Karel Marx


Obchod s Čínou


V době, kdy kolovaly ty nejfantastičtější dohady o tom, jaký impuls jistě dostane americký a britský obchod, když, jak se tehdy říkalo, byla otevřena Nebeská říše, pokusili jsme se ukázat na základě dost důkladného přehledu čínského zahraničního obchodu od začátku tohoto století, že toto přehnané očekávání nebylo ničím podloženo.[371] Nehledě na obchod s opiem, který, jak jsme dokázali. vzrůstá nepřímo úměrně odbytu západních továrních výrobků, shledali jsme, že hlavní překážkou rychlého rozšíření dovozu do Číny je ekonomická struktura čínské společnosti, totiž spojeni drobného zemědělství s domáckým průmyslem. Na podporu svých dřívějších tvrzení se nyní můžeme odvolat na Modrou knihu nazvanou „Korespondence o zvláštním poslání hraběte Elgina do Číny a Japonska“ (viz poznámku [344]].

Pokaždé, když skutečná poptávka po zboží dováženém do asijských zemí neodpovídá předpokládané poptávce — která se většinou stanoví podle tak povrchních údajů, jako je rozsah nového trhu, počet jeho obyvatelstva a odbyt zahraničního zboží v některých velkých námořních přístavech — mají obchodníci, kteří by si velmi rádi zajistili rozsáhlejší oblast směny zboží, sklon vidět příčinu svého zklamání v tom, že jím barbarské vlády stavějí do cesty umělé překážky a že tedy tyto překážky mohou být odstraněny vojenskou silou. A právě tato klamná představa způsobila, že teď například britští obchodníci bez rozmýšlení podporují každého ministra, který slibuje, že pirátskými útoky vynutí na barbarech obchodní smlouvu. A tak umělé překážky, na něž zahraniční obchod domněle narážel u čínských úřadů, byly fakticky hlavní záminkou, která v očích obchodního světa ospravedlňovala každé násilí vůči Nebeské říši. Cenné informace obsažené v Modré knize lorda Elgina do značné míry rozptýlí tyto nebezpečné iluze u každého nezaujatého člověka.

Modrá kniha obsahuje zprávu britského zástupce v Kantonu pana Mitchella siru Georgeovi Bonhamovi, pocházející z roku 1852, z níž citujeme tuto pasáž:

„Naše obchodní smlouva s touto zemí“ (Čínou) „je nyní“ (1852) „v platnosti už skoro deset let. Byly odstraněny všechny předpokládané překážky, bylo nám otevřeno tisíc mil nového pobřeží a na samém prahu výrobních oblastí a na těch nejvýhodnějších místech mořského pobřeží byla zřízena nová obchodní centra. A přes to všechno, jak se to projevilo na slibovaném růstu spotřeby našich továrních výrobků? Prostě takto: po uplynutí deseti let nám tabulky ministerstva obchodu ukazují, že sir Henry Pottingcr, když roku 1843 podpisoval dodatkovou smlouvu, zjistil rozsáhlcjší obchod, než jaký na základě jeho smlouvy existuje koncem roku 1850“ (!), „to jest pokud jde o naši domácí výrobu, což je jediná otázka, která nás v tomto případě zajímá.“

Pan Mitchell připouští, že obchod mezi Indií a Čínou, který tvoří takřka výhradně výměnu stříbra za opium, se hodně rozvinul od uzavření smlouvy z roku 1842[372], ale i o tomto obchodu dodává:

„Od roku 1834 do roku 1844 se rozvíjel stejně rychle jako od roku 1844 do dneška, přiěemž toto druhé období je právě období, kdy se obchodovalo pod údajnou ochranou smlouvy; přitom na druhé straně v tabulkách ministerstva obchodu bije do očí závažný fakt, že vývoz našich továrních výrobků do Číny byl koncem roku 1850 skoro o tři čtvrti miliónu liber št. menší než koncem roku 1844.“

Že smlouva z roku 1842 neměla vůbec žádný vliv na povzbuzení britského exportu do Číny, vyplývá z následující tabulky.


Deklarovaná hodnota
(v librách št.)

  Bavlněné 
tkaniny  
Vlněné  
tkaniny 
Ostatní  
zboží   
 
Celkem  
1849 1 001 283 370 878 164 948 1 537 109
1850 1 020 915 404 797 148 433 1 574 145
1851 1 598 829 373 399 189 040 2 161 268
1852 1 905 321 434 616 163 662 2 503 599
1853 1 408 433 203 875 137 289 1 749 957
1854 640 820 156 959 202 937 1 000 716
1855 883 985 134 070 259 889 1 277 944
1856 1 544 235 268 642 403 246 2 216 123
2187 1 731 909 286 852 431 221 2 449 982

Srovnáme-li tato čísla s čínskou poptávkou po britských továrních výrobcích v roce 1843, která podle pana Mitchella činila 1 750 000 liber št., uvidíme, že v pěti z posledních devíti let klesl britský vývoz hodně pod úroveň z roku 1843, a v roce 1854 dosahoval jen 10/17 úrovně z roku 1843. Pan Mitchell vysvětluje tuto překvapující skutečnost především některými příčinami, které jsou příliš všeobecné, než aby dokazovaly něco konkrétního. Říká:

„Číňané jsou tak skromní a tolik zachovávají tradiční způsob života, že oblékají totéž, co předtím nosili jejich otcové, tj. právě jen to nejnutnější a o nic víc, ať se jim zboží nabízí sebelevněji.“ „Žádný pracující Číňan si nemůže dovolit obléci nový oblek, který by mu nezůstal alespoň tři roky a který by se za celou tuto dobu ani při nejhrubší dřině neopotřeboval. Ale takový oděv musí obsahovat nejméně třikrát tolik surové bavlny, než kolik ji dáváme do těch nejtěžších tkanin, které dovážíme do Číny: jinými slovy, taková tkanina musí být třikrát těžší než ten nejtěžší cvilink a domestik, které tam můžeme poslat.“

Skutečnost, že lidé nemají žádné požadavky a že mají zálibu v tradičním způsobu odívání, to jsou překážky, na které naráží civilizovaný obchod na všech nových trzích. Což by britští a američtí továrníci nemohli přizpůsobit své zboží zvláštním požadavkům Číňanů na pevnost a trvanlivost cvilinku? A tu se dostáváme k samé podstatě otázky. V roce 1844 poslal pan Mitchell do Anglie vzorky čínských tkanin všech druhů s příslušnými cenami. Anglické firmy, kterým napsal, tvrdily, že za ceny, které uvedl, nemohou takové zboží ani v Manchesteru vyrobit, natož pak dodat do Číny. Ale proč nejvyspělejší tovární systém na světě není schopen prodávat své výrobky levněji, než se prodávají látky utkané ručně na tom nejprimitivnějším stavu? Rozluštění této hádanky je ve spojení drobného zemědělství s domáckým průmyslem, o němž jsme se už zmínili. Citujeme opět pana Mitchella:

„Když je úroda sklizena, dají se všichni v hospodářství, mladí i staří, do česání, předení a tkaní této bavlny; z této doma utkané látky, těžké a pevné, která musí vydržet dva nebo tři roky tvrdého zacházení, si ušijí oděvy a zbytek odnesou do nejbližšího města, kde jej od nich odkoupí obchodník pro obyvatelstvo bydlící ve městech a v člunech na řekách. Do šatů ušitých z této doma utkané látky je zde oblečeno devět desetin obyvatel, přičemž její kvalita se pohybuje od té nejhrubší bavlněné látky až po nejjenmější nankin. Zhotovuje se všechna v rolnických chýších a stojí výrobce doslova jen suroviny, nebo spíše cukr, produkt jeho vlastního hospodářství, za který tyto suroviny vyměnil. Ať se naši továrníci alespoň na okamžik zamyslí nad obdivuhodnou hospodárností tohoto systému a nad jeho, dalo by se říci, skvělou koordinací s ostatními pracemí, jež zemědělec vykonává, a rázem se přesvědčí, že v konkurenci s ním nemají, pokud jde o hrubší tkaniny, žádné vyhlídky. Je příznačné, že ze všech zemí na světě snad jedině v Číně je v každém dobře vybaveném hospodářství tkalcovský stav. Všude jinde se lidé spokojí s tím, že bavlnu rozčešou a upředou, a tím jejich výroba končí, kdežto přízi posílají profesionálnímu tkalci, aby z ní utkal látku. Jedině šetrný Číňan dovede celou věc až do konce. Nejenže svou bavlnu rozčeše a upřede, ale za pomoci svých žen, dcer a čeledě ji také utká, a přitom se téměř nikdy neomezuje jen na výrobu pro potřeby své rodiny, ale značnou část práce věnuje během roku výrobě určitého množství látky pro zásobování obyvatel sousedních měst a řek.

Fu-ťienský rolník tak není jen rolníkem, nýbrž zemědělcem a zároveň řemeslníkem. Výroba látek jej doslova nestojí nic, nepočítá-li surovinu. Vyrábí je, jak jsme ukázali, pod vlastní střechou, rukama svých žena své čeledi. Nepotřebuje k tomu ani zvláštní pracovní sílu, ani zvláštní čas. Nechává čeleď příst a tkát v době, kdy mu zraje úroda nebo už je sklizena, když prší a venku se nedá pracovat. Zkrátka při každé přestávce během roku se tento vzor domácí píle věnuje své práci a dělá něco užitečného.“

Na doplnění toho, co říká pan Mitchell, uvedeme, jak popsal vesnické obyvatelstvo, s nímž se setkal na svých cestách proti proudu řeky Jang-cʼ, lord Eigin:

„Po tom, co jsem viděl, soudím, že vesnické obyvatelstvo v Číně celkem vzato žije v dostatku a je spokojeno. Všemožně jsem se snažil, ovšem bez zvláštního úspěchu, přesně se od nich dovědět, jak velké mají pozemky, jaké jsou jejich vlastnické poměry, jaké platí daně apod. Dospěl jsem k závěru, že většinou mají své velmi malé pozemky v neomezeném vlastnictví od koruny pod podmínkou, že každý rok zaplatí určitou, nijak přehnaně vysokou částku a že díky těmto výhodám a pilné práci plně uspokojují své skrovné potřeby, pokud jde o potravu a ošacení.“

Toto spojení zemědělství s domáckým průmyslem bylo právě po dlouhou dobu překážkou vývozu britského zboží do Východní Indie a brání mu ještě dnes. Jenže tam bylo toto spojení založeno na zvláštních podmínkách pozemkového vlastnictví, které Britové, jakožto svrchovaní vlastníci půdy v zemi, mohli podkopat, a tak násilně přeměnit část soběstačných indických občin v pouhá hospodářství, která vyráběla opium, bavlnu, indigo, konopí a jiné suroviny a vyměňovala je za britské zboží. V Číně ještě Angličané takové moci nedosáhli a nikdy asi nedosáhnou.



Napsal K. Marx v polovině listopadu 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5808 z 3. prosince 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

371 Jde o Marxův článek „Smlouva mezi Británií a Čínou“ (viz Marx-Engels, Spisy 12).

372 Míní se tu nerovnoprávná nankingská smlouva, kterou Číně vnutili angličtí kolonizátoři po skončení první „opiové“ války 29. srpna 1842 (viz poznámku [349]). Podle podmínek této smlouvy bylo pro anglický obchod otevřeno 5 čínských přístavů (Kanton, Sia-men [Amoy], Fu-čou, Ning-po a Šanghaj), ostrov Hongkong byl dán do „věčné držby“ Angličanům, Čína musela zaplatit obrovskou peněžní kontribuci a byl zaveden nový celní tarif výhodný pro Angličany. 8. října 1843 byla v Nankingu podepsána dodatková smlouva, která poskytovala cizincům nové ústupky: právo zřizovat v otevřených přístavech zvláštní sídliště pro cizince (settlements), právo exteritoriality, podle něhož byli cizinci vyňati z pravomoci čínských soudů, a přijetí principu „největších výhod“, který znamenal, že všechna privilegia, která Čína poskytla jiným mocnostem, se automaticky vztahovala i na Anglii.