. Ale nechme toho. Proč se rýpat v blátě? Dodejme jen, že skoro všichni členové sněmovny usvědčení z korupce jsou příslušníky „liberální“ strany[320].

Trůnní řeč nestojí ani za zmínku. Je to zhola nic neříkající oficiální dokument. O zamýšleném evropském kongresu se v ní praví, že Její Veličenstvo nedospělo ještě k žádnému určitému rozhodnutí. To je lež. Těsně po uzavření villafranckého míru sdělil lord Palmerston ruské vládě, že je ochoten vyslat zástupce na kongres, jehož svolání navrhlo Rusko. To znamená, že „dospěl k určitému rozhodnutí“ už před čtyřmi týdny.

Paříž. Ušetříme své čtenáře líčení pařížských oslav vítězství. Přestože byla uvedena do pohybu složitá mašinérie, aby se zapomnělo na porážku ve Vilafrance, aby se rozptýlila pozornost pařížského obyvatelstva a aby se z hrdel podplacených jedinců ozývaly zdravice, byl prý císař osobně tak málo spokojen s přijetím, jehož se mu dostalo, že se dokonce odhodlal učinit zoufalý krok a vyhlásit amnestii, ačkoli ho jeho prosincoví rádcové od toho vážně zrazovalí. Amnestií dostal i pařížský tisk; všechny „výstrahy“ byly zrušeny.[321]

Z Berlína nedošlo nic kromě starých planých frází a kromě toho, že pokračuje beznadějná agitace za reformu Německého spolku pod hegemonií Pruska. Splynutí gothajské strany s demokraty je teď už, jak vysvítá z následujících zpráv, hotová věc. Králův[b] stav se nezlepšil.

V Eisenachu se 14. srpna konalo nové shromáždění „německých vlastenců“, aby s nejvyšším svolením za jediný prostředek záchrany vyhlásilo gothajštinu.[322] Ze známých osobností, které se této schůze zúčastnily, jmenujme pana von Benníngsena z Hannoveru, Zabela z Berlína (vidíš, jaký jsí?), Síegela, redaktora listu „Sächsische Konstitutionelle Zeitung«[323], Tituse z Bambergu, Schulze-Delitzsche atd. Program vyhlášený nově založenou německou stranou zahrnuje samozřejmě také reformu Spolku, pruskou hegemonii, zrušení usnesení Spolkového sněmu proti tisku a spolčovacímu právu atd. A nakonec byl pro konání příštího sjezdu vybrán Frankfurt, nejspíš proto, aby to bylo blíž k chrámu sv. Pavla[324].

Z Hannoveru nám naproti tomu sdělují, že tamější vláda, aby mohla konkurovat svým prusofilským vlastencům, proti nimž začíná používat i policejních opatření, dala znovu na pořad šlesvicko-holštýnskou otázku.



Napsal K. Marx kolem 19. srpna 1859
Otištčno v „Das Volk“,
čís. 16 z 20. srpna 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — výluka. (Pozn. red.)

b — tj. Bedřicha Viléma IV. (Pozn. red.)


319 V létě 1858 vzniklo v Anglii hnutí za devítihodinový pracovní den; během jednoho roku se rozšířilo a zúčastnilo se ho přes 100 000 dělníků. V Londýně se do něho zapojili zvláště stavební dělníci organizovaní v trade-unionech. Koncem července 1859, když podnikatelé odmítli vyhovět požadavku, aby byl zkrácen pracovní den při zachování dřívějších mezd, vyhlásili stavební dělníci firmy Trollope stávku, které se zúčastnili tesaři, zedníci, cihláři a jiní dělníci. Stávkové hnutí v Londýně i jiných městech značně zesílilo, zejména když podnikatelé na své společné schůzi 27. července vyhlásili otevřený boj dělnickým svazům, jednomyslně se usnesli nepřijímat do práce dělníky organizované v trade-unionech a 6. srpna vyhlásili výluku a propustili přes 20 000 dělníků z práce. Stávkujícím a výlukou postiženým londýnským stavbařům poskytli pomoc dělníci z jiných oborů nejen v Londýně, ale i v 80 dalších anglických městech. Stávka trvala až do února 1860 a skončila kompromisem; podnikatelé přistoupili na to, že budou členy trade-unionů přijímat do práce, a dělníci byli přinuceni vzdát se svého požadavku za zavedení devítihodinového pracovního dne.

320 Koncem padesátých a počátkem šedesátých let 19. století vzniká v Anglii liberální strana, jejímiž členy jsou whigové, manchesteriáni (představitelé průmyslové buržoazie) a peelovci (umírnění toryové). Proti liberálům, kteří v anglickém systému dvou stran zaujali místo whigů, stála strana konzervativců, jež se vytvořila také v tomto období a vystřídala stranu toryů.

321 Tím se míní dckret o amnestii, který vyhlásil Napoleon III. 16. srpna 1859. V článku 1 tohoto dekretu se mluví o zrušení administrativních „výstrah“, které měly úřady právo udělovat tisku podle tiskového zákona z roku 1852 v případě, že uveřejnil materiál, který se nezamlouval vládě. Tyto výstrahy byly jedním z prostředků, jimiž vláda vykonávala otevřeně nátlak na tisk.

322 Jde o schůzi představitelů liberální buržoazie ze severoněmeckých a středoněmeckých států, která se konala 14. srpna 1859 v Eisenachu a na níž byly projednány hlavní body programu liberální buržoazie. Tento program obsahoval reformu Německého spolku, nastolení silné ústřední vlády v čele s pruským králem, vytvoření jednotných ozbrojených sil atd. Na sjezdu, který se konal 15. až 16. září ve Frankfurtu, byla na základě tohoto programu ustavena nová strana nazvaná Národní spolek; jádrem spolku, jehož vedení se ujala velkoburžoazie, byla gothajská strana (viz poznámku [201]).

323Sächsische Konstitutionelle Zeitung“ [„Saské konstituční noviny“] byl německý liberální list; pod tímto názvem vycházel v Drážďanech od roku 1850 do roku 1859; od dubna 1859 do roku 1874 se list nazýval „Konstitutionelle Zeitung“ [„Konstituční noviny“].

324 Narážka na německé Národní shromáždění, které v letech 1848—1849 zasedalo ve Frankfurtu nad Mohanem v chrámu sv. Pavla.