Karel Marx


Volební korupce v Anglii


Londýn 18. října 1859

Komise ustavené k vyšetření situace ve volebních obvodech Gloucesteru a Wakefieldu docházejí každodenně k odhalením, která jen potvrzují výrok starého Coppocka, bývalého volebního agenta Reformního klubu[356], že pravou podstatu britské Dolní sněmovny lze vyjádřit jedním slovem — korupce. Zvlášť zajímavé je toto vyšetřování tím, že Gloucester je starobylé „rozpadlé městečko“[357], kdežto Wakefield je volební obvod zřízený podle zákona o parlamentní reformě[358], a že v Gloucesteru podplácí zapřisáhlý tory sir Robert Carden, pravý Dogberry, kdežto ve Wakefieldu podplácí radikál pan Leatham, švagr pana Brighta. V našem zkaženém století skepticismu zaplesá srdce nad dětskou nevinností, kterou v obou případech parlamentní kandidáti projevili. Oba kandidáti shánějí peníze na skupování hlasů, ale oba pečlivě dbají, aby se nedověděli, kam tyto peníze jdou. Od začátku až do konce volební kampaně rostou účty jejich právních poradců geometrickou řadou, ale stejnou geometrickou řadou vzrůstá í jejich víra v neposkvrněnou čistotu voličstva, a zastupovat toto voličstvo v parlamentě — to je, jak sami říkají, vrchol jejich pozemského snažení. Vezměme si napřed vzorného kvakera, počestného pana Leathama. V roce 1857 kandidoval za Wakefield a používal služeb jednoho právního zástupce, jakéhosi Wainwrighta, jako svého „právního přítele“. Tento Wainwright bere v návalu upřímnosti svého přítele kvakera stranou a nevinného Leathama, který se domníval, že je lʼhomme quʼon aime pour lui-même[a] a že ho do parlamentu zvolí pour le roi de Prusse[b], překvapuje otřesným a jízlivým sdělením, že volby jsou především otázkou liber, šilinků a pencí a že je tedy nutné sehnat „potřebnou“ částku. Wainwright říká, že je zapotřebí 1000 liber št. v hotovosti. Leatham zvolá: „Tolik nemám, ale vypůjčím si to“, a věren svému slovu posílá Wainwrightovi 1000 liber prostřednictvím Overenda & Gurneyho, kvakerských bankéřů z Lombard Street v Londýně. Brzy nato Wainwright, který si zřejmě potrpí na důvěrné rozhovory, znovu bere Leathama „stranou“ a šeptá mu do ucha, že, jak se ukazuje, volby budou zřejmě stát víc, než zprvu počítal, a naléhavě žádá ještě 500 liber. Nevinnému Leathamovi „to připadá trochu divné“, ale když o tom chvilku uvažuje, vzpomíná si, že v roce 1852 přišly volby na 1600 liber, a rozšiřuje tedy úvěr ještě o 500 liber. Nejzajímavější na celé věci však je, že prý mu není zcela jasné, odkud se ty peníze vzaly. O čtrnáct dnů později požaduje neúprosný Wainwright dalších 1000 liber št. A tu se vtělená nevinnost Leatham úplně rozčilí.

„Tento jeho požadavek,“ říká, „mě velmi dopálil, což jsem mu přímo řek‘, a ještě jsem dodal, že leccos z toho, co se děje v jeho kanceláři, se mi nelíbí. Viděl jsem tam mnoho podivných lidí, ale přece jen jsem doufal, že se tam neděje nic špatného. Wainwright povídal: ‚Musíte tuto záležitost přenechat mně a na nic se mne neptat. Musíte mi dát k dispozici ještě dalších 1000 liber, ačkoli nemyslím, že je budu potřebovat.‘ Bylo to ode mne nepředložené, když jsem s tímto požadavkem souhlasil; a peníze, myslím, pocházely z téhož pramene jako dříve.“

Tajemný neznámý, který „opatřoval peníze“, je společník pana Leathama, který však nebyl vyšetřování přítomen, protože si v této dost nevhodné roční době zamanul vydat se na cestu po kontinentě.

Kvaker Leatham má přes svou důvěřivost určité obavy, ale dovede své svědomí uklidnit tím, že „se na nic neptá“; naproti tomu sir R. Carden — vždyť „čistému vše čisté“ — se cítí svými gloucesterskými volebními pokusy z roku 1857 natolik povznesen, že v roce 1859 kandiduje znovu za týž volební obvod, jenže tentokrát bez úspěchu. Pokusil se vstoupit do Svatoštěpánské síně[359] na ramenou gloucesterských voličů jen proto, že měl Gloucester za tak nezkažený, že by pro něho bylo ctí a vyznamenáním, kdyby jej zastupoval v parlamentě, „kdežto Coppock a jeho pochopové nazývali Gloucester sýrem“, protože je „tak báječně zasmrádlý“, čili stručně řečeno, protože to je tak páchnoucí žumpa korupce. Z původně stanovené částky 500 liber št. vyskočily nezbytné volební výdaje naráz asi na 6000 liber št., ale ani potom, a dokonce ani po zprávě revizora, který odhadl legální výdaje na 616 liber 8 šilinků a 1 penci, nic neotřáslo přesvědčením sira Cardena, že v Gloucesteru probíhalo všechno zcela bezúhonně.

Ještě před několika dny byl přesvědčen, že volby byly zcela bezúhoné, a najednou byl přímo otřesen, když se doslechl, jaké strašné věci byly odhaleny. Tato odhalení byla pro něho naprostým překvapením.“

A tak celá volební filosofie parlamentních kandidátů záleží prostě v tom, že se tváří, jako by jejich levice nevěděla, co dělá pravice, a tak si myjí obě ruce ve vodě nevinnosti. Otvírat kapsy, na nic se neptat a věřit v počestnost lidského pokolení — to jim náramně vyhovuje.

Pokud jde o pány právníky, tzn. právní poradce, právní zástupce a advokáty, kteří mají co dělat s volbami, mají samozřejmě zákonný nárok na honorář. Nedá se od nich čekat, že budou ztrácet svůj čas a „zařizovat“ věci zadarmo.

„To tak,“ zvolal jeden z gloucesterských „výrobců“ členů parlamentu, „dávat jim svůj hlas zadarmo! Podívejte se na těch 24 advokátů, kteří dostávají po 25 librách jednorázově a po 5 guineích denně; a já jim mám dát svůj hlas zadarmo?“

A pan George Buchanan, gentleman, který získával hlasy společně se sirem R. Cardenem, říká:

„Skutečně se všichni jeden přes druhého drali o peníze. Nelíbí se mi, že se tak pomlouvají chudáci. kteří dostávají 3 šilinky 6 pencí denně, kdežto advokáti, kteří dostávají spoustu peněz za nicnedělání, z toho vyváznou.“

Pokud jde o samy „výrobce“ členů parlamentu, stačí k jejich charakteristice několik příkladů. Pan W. Clutterbuck, právní poradce a náhončí hlasů pro sira R. Cardena, se směje pod vousy a říká, že „Gloucester není o nic prodejnější než kterékoli jiné místo v Anglii“. Vzal si na mušku „Coppeyovy“. Je jich osm nebo devět a jejich rodina od nepaměti hrála význačnou úlohu v gloucesterských volbách. „Jsou to lidé,“ jak říká Clutterbuck, „které je nutno udržovat v dobrém rozmaru“, a proto chodil ke Coppeyovům, vykouřil si s nimi dýmku, popovídal si s nimi, nic jim však přímo nesliboval, to ne! Ale „naznačil jim to a ono“. V jeho stopách šel pan John Ward, stavitel, který nabídl každému Coppeyovi 5 liber št. Dva z Coppeyových, jak říká, si vzali peníze. Jeden sice už umřel, ale kdosi hlasoval místo něho.

„Dal jsem,“ říká stavitel John Ward, „devíti z nich po 5 librách a nebožtíkovi 3 libry. V roce 1857, kdy se konaly volby, už nebyl mezi živými, ale jeho hlas byl odevzdán pro sira R. Cardena.“

Pak přichází pan Maysey.

„Mám,“ povídá, „obchod se smíšeným zbožím a jsem kadeřník.“

Maysey se přesvědčil, že „se podplácí nejrůznějšími částkami“, a proto kupoval voliče po 2 až 12 librách št. za kus. Šťastný smrtelník, který dostal 12 liber št., byl jistý Evans.

„Tento muž,“ říká náš ctihodný kadeřník, „znal dobře všechny voliče z nižších vrstev. Jako volič a špeh stál Evans za 20 liber.“

Maysey, tento chrabrý kadeřník, zřejmě navedl několik rváčů v čele s jakýmsi Clementsem, aby v den oznámení kandidátů unesli jednoho starého voliče jménem Worthen z hospody „U bílého lva“, ale sám (Maysey) prý neviděl, že by tomuto lvovi „stáhli kůži z těla“. Tento člověk, řekl Maysey u výslechu, „byl už příliš starý a slepý, takže nemohl klást žádný odpor, a navíc byl ještě opilý“.

Ve Wakefieldu byly ceny vyšší než v Gloucesteru, hlas tam stál 5 až 70 liber št. Soupeři tam také používali brutálnějších metod. Podle mínění jistého pana Smitha, který v tom má dlouholeté zkušenosti, je Wakefield nejprodejnější volební obvod v celé Evropě a za peníze a pivo tam lidé zvolí kohokoli. V posledním stadiu boje, který probíhal mezi kvakerem Leathamem, radikálem, a panem Charlesworthem, konzervativcem, „vědělo celé město, že v kanceláři u Wainwrighta“, agenta našeho bezúhonného kvakera, „je možno dostat spoustu peněz“. Jediným význačnějším rysem, jímž se konzervativci lišili od liberálů, bylo to, že liberálové se v případě potřeby neštítili ani padělaných bankovek, kdežto konzervativci platili pravými penězi. Asi půl tuctu wakefieldských voličů založilo klub, aby mohli naklonit misku vah, kam se jim zlíbí, až se bude hlasování chýlit ke konci. Jakýsi holič, T. F. Tower, hlasoval pro pana Leathama, protože jeden z Leathamových náhončích mu dal 40 liber št. za kartáč na vlasy. Jeden obzvlášť svědomitý chlapík, John Wilcox, nehlasoval vůbec, protože dostal 25 liber št. za hlas pro Leathama a 30 liber št. za hlas pro Leathamova odpůrce. „Dostal se z toho tak, že se k volbám vůbec nedostavil.“ Jistý Benjamin Ingham, který hlasoval pro Leathama, ani nemohl říci, kolik dostal peněz, neboť „byl tehdy úplně opilý“. Toryové vlákali jistého Jamese Clarka, hadače a hvězdopravce, do zájezdního hostince, kde jej opili a „několik dnů jej drželi v jednom hostinském pokoji a tam ho krmili a napájeli co hrdlo ráčilo“. Nakonec jim však přece jen utekl a hlasoval pro Leathama, „jednak proto, že se chtěl modrým[c] pomstít za to, že ho drželi pod zámkem, jednak proto, aby dostal 50 liber št.“.

Dále tu byl jistý William Dickson, povoláním klempíř, který dopoledne pracoval v bělírně pana Teala.

„Když přišel do jedné místnosti nahoře a chtěl si tam vzít ještě několik trubek, aby mohl dokončit práci, přibouchl někdo najednou zvenčí dveře, zamkl je a zatloukl hřebíky. V místnosti byli tři muži a chlapec, kteří se měli postarat, aby se choval tiše; měli také provaz, aby jej mohli spoutat, kdyby bylo třeba.“

Jestliže se tedy liberálové vyznamenali svými padělanými bankovkami, prosluli konzervativci tím, že používali fyzického násilí.

Vzhledem k těmto nechutným odhalením o anglickém volebním systému považoval lord Brougham za vhodné pronést v Bradfordu dlouhou řeč, v níž přiznal, že korupční přestupky se rychle množí, že před rokem 1832 se případy korupce vyskytovaly poměrně zřídka, ale od parlamentní reformy z roku 1832 se velmi rozrostly. Zabývá prý se myšlenkou, jak korupci omezit. A jakýpak zvláštní prostředek vynalezl lord Brougham? Neposkytovat volební právo pracujícím třídám, dokud se nižší vrstvy, které se dávají podplácet, a vyšší třídy, které je podplácejí, nenapraví! Takový paradox se dá vysvětlit jedině stařeckou slaboduchostí.



Napsal K. Marx 18. října 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5783 ze 4. listopadu 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — že ho lidé mají rádi pro něho samého, pro jeho osobní vlastnosti. (Pozn. red.)

b — pro jeho krásné oči. (Pozn. red.)

c — tj. konzervativcům. (Pozn. čes. red.)


356 Reformní klub (Reform Club) — politický klub v Londýně, založený v roce 1834; centrum politického boje liberálů proti konzervativcům.

357Rozpadlá městečka“ („rotten boroughs“) — tak se v Anglii v 18. a 19. století nazývala málo obydlená nebo vylidněná městečka a vesnice, které měly ještě ze středověku právo na zastoupení v parlamentu (tzv. statutární města). Poslance „rozpadlých městeček“ jmenovala fakticky pozemková šlechta, na níž bylo místní obyvatelstvo zcela závislé. Výsady „rozpadlých městeček“ byly postupně zrušeny reformami z let 1832, 1867 a 1884.

358 Míní se tu parlamentní reforma z roku 1832 — viz poznámku [105].

359 Míní se anglická Dolní sněmovna, která od roku 1547 až do požáru v roce 1834 zasedala v kapli sv. Štěpána. Na témž místě byla postavena nová parlamentní budova (Westminsterský palác, roku 1852); zasedací síň v této budově se nazývá Svatoštěpánská.