Karel Marx
Ke kritice politické ekonomie


První kapitola

Zboží

Na první pohled se buržoasní bohatství jeví jako ohromný soubor zboží, jednotlivé zboží jako jeho elementární bytí. Každé zboží se však jeví s dvojího hlediska, jako užitná hodnota a jako směnná hodnota.[a]

Zboží je předně, jak to vyjadřují angličtí ekonomové, „nějaká věc nezbytná, užitečná nebo příjemná pro život“, předmět lidských potřeb, životní prostředek v nejširším slova smyslu. Toto jsoucno zboží jakožto užitné hodnoty a jeho přirozená hmatatelná existence se kryjí. Pšenice na příklad je zvláštní užitná hodnota na rozdíl od užitných hodnot bavlny, skla, papíru atd. Užitná hodnota má hodnotu jen pro spotřebu a uskutečňuje se jen v procesu spotřeby. Téže užitné hodnoty může být použito různým způsobem. Suma všech možných způsobů jejího užití je však shrnuta v jejím jsoucnu jako věci s určitými vlastnostmi. Užitná hodnota je dále určena nejen kvalitativně, nýbrž i kvantitativně. Podle svých osobitých přirozených vlastností mají různé užitné hodnoty různé míry, např. měřice pšenice, kniha papíru, loket plátna atd.

Ať je společenská forma bohatství jakákoli, užitné hodnoty tvoří vždy jeho obsah, zprvu lhostejný vůči této formě. Na chuti pšenice nepoznáme, kdo ji vypěstoval, zda ruský nevolník, francouzský malorolník nebo anglický kapitalista. Užitná hodnota, ačkoli je předmětem společenských potřeb, a proto zahrnuta do společenské souvislosti, nevyjadřuje přesto žádný společenský výrobní vztah. Toto zboží jako užitná hodnota je na př. diamant. Na diamantu není zřejmé, že je zbožím. Tam, kde slouží jako užitná hodnota esteticky nebo mechanicky, na hrudi loretky nebo v ruce brusiče skla, je diamantem, a nikoli zbožím. Být užitnou hodnotou je zdánlivě nutná podmínka pro zboží, ale být zbožím je určení lhostejné pro užitnou hodnotu. Užitná hodnota v této lhostejnosti vůči ekonomickému určení formy, to jest užitná hodnota jako užitná hodnota, leží mimo okruh zkoumání politické ekonomie.[b] Do jejího okruhu spadá jen tam, kde je sama určením formy. Bezprostředně je užitná hodnota látkovým podkladem, ve kterém se zračí určitý ekonomický vztah, směnná hodnota.

Směnná hodnota se jeví především jako kvantitativní poměr, v němž se užitné hodnoty navzájem směňují. V takovém poměru tvoří tutéž směnnou velikost. Tak mohou být 1 svazek Propertia a 8 uncí šňupavého tabáku touž směnnou hodnotou, přes rozdílnost užitných hodnot tabáku a elegie. Jakožto směnná hodnota stojí jedna užitná hodnota právě tolik jako jiná, jen je-li tu ve správné proporci. Směnná hodnota paláce může být vyjádřena v určitém počtu krabiček leštidla na boty. Londýnští majitelé továren na leštidla na boty vyjádřili naopak směnnou hodnotu svých zmnohonásobených krabiček v palácích. Tedy zcela bez ohledu na způsob svého přírodního bytí a bez ohledu na specifickou povahu potřeby, jíž slouží jako užitné hodnoty, zboží se v určitých kvantitách kryjí, nahrazuji se navzájem při směně, vystupují jako ekvivalenty, a tak představují, přes svůj pestrý vnější vzhled, tutéž jednotu.

Užitné hodnoty jsou bezprostředně životními prostředky. Naproti tomu jsou tyto životní prostředky samy produkty společenského života, výsledkem vynaložené lidské životní síly, zpředmětněnou prací. Jakožto materialisace společenské práce jsou všechna zboží krystalisacemi téže jednoty. Je tedy nutno prozkoumat určitý charakter této jednoty, to jest práce, která se zračí ve směnné hodnotě.

Dejme tomu, že 1 unce zlata, 1 tuna železa, 1 barter pšenice a 20 loket hedvábí jsou stejně veliké směnné hodnoty. Jakožto takové ekvivalenty, v nichž je setřen kvalitativní rozdíl jejich užitných hodnot, představují stejné kvantum téže práce. Práce, která se v nich stejnou měrou zpředmětňuje, musí sama být stejnorodou, bezrozdílnou, jednoduchou prací, které je právě tak lhostejné, zda se objevuje ve zlatě, železe, pšenici nebo hedvábí, jako je lhostejné kyslíku, je-li přítomen ve rzi železa, v atmosféře, ve šťávě hroznu nebo v krvi člověka. Avšak dolovat zlato, dobývat železo, pěstovat pšenici a tkát hedvábí jsou kvalitativně od sebe odlišné druhy práce. Ve skutečnosti to, co se věcně projevuje jako rozdílnost užitných hodnot, projevuje se v procesu jako rozdílnost činnosti, vytvářející tyto užitné hodnoty. Jakožto lhostejná ke zvláštní látce užitných hodnot, je proto práce tvořící směnnou hodnotu lhostejná ke zvláštní formě práce samé. Různé užitné hodnoty jsou dále produkty činnosti různých individuí, tedy výsledkem individuálně různých prací. Jakožto směnné hodnoty však představují stejnou, bezrozdílnou práci, to jest práci, v níž je setřena individualita těch, kdo pracují. Práce tvořící směnnou hodnotu je proto abstraktně všeobecná práce.

Jsou-li 1 unce zlata, 1 tuna železa, 1 kvarter pšenice a 20 loket hedvábí stejně veliké směnné hodnoty neboli ekvivalenty, jsou 1 unce zlata, 1/2 tuny železa, 3 bušly pšenice a 5 loket hedvábí směnné hodnoty naprosto různé velikosti, a tento kvantitativní rozdíl je jediný rozdíl, jehož jsou jakožto směnné hodnoty vůbec schopny. Jakožto směnné hodnoty různé velikosti představují více nebo méně, větší nebo menší množství oné jednoduché, stejnorodé, abstraktně všeobecné práce, která tvoří substanci směnné hodnoty. Naskýtá se otázka, jak tato množství měřit? Nebo spíše otázka, jaké je kvantitativní jsoucno oné práce samé, protože kvantitativní rozdíly zboží jakožto směnných hodnot jsou jen kvantitativní rozdíly práce v nich zpředmětněné. Jako je kvantitativním bytím pohybu čas, tak je kvantitativním bytím práce pracovní doba. Rozdílnost jejího trvání je jediný rozdíl, jehož je schopna, předpokládáme-Ii, že její kvalita je dána. Jakožto pracovní doba dostává své měřítko v přirozených časových mírách, jako je hodina, den, týden atd. Pracovní doba je živé bytí práce, lhostejné vůči její formě, jejímu obsahu, její individualitě; je to její živé bytí ve smyslu kvantitativním a zároveň imanentní míra tohoto bytí. Pracovní doba zpředmětněná v užitných hodnotách zboží je právě onou substancí, která je činí směnnými hodnotami, a tím i zbožím, právě tak jako měří určitou velikost jejich hodnoty. Úměrně kvantity rozličných užitných hodnot, v nichž se zpředmětňuje táž pracovní doba, jsou ekvivalenty, Čili všechny užitné hodnoty jsou ekvivalenty v proporcích, v nichž obsahuji vynaloženu, zpředmětněnu tutéž pracovní dobu. Jakožto směnné hodnoty jsou všechna zboží jen určitá množství ztuhlé pracovní doby.

K porozumění určení směnné hodnoty pracovní dobou je třeba si zapamatovat tato hlavní hlediska: převádění práce na práci jednoduchou, abychom tak řekli, bez kvality; specifický způsob, díky němuž je práce tvořící směnnou hodnotu, tedy vyrábějící zboží, společenskou prací; konečně rozdíl mezi prací, pokud jsou jejím výsledkem užitné hodnoty, a prací, pokud jsou jejím výsledkem směnné hodnoty.

Máme-li měřit směnné hodnoty zboží pracovní dobou v nich obsaženou, musejí být rozličné práce samy převedeny na bezrozdílnou, stejnorodou, jednoduchou práci, zkrátka na práci, která je kvalitativně táž a liší se proto jen kvantitativně.

Toto převádění se jeví jako abstrakce, ale je to abstrakce, která se denně provádí ve společenském výrobním procesu. Převáděni (Auflösung) všech zboží na pracovní dobu není ani větší, ale zároveň ani méně reálná abstrakce než přeměna všech organických těl ve vzduch. Práce, která je takto měřena časem, nejeví se v podstatě jako práce rozličných subjektů, nýbrž rozličná pracující individua se jeví spíše jako pouhé orgány této práce. Čili práce tak, jak se zračí ve směnných hodnotách, mohla by být vyjádřena jakožto obecně lidská práce. Tato abstrakce obecně lidské práce existuje v průměrné práci, kterou může vykonat každé průměrné individuum dané společnosti; je to určité produktivní vynaložení lidských svalů, nervů, mozku atd. Je to jednoduchá[c] práce, jíž může být vyučeno každé průměrné individuum a kterou musí v té či oné formě vykonat. Charakter této průměrné práce je sám rozličný v různých zemích a v různých kulturních epochách, jeví se však v určité existující společnosti jako daný. Jednoduchá práce tvoří zdaleka největší masu veškeré práce buržoasní společnosti, jak se můžeme přesvědčit z kterékoli statistiky. Vyrábí-li A po 6 hodin železo a po 6 hodin plátno a B rovněž po 6 hodin železo a po 6 hodin plátno, nebo vyrábí-li A po 12 hodin železo a B po 12 hodin plátno, je zřejmé, že je to jen různé použití téže pracovní doby. Ale jak je tomu se složitou prací, která je jakožto práce vyšší živosti, větší specifické váhy nad průměrnou úrovní? Tento druh práce se převádí na složenou jednoduchou práci, na umocněnou jednoduchou práci, takže na příklad jeden den složité práce se rovná třem dnům jednoduché práce. Zákony, jimiž se řídí toto převádění, sem ještě nepatří. Je však jasné, že k tomuto převádění dochází, neboť jakožto směnná hodnota je výrobek nejsložitější práce v určité proporci ekvivalentem výrobku jednoduché průměrné práce, tedy rovná se určitému množství této jednoduché práce.

Určení směnné hodnoty pracovní dobou předpokládá dále, že v určitém zboží, na př. v tuně železa, je zpředmětněno stejné množství práce, lhostejno, zda je to práce A nebo B, nebo zda různá individua vynakládají stejně velkou pracovní dobu k výrobě téže kvantitativně a kvalitativně určité užitné hodnoty. Jinak řečeno, předpokládá se, že pracovní doba obsažená v nějakém zboží je pracovní doba nutná k jeho výrobě, to jest pracovní doba nutná k tomu, aby byl za daných všeobecných výrobních podmínek vyroben nový exemplář téhož zboží.

Podmínky práce, která tvoří směnnou hodnotu, jak vyplývají z rozboru směnné hodnoty, jsou společenská určení práce čili určení společenské práce, ne však společenské vůbec, nýbrž zvláštním způsobem. Je to specifický druh společenskosti. Zprvu je bezrozdílná jednoduchost práce stejností prací různých individuí, vzájemným vztahem jejich prací jako sobě rovných, a to v důsledku faktického převádění všech prací na práci stejného druhu. Práce každého individua, pokud se zračí ve směnných hodnotách, má tento společenský charakter rovnosti a zračí se ve směnné hodnotě jen potud, pokud je ve vztahu k práci všech ostatních individuí jakožto ke stejné práci.

Dále se jeví ve směnné hodnotě pracovní doba jednotlivého individua bezprostředně jakožto všeobecná pracovní doba a tento všeobecný charakter isolované práce jakožto její společenský charakter. Pracovní doba zračící se ve směnné hodnotě je pracovní doba jednotlivce bez rozdílu od jiného jednotlivce; je to pracovní doba všech jednotlivců, pokud vykonávají stejnou práci; proto pracovní doba nutná jednomu k výrobě určitého zboží je nutná pracovní doba, kterou by každý jiný muset vynaložit na výrobu téhož zboží. Je to pracovní doba jednotlivce, jeho pracovní doba, ale jen jako všem společná pracovní doba, pro kterou je tudíž lhostejné, kterého jednotlivce pracovní dobou je. Jakožto všeobecná pracovní doba se zračí ve všeobecném výrobku, všeobecném ekvivalentu, v určitém množství zpředmětněné pracovní doby, kterému je lhostejná určitá forma užitné hodnoty, v níž se bezprostředně jeví jako výrobek jednotlivce a může být libovolně převáděn v kteroukoli jinou formu užitné hodnoty, v níž se zračí jako výrobek kteréhokoli jiného jednotlivce. Společenskou veličinou je jen jako takováto všeobecná veličina. Má-li být výsledkem jednotlivcovy práce směnná hodnota, musí být jejím výsledkem všeobecný ekvivalent, to jest jednotlivcova pracovní doba se musí zračit jako všeobecná pracovní doba nebo se musí všeobecná pracovní doba zračit jako jednotlivcova pracovní doba. Je to, jako kdyby různá individua hodila svou pracovní dobu na jednu hromadu a jako kdyby rozličná množství pracovní doby, která jsou jim společně k disposici, se zračila v různých užitných hodnotách. Pracovní doba jednotlivcova je tak ve skutečnosti pracovní dobou, kterou společnost potřebuje k vyrobení určité užitné hodnoty, to jest k uspokojení určité potřeby. Ale nejde tu jen o specifickou formu, v níž práce dostává společenský charakter. Určitá pracovní doba přadláka se zpředmětňuje na př. ve 100 librách lněné příze. Dejme tomu, že 100 loket plátna, výrobek tkalcův představuje stejné množství pracovní doby. Pokud oba tyto výrobky představují stejně velké množství všeobecné pracovní doby a jsou tedy ekvivalenty pro každou užitnou hodnotu, která obsahuje stejné množství pracovní doby, jsou navzájem ekvivalenty. Jen proto, že pracovní doba přadlákova a pracovní doba tkalcova se zračí jakožto všeobecná pracovní doba, a tedy jejich výrobky jakožto všeobecné ekvivalenty, stává se zde tkalcova práce prací pro přadláka a přadlákova práce prací pro tkalce, práce jednoho pro práci druhého, to jest společenským bytím jejich prací pro oba Naproti tornu ve venkovské patriarchální výrobě, kde přadlák a tkadlec přebývali pod jednou střechou, ženská část rodiny předla a mužská tkala, řekněme pro vlastní potřeby rodiny, byly příze i plátno společenskými výrobky, předení a tkaní společenskými pracemi v rámci rodiny. Jejich společenský charakter však nezáležel v tom, že by se příze jakožto všeobecný ekvivalent směňovala za plátno jakožto všeobecný ekvivalent nebo oba tyto výrobky navzájem jakožto stejně platné a stejně cenné výrazy téže všeobecné pracovní doby. Naopak, rodinný svazek se svou prvobytnou dělbou práce vtiskoval výrobku svou vlastní společenskou pečeť. Nebo vezměme třeba středověké naturální služby a naturální dávky. Určité práce jednotlivců v jejich naturální formě, zvláštnost, nikoli všeobecnost práce tu tvoří společenské pouto. Nebo vezměme konečně pospolnou práci v její prvobytné formě, jak ji nalézáme na prahu dějin všech kulturních národů.[d] Zde společenský charakter práce není zřejmě zprostředkován tím, že práce jednotlivcova přijímá abstraktní formu všeobecnosti nebo jeho výrobek formu všeobecného ekvivalentu. Pospolné zřízení, které je předpokladem výroby, nepřipouští, aby práce jednotlivcova byla jeho soukromou prací a jeho výrobek soukromým výrobkem; naopak způsobuje, že se jednotlivá práce bezprostředně jeví jakožto funkce jednoho článku společenského organismu. Práce, která se zračí ve směnné hodnotě, je předpokládána jakožto práce isolovaného jednotlivce. Společenskou se stává tím, že přijímá formu svého bezprostředního protějšku, formu abstraktní všeobecnosti.

Práci tvořící směnnou hodnotu charakterisuje konečně to, že se společenský vztah osob zračí jaksi převráceně, totiž jakožto společenský vztah věcí. Jen pokud je jedna užitná hodnota ve vztahu k jiné jakožto směnná hodnota, je práce různých osob ve vzájemném vztahu jakožto stejná a všeobecná práce. Jestliže je tedy správné tvrzení, že směnná hodnota je vztah mezi osobami,[e] musí být dodáno: vztah skrytý ve věcné slupce. Tak jako libra železa a libra zlata přes své různé fysické a chemické vlastnosti představují totéž kvantum tíže, tak dvě užitné hodnoty zboží, v nichž je obsažena táž pracovní doba, představují tutéž směnnou hodnotu. Směnná hodnota se tedy jeví jako společenská přírodní určitost užitných hodnot, jako určitost, jež jim přísluší jakožto věcem a v důsledku níž se ve směnném procesu v určitých kvantitativních poměrech nahrazují, tvoří ekvivalenty právě tak, jako se jednoduché chemické látky v určitých kvantitativních poměrech váží, tvoří chemické ekvivalenty. Jen zvyk denního života způsobuje, jestliže se zdá všedním a samozřejmým, že společenský výrobní vztah bere na sebe formu předmětu, takže vztah osob v jejich práci se spíše jeví jako vztah, v němž jsou věci vůči sobě navzájem a vůči osobám. Ve zboží je tato mystifikace ještě velmi prostá. Všichni více či méně nejasně tuší, že vztah zboží jakožto směnných hodnot je spíše vztah osob k jejich vzájemné produktivní činnosti. Ve vyšších výrobních vztazích mizí toto zdáni prostoty. Všechny iluse monetární soustavy pramení z toho, že na penězích není vidět, že se v nich zračí společenský výrobní vztah, avšak ve formě přírodní věci určitých vlastností. U novodobých ekonomů, kteří pohlížejí spatra na iluse monetární soustavy, se prozrazuje táž iluse, jakmile se začnou zabývat vyššími ekonomickými kategoriemi, na př. kapitálem. Projevuje se v naivním obdivu, když se náhle objevuje jako společenský vztah to, co se právě domnívali nemotorně uchopit jako věc, a pak hned je to zas škádlí jako věc, sotvaže to stanovili jako společenský vztah.

Jestliže směnná hodnota zboží ve skutečnosti není nic jiného než vzájemný vztah prací jednotlivců jakožto stejných a všeobecných prací, nic než předmětný výraz specificky společenské formy práce, je tautologií tvrzení že práce je jediným zdrojem směnné hodnoty a tedy i bohatství, pokud se skládá ze směnných hodnot. Stejnou tautologií je tvrzení, že přírodní látka jako taková neobsahuje směnnou hodnotu[f], protože neobsahuje práci, a že směnná hodnota jako taková neobsahuje přírodní látku. Jestliže však William Petty nazývá „práci otcem bohatství a zemi jeho matkou“,[16] nebo biskup Berkeley se táže, „zda nejsou čtyři živly, včetně lidské práce, pravým zdrojem bohatství“,[g] nebo jestliže Američan Th. Cooper populárně vysvětluje: „Odděl od bochníku chleba práci na něj vynaloženou, práci pekařovu, mlynářovu, pachtýřovu atd., a co ti zbude? pár zrníček divoce rostoucí trávy, neužitečné pro jakoukoli lidskou potřebu“,[h] tu ve všech těchto názorech nejde o abstraktní práci jakožto zdroj směnné hodnoty, nýbrž o konkretní práci jakožto zdroj hmotného bohatství, zkrátka o práci, pokud skýtá užitné hodnoty. Tím, že předpokládáme, že zboží má užitnou hodnotu, předpokládáme také zvláštní užitečnost, určitou účelnost jím strávené práce; ale tím je s hlediska zboží zároveň vyčerpána všechna pozornost k práci jakožto užitečné práci. U chleba jakožto užitné hodnoty nás zajímají jeho vlastnosti jako potraviny, vůbec ne práce zemědělce, mlynáře, pekaře atd. Kdyby díky nějakému vynálezu odpadlo 19/20 těchto prací, bochník chleba by prokazoval tutéž službu jako předtím. Kdyby padal hotový s nebe, neztratil by ani atom své užitné hodnoty. Kdežto práce tvořící směnnou hodnotu se uskutečňuje v rovnosti zboží jakožto všeobecných ekvivalentů, uskutečňuje se práce jako účelná produktivní činnost v nekonečné rozmanitosti jejich užitných hodnot. Kdežto práce tvořící směnnou hodnotu je abstraktně všeobecná a stejná práce, je práce určující užitnou hodnotu konkretní a zvláštní práce, která se štěpí co do formy a látky v nekonečně různé druhy práce.

Je nesprávné říkat o práci, pokud skýtá užitné hodnoty, že je jediným zdrojem jí vytvořeného, totiž hmotného bohatství. Ježto je činností přizpůsobující látky tomu či onomu účelu, potřebuje látku jakožto předpoklad. V různých užitných hodnotách je poměr mezi prací a přírodní látkou velmi různý, avšak užitná hodnota vždy obsahuje nějaký přírodní substrát. Jakožto účelná činnost k osvojení přírodních prvků v té či oné formě je práce přirozenou podmínkou lidské existence, je podmínkou výměny látek mezi člověkem a přírodou, a to nezávislou na jakýchkoli sociálních formách. Naproti tomu práce tvořící směnnou hodnotu je specificky společenskou formou práce. Na příklad krejčovská práce ve své hmotné určitosti jakožto zvláštní produktivní činnost vyrábí kabát, nevyrábí však směnnou hodnotu kabátu. Směnnou hodnotu kabátu nevyrábí jako krejčovská práce, nýbrž jako abstraktně všeobecná práce, a ta náleží určité společenské souvislosti, kterou krejčí nesešil. Tak vyráběly v antickém domáckém průmyslu ženy kabát, aniž vyráběly směnnou hodnotu kabátu. Práce jako zdroj hmotného bohatství byla zákonodárci Mojžíšovi známa stejně dobře jako celnímu úředníkovi Adamu Smithovi.[i]

Prozkoumejme nyní některá bližší určení, která vyplývají z převedení směnné hodnoty na pracovní dobu.

Jakožto užitná hodnota působí zboží příčinně (ursachlich). Na příklad pšenice působí jako potravina. Stroj v určitých poměrech nahrazuje práci. Tento účinek zboží, pro který jedině je užitnou hodnotou, předmětem spotřeby, možno nazvat službou, kterou koná jakožto užitná hodnota. Ale jakožto směnná hodnota je zboží vždy zkoumáno jen s hlediska výsledku. Nejde o službu, kterou koná, nýbrž o službu,[j] která byla vykonána pro ně samé při jeho výrobě. Tak tedy na př. směnná hodnota stroje není určena množstvím pracovní doby, která jím bude nahrazena, nýbrž množstvím pracovní doby, která byla na něj vynaložena a která je proto nutná k tomu, aby mohl být vyroben nový stroj téhož druhu.

Kdyby proto množství práce nutné k výrobě zboží zůstávalo stálé, byla by jejich směnná hodnota neměnná. Ale snadnost nebo obtížnost výroby se neustále mění. Jestliže produktivita práce vzrůstá, pak vyrobí tutéž užitnou hodnotu v kratší době. Jestliže produktivita práce klesá, pak je zapotřebí více času k výrobě téže užitné hodnoty. Velikost pracovní doby obsažené v nějakém zboží, tedy jeho směnná hodnota, je proto proměnná, stoupá nebo klesá nepřímo úměrně ke stoupání nebo klesání produktivity práce. Produktivita práce, jíž je používáno v manufakturním [zpracovávajícím] průmyslu ve stupni, který je předem určen, je v zemědělství a v extraktivním [těžebním] průmyslu zároveň podmíněna nekontrolovatelnými přírodními poměry. Táž práce poskytne větší nebo menší výtěžek různých kovů podle toho, zda se tyto kovy vyskytují v zemské kůře relativně řidčeji nebo hojněji. Táž práce se může v úrodném roce zpředmětnit ve dvou bušlech pšenice v neúrodném možná v jednom bušlu. Zdá se, že zde vzácnost nebo nadbytek jakožto přírodní podmínky určuji směnnou hodnotu zboží, protože určují produktivitu zvláštní reálné práce, poutanou na přírodní poměry.

Různé užitné hodnoty obsahují v nestejném objemu tutéž pracovní dobu čili tutéž směnnou hodnotu. V čím menším objemu své užitné hodnoty ve srovnání s jinými užitnými hodnotami obsahuje zboží určité množství pracovní doby, tím větší je jeho specifická směnná hodnota. Shledáváme-Ii, že v různých, velmi od sebe vzdálených kulturních epochách některé užitné hodnoty tvoří řadu specifických směnných hodnot, jež vůči sobě zachovávají ne-li přesně týž číselný poměr, tedy přece jen všeobecný poměr vzájemné nadřazenosti a podřazenosti, jako na př. zlato, stříbro, měď, železo nebo pšenice, žito, ječmen, oves, pak z toho vyplývá jen to, že postupující rozvoj společenských výrobních sil působí rovnoměrně nebo přibližně rovnoměrně i na pracovní dobu, nutnou k výrobě oněch různých zboží.

Směnná hodnota nějakého zboží se neprojevuje v jeho vlastní užitné hodnotě. Avšak jakožto zpředmětnění všeobecně společenské pracovní doby je užitná hodnota jednoho zboží uváděna ve vztah k užitným hodnotám jiných zboží. Směnná hodnota jednoho zboží se tak projevuje v užitných hodnotách jiných zboží. Ekvivalent je ve skutečnosti směnná hodnota jednoho zboží, vyjádřená v užitné hodnotě jiného zboží. Řeknu-li na př., že jeden loket plátna stojí dvě libry kávy, pak je směnná hodnota plátna vyjádřena v užitné hodnotě kávy, a to v určitém množství této užitné hodnoty. Je-li tato proporce dána, mohu hodnotu jakéhokoli množství plátna vyjádřit v kávě. Je jasné, že směnná hodnota jednoho zboží, na př. plátna, není vyčerpána proporcí, v níž některé jiné zvláštní zboží, na př. káva, tvoří jeho ekvivalent. Množství všeobecné pracovní doby, které se zračí v lokti plátna, je současně realisováno v nekonečně různých množstvích užitných hodnot všech ostatních zboží. V proporci, v níž užitná hodnota každého jiného zboží představuje stejně velkou pracovní dobu, tvoří ekvivalent pro loket plátna. Směnná hodnota tohoto jednotlivého zboží se proto vyjadřuje vyčerpávajícím způsobem jen v nekonečném počtu rovnic, v nichž užitné hodnoty všech ostatních zboží tvoří jeho ekvivalent. Jen v součtu těchto rovnic čili v úhrnu různých proporcí, v nichž je jedno zboží směnitelné za každé jiné zboží, je vyčerpávajícím způsobem vyjádřeno jakožto všeobecný ekvivalent. Na příklad řada rovnic

1 loket plátna = 1/2 libry čaje,
1 loket plátna = 2 librám kávy,
1 loket plátna = 8 librám chleba,
1 loket plátna = 6 loktům kartounu

může být znázorněna takto:

1 loket plátna = 1/8 libry čaje + 1/2 libry kávy + 2 libry chleba + 11/2 lokte kartounu.

Kdybychom tudíž měli před sebou celý součet rovnic, v nichž se hodnota jednoho lokte plátna vyjadřuje vyčerpávajícím způsobem, mohli bychom jeho směnnou hodnotu znázornit ve formě řady. Ve skutečnosti je tato řada nekonečná, protože okruh zboží není nikdy deflnitivně uzavřen, nýbrž stále se rozšiřuje. Ale zatím co takto jedno zboží měří svou směnnou hodnotu v užitných hodnotách všech ostatních zboží, měří se naopak směnné hodnoty všech ostatních zboží v užitné hodnotě tohoto jednoho zboží, které se v nich měří.[k] Vyjadřuje-Ii se směnná hodnota 1 lokte plátna v 1/2 libře čaje nebo 2 librách kávy nebo 6 loktech kartounu nebo 8 librách chleba atd., vyplývá z toho, že káva, čaj, kartoun, chleba atd. v témže poměru, v němž jsou rovny něčemu třetímu, plátnu, jsou rovny mezi sebou, že tedy plátno je společnou mírou jejich směnných hodnot. Každé zboží jakožto zpředmětněná všeobecná pracovní doba, to jest určité množství všeobecné pracovní doby, vyjadřuje svou směnnou hodnotu postupně v určitých kvantitách užitných hodnot všech ostatních zboží, a směnné hodnoty všech ostatních zboží se naopak měří v užitné hodnotě tohoto jednoho výlučného zboží. Jakožto směnná hodnota je však každé zboží právě tak jedním výlučným zbožím, které slouží jako společná míra směnných hodnot všech ostatních zboží, jako je na druhé straně jen jedním z mnoha zboží, v jejichž souboru každé jiné zboží bezprostředně zračí svou směnnou hodnotu.

Velikosti hodnoty nějakého zboží se nijak nedotýká, existuje-li kromě něho málo nebo mnoho zboží jiného druhu. Bude-li však řada rovnic, v nichž se realisuje jeho směnná hodnota, větší nebo menší, to závisí na větší nebo menší rozmanitosti ostatních zboží. Řada rovnic, v nichž se na př. zračí hodnota kávy, vyjadřuje sféru její směnitelnosti, hranice, v nichž funguje jakožto směnná hodnota. Směnné hodnotě zboží jakožto zpředmětnění všeobecné společenské pracovní doby odpovídá výraz jeho ekvivalence v nekonečně rozličných užitných hodnotách.

Viděli jsme, že směnná hodnota zboží se mění s kvantitou pracovní doby obsažené bezprostředně v něm samém. Jeho realisovaná, to jest v užitných hodnotách jiných zboží vyjádřená, směnná hodnota musí rovněž záviset na poměru, v němž se mění pracovní doba vynaložená na výrobu všech ostatních zboží. Kdyby na př. pracovní doba nutná k výrobě jedné měřice pšenice zůstala táž, zatím co by se pracovní doba nutná k výrobě všech ostatních zboží zdvojnásobila, pak by směnná hodnota měřice pšenice, vyjádřená ve svých ekvivalentech, klesla o polovinu. Výsledek by byl prakticky týž, jako kdyby pracovní doba nutná k výrobě měřice pšenice klesla o polovinu a pracovní doba nutná k výrobě všech ostatních zboží zůstala nezměněna. Hodnota zboží je určena proporcí, v níž mohou být vyrobena ve stejné pracovní době. Abychom viděli, jakým možným změnám je tato proporce vystavena, předpokládejme dvě zboží A a B. Za prvé: Pracovní doba nutná k výrobě B nechť zůstane nezměněna. V tomto případě klesá nebo stoupá směnná hodnota A, vyjádřená v B, přímo úměrně klesání nebo stoupání pracovní doby nutné k výrobě A. Za druhé: Pracovní doba nutná k výrobě A nechť zůstane nezměněna. Směnná hodnota A, vyjádřená v B, klesá nebo stoupá neúměrně klesání nebo stoupání pracovní doby nutné k výrobě B. Za třetí: Pracovní doba nutná k výrobě A i B nechť klesá nebo stoupá ve stejném poměru. Pak zůstává výraz ekvivalence A v B nezměněn. Jestliže se vlivem nějaké okolnosti sníží produktivita všech prací stejnou měrou, takže k výrobě všech zboží je nutná ve stejném poměru větší pracovní doba, pak by hodnota všech zboží stoupla, reálný výraz jejich směnné hodnoty by zůstal nezměněn a skutečného bohatství společnosti by ubylo, protože by potřebovala více pracovní doby, aby vytvořila tutéž masu užitných hodnot. Za čtvrté: Dejme tomu, že pracovní doba nutná k výrobě A i B pro obě stoupá nebo klesá, ale v nestejném stupni, nebo že pracovní doba nutná pro A stoupá, zatím co pracovní doba nutná pro B klesá, nebo naopak. Všechny tyto případy lze jednoduše převést na ten případ, kdy pracovní doba nutná k výrobě jednoho zboží zůstává nezměněna, zatím co u ostatních zboží stoupá nebo klesá.

Směnná hodnota každého zboží se vyjadřuje v užitné hodnotě každého jiného zboží, ať už v celých jednotkách nebo ve zlomcích této užitné hodnoty. Jakožto směnná hodnota je každé zboží právě tak dělitelné jako sama pracovní doba, která je v něm zpředmětněna. Ekvivalence zboží je právě tak nezávislá na jejich fysické dělitelnosti jakožto užitných hodnot, jako je sčítání směnných hodnot zboží lhostejné vůči tomu, jakými reálnými změnami formy probíhají užitné hodnoty těchto zboží při své přeměně v jedno nové zboží.

Až dosud jsme zkoumali zboží s dvojího hlediska, jako užitnou hodnotu a jako směnnou hodnotu, po každé jednostranně. Avšak jakožto zboží je bezprostředně jednotou užitné hodnoty a směnné hodnoty; zároveň je zbožím jen ve vztahu k jiným zbožím. Skutečný vzájemný vztah zboží je jejich směnný proces. A ten je společenským procesem, do něhož vstupují na sobě nezávislá individua, ale vstupují do něho jen jako majitelé zboží; jejich vzájemná existence je existence jejich zboží, a tak se jeví ve skutečnosti jen vědomými nositeli směnného procesu.

Zboží je užitnou hodnotou, pšenicí, plátnem, diamantem, strojem atd., ale jakožto zboží zároveň není užitnou hodnotou. Kdyby bylo užitnou hodnotou pro svého majitele, to jest bezprostředně prostředkem k uspokojení jeho vlastních potřeb, nebylo by zbožím. Pro něj je spíše neužitnou hodnotou, totiž pouhým hmotným nositelem směnné hodnoty čili pouhým směnným prostředkem; jakožto aktivní nositel směnné hodnoty se užitná hodnota stává směnným prostředkem. Pro svého majitele je zboží užitnou hodnotou již jen jako směnná hodnota.[l] Užitnou hodnotou se musí proto teprve stát, především pro druhé. Protože není užitnou hodnotou pro svého vlastního majitele, je užitnou hodnotou pro majitele jiných zboží. Ne-li, pak byla jeho práce neužitečnou prací a její výsledek tedy není zboží. Na druhé straně musí se stát užitnou hodnotou pro něho samého, neboť jeho životní prostředky existují mimo ně. Aby se stalo užitnou hodnotou, musí se zboží setkat se zvláštní potřebou, pro niž je předmětem uspokojení. Užitné hodnoty zboží se tedy stávají užitnými hodnotami tím, že všestranně mění svá místa, přecházejí z rukou, v nichž jsou směnnými prostředky, do rukou, v nichž jsou užitnými předměty. Jen tímto všestranným zcizováním zboží stává se práce v nich obsažená užitečnou prací. V procesu těchto vzájemných vztahů zboží jakožto užitných hodnot nedostávají zboží žádnou novou ekonomickou určitost formy. Naopak, mizí i ta určitost formy, která je charakterisovala jako zboží. Na příklad chléb při přechodu z rukou pekaře do rukou spotřebitele nemění své bytí jako chléb. Naopak, teprve spotřebitel má k němu vztah jako k užitné hodnotě, jako k této určité potravině, zatím co v pekařových rukou byl chléb nositelem ekonomického vztahu, smyslově nadsmyslnou věcí. Jedinou změnou formy, kterou zboží prodělávají, když se stávají užitnými hodnotami, je tedy zrušení jejich formálního bytí, v němž byla neužitnou hodnotou pro svého majitele a užitnou hodnotou pro toho, kdo je neměl. Aby se zboží stala užitnými hodnotami, musí být všestranně zcizována, musí vstupovat do směnného procesu, ale jejich bytí pro směnu je jejich bytí jakožto směnných hodnot. Aby se tedy uskutečnila jakožto užitné hodnoty, musejí se uskutečnit jako směnné hodnoty.

Jestliže se jednotlivé zboží původně jevilo s hlediska užitné hodnoty jako samostatná věc, bylo naproti tomu jako směnná hodnota od počátku zkoumáno ve vztahu ke všem ostatním zbožím. Avšak tento vztah byl jen theoretický, myšlený. Uskutečňuje se jen ve směnném procesu. Na druhé straně je zboží sice směnnou hodnotou, pokud na ně bylo vynaloženo určité množství pracovní doby, pokud je tedy zpředmětněnou pracovní dobou. Ale bezprostředně je jen zpředmětněnou individuální pracovní dobou zvláštního obsahu, nikoli všeobecnou pracovní dobou. Není tedy bezprostředně směnnou hodnotou, nýbrž se jí teprve musí stát. Především může být zpředmětněním všeobecné pracovní doby jen natolik, nakolik představuje pracovní dobu v určitém užitečném použití, to jest v nějaké užitné hodnotě. To je hmotná podmínka, která je předpokladem toho, aby pracovní doba obsažená ve zbožích byla všeobecnou, společenskou pracovní dobou. Jestliže tudíž se zboží může stát užitnou hodnotou jen tím, že se uskuteční jako směnná hodnota, může se na druhé straně uskutečnit jako směnná hodnota jen tím, že se při svém zcizení osvědčí jako užitná hodnota. Zboží může být zcizeno jako užitná hodnota jen tomu, pro něhož je užitnou hodnotou, to jest předmětem zvláštní potřeby. Naproti tomu je zcizováno jen za jiné zboží nebo, postavíme-li se na stanovisko majitele jiného zboží, tento majitel rovněž může své zboží zcizovat, to jest realisovat, jen tehdy, když je uvádí do styku se zvláštní potřebou, jejímž předmětem ono zboží je. Při všestranném zcizování zboží jakožto užitných hodnot jsou tedy zboží uváděna ve vzájemný vztah podle své hmotné rozdílnosti jakožto zvláštní věci, jež svými specifickými vlastnostmi uspokojují zvláštní potřeby. Ale jako takovéto pouhé užitné hodnoty jsou si navzájem lhostejné, nejsou v žádném vzájemném vztahu. Jakožto užitné hodnoty mohou být směněny jen ve vztahu ke zvláštním potřebám. Směnitelné jsou však jen jako ekvivalenty, a ekvivalenty jsou jen jako stejná množství zpředmětněné pracovní doby, takže je setřen jakýkoli ohled na jejich přirozené vlastnosti jakožto užitných hodnot a tím také na vztah jednotlivých zboží ke zvláštním potřebám. Jakožto směnná hodnota se zboží uplatňuje naopak tím, že jako ekvivalent libovolně nahrazuje určité množství kteréhokoli jiného zboží lhostejno, zda je pro majitele jiného zboží užitnou hodnotou nebo není. Ale pro majitele jiného zboží se stává zbožím jen potud, pokud je pro něho užitnou hodnotou a pro svého vlastního majitele se stává směnnou hodnotou jen potud, pokud je zbožím pro jiného. Týž vztah tedy má být vztahem zboží jakožto v podstatě stejných, jen kvantitativně různých veličin, má být jejich vzájemnou rovností jakožto materialisace všeobecné pracovní doby a má být zároveň jejich vztahem jakožto kvalitativně různých věcí, jakožto zvláštních užitných hodnot pro zvláštní potřeby, zkrátka má být vztahem, který je rozlišuje jako skutečné užitné hodnoty. Ale tato srovnalost a nesrovnalost se navzájem vylučuje. Tak nejenže se ocítáme v bludném kruhu problémů, protože vyřešení jednoho předpokládá i vyřešení druhého, nýbrž se tu objevuje soubor rozporuplných požadavků, protože splnění jedné podmínky je bezprostředně vázáno na splnění jejího opaku.

Směnný proces zboží musí být jak rozvinutím, tak také řešením těchto rozporů, které se v něm ovšem nemohou projevovat v tak jednoduché formě. Viděli jsme jen to, jak jsou zboží sama uváděna ve vzájemný vztah jakožto užitné hodnoty, to jest jak zboží vystupuji jakožto užitné hodnoty uvnitř směnného procesu. Naproti tomu směnná hodnota, jak jsme ji dosud zkoumali, existovala pouze v naší abstrakci, nebo chcete-li, v abstrakci jednotlivého majitele zboží, jemuž zboží leží jakožto užitná hodnota na skladě a jakožto směnná hodnota na svědomí. Ale ve směnném procesu musejí být zboží sama přítomna nejen jako užitné hodnoty, nýbrž i jako směnné hodnoty pro sebe navzájem, a toto jejich bytí se musí projevovat jako jejich vlastní vzájemný vztah. Obtíž, na kterou jsme nejprve narazili, bylo, že má-li se zboží projevit jako směnná hodnota, jako zpředmětněná všeobecná pracovní doba, musí být napřed zcizeno, realisováno jakožto užitná hodnota, kdežto jeho zcizení jakožto užitné hodnoty předpokládá naopak jeho bytí jakožto směnné hodnoty. Ale dejme tomu, že tato obtíž je vyřešena. Dejme tomu, že zboží odložilo svou zvláštní užitnou hodnotu a splnilo jejím zcizením hmotnou podmínku být společensky užitečnou prací, místo aby bylo jen zvláštní prací jednotlivcovou pro sebe samého. Pak se musí stát ve směnném procesu směnnou hodnotou, všeobecným ekvivalentem, zpředmětněnou všeobecnou pracovní dobou pro ostatní zboží a nesmí už mít jen omezený účinek zvláštní užitné hodnoty, nýbrž bezprostřední schopnost zračit se ve všech užitných hodnotách jako svých ekvivalentech. Každé zboží je však tím zbožím, jež takto v důsledku zcizení své zvláštní užitné hodnoty se musí jevit jako přímá materialisace všeobecné pracovní doby. Na druhé straně však ve směnném procesu stojí proti sobě jen zvláštní zboží, práce soukromých osob, ztělesněné ve zvláštních užitných hodnotách. Všeobecná pracovní doba sama je abstrakce, která jako taková pro zboží neexistuje.

Prozkoumáme-li souhrn rovnic, v nichž se směnná hodnota zboží reálně projevuje, na příklad:

1 loket plátna = 2 librám kávy,
1 loket plátna = 1/2 libry čaje,
1 loket plátna = 8 librám chleba atd

říkají nám tyto rovnice jen to, že všeobecná společenská pracovní doba stejné velikosti se zpředmětňuje v 1 lokti plátna, 2 librách kávy, 1/2 libry čaje atd. Ale ve skutečnosti se individuální práce, které se zračí v těchto zvláštních užitných hodnotách, stávají všeobecnou a v této formě společenskou prací jen tím, že se skutečně navzájem směňují v poměru trvání práce v nich obsažené. Společenská pracovní doba existuje v těchto zbožích, abychom tak řekli, jen latentně a projevuje se teprve v jejich směnněm procesu. Nevychází se z práce individuí jakožto společenské práce, nýbrž naopak ze zvláštních prací soukromých individuí, prací, které se projevují jako všeobecná společenská práce teprve ve směnném procesu tím, že jejich původní charakter byl zrušen. Všeobecně společenská práce není tedy hotovým předpokladem, nýbrž výsledkem, který teprve nastává. A tak se objevuje nová obtíž, že zboží na jedné straně musí vstupovat do směnného procesu jako zpředmětněná všeobecná pracovní doba, na druhé straně však zpředmětnění pracovní doby individuí jakožto všeobecné pracovní doby je samo jen produktem směnného procesu.

Každé zboží má zcizením své užitné hodnoty, tedy své původní existence, nabýt své příslušné existence jakožto směnná hodnota. Zboží musí proto ve směnném procesu svou existenci rozdvojit. Naproti tomu jeho druhá existence jakožto směnné hodnoty může být sama jen nějakým jiným zbožím, protože ve směnném procesu stoji proti sobě jen zboží. Jak je možno vyjádřit zvláštní zboží bezprostředně jako zpředmětněnou všeobecnou pracovní dobu, nebo, což je totéž, jak je možno dát individuální pracovní době, zpředmětněné ve zvláštním zboží, bezprostředně charakter všeobecnosti? Reálný výraz směnné hodnoty zboží, to jest každého zboží jakožto všeobecného ekvivalentu, se zračí v nekonečném součtu rovnic, jako:

1 loket plátna = 2 librám kávy,
1 loket plátna = 1/2 libry čaje,
1 loket plátna = 8 librám chleba.
1 loket plátna = 6 loktům kartounu,
1 loket plátna = atd.

Toto znázornění bylo theoretické, pokud zboží bylo pouze myšleno jakožto určité množství zpředmětněné všeobecné pracovní doby. Existence zvláštního zboží jako všeobecného ekvivalentu se stává z pouhé abstrakce společenským výsledkem směnného procesu samého pouhým převrácením hořejší řady rovnic. Tedy na příklad:

2 libry kávy = 1 loktu plátna,
1/2 libry čaje = 1 loktu plátna,
8 liber chleba = 1 loktu plátna,
6 loket kartounu = 1 loktu plátna.

Tím, že káva, čaj, chléb, kartoun, zkrátka všechna zboží vyjadřují pracovní dobu v nich obsaženou v plátně, rozvíjí se naopak směnná hodnota plátna ve všech ostatních zbožích jako jeho ekvivalentech a pracovní doba zpředmětněná v něm samém se stává bezprostředně všeobecnou pracovní dobou, která se rovnoměrně zračí v různých množstvích všech ostatních zboží. Plátno se tu stává všeobecným ekvivalentem v důsledku všestranného působení všech ostatních zboží na ně. Jakožto směnná hodnota se každé zboží stalo mírou hodnot všech ostatních zboží. Zde naopak tím, že všechna zboží měří svou směnnou hodnotu v jednom zvláštním zboží, stává se toto výlučné zboží adekvátním bytím směnné hodnoty, jejím bytím jakožto všeobecný ekvivalent. Naproti tomu nekonečná řada nebo nekonečné množství rovnic, v nichž se zračila směnná hodnota každého zboží, se smršťuje v jedinou rovnici o dvou členech. 2 libry kávy = 1 loktu plátna je nyní vyčerpávajícím výrazem směnné hodnoty kávy, protože plátno se v tomto výrazu jeví bezprostředně jako ekvivalent určitého množství každého jiného zboží. Uvnitř směnného procesu existují tu tedy nyní zboží pro sebe navzájem, čili jeví se sobě navzájem jakožto směnné hodnoty ve formě plátna. To, že všechna zboží jakožto směnné hodnoty jsou ve vzájemném vztahu jen jako různá množství zpředmětněné všeobecné pracovní doby, jeví se nyní tak, že jakožto směnné hodnoty představují jen různá množství téhož předmětu, plátna. Proto všeobecná pracovní doba se sama zračí jako zvláštní věc, jako zboží vedle všech ostatních zboží a mimo ně. Ale zároveň je rovnice, v níž se zračí jedno zboží pro druhé jako směnná hodnota, na příklad 2 libry kávy = 1 loktu plátna, i rovností, jež má být uskutečněna. Jen svým zcizením jakožto užitné hodnoty, které závisí na tom, zda se ve směnném procesu osvědčí jako předmět určité potřeby, přeměňuje se zboží skutečně ze svého bytí kávy ve své bytí plátna, přijímá tedy formu všeobecného ekvivalentu a stává se skutečně směnnou hodnotou pro všechna ostatní zboží. Naopak tím, že všechna zboží se svým zcizováním jakožto užitných hodnot přeměňuji v plátno, stává se plátno proměněným bytím všech ostatních zboží, a jen jako výsledek této přeměny všech ostatních zboží v ně se stává bezprostředně zpředmětněním všeobecné pracovní doby, to jest produktem všestranného zcizování, rušení individuálních prací. Jestliže zboží takto zdvojují svou existenci, aby se mohla jevit pro sebe navzájem jako směnné hodnoty, zdvojuje zboží, vyloučené jako všeobecný ekvivalent, svou užitnou hodnotu. Mimo svou zvláštní užitnou hodnotu jako zvláštní zboží dostává všeobecnou užitnou hodnotu. Tato jeho užitná hodnota je sama určitostí formy, to jest vyplývá ze specifické úlohy, kterou zboží má ve směnném procesu v důsledku všestranného působení ostatních zboží na ně. Užitná hodnota každého zboží jakožto předmět zvláštní potřeby má různou hodnotu v různých rukou, na příklad má jinou hodnotu v rukou toho, kdo je zcizuje, jinou v rukou toho kdo si je přivlastňuje. Zboží, vyloučené jako všeobecný ekvivalent, je nyní předmětem všeobecné potřeby, vzrostlé ze směnného procesu samého, a má pro každého tutéž užitnou hodnotu tím, že je nositelem směnné hodnoty, všeobecným směnným prostředkem. Tak je v jednom zboží vyřešen rozpor, který je obsažen ve zboží jako takovém, totiž že je jako zvláštní užitná hodnota zároveň všeobecným ekvivalentem a tudíž užitnou hodnotou pro každého, všeobecnou užitnou hodnotou. Zatím, co tedy všechna ostatní zboží nyní zračí svou směnnou hodnotu jako ideální rovnost s výlučným zbožím, která má být teprve realisována, jeví se užitná hodnota tohoto výlučného zboží, jakkoli reálná, v procesu samém jako pouhé formální bytí, které musí být teprve realisováno přeměnou ve skutečné užitné hodnoty. Původně se zboží jevilo jako zboží vůbec, jako všeobecná pracovní doba zpředmětněná ve zvláštní užitné hodnotě. Ve směném procesu vstupují všechna zboží ve vztah k výlučnému zboží jako ke zboží vůbec, k jedinému zboží jakožto bytí všeobecné pracovní doby ve zvláštní užitné hodnotě. Jakožto zvláštní zboží vystupují proto proti jednomu zvláštnímu zboží jakožto všeobecnému zboží.[m] To, že tedy majitelé zboží mají vzájemný vztah ke svým pracím jako ke všeobecné společenské práci, se zračí tak, že mají ke svým zbožím vztah jakožto ke směnným hodnotám; vzájemný vztah zboží jakožto směnných hodnot se zračí ve směnném procesu jako jejich všestranný vztah k jednomu zvláštnímu zboží jakožto adekvátnímu výrazu jejich směnné hodnoty, což se obráceně zase jeví jako specifický vztah tohoto zvláštního zboží ke všem ostatním zbožím a tím jako určitý, jaksi samorostlý společenský charakter věci. Zvláštní zboží, které takto představuje adekvátní bytí směnné hodnoty všech zboží, čili směnná hodnota různých zboží jakožto zvláštní, výlučné zboží, to jsou — peníze. Je to krystalisace směnné hodnoty zboží, kterou vytvářejí ve směnném procesu samém. Zatím co tedy zboží uvnitř směnného procesu začínají pro sebe existovat jako užitné hodnoty tím, že se sebe stírají jakoukoli určitost formy a vstupují ve vzájemný vztah ve své bezprostřední hmotné podobě, musejí, mají-li se navzájem jevit jako směnné hodnoty, přijmout novou určitost formy, musí se rozvinout ve formě peněz. Peníze nejsou symbolem, právě tak jako není symbolem bytí užitné hodnoty jakožto zboží. To, že společenský výrobní vztah se jeví jako předmět existující mimo individua a že určité vztahy, ve které tato individua vstupují ve výrobním procesu svého společenského života, se jeví jako specifické vlastnosti věci, toto převrácení, tato nikoli domnělá, nýbrž prosaicky reální mystifikace charakterisuje všechny společenské formy práce, která vytváří směnnou hodnotu. V penězích se objevuje jen výrazněji než ve zboží.

Nutné fysické vlastnosti zvláštního zboží, v němž se má zkrystalisovat peněžní bytí všech zboží, pokud vyplývají bezprostředně z povahy směnné hodnoty, jsou libovolná dělitelnost, stejnost dílů a bezrozdílnost všech exemplářů tohoto zboží. Jakožto materialisace všeobecné pracovní doby musí být materializací stejnorodou a schopnou zračit jen kvantitativní rozdíly. Jinou nezbytnou vlastností je trvanlivost jeho užitné hodnoty, ježto se musí udržet ve směnném procesu. Vzácné kovy mají tyto vlastnosti ve vysokém stupni. Protože peníze nejsou produktem úvahy nebo dohody, nýbrž jsou vytvářeny instinktivně ve směnném procesu, vykonávala funkci peněz střídavě velmi různá, víceméně nevhodná zboží. Nezbytnost, která se objevila na jistém stupni vývoje směnného procesu, polárně rozdělit určení směnné a užitné hodnoty mezi zboží, takže jedno zboží napří. figuruje jako směnný prostředek, zatím co druhé je zcizováno jako užitná hodnota, nese s sebou, že úlohu peněz hráje zprvu všude nahodile jedno nebo i více zboží nejvšeobecnější užitné hodnoty. Nejsou-li předmětem bezprostředně existující potřeby, zaručuje jim jejich jsoucno jakožto látkově nejvýznačnější součásti bohatství všeobecnější charakter než ostatním užitným hodnotám.

Bezprostřední výměnný obchod, prvobytná forma směnného procesu, představuje spíše počátek přeměny užitných hodnot ve zboží než přeměnu zboží v peníze. Směnná hodnota nedostává samostatnou podobu, nýbrž je ještě bezprostředně vázána na užitnou hodnotu. To se projevuje dvojím způsobem. Výroba sama v celé své struktuře je zaměřena na tvoření užitné hodnoty, nikoli směnné hodnoty, a proto jen v té části, která tvoří přebytek nad to, čeho je zapotřebí pro spotřebu, užitné hodnoty zde přestávají být užitnými hodnotami a stávají se prostředky směny, zbožím. Na druhé straně se stávají zbožími jen uvnitř hranic bezprostřední užitné hodnoty, i když jsou polárně rozdělena, takže zboží, jež mají být majiteli zboží směněna, musejí být užitnými hodnotami pro oba, ale každé z nich musí být užitnou hodnotou pro toho, kdo je nemá. Ve skutečnosti se směnný proces zboží původně neobjevuje v lůně prvobytných občin,[n] nýbrž tam, kde občiny končí, na jejich hranicích, na těch málo bodech, kde vstupuji ve styk s jinými občinami. Zde se začíná výměnný obchod a odtud přeskakuje do nitra občiny, na niž působí rozkladně. Zvláštní užitné hodnoty, jež se ve výměnném obchodu mezi různými občinami stávají zbožím, jako otroci, dobytek a kovy, jsou proto nejčastěji prvními penězi uvnitř těchto občin. Viděli jsme, že se směnná hodnota zboží tím větší měrou zračí jako směnná hodnota, čím delší je řada jeho ekvivalentů čili čím větší je sféra směny pro toto zboží. Pozvolné rozšiřování výměnného obchodu, větší počet směn a větší rozmanitost zboží přicházejících do výměnného obchodu rozvíjí proto zboží jako směnnou hodnotu, nutně vyžaduje vytvoření peněz, a tím působí rozkladně na bezprostřední výměnný obchod. Ekonomové obvykle odvozují peníze z vnějších obtíží, na něž naráží rozšířený výměnný obchod, ale při tom zapomínají, že tyto obtíže vyvěrají z rozvinutí směnné hodnoty a tudíž společenské práce jakožto všeobecné práce. Na příklad: Zboží nejsou jakožto užitné hodnoty libovolné dělitelná, jak mají být jakožto směnné hodnoty. Nebo zboží osoby A může být užitnou hodnotou pro osobu B, při čemž zboží osoby B není užitnou hodnotou pro osobu A. Nebo se může stát, že majitelé potřebují svá zboží, jež mají být navzájem směněna a jsou nedělitelná, v nestejných hodnotových proporcích. Jinými slovy, pod záminkou, že zkoumají jednoduchý měnný obchod, znázorňují si ekonomové jisté stránky rozporu, který je zahalen bytím zboží jakožto bezprostřední jednoty užitné a směnné hodnoty. Na druhé straně pak důsledně lpějí na výměnném obchodu jakožto adekvátní formě směnného procesu zboží, která je jen spojena s jistým technickým nepohodlím, k jehož odstranění jsou peníze chytře vymyšleným prostředkem. S tohoto zcela povrchního stanoviska prohlásil proto kterýsi duchaplný anglický ekonom zcela správně, že peníze jsou prý jen pouhý hmotný nástroj jako loď nebo parní stroj, nikoli však znázorněním nějakého společenského výrobního vztahu, a proto nejsou ekonomickou kategorií. Je to tedy jen zneužíváním, je-li o nich pojednáváno v politické ekonomii, která ve skutečnosti nemá nic společného s technologií.[o]

Ve světě zboží se již předpokládá rozvinutá dělba práce, či spíše se bezprostředně zračí v rozmanitosti užitných hodnot, Jež vystupují proti sobě jako zvláštní zboží a v nichž jsou obsaženy právě tak rozmanité druhy práce. Dělba práce jako souhrn všech zvláštních produktivních druhů zaměstnání je soubornou podobou společenské práce, pozorujeme-li ji s její hmotné stránky jako práci vyrábějící užitné hodnoty. Jako taková však existuje se stanoviska zboží a uvnitř směnného procesu jen ve svém výsledku, ve zvláštním charakteru zboží samých.

Směna zboží je proces, v němž společenská výměna látek, to jest směna zvláštních výrobků soukromých individuí je zároveň vytvářením určitých společenských výrobních vztahů, do nichž individua při této výměně látek vstupují. Rozvíjející se vzájemné vztahy zboží krystalisují jako rozdílná určení všeobecného ekvivalentu, a tak je směnný proces zároveň procesem tvorby peněz. Celek tohoto procesu, jenž se jeví jako průběh různých procesů, je oběh.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Aristoteles: „De RepubIica“, kn. I, kap. 9. (vyd. I. Bekkeri, Oxonii 1837) „Neboť užívání každého statku je dvojí... Jedno je vlastní věci jako takové, druhé nikoli; tak jako opánků lze užít tím, že se jimi obujeme, nebo tím, že je směníme. Obojí jsou užitné hodnoty opánků, neboť i ten, kdo vymění opánky za něco, čeho se mu nedostává např. za potraviny, používá opánků jako opánků. Nepoužívá jich však přirozeným způsobem jejich užití. Neboť ten tu přece není pro směnu. A tak se to má i s jinými statky.“

b To je důvod proč němečtí kompilátoři pojednávají con amore [s oblibou] o užitné hodnotě pod ustáleným názvem „statek“. Viz na př. L. Stein: „System der Staatswissenschaft“, sv. I, oddíl o „statcích“. Něco rozumného o „statcích“ musíme hledat v „příručkách k nauce o zboží“.

c „Unskilled labour“ [nevyučená, nekvalifikovaná práce] ji nazývají angličtí ekonomové.

d Je směšným předsudkem rozšířeným v poslední době, že forma prvobytného pospolného vlastnictví je prý formou specificky slovanskou nebo dokonce výhradně ruskou. Je to původní forma, kterou můžeme prokázat u Římanů, Germánů a Keltů; její celý vzorník s nejrůznějšími ukázkami nalézáme stále ještě u Indů, i když částečně již v troskách. Podrobnější studium asijských zvláště indických forem pospolného vlastnictví by dokázalo, jak z různých forem prvobytného pospolného vlastnictví vznikají různé formy jeho rozkladu. Tak se dají na př. odvodit rozličné originální typy římského a germánského soukromého vlastnictví z rozličných forem indického pospolného vlastnictví.

e „La Ricchezza è una ragione tra due persone”. (Bohatství je poměr mezi dvěma osobami.) Galiani: „Della Moneta“, str. 221. Ve sv. III. Custodiho sbírky „Scrittori classici Italiani di Economia Politica. Parte Moderna”, Milano 1803.

f „Ve svém přírodním stavu nemá látka nikdy hodnotu“. Mac Culloch: „Discours sur l'origine de l'économie politque etc.“ Přeloženo Prévostem. Genève 1825, str. 57. Vidíme, jak vysoko stoji i takový Mac Culloch nad fetišismem německých „myslitelů“, kteří prohlašují „látku“ a ještě asi půl tuctu jiných alotrií za prvky hodnoty. Srov. na př. L. Stein: „System der StaatsWissenschaft“, sv. 1, str. 170.

g Berkeley: „The Querist“, Londýn 1750. „Whether the four elements, and man's labour therein be not the true source of wealth?“

h Th. Cooper: „Lectures on the Elements of Political Economy“. Londýn 1831 (Columbia 1826), str. 99.

i F. List, který nikdy nemohl pochopit rozdíl mezi prací, pokud pomáhá tvořit něco užitečného, užitnou hodnotu a prací, pokud vytváří určitou společenskou formu bohatství, směnnou hodnotu, ježto chápání vůbec bylo vzdáleno jeho jednostranně praktickému rozumu, spatřoval proto v novodobých anglických ekonomech pouhé plagiátory Mojžíše egyptského.

j Chápeme, jakou „službu“ musí prokazovat kategorie „služby“ (servíce) ekonomům druhu J. B. Saye a F. Bastiata, jejichž mudrující chytrost, jak správné podotkl už Malthus, všude abstrahuje od specifické určitosti formy ekonomických vztahů.

k „Je také zvláštností měr, že mají takový poměr k měřené věci, že se to, co je měřeno, do jisté míry stává mírou měřené věci.“ Montanari: „Della Moneta“, str. 41, v Custodiho sbírce, sv. III, Parte Antica.

l V této určitosti chápe směnnou hodnotu Aristoteles (viz místo citované na začátku této kapitoly).

m Marxova poznámka v jeho vlastním exempláři této knihy: „Tentýž výraz nacházíme u Genovesiho“.

n Aristoteles podotýká totéž o soukromé rodině původního společenství. Ale původní formou rodiny je rodová rodina, z jejíhož historického rozkladu se teprve vyvíjí soukromá rodina. „Neboť v prvotním společenství (tím je však rodina), zřejmě jí (totiž směny) nebylo vůbec zapotřebí. („De Repubica“.)

o „Peníze jsou ve skutečnosti jen nástrojem k prováděni koupě a prodeje“ (ale co jiného, prosím vás, rozumíte pod koupí a prodejem?) „a zkoumáni jich netvoří součást politické ekonomie o nic více než zkoumání lodí nebo parních strojů nebo kteréhokoli jiného nástroje, užívaného k usnadnění výroby a rozdělení bohatství.“ (Th. Hodgskin: „Popular Political Economy etc.“ Londýn 1827, str. 178, 179.)


16 Marx tu cituje anonymní dílo Williama Pettyho „A Treatise of Taxes and Contributions“ [„Pojednání o daních a poplatcích“], Londýn 1667.