Karel Marx


Panika z invaze v Anglii


Londýn 25. listopadu 1859

Zdá se, že v poslední době se stala panika v anglickém politickém životě stejně pravidelným zjevem, jakým už dávno je v anglickém průmyslovém systému. Když se paniky obratně využije, skýtá vládám v takzvaných svobodných zemích velké možnosti. Jestliže jsou lidé k smrti vystrašeni, dají se snadno odvést od nebezpečných vrtochů. Vezměme si například problém reformy v Anglii. Právě v době, kdy Anglie stála před otázkou, zda se má navždy vzdát kontroly nad Severní Amerikou, předložil lord Grey rozsáhlý návrh zákona na parlamentní reformu, která měla skoncovat s tradičním vlivem lordů na Dolní sněmovnu. V roce 1780 přednesl vévoda z Richmondu návrh zákona o reformě, který šel tak daleko, že požadoval, aby se volhy do parlamentu konaly každý rok a aby bylo zavedeno všeobecné volební právo. Sám Pitt, jehož stého výročí narození si jeho krajané ani nepovšimli, neboť byli zrovna plně zaujati oslavami stého výročí úmrtí Händela, právě tento Pitt poprvé vepsal na svůj prapor slova: „Parlamentní reforma“[373]. Jak se tedy mohlo stát, že hnutí za reformu, které v 18. století zachvátilo nejosvícenější představitele vládnoucích tříd, zaniklo a nezanechalo po sobě žádné stopy? Bylo smeteno panikou vyvolanou Francouzskou revolucí, po níž přišla protijakobínská válka, obludný státní dluh a potupné roubíkové zákony[374]. Před několika lety pohřbil panický strach z Ruska dva návrhy zákona o reformě[375], a dnes prokáže pravděpodobně tutéž službu panika z francouzské invaze. Můžeme proto patřičně ocenit temné předtuchy anglických radikálů, v čele s panem Brightem, kteří prohlašují, že podle jejich názoru olígarchíe a její nástroje v tisku úmyslně rozšiřují panické zprávy a využívají strašáka francouzského vpádu k tornu, aby zmařili reformu a udrželi špatnou vládu. Celá tato záležitost má skutečně některé ošklivé a podezřelé rysy. Hlavním šiřitelem paniky z invaze je Palmerstonův tisk, přičemž Palmerston sám je zřejmě velice důvěrným přítelem Ludvíka Bonaparta. Cožpak může člověk, který byl vyhoštěn z jedné vlády proto, že bez souhlasu svých kolegů uznal státní převrat, a který musel odejít z jiné vlády, protože předložil francouzský návrh zákona o spiknutích[376], být tou nejvhodnější osobou, která by zkřížila Bonapartovy plány? Palmerstonův tisk varuje anglický lid před Bonapartovou věrolomností a zároveň jej vyzvá, aby společně s tímto mužem zahájil novou expedici proti Číně.

Přesto však nelze popřít, že nynější válečná panika v Anglii, i když se jí dá využívat v zájmu politiky aristokratické strany, není tak zcela bezdůvodná. Pokaždé, když Bonaparte uzavírá nový mír, ptá se Anglie instinktivně sama sebe, zda už pro ni nenadešel čas válečné vřavy. A tak je válka mezi Francií a Anglií zřejmě jen otázkou času. Oficiální Evropa ze strachu před revolucí uznala režim Ludvíka Bonaparta, jenže jednou ze životních podmínek tohoto režimu je periodické obnovování války. Zbavuje vlády strašáka revoluce pod tou výslovnou podmínkou, že mu tyto vlády dovolí, aby je jednu po druhé dobyl. Bonaparte neseděl na svém uzurpovaném trůně ani dva roky, a už musel vést válku proti Rusku, aby se udržel u moci. Neuplynuly ani dva roky ode dne, kdy byl podepsán mír s Rakouskem, a už se ukázalo, že jedině dobrodružství v Itálii jej může zachránit před ostudnou katastrofou. Jeho potíže jistě nebyly o nic menší po této řadě válek, které skončily na jedné straně pouze zklamáním a na druhé státním dluhem a rostoucí drzostí pretoriánské gardy, nemluvě ani o klerikální opozici, která přibyla k ostatním už existujícím prvkům vnitřní nejistoty. Po válce s Ruskem uplynula určitá doba, než se nespokojení orleanisté odvážili sarkasticky reptat a zoufalí revolucionáři začali házet své granáty. Rozčarování, které charakterizovalo poslední válku, se nejvýrazněji projevilo ve stagnaci francouzského obchodu, v úplném krachu císařovy amnestie, ve zvýšených represáliích proti tisku a v oživení nadějí orleanistů. Zatímco většina francouzského lidu si stěžuje na neplodnou válku, která jej připravila o všechno, co si našetřil v míru, většina armády nadává na mír, který ji podle jejího mínění připravil o plody války. Ještě několik měsíců a obtíže, které trápí Ludvíka Bonaparta, se projeví v plné míře; zbude mu jediné východisko, a to nová válka. Jenže všechny tyto po sobě následující války, které musí v důsledku své situace vést, jsou čím dál tím nebezpečnější jak pro něho samého, tak pro Evropu, za jejíž nejmocnější představitelku lze považovat Anglii. Krymská válka se vcelku nevedla na evropské půdě. Válku v Itálii se podařilo lokalizovat jen díky tomu, že náhle skončila. Válka na Rýně a tím spíše vpád do Anglie by se hned od začátku rovnaly válkám celoevropským. Jenže Ludvíku Bonapartovi už zbývají na vybranou jako objekty pro příští útok jen Prusko nebo Anglie. V obou případech bude Anglie zúčastněnou stranou, v jednom jako hlavní bojující strana, ve druhém jako spojenec. Druhá alternativa je pravděpodobnější, ale nedá se předvídat, jaká přímá střetnutí mezi Anglií a Francií může vyvolat válka mezi Francií a Pruskem. Jaké válečné přípravy podniká Anglie s ohledem na hrozící konflikt, to hodláme probrat při jiné příležitosti.



Napsal K. Marx 25. listopadu 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“‚
čís. 5813 z 9. prosince 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

373 V souvislosti s prudkým rozvojem průmyslu v Anglii ve druhé polovině 18. století zesílil boj o moc mezi buržoazií a pozemkovou aristokracií. Jednou z forem tohoto boje byly zákony o parlamentní reformě, o nichž se mluví v tomto článku a jež předkládali jednotliví představitelé vládnoucích aristokratických kruhů, kteří byli pro kompromis s průmyslovou buržoazií. Podle návrhu, který v roce 1780 předložil vévoda z Richmondu, se volby do parlamentu měly konat každoročně, volební právo mělo být poskytnuto všem dospělým mužům a volební obvody měly být nově rozděleny. Podle návrhu, který předložil Pitt mladší poprvé v roce 1782 jako člen Dolní sněmovny a podruhé v roce 1785 jako předseda vlády, měla být zrušena „rozpadlá městečka“ (viz poznámku [357]) a volební obvody měly být nově rozděleny ve prospěch průmyslových center. V zákonech o reformě, které v letech 1793 a 1797 předložil ve sněmovně Charles Grey, se rovněž navrhovalo zlikvidovat „rozpadlá městečka“, zvýšit počet voličů na vesnicích atd. Parlament všechny návrhy zákonů zamítl.

374Roubíkové zákony“ („Gagging Acts“) — šest mimořádných zákonů, které přijal anglický parlament roku 1819 a které omezovaly svobodu projevu, svobodu tisku a svobodu shromažďování.

375 Jde o návrhy Locka Kinga a Johna Russella (viz poznámky [103] a [106]).

376 Po Bonapartově státním převratu z 2. prosince 1851 ve Francii schválil tehdejší anglický ministr zahraničních věcí Palmerston v rozmluvě s francouzským velvyslancem v Londýrě uzurpátorský postup Ludvíka Bonaparta. Protože Palmerston v tomto případě jednal bez souhlasu ostatních členů whigovského kabinetu, musel v prosinci 1851 odstoupit, třebaže se anglická vláda s Palmerstonovým stanoviskem zásadně nerozcházela a jako první evropská vláda uznala bonapartovský režim ve Francii. V únoru 1858 musel Palmerston, který byl tehdy ministerským předsedou, odstoupit v souvislosti se svým návrhem zákona o spiknutích neboli o cizincích (viz poznámku [160]).