Bedřich Engels



Válka s Maury


Tažení v Maroku začalo konečně doopravdy, a s tím se začaly ztrácet i všechny romantické rysy, jimiž španělský tisk a nadšení španělského lidu obdařily OʼDonnella, který klesá na obyčejného průměrného generála; místo rytířů z Kastilie a Leónu nastupuje princeznin husarský pluk[378] a místo toledských čepelí dělají svou práci kanóny s rýhovanými hlavněmi a kónické válcovité střely.

Kolem 20. prosince začali Španělé stavět cestu sjízdnou pro dělostřelectvo a vozy, která měla vést přes vysočinu jižně od tábora před Ceutou. Maurové se vůbec nepokusili cestu zničit; občas útočili na generála Prima, jehož divize kryla pracovní skupiny, občas napadali tábor; vždycky však bez úspěchu. Žádná z těchto srážek nepřesáhla rozměry potyček předvojů; v nejvážnější z nich, 27. prosince, nepřevýšily španělské ztráty 6 mrtvých a 30 raněných. Před koncem roku byla cesta, ostatně všeho všudy dvě míle dlouhá, hotova; ale nová vlna bouří a dešťů zabránila armádě, aby se hnula z místa. Mezitím, jako by se měl maurský tábor upozornít, jaké pohyby armády mu hrozí, připlula k ústí řeky Tetuánu španělská eskadra složená z jedné řadové plachetní lodí, ze tří šroubových fregat a ze tří kolesových parníků, celkem s 246 děly, a 29. prosince bombardovala pevnůstky v ústí řeky. Pevnůstky byly umlčeny a jejich zemní opevnění byla zničena zhruba během tří hodin; nesmí se zapomínat, že to jsou tytéž pevnůstky, které asi před měsícem bombardovali značně menšími silami Francouzi.[379]

Protože 29. prosince nastalo pěkné počasí, dala se španělská armáda 1. ledna konečně do pohybu. 1. sbor o dvou divizích pod velením Echagüovým, který se vylodil v Africe jako první, zůstal v liniích před Ceutou. Ačkoli tento sbor v prvních týdnech značně utrpěl nemocemi, byl teď už celkem dobře aklimatizován a spolu s posilami, které od té doby dostal, měl 10 000 mužů, to je značně víc než 2. i 3. sbor. Tyto dva sbory — 2. sboru velí Zabala a 3. sboru Ros de Olano — které měly spolu s Primovou záložní divizí dohromady 21 000 až 22 000 mužů, vyrazily na Nový rok. Každý voják měl s sebou šest denních dávek potravin, a milión dávek, čili zásoby pro armádu na jeden měsíc, bylo naloženo na dopravních lodích, které měly armádu doprovázet. Vojsko přešlo vysočinu jižně od Ceuty, přičemž Prim, tvořící předvoj, byl podporován Zabalou a Ros de Olano uzavíral pochodový proud. Dvě míle od tábora se nová cesta svažuje ke Středozemnímu moři. Zde se do polokruhu rozkládá planina, jejíž tětivu tvoří moře a obvod členitý terén, který se postupně zvedá a přechází ve strmé hory. Sotva celá Primova divize vyrazila z tábora, začaly přestřelky. Španělská lehká pěchota snadno zatlačila Maury na planinu a odtud do kopců a houštin, které ležely v boku její pochodové osy. Zde byly z jakéhosi nedorozumění poslány do útoku dvě slabé eskadrony princeznina husarského pluku a provedly rozkaz s takovým elánem, že prorazily maurskými liniemi až do jejich tábora; ale tady se octly uprostřed členitého terénu, a když nikde neobjevily ani pěchotu, ani jezdectvo, na něž by jim terén dovoloval zaútočit, musely se vrátit; ztratily přitom sedm důstojníků, to znamená téměř všechny, nehledě na ztráty řadových vojáků. Až dosud vedly boj hlavně pěchota v rozvinutém tvaru a jedna nebo dvě baterie horského dělostřelectva, sem tam podporované spíš morálním než faktickým účinkem palby několika dělových člunů a parníků. Zdá se, že OʼDonnell zamýšlel zastavit se na planině a zatím neobsazovat natrvalo hřeben, který tvoří jižní hranici planiny. Protože si však chtěl zabezpečit postavení na noc, dal Primovi rozkaz, aby vytlačil maurské střelce ze severního svahu hřebene a pak aby se za setmění stáhl zpátky. Jenže Prim, který je největším bojovníkem ve španělské armádě, se pustil do vážného střetnutí, které skončilo tím, že se zmocnil celého vrcholu hřebene, i když se to neobešlo bez těžkých ztrát. Jeho předvoj se utábořil na hřebeni a podél své fronty vykopal polní opevnění. Španělé ztratili toho dne 73 zabitých a 481 raněných.

Postavení získané toho dne je známo pod jménem Castillejos[a], podle dvou bílých budov, z nichž jedna stojí na vnitřním svahu blízko planiny a druhá na hřebeni, který odpoledne dobyl Prim. Oficiální označení tábora je však zřejmě Campamento de la Condesa[b]. Téhož dne se Maurové pokusili o bezvýznamnou diverzi proti táboru před Ceutou a zaútočili jak na krajní pravou redutu, tak i na prostor mezi dvěma krajními levými redutami. Byli ovšem snadno odraženi palbou Echagüovy pěchoty a dělostřelectva.

Armáda v poli zůstala tři dny v Hraběnčině táboře. Do tábora přibylo polní dělostřelectvo a raketová baterie, jakož i zbytek jezdectva (celá jezdecká brigáda se skládá z osmi eskadron husarů, ze čtyř eskadron kyrysníků bez kyrysů a ze čtyř eskadron hulánů, celkem z 1200 mužů). Pouze obléhací trén (byla mezi ním i baterie rýhovaných dvanáctiliberních děl) zůstal ještě pozadu. 3. ledna provedl OʼDonnell průzkum směrem na Monte Negro, což je nejbližší horský hřeben na jihu. Pěkné počasí trvalo; v poledne bylo horko a v noci silná rosa. V jedné či dvou divizích se vyskytovaly stále ještě četné případy cholery a některé sbory značně utrpěly nemocemi. Například ve dvou praporech ženistů, kteří konali velmi těžkou práci, poklesl početní stav rot ze 135 na 90 mužů.

Až potud máme podrobné zprávy; u následujících událostí jsme odkázáni na sporé a ne zcela souhlasné telegramy. 5. ledna začala armáda postupovat. 6. ledna se utábořila „na sever od údolí Negro, když překročila průsmyky, aniž narazila na odpor“. Zda to znamená, že armáda překročila hřeben Monte Negro a utábořila se na jeho jižním svahu, naprosto není jisté. 9. ledna byla prý armáda vzdálena jednu míli[c] od Tetuánu a odrazila útok Maurů. 13. ledna dobyli Španělé celé postavení na Cabo Negro, dosáhli úplného vítězství a jejich armáda byla před Tetuánem; jakmile prý bude moci být na místo dopraveno dělostřelectvo, začne útok na město. 14. ledna se divize generála Riose o deseti praporech, soustředěná předtím v Malaze, vylodila v ústí řeky Tetuánu a obsadila pevnůstky, které před čtrnácti dny zničilo loďstvo. A konečně se dovídáme, že 16. ledna se armáda chystala překročit řeku a zaútočit na Tetuán.

Na vysvětlenou budiž uvedeno, že na cestě z Ceuty do Tetuánu je třeba překročit čtyři různé horské hřebeny. První leží těsně na jih od tábora a vede k planině Castillejos; druhý uzavírá tuto planinu z jihu. Těchto dvou hřebenů se Španělé zmocnili 1. ledna. Ještě dále na jih je hřeben Monte Negro, který probíhá kolmo k pobřeží Středozemního moře, a souběžně s tímto pohořím, jenže ještě jižněji, leží další, vyšší horský hřeben končící na pobřeží mysem zvaným Cabo Negro; na jižní straně tohoto hřebene teče řeka Tetuán. Maurové, kteří 1. ledna znepokojovali útočníkovu armádu z boku, změnili potom taktiku, přesunuli se dále na jih a pokusili se přehradit cestu na Tetuán čelně. Čekalo se, že k rozhodujícímu boji o ovládnutí této cesty dojde v průsmycích posledního hřebene, tj. hřebene Cabo Negro, a to se zřejmě stalo 13. ledna.

Co do taktického vedení nejsou tyto boje zřejmě nijak zvlášť ke cti jedné ani druhé straně. Od Maurů nemůžeme čekat nic než nepravidelný boj vedený se statečností a úskočností polodivochů. Ale i v tom mají zřejmě nedostatky. Jak se zdá, neprojevují takový fanatismus, s jakým se stavějí Kabylové z alžírských pobřežních hor a dokonce z Er-Rifu proti Francouzům; dlouhé, neúspěšné potyčky před redutami u Ceuty zřejmě už zlomily první zápal a energii většiny kmenů. Ani co do strategického vedení se nevyrovnají svému vzoru — Alžířanům. Po prvním dnu upustili od svého původního plánu znepokojovat bok a týl postupující nepřátelské kolony a přerušit nebo ohrožovat její spojení s Ceutou; místo toho se ze všech sil snaží získat před Španěly náskok a přehradit jim cestu do Tetuánu čelně, čímž provokují k tomu, čemu by se právě měli vyhnout — k pravidelné bitvě. Snad se ještě naučí, že s takovými lidmi, jaké mají, a v takové zemi je právě drobná válka správný způsob, jak udolat nepřítele, jemuž přes všechnu jeho převahu v kázni a výzbroji vadí při všech pohybech obrovské zásobovací trény, jaké Mauří vůbec neznají a jaké není právě snadné vláčet s sebou v nehostinné zemi bez cest.

Španělé pokračovali stejně, jako začali. Napřed prozaháleli dva měsíce u Ceuty a pak ušli jednadvacet mil za šestnáct dní pochodu, čili postoupili v průměru o pět mil za čtyři dny! I když se vezmou v úvahu potíže s cestami, přece jen je taková pomalost v moderním válečnictví něco neslýchaného. Španělští generálové se podle všeho už úplně odnaučili zacházet s velkými útvary, připravovat rozsáhlé operace a pochodovat s armádou, která se co do síly konec konců sotva vyrovná jednomu francouzskému armádnímu sboru v posledním italském tažení. Jak by jinak mohly vzniknout takové průtahy? OʼDonnell měl 2. ledna všechno své dělostřelectvo s výjimkou obléhacího trénu v Castillejos, ale přesto čekal ještě dva dny a začal postupovat až 5. ledna. Pochod kolony samé se zdá celkem dobře uspořádán, ale při tak krátkých pochodech to těžko mohlo být jiné. Když jsou Španělé pod palbou, bojují zřejmě s oním pohrdáním vůči nepříteli, k němuž je nepochybně vede jejich vyšší kázeň a úspěch v řadě dosavadních bojů; teprve se ovšem uvidí, zda si budou stejně jisti vítězstvím, až se na morálním a fyzickém stavu armády projeví vliv podnebí a útrapy tažení, které určitě skončí ve vyčerpávající drobné válce. O velení lze zatím říci jen velmi málo, protože o žádném z bojů kromě první srážky nejsou dosud známy podrobnosti. V tomto prvním boji se však projevily dvě vyložené chyby — útok jezdectva a postup generála Prima, který překročil daný rozkaz. Kdyby se takové věci měly stát ve španělské armádě běžnými, bylo by to pro ni tím horší.

Obrana Tetuánu nebude s největší pravděpodobností dlouho trvat, ale bude úporná. Opevnění jsou bezpochyby špatná, ale Maurové jsou za pevnostními valy výteční vojáci, jak dokázali v Constantine[380] a v mnoha dalších alžírských městech. Příští pošta přinese možná zprávu, že byl Tetuán vzat ztečí. Jestliže ano, můžeme očekávat, že v tažení nastane přestávka, neboť Španělé budou potřebovat čas, aby upravili cestu mezi Tetuánem a Ceutou, aby přeměnili Tetuán v druhou operační základnu a počkali na posily. Odsud pak půjdou na Larache nebo na Tandžu.




Napsal B. Engels kolem 18. ledna 1860
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5863 z 8. února 1860
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Zámky. (Pozn. red.)

b — Hraběnčin tábor. (Pozn. red.)

c — myslí se námořní míle (league), tj. 5,56 km. (Pozn. red.)


378 Princeznin husarský pluk — jeden z pluků lehkého jezdectva ve španělské armádě.

379 V listopadu 1859 učinila francouzská vláda čas od času opakovaný pokus o porušení hranice mezi Marokem a Alžírskem, narazila však na odpor Maročanů. Jako odvetné opatření bombardovala francouzská eskadra v počtu čtyř lodí pevnost Tetuán.

380 U Constantine odrazila na podzim 1836 alžírská vojska pod velením beje Hádždží Ahmeda s úspěchem útok francouzských vojsk a způsobila jim velké ztráty. Teprve na podzim 1837, při druhé válečné expedici, se Francouzům podařilo město oblehnout a zmocnit se ho.