Karel Marx


Potíže v Německu


Paříž 15. listopadu 1859

V této chvíli je na pořadu dne querelle allemande[a], která, třebaže musí široké veřejnosti připadat malicherná, může vést k celoněmecké a dokonce i celoevropské katastrofě. Malá země, jež poskytuje vládnoucím teutonským mocnostem záminku ke sporu, si v historii Spojených států získala nevalnou pověst. Je všeobecně známo, že z těch tisíců vycepovaných nevolníků, které Anglie nakupovala v Německu, aby je přeplavila přes Atlantský oceán a pak je pustila na své vzbouřené kolonie, dodalo největší část Hesensko-Kaselsko, jehož patriarchálnímu kurfiřtovi[b] plynuly příjmy z toho, že své věrné poddané vyměňoval za britské zlato. Zdá se, že od této památné doby se vztahy mezi kurfiřty a jejich poddanými stávaly stále nepřátelštějšími, až roku 1830 dala červencová revoluce ve Francii signál k revoluci v Hesensku-Kaselsku. Tuto revoluci tajně podporoval nynější kurfiřt[c], který velmi dychtil po tom, aby se mohl se svým milovaným otcem[d] podílet o odpovědnost nejvyšší moci. Tato malá revoluce proklestila cestu hesenské ústavě z 5. ledna 1831, která je nyní hlavním bojovým heslem ve sporu mezi Rakouskem a Pruskem. V roce 1850 je tato ústava dohnala k nekrvavé bitvě u Bronzellu (viz poznámku [135]) a za příznivých okolností může brzy přimět Ludvíka Bonaparta, aby začal studovat „německou otázku“, když už všem znechutil „italskou otázku“. Abychom objasnili nynější konflikt, bude užitečné říci si něco o hesenské ústavě z roku 1831, zrekapitulovat si proměny, jimiž prošla, a připomenout si události, které spojily její osud s nároky soupeřícího Rakouska a Pruska.

Pomineme-li způsob voleb předepsaný hesenskou ústavou z roku 1831, tj. voleb poslanců starými stavy (šlechtou, měšťany a rolníky), můžeme tuto ústavu považovat za nejliberálnější základní zákon, jaký kdy byl v Evropě vyhlášen. Neexistuje jiná ústava, která by tak omezovala výkonnou moc, činila vládu tak závislou na zákonodárné moci a svěřovala tak svrchovanou kontrolu soudům. Na vysvětlení tohoto podivuhodného faktu můžeme říci, že hesenská revoluce z roku 1831 byla fakticky revolucí, kterou ve shodě s nespokojenci všech „stavů“ provedli proti panovníkovi advokáti, úředníci a důstojníci. Podle prvního článku ústavy se zbavuje práva následnictví trůnu každý hesenský panovník, který odmítne přísahat na ústavu. Zákon o odpovědnosti ministrů, který naprosto není prázdnou frází, umožňuje poslancům prostřednictvím státního soudu sesadit každého ministra, jenž je uznán vinným třeba jen z nesprávného výkladu některého usnesení zákonodárného shromáždění. Panovník nemá právo udílet milost. Nemá ani právo penzionovat nebo sesazovat členy vlády proti jejich vůli; v takových případech se vždycky mohou odvolat k soudům, které mají právo s konečnou platností rozhodovat ve všech otázkách služební disciplíny. Poslanecká sněmovna volí ze svých členů stálý výbor, jakýsi areopag, který dozírá na vládu, kontroluje ji a pohání k odpovědnosti úředníky pro porušení ústavy, nevyjímaje ani ty případy, kdy podřízení plnili příkazy svých nadřízených. To znamená, že úřednictvo není už závislé na koruně. A soudy, které mohou s konečnou platností rozhodovat o všech nařízeních výkonné moci, se naproti tomu staly všemocnými. Obecní radní, volení lidem, mají rozhodovat nejen o místních záležitostech, ale o celé správě. Důstojníci jsou povinni, než nastoupí vojenskou službu, přísahat poslušnost ústavě a vůči koruně mají ve všem táž práva jako civilní osoby. Zastupitelský orgán, který má jen jednu sněmovnu, má právo zastavit v případě jakéhokoli konfliktu s výkonnou mocí vybírání všech daní, poplatků a cel.

Taková je hesensko-kaselská ústava z roku 1831, kterou „v naprosté shodě se svými stavy“ vyhlásil otec nynějšího panovníka, kurfiřt Vilém II., a o níž doufal, že „bude vzkvétat po mnohá staletí jako trvalý památník shody mezi panovníkem a jeho poddanými“.

Návrh této ústavy předložila svého času hesenská vláda Spolkovému sněmu, který tento návrh sice negarantoval, ale zřejmě jej přijal jako fait accompli[e]. Přes všechna pia desideria[f] se dalo předvídat, že ústavní mašinérie nebude v Hesensku-Kaselsku fungovat hladce. Od roku 1832 do roku 1848 se vystřídalo přinejmenším deset zákonodárných shromáždění, z nichž ani dvěma se nepodařilo udržet se při životě po celou stanovenou dobu. Revoluce z let 1848—1849 dodala ústavě z roku 1831 demokratičtějšího ducha tím, že byly zrušeny volby podle stavů, jmenování členů Nejvyššího soudu bylo přeneseno na zákonodárný orgán, a konečně panovníkovi byla odňata nejvyšší kontrola nad armádou a svěřena ministrovi války, tedy osobě odpovědné zástupcům lidu.

V roce 1849, kdy se sešlo první hesenské zákonodárné shromáždění, zvolené podle nového volebního zákona, začala už v Německu všeobecná reakce, jenže všechno ještě bylo v kvasu. Starý Spolkový sněm byl smeten revoluční vlnou a německé Národní shromáždění se svou fiktivní výkonnou mocí bylo svrženo bodáky. Tak už neexistovalo nějaké centrum celého Německého spolku. Za těchto okolností požadovalo Rakousko, aby byl obnoven starý sněm ve Frankfurtu, kde vždycky převládal rakouský vliv, kdežto Prusko chtělo vytvořit jakousi severní unii,[369] která by sloužila jeho zájmům a byla pod jeho kontrolou. Rakousku, jež bylo podporováno čtyřmi německými královstvími a Bádenskem, se fakticky podařilo shromáždit kolem sebe ve Frankfurtu nad Mohanem zbytky starého německého Spolkového sněmu, zatímco Prusko učinilo chabý pokus svolat s některými menšími státy sněm severní unie v Erfurtu.[370] Hesensko-Kaselsko, vedené svým liberálním zákonodárným shromážděním, patřilo samozřejmě k hlavním odpůrcům Rakouska a stálo na straně Pruska. Jakmile však kurfiřt zjistil, že za Rakouskem stojí Rusko a že Rakousko v tomto zápase se vší pravděpodobností zvítězí, odhodil masku, vyslovil se pro rakušácký sněm proti prušácké unii, dosadil reakční vládu v čele s nechvalně známým Hassenpflugem a rozpustil opoziční zákonodárné shromáždění, které odmítlo povolit daně. Pokusil se bez úspěchu vymáhat daně ze své vlastní moci, a protože nenašel podporu v řadách armády, u úřednictva ani u soudců, vyhlásil v Hesensku-Kaselsku stav obležení. Ale z opatrnosti vzal moudře nohy na ramena a utekl do Frankfurtu nad Mohanem, kde byl pod bezprostřední ochranou Rakouska. Rakousko vyslalo jménem starého Spolkového sněmu, který samo obnovilo, spolkový armádní sbor, aby zlikvidoval hesenskou ústavu a znovu dosadil na trůn kurfiřta. Prusko bylo nuceno vyslovit se pro hesenskou ústavu a proti kurfiřtovi, aby posílilo svůj protest proti obnovení Spolkového sněmu a svůj pokus vytvořit severní unii pod vlastním vedením. Z hesenské ústavy se tak stalo bojové heslo ve sporu mezi Rakouskem a Pruskem. Události mezitím spěly ke krizi. Předvoje spolkové a pruské armády se setkaly u Bronzellu, ale jen proto, aby obě strany zatroubily k ústupu. Pruský ministerský předseda von Manteuffel se 29. listopadu 1850 sešel v Olomouci s rakouským ministrem knížetem Schwarzenbergem a zřekl se všech pruských nároků na vlastní politiku co se týče sněmu, Hesenska-Kaselska a Šlesviku-Holštýna. Prusko se vrátilo do Spolkového sněmu jako pokořený a kající hříšník. Jeho pokoření bylo ještě ztrpčeno triumfálním pochodem jedné rakouské armády k břehům Severního moře (viz poznámku [171]). Hesenská ústava z roku 1831 byla přirozeně beze všech průtahů zrušena a nahrazena zprvu stanným právem a později, v roce 1852, dokonale reakční ústavou, kterou porodil Hassenpflug, které pomáhal na svět kurfiřt a kterou zdokonalil a schválil Spolkový sněm. Tato ústava z roku 1852 byla potom neustále předmětem sporu mezi zemí a kurfiřtem, a všechny pokusy o smír byly marné. Nedávné události v Itálii a neklid, který potom nastal v Německu, považovala pruská vláda za nejlepší možnost, jak se pomstít za porážku v Olomouci a obnovit starý svár s Rakouskem. Prusko ví, že Rusko, které v roce 1850 vychýlilo jazýček vah na stranu Rakouska, pohne jím tentokrát na opačnou stranu. Dosud si oba soupeři vyměnili pouze papírové střely. Že hesenské ústavy z let 1831 a 1852 jsou pouhou záminkou k jejich boji, vysvítá už z té prosté okolnosti, že Rakousko se vyslovuje pro modifikaci ústavy z roku 1852 v souhlase s články ústavy z roku 1831, kdežto Prusko trvá na tom, aby byla obnovena ústava z roku 1831, až bude předělána podle všeobecných (monarchistických) zásad Spolkového sněmu. Lid i sněmovny v Hesensku-Kaselsku spoléhají na podporu Pruska a požadují, aby byla obnovena stará ústava. Celá tato záležítost, kterou obratně řídí zainteresovaní rádci zvenčí, může skončit občanskou válkou v Německu, jestliže se německý lid ve vhodné chvíli neobrátí proti „oběma svým vládnoucím domům“.



Napsal K. Marx 15. listopadu 1859
Otištšno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5807 z 2. prosince 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — německá pře; v přeneseném smyslu malicherné hašteření. (Pozn. red.)

b — tj. Bedřichu II. (Pozn. red.)

c — tj. Bedřich Vilém I. (Pozn. red.)

d — tj. Vilémem II. (Pozn. red.)

e — hotovou věc. (Pozn. red.)

f — zbožná přání. (Pozn. red.)


369 Severní unie — spolek tří králů, uzavřený 26. května 1849 mezi králem pruským, saským a hannoverským na konferenci v Gotě, jíž se zúčastnilo Prusko, Sasko, Hannoversko, Bavorsko a Württembersko. Ve smlouvě, ke které se do září 1849 připojilo 21 německých států, byla říšská ústava přizpůsobena zájmům monarchie. V čele unie měl stát pruský král. Unie byla pokusem pruské monarchie prosadit v Německu svou hegemonii. Pod nátlakem Ruska a Rakouska bylo však Prusko donuceno ustoupit a už v listopadu 1850 od unie upustilo.

370 Sněm severní unie v Erfurtu se sešel 20. března 1850, aby přijal pruský návrh spolkové ústavy, který měl kontrarevoluční charakter, pro zamýšlený maloněmecký spolkový stát. Pod nátlakem rakouské monarchie a ruského carismu přešli někteří němečtí panovníci, kteří dříve podporovali Prusko, na stranu Rakouska. Nato pruská vláda, jež se neodvážila vystoupit proti Mikulášovi I., odročila 29. dubna 1850 erfurtský sněm, který se už znovu nesešel.