Karel Marx


Kossuth a Ludvík Napoleon


Londýn 5. září 1859

Čtenáři si snad vzpomenou, že asi před rokem jsem učinil na stránkách „Tribune“ některá zajfmavá odhalení o jistém Bangyovi, o jeho misi do Čerkeska a o sporech, které z toho vznikly mezi maďarskou a polskou emigrací v Cařihradě.[331] Přestože se fakta, která jsem tehdy konstatoval, později dostala do evropského tisku, nikdo se nikdy neodvážil popírat jejich správnost. Dnes bych chtěl upozornit vaše čtenáře na jinou tajnou kapitolu současných dějin. Mám na mysli spojení mezi Kossuthem a Bonapartem. Není možné déle trpět, aby tíž lidé jednou rukou brali peníze od vraha Francouzské republiky a v druhé třímali prapor svobody, aby si hráli na mučedníky a zároveň na dvořany, aby stále vystupovali jako mluvčí utlačeného národa, i když se stali nástroji krutého uzurpátora. Považuji tuto chvíli za zvlášť vhodnou k zveřejnění faktů, o nichž už dávno vím, protože jak Bonaparte a jeho nohsledi, tak i Kossuth a jeho přívrženci se stejně horlivě snaží zahalit tato jednání, která by nutně zkompromitovala jednoho před monarchy a druhého před národy celého světa, rouškou tajemství.

I ti nejzaslepenější obdivovatelé pana Kossutha musí přiznat, že byť měl sebevíc jiných předností, postrádal bohužel vždycky jednu důležitou vlastnost, a to důslednost. Po celý svůj život byl spíš improvizátorem, který na sebe nechá působit svým posluchačstvem, než tvůrčí osobností vtiskující světu své vlastní originální myšlenky. Tato nedůslednost myšlení se nezbytně musela odrazit v dvojakosti jeho jednání. Pravdivost tohoto tvrzení dokreslí několik faktů. V Kütahyi navázal pan Kossuth důvěrné styky s panem Davidem Urquhartem, rázem přejal předsudky tohoto romantického Skota a bez váhání odsoudil Mazziniho jako ruského agenta. Zavázal se dokonce, že se nebude s Mazzínim stýkat. Ale sotva přijel do Londýna, vytvořil s Mazzinim a Ledru-Rollinem triumvirát.[332] Nesporné důkazy této dvojaké hry byly britské veřejnosti předloženy v korespondenci mezi L. Kossuthem a Davidem Urquhartem, kterou Urquhart uveřejnil v londýnském „Free Press“.[333] V první řeči, kterou pan Kossuth pronesl po přistání na anglickém břehu, nazval Palmerstona svým milým přítelem. Palmerston vzkázal Kossuthovi po jednom známém členu parlamentu[a], že by ho rád přijal ve svém domě. Kossuth požadoval, aby jej britský ministerský předseda přijal jako uherského guvernéra, tento požadavek byl ovšem ihned pohrdavě zamítnut. Pan Kossuth zase dal prostřednictvím pana Urquharta a jiných svých známých britské veřejnosti vědět, že pozvání pana Palmerstona odmítl proto, že když si v Kütahyi pečlivě prostudoval Modrou knihu o událostech v Uhrách[334], nabyl jistoty, že Palmerston, tento jeho „milý přítel“, v tajné dohodě s petrohradským dvorem zradil „drahé Uhry“. V roce 1853, když v Miláně vzplanulo mazziniovské vzbouření, objevilo se tu na zdech provolání adresované maďarským vojákům a vyzývající je, aby se postavili po bok italských povstalců; na provolání byl podepsán Lajos Kossuth.[335] Když vzbouření skončilo nezdarem, pospíšil si pan Kossuth a prostřednictvím londýnských novin prohlásil toto provolání za podvržené, a tak veřejně nařkl svého přítele Mazziniho ze lži. Přesto však bylo provolání pravé. Mazzini jednal v dohodě s Kossuthem.

Mazziní byl pevně přesvědčen, že rakouskou tyranii lze svrhnout jen společným úsilím Uher a Itálie, a proto se po určitou dobu pokoušel nahradit Kossutha nějakým spolehlivějším maďarským vůdcem, ale protože jeho snahy ztroskotaly na neshodách v maďarské emigraci, velkomyslně svému nespolehlivému spojenci odpustil a ušetřil jej odhalení, které by bylo zničilo Kossuthovu pozici v Anglíi.

Abychom se dostali blíže do současnosti, rád bych vám připomněl, že na podzim roku 1858 podnikl pan Kossuth cestu po Skotsku, kde přednášel v různých městech a vážně varoval Brity před zrádcovskými úmysly Ludvíka Bonaparta. Vezměme si třeba tento výňatek z přednášky proslovené 20. listopadu 1858 v Glasgowě:[336]

„Ve svých přednáškách,“ pravil pan Kosuth, „jsem se už zmínil o polívčičce nacionálního záští, kterou nyní kuchtí Ludvík Bonaparte. Tím nechci naznačovat, že zamýšlí vtrhnout do této země: jistě by to rád udělal, jenže zrovna tak jako lišku v bajce ani jeho nelákají kyselé hrozny. Není tomu tak dávno, co Bonaparte přivedl do rozpaků diplomaty celého světa — snad s výjimkou pánů z Petrohradu, kteří velmi pravděpodobně o celém tajemství vědí — svými obrovskými přípravami v Cherbourgu, na které obětoval poslední šilink ze své prázdné pokladny a které konal s takovým spěchem, jako by jeho existence závisela na každé získané minutě... Cherbourg zůstává i nadále pevností namířenou jedině proti Anglii... Bonaparte zamýšlí nový konflikt na Východě společně s Ruskem. Počítá, že v tomto konfliktu bude brzdit volný pohyb anglického loďstva tím, že jeho značnou část připoutá k vašim břehům, a zároveň hodlá zasadit smrtelnou ránu vašim životním zájmům na Východě... Byla snad krymská válka zakončena tak, jak to odpovídalo zájmům Velké Británie a Turecka? Valašsko a Moldavsko dostaly ústavu ukutou v doupatech tajné diplomacie, této kletby našeho století, ústavu ukutou Bonapartem ve spolupráci s Ruskem a Rakouskem — věru horlivými přáteli svobody lidu! Ve skutečnosti není tato ústava nic víc a nic míň než charta, kterou dostalo Rusko, aby mohlo v podunajských knížectvích hospodařit podle svého... Ale to ještě není všechno! Neposlal Bonaparte, drahý spojenec, své důstojníky do Černé Hory, aby tam naučili divoké horaly zacházet s puškou?... Zabývá se v myšlenkách novou tylžskou smlouvou, jestliže ji už nemá v kapse.“

Takto veřejně kritizoval Kossuth na podzim roku 1858 Bonaparta, svého drahého spojence. Nejen to. Počátkem roku 1859, když Bonapartovy plány na italské křižácké tažení za svobodu začínaly dostávat jasnou tvářnost, usvědčoval týž Kossuth holandského šejdíře plamennými slovy v Mazziniho časopise „Pensiero ed Azione“ a varoval všechny opravdové republikány — Italy, Maďary a dokonce i Němce — aby za tohoto císařského Quasimoda netahali horké kaštany z ohně. Opakoval zkrátka v tomto případě jako ozvěna Mazziniho názory proklamované znovu v jeho manifestu z 16. května[b], názory, jichž se Mazzini držel po celou dobu Bonapartova tažení a které vítězoslavně opakoval na konci války v jiném manifestu, přetištěném v „Tribune“.

Kossuth tedy v lednu 1859 nejen velmi dobře prohlédl Bonapartův podvod, ale dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby ho odhalil před celým světem. Popichoval v tom směru „liberální tisk“, což si později Bonapartovi agenti vysvětlovali jako „nenadálý výbuch“ „protinapoleonské zuřivosti“ a což označili za příznak chorobných „sympatií k Rakousku“. Avšak v období mezi lednem a květnem 1859 se v citech a názorech velkého improvizátora udála jakási podivná revoluce. Tento muž, který na podzim roku 1858 absolvoval přednáškové turné po Skotsku, aby varoval Brity před Bonapartovými ohavnými záměry, podniká v květnu 1859 nové turné a přednáší všude, počínaje londýnským Mansion House a konče Free-Trade Hall v Manchesteru,[337] aby hlásal důvěru k prosincovému hrdinovi a pod falešnou záminkou podpory neutrality získal Brity na stranu císařského darebáka. Vlastní neutralitu dokázal zcela jednoznačně brzy nato.

Tyto vzpomínky, kterých bych mohl uvést bezpočet, by měly vzbudit určité pochybnosti v myslích poctivých ctitelů Kossutha, lidí, kteří se jen slepě neklanějí jménu, ani nejsou spjati s demokratickým magnátem špinavými zájmy. Určitě nepopřou, že fakta, která chci teď uvést, naprosto nejsou neslučitelná s minulostí tohoto domnělého hrdiny svobody. V Paříži byli tři maďarští předáci, kteří se dvořili proslulému Plon-Plonovi, řečenému „rudý princ“, oné ratolesti bonapartovského rodu, jíž připadl úděl koketovat s revolucí právě tak, jako jeho větší bratranec laškuje s „náboženstvím, pořádkem a vlastnictvím“. Tito tři mužové byli: plukovník Kiss, hrabě Teleki a generál Klapka. O Plon-Plonovi je mimochodem třeba říci, že to je Heliogabalus co do morálky, Ivan III. co do osobní zbabělosti a pravý Bonaparte falešností, ale při tom všem to je, jak říkají Francouzi, homme dʼesprit[c]. Tito tři pánové přemluvili Plon-Plona, který tím pravděpodobně nebyl vůbec překvapen, aby začal jednat s Kossuthem, pozval jej do Paříže a přislíbil dokonce bývalému uherskému guvernérovi, že bude představen potměšilému vládci z Tuilerií.

A tak se pan Kossuth, vyzbrojený anglickým pasem znějícím na jméno Mr Brown, vydal začátkem května z Londýna do Paříže. V Paříži měl nejprve dlouhý rozhovor s Plon-Plonem, jemuž vyložil své názory, jak by bylo možné rozpoutat povstání v Uhrách, kdyby se na pobřeží u Fiume vylodilo 40 000 Francouzů podporovaných sborem maďarských emigrantů, a také na otázku, která jeho vlastenecké duši připadala nejdůležitější, a to na vytvoření, třeba jen naoko, prozatímní vlády v čele s panem Kossuthem. 3. května večer přivezl Plon-Plon pana Kossutha ve svém kočáře do Tuilerií, aby jej představil prosincovému hrdinovi. Za této rozmluvy s Ludvíkem Bonapartem držel pan Kossuth pro tentokrát na uzdě svůj velký řečnický talent a dovolil Plon-Plonovi, aby mluvil jeho jménem. Později vyslovil princovi milostivou poklonu za to, jak téměř doslova reprodukoval jeho názory.

Ludvík Bonaparte pozorně vyslechl výklad svého bratrance a pak řekl, že tomu, aby přijal návrhy pana Kossutha, stojí v cestě jedna velká překážka, a to Kossuthovy republikánské zásady a republikánské styky. A tehdy se Kossuth nanejvýš slavnostně zřekl republikánské víry a prohlásil, že není a nikdy nebyl republikánem a že jen politická nutnost a zvláštní shluk okolností jej přinutily přiklonit se na čas k republikánské části evropské emigrace. Současně nabídl Kossuth na důkaz svého protirepublikánského smýšlení jménem své země uherskou korunu princi Plon-Plonovi. Koruna, s níž takto disponoval, nebyla sice ještě volná, a kromě toho jej vůbec nikdo nezmocnil, aby s ní čachroval, ale všichni, kdo pozorně sledovali Kossuthovu činnost v cizích zemích, si jistě povšimli, že si už dávno zvykl mluvit o „drahých Uhrách“ asi tak, jako mluví statkář o svých statcích.

Pokud jde o to, že se pan Kossuth zřekl republikánství, domnívám se, že to myslel upřímně. Civilní lista 300 000 florinů, kterou požadoval v Pešti na udržování lesku exekutivy, to, že patronát nad nemocnicemi, který dříve měla rakouská arcivévodkyně, svěřil své sestře, jeho pokus nazvat svým jménem některé pluky, touha obklopit se kamarilou, houževnatost, s níž v cizině lpěl na titulu guvernéra, přestože se ho zřekl v době uherské katastrofy, to, že si osvojil vystupování spíš pretendenta než vyhnance, to všechno výmluvně svědčí o opačných tendencích než republikánských. Ať tak či onak, tvrdím s určitostí, že Lajos Kossuth se před francouzským uzurpátorem zřekl republikánství a v přítomnosti prosincového hrdiny nabídl uherskou korunu Plon-Plonovi, tomuto bonapartovskému Sardanapalovi. Nějaká značně mlhavá pomluva o jeho setkání s Bonapartem v Tuileriích zavdala možná podnět ke známé nepravdivé pověsti, že prý Kossuth vyzradil tajné plány svých bývalých republikánských spojenců. Nebyl ani vyzván, aby jejich domnělá tajemství vyzradil, a on by na takový hnusný návrh ani nepřistoupil. Když se mu podařilo úplně rozptýlit obavy Ludvíka Napoleona, pokud jde o jeho republikánské sklony, a když se zavázal jednat v zájmu dynastie Bonapartů, byla uzavřena úmluva, podle níž byly panu Kossuthoví dány k dispozicí tři milióny franků. Na této dohodě by nebylo nic divného, vždyť k tomu, aby se vojensky zorganizovala maďarská emigrace, bylo zapotřebí peněz, a proč by pan Kossuth neměl dostat podporu od svého nového spojence zrovna tak, jako všechny despotické mocnosti v Evropě dostávaly podporu od Anglie po celou dobu protijakobínské války? Nemohu však zamlčet to, že z oněch miliónů, které takto dostal k dispozici, si pan Kossuth ihned přivlastnil pěknou sumičku 75 000 franků na osobní výdaje a kromě toho si vymínil, že kdyby italská válka skončila, aniž by došlo ke vpádu do Uher, bude dostávat po dobu jednoho roku penzi. Ještě než pan Kossuth opustil Tuilerie, bylo dohodnuto, že bude působit proti údajným prorakouským tendencím Derbyho vlády tím, že zahájí v Anglii kampaň za neutralitu. Je všeobecně známo, že po návratu do proradného Albionu mu spontánní podpora whigů a manchesterské školy[338] umožnila s úspěchem splnit tuto první část jeho závazků.

Po roce 1851 se většina maďarských emigrantů, kteří měli alespoň nějaký význam a politickou váhu, od pana Kossutha odvrátila, ale pak se díky vyhlídkám na invazi do Uher za pomoci francouzských vojsk a díky logické hybné síle tří miliónů franků — vždyť svět, jak kdysi řekl pravý Napoleon v jednorn ze svých záchvatů cynismu, je ovládán „le petit ventre“[d] — celá maďarská emigrace v Evropě — až na několik čestných výjimek — semkla pod bonapartovskými prapory, které třímal Lajos Kossuth. Nelze popřít, že transakce, které s ní Kossuth uzavřel, měly pachuť prosincové korupce; aby totiž mohl poskytnout svým novopečeným stoupencům větší část francouzských peněz, povyšoval je Kossuth do vyšších vojenských hodností. Poručíci například byli povýšeni na majory. Každý z nich dostal nejdříve na cestovní výlohy do Piemontu, pak skvělou uniformu (uniforma majora stála až 150 liber šterlinků) a plat na šest měsíců dopředu se slibem, že při uzavření míru jim bude vyplacen roční plat. Takzvaný vrchní velitel dostal služné ve výši 10 000 franků, generálové po 6000, velitelé brigád po 5000, podplukovníci po 4000, majoři po 3000 francích atd.

Uvádím jména význačnějších osob, které se přípojily ke Kossuthovi a které ochotně přijímaly bonapartovské peníze: generálové Klapka, Perczel, Vetter a Czetz; podplukovníci Szabó Imre a István, Kiss, hrabě A. Telekí, hrabě Bethlen, Mednyanszky, Ihász a někteří podplukovníci a majoři. Z civilistů můžeme uvést hraběte L. Telekiho, Pukyho, Pulszkyho, Irányiho, Ludvigha, Simonyiho, Henszlmanna, Veresse aj., fakticky to byli všíchni maďarští emigranti, kteří žili v Anglii a na kontinentě, až na S. Vukovicse (žil v Londýně nebo Exminsteru), Rónaye (maďarský vědec, který žil v Londýně) a B. Szemera (žil v Paříži a byl to bývalý předseda maďarské vlády).

Nebylo by spravedlivé domnívat se, že všichni tito lidé jednali ze zištných pohnutek. Většina z nich jsou pravděpodobně prostí a oklamaní vlastenečtí vojáci, od kterých se nedá čekat, že budou mít vyhraněné politické zásady nebo že budou tak prozíraví, aby prohlédli diplomatické intriky. Někteří z nich, jako generál Perczel, se distancovali ihned, jakmile události vrhly světlo na bonapartovský podvod. Ale Lajose Kossutha, který ještě v lednu 1859 v článcích v Mazziniho „Pensiero ed Azione“ dokázal, že dovede správně posoudit bonapartovské záměry, takto rozhodně omlouvat nelze.



Napsal K. Marx 5. září 1859
Otištěno v „New-Yorkk Daily Tribune“,
čís. 5748 z 24. září 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Dudleym Stuartovi. (Pozn. red.)

b Viz Mazziniho manifest v tomto svazku.

c — duchaplný člověk. (Pozn. red.)

d - žaludkem. (Pozn. red.)


331 Jde o okolnosti, které Marx odhalil v článcích „Pozoruhodný kousek historie“ a „Ještě jedna podivná kapitola moderních dějin“ (Marx-Engels, Spisy 12).

332 Je míněna Kossuthova účast v Ústředním výboru evropské demokracie, který byl vytvořen v červnu 1850 v Londýně z iniciativy Mazziniho. Výbor sdružoval buržoazní a maloburžoazní emigranty z různých zemí. Byla to organizace jak složením, tak názorově krajně nesourodá, a proto se dlouho neudržela; zostření vztahů mezi italskou a francouzskou demokratickou emigrací způsobilo, že se Ústřední výbor evropské demokracie už v březnu 1852 fakticky rozpadl.

333 Korespondence mezi Kossuthem a Urquhartem byla uveřejněna v 16. čísle listu „The Free Press“ z 12. května 1858.

„The Free Press“ [„Svobodný tisk“) — anglický buržoazní list, který byl v opozici proti Palmerstonově vládě; vydával ho Urquhart se svými stoupenci v Londýně v letech 1855— 1865; v tomto listě bylo otištěno několik Marxových prací.

334 „Correspondence relative to the Affairs of Hungary. 1847—1849. Presented to both Houses of Parliament by Command of Her Majesty. August 15, 1850“ [„Korespondence o událostech v Uhrách. Léta 1847—1849. Předložena oběma sněmovnám parlamentu z příkazu Jejího Veličenstva 15. srpna 1850“], Londýn.

335 Je míněno povstání, které rozpoutali 6. února 1853 v Miláně stoupenci italského revolucionáře Mazziniho a které podporovali maďarští revoluční emigranti. Povstáním, jehož se zúčastnili hlavně italští vlastenečtí dělníci, měla být svržena rakouská nadvláda. Povstání však bylo organizováno podle spiklenecké taktiky a bez ohledu na reálnou situaci, a bylo proto brzy rozdrceno. Marx toto povstání hodnotil v několika svých článcích „Povstání v Itálii - ...“, „...Milánské povstání - ...“ a „Kossuth a Mazzini - ...“ (viz Marx-Engels, Spisy 8).

336 Tato přednáška byla vydána roku 1859 francouzsky společně s jinými Kossuthovými projevy pod názvem „LʼEurope, lʼAutriche et la Hongrie“ [„Evropa, Rakousko a Uhry“].

337 Mansion House — londýnská budova, v níž sídlí starosta města.
            Free-Trade Hall — sál v Manchesteru, v němž se konaly schůze freetraderů.

338 Manchesterská škola — směr v anglické politické ekonomii, který vyjadřoval zájmy průmyslové buržoazie. Stoupenci tohoto směru, freetradeři, hlásali svobodu obchodu a nezasahování státu do hospodářského života. Střediskem agitace freetraderů byl Manchester, kde v čele tohoto hnutí stáli dva textilní továrníci, Richard Cobden a John Bright, kteří roku 1838 zorganizovali Ligu proti obilním zákonům. Ve čtyřicátých a padesátých letech tvořili freetradeří zvláštní politickou skupinu, která se později stala součástí liberální strany.