Karel Marx


Radikální stanovisko k míru


Paříž 20. října 1859

Mírová smlouva, kterou uzavřeli zmocněnci Francie a Rakouska v Curychu, je ve svých hlavních rysech pouhým opakováním podmínek dohodnutých ve Villafrance.[360] Protože rokování o konečném mírovém uspořádání trvalo skoro dvakrát tak dlouho jako válečné operace, jež tak náhle skončily před hradbami Mantovy, našlo se plno lehkověrných lidí, kteří v zdlouhavém postupu strůjců míru viděli dobře promyšlený plán Ludvíka Bonaparta. Bonaparte prý chce ponechat Italům volnost jednání, aby mohli vzít řízení svých věcí do vlastních rukou, tak aby se francouzský osvoboditel — až by se italská jednota upevnila — mohl snadno vyvléci z nepříjemných ústupků, které udělal Františku Josefovi, a aby se místo závazku, který na sebe vzal, mohl odvolat na vyšší moc, na fait accompli[a]. Ani politické smlouvy nejsou chráněny před nahodilostmi, jež mohou postihnout soukromoprávní smlouvy, které podle Napoleonova zákoníku v případě zásahu force majeure neplatí.[361] Lidé, kteří takto argumentují, znovu dokazují, že bohužel nejen neznají charakter svého oblíbeného hrdiny, ale také nic nevědí o tradiční francouzské diplomacii, od „rudého kardinála“[b] až po prosincového hrdinu a od „padouchů“ direktoria[362] až po „modré“ z roku 1848.[363] První zásada této tradiční diplomacie zní: přední povinností Francie je nepřipustit, aby se na jejích hranicích vytvářely silné státy, a tudíž za všech okolností podporovat protisjednocovací ústavy v Itálii a Německu. Je to táž politika, která diktovala münsterský a campoformijský mír[364]. Pravý cíl zbytečně protahovaného jednání v Curychu je nyní nad slunce jasnější. Kdyby se byl Ludvík Napoleon pokusil prosazovat podmínky villafrancké smlouvy začátkem července, v době, kdy jeho vlastní armáda byla opojena vítězstvím, kdy rozhořčení lidu v Itálii dosahovalo vrcholu a kdy Francie utěšovala svou uraženou ješitnost bláhovou představou, že trpí otroctví doma proto, aby mohla rozdávat svobodu za hranicemi, byl by holandský uzurpátor proti sobě rozpoutal běsnící nepřátelské síly a s těmi by se byl vypořádával ještě hůř než s nepoddajným čtyřúhelníkem mezi Minciem a Adiží. Nebyl by se mohl spolehnout na vlastní armádu, byl by uvedl do pohybu Itálií a možná že by byl dal signál k povstání v Paříži. K tomu, aby se přešlo od melodramatické vznešenosti, inscenované pro tuto příležitost, k faktické podlosti předem připraveného podvodu, bylo zapotřebí jen času. Francouzská armáda stojí stále ještě na italské půdě, jenže se z armády osvobozenecké přeměnila v armádu okupační, jejíž denní styky s domácím obyvatelstvem nejsou nikterak přátelské, neboť důvěrný styk, jak už to bývá, přechází v pohrdání. Francie procitla z krátkého snu, hrozí se nebezpečí evropské koalice, uvažuje o tom, proč přišla o starou armádu a udělala nový státní dluh, a víc než kdy jindy pociťuje nedůvěru k idées napoléoniennes (viz poznámku [233]). Pokud jde o samu Itálii, musíme její situaci posuzovat podle faktů, a ne podle proklamací. Máme tu Garibaldiho, který není s to sehnat peníze na ozbrojení dobrovolnické armády[365], armády, jejíž síla je téměř směšná ve srovnání s masami, jež se hrnuly pod prapory Pruska za války o nezávislost,[366] v době, kdy území Pruska bylo daleko menší než Lombardie.

Sám Mazzini ve své výzvě k Viktoru Emanuelovi[367] přiznává, že vlna celonárodního nadšení rychle opadává a nechává po sobě jen provinciální louže a že rychle dozrávají podmínky pro návrat k dřívějšímu stavu. Nudné intermezzo mezi villafranckou smlouvou a curyšským mírem bylo sice ve vévodstvích a v Romagni vyplněno několika slavnostními představeními řízenými piemontskými režiséry, ale přestože jim všechny evropské galerie hlučně tleskaly, nahrávali tito političtí podvodníci jen svým tajným nepřátelům. Obyvatelům Toskánska, Modeny, Parmy a Romagne bylo ochotně povoleno ustavit prozatímní vlády, sesadit své uprchlé vládce z jejich trpasličích trůnů a Viktora Emanuela prohlásit za re eletto[c]; zároveň jim však bylo přísně přikázáno spokojit se těmito formalitami, být zticha a všechno ostatní přenechat francouzské prozřetelnosti, která se právě chystala uspořádat jejich osudy v Curychu a měla neobyčejnou averzi vůči náhlým projevům nadšení, výbuchům hněvu lidu a vůbec všem allures révolutionaires[d]. Všechny své naděje měli vkládat do skromného chování, a ne do rázných akcí, do milosti cizáckého despoty, a ne do vlastní síly. Klidněji, než měla střední Itálie přejít zpod cizího jha k vlastní národní vládě, by nepřešel ani statek z rukou jednoho vlastníka do rukou druhého. Ve vnitřní správě se nic nezměnilo, lidové hnutí bylo úplně umlčeno, svoboda tisku potlačena a snad poprvé v dějinách Evropy se zdálo, že plody revoluce byly sklizeny bez zkoušek, které s sebou každá revoluce přináší. Díky tomu všemu se politické ovzduší v Itálii natolik ochladilo, že Ludvík Bonaparte mohl vystoupit se svými předem učiněnými rozhodnutími a ponechat Italy jejich bezmocnému vzteku. Vzhledem k tomu, že jedna francouzská armáda je v Římě a druhá v Lombardii, že jedna rakouská armáda nevraživě shlíží z tyrolských výšin a druhá má obsazen čtyřúhelník pevností, a především vzhledem k úspěchům, s jakými piemontští panovníci potlačovali nadšení lidu, zbývá Itálii v této době pramalá naděje. Pokud jde o curyšský mír, upozorňujeme hlavně na dva články, které v první verzi smlouvy[368] nenajdete. Jedním z nich se uvaluje na Sardinii dluh 250 miliónů franků, který má být zčásti zaplacen Františku Josefovi a zčásti vyplývá z toho, že Sardinie musela převzít odpovědnost za tři pětiny závazků Lombardsko-benátské banky. Připočteme-li tento nový dluh ve výši 250 miliónů franků k dluhům z doby krymské války a poslední italské války — a to ani nepočítáme malý účet, který před několika dny předložil Ludvík Bonaparte za svou ozbrojenou ochranu — ocitne se Sardinie brzy na stejném stupni finanční prosperity jako její nenáviděný protivník. Druhý článek, o němž jsme se zmínili, stanoví, že

„územní hranice nezávislých italských států, které se nezúčastnily poslední války, mohou být změněny jen se souhlasem ostatních evropských mocností, které se podílely na vytváření těchto států a zaručily jim jejich existenci“. Zároveň „jsou práva panovníků v Toskánsku, Modeně a Parmě výslovně vymezena vysokými smluvními mocnostmi“.

A tak když prozatímní ítalské vlády splnily úlohu, jež jim byla přidělena, jsou nyní s pohrdáním přezírány a obyvatelstvo, které se jim podařilo udržet v obvyklém stavu pasivity, může, bude-li chtít, jít žebrat ke dveřím autorů vídeňské smlouvy.



Napsal K. Marx 20. října 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5786 z 8. listopadu 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — hotovou věc. (Pozn. red.)

b — tj. Richelieua. (Pozn. red.)

c — zvoleného krále. (Pozn. red.)

d — revolučním spádům. (Pozn. red.)


360 16. října 1859 byla za účasti Rakouska, Francie a Sardinie zahájena v Curychu konference, která měla vypracovat podmínky definitivní mírové smlouvy, která byla pak podepsána 10. listopadu téhož roku. Podkladem curyšské mírové smlouvy byly poněkud pozměněné podmínky villafrancké předběžné smlouvy (viz poznámku [248]). Curyšská smlouva se skládala ze tří samostatných diplomatických dokumentů: rakousko-francouzské smlouvy, francouzsko-sardinské smlouvy o postoupení Lombardie Sardinii a z celkové rakousko-francouzsko-sardinské smlouvy.

361 Force majeure (vyšší moc, nepředvídané okolnosti) — termín z článku 1148 Napoleonova zákoníku (viz poznámku [238]): „Žaloba o náhradu škody... se stává bezpředmětnou, jestliže nějaká vyšší moc nebo náhoda zabránily dlužníkovi odevzdat nebo vykonat to, k čemu se zavázala nebo přiměly ho učinit to, co mu bylo zakázáno.“

362 Direktorium (složené z pěti direktorů, z nichž jeden se volil každý rok znovu) — vedoucí orgán výkonné moci ve Francii zřízený na základě ústavy z roku 1795, jež byla přijata, když v roce 1794 padla revoluční diktatura jakobínů. Až do Bonapartova státního převratu z roku 1799 bylo direktorium francouzskou vládou; podporovalo režim teroru proti demokratickým silám a hájilo zájmy velké buržoazie.

363Modří“ — tak se v roce 1848 říkalo ve Francii buržoazním republikánům na rozdíl od „rudých“ (maloburžoazních republikánů a socialistů, takzvané strany Hora) a „bílých“ (monarchistů, kteří se sdružili v tzv. straně pořádku). Diktatura „modrých“ v čele s Cavaignacem byla nastolena po potlačení povstání pařížského proletariátu v červnu 1848 a trvala do presidentských voleb v prosinci téhož roku.

364 Münsterská mírová smlouva (z října 1648) — jedna ze smluv, které vstoupily do dějin pod společným názvem vestfálský mír; tímto mírem byla ukončena třicetiletá válka (1618—1648). Podle münsterské smlouvy, kterou podepsaly na jedné straně zástupci německého císařství a německá knížata a na druhé straně Francie, připadlo Francii Alsasko (bez Štrasburku a deseti dalších měst) a byly potvrzeny její nároky na tři biskupství, Mety, Toul a Verdun; německá knížata byla uznána svrchovanými panovníky s právem uzavírat zahraničně politické smlouvy a dohody nezávisle na německém císaři. Münsterská smlouva přispěla k dalšímu oslabení německého císařství a k posílení vlivu Francie ve střední a západní Evropě.

O campoformijské mírové smlouvě viz poznámku [227].

365 Z obav, aby v zemi nezesílilo revoluční hnutí, pokoušel se Viktor Emanuel II. za války s Rakouskem všemožně omezit akce Garibaldiho dobrovolnického sboru podporovaného lidem a hleděl, aby tento sbor bojoval za co nejnepříznivějších podmínek. Když byl mezi Francií a Rakouskem uzavřen villafrancký mír, navrhoval Garibaldi, aby se pokračovalo ve válce proti Rakušanům, jenže jeho sbor byl na naléhání Viktora Emanuela II. v listopadu 1859 rozpuštěn.

366 Tím se myslí národně osvobozenecká válka Pruska proti napoleonské Francii vletech 1813—1815.

367 Tím se myslí dopis, který napsal Mazzini 16. září 1859 Viktoru Emanuelovi II. a v němž králi doporučoval postavit se do čela boje za osvobození celé Itálie, za Garibaldiho pomoci pozvednout k boji jižní Itálii a táhnout na Řím. Mazziniho dopis zůstal bez odezvy.

368 Jde o předběžnou dohodu uzavřenou ve Villafrance.